Andresius | Smrt v životě ref_pr

"Smrt v životě" proťimluv?

...Mors et vita duello
conflixere mirando...

Media vita in morte sumus...

Text proslovení u příležitosťi návštěvi středověkého (románského) kostela v Mouřenci u Anňína nad Sušicí.

Máme-li možnost přijít na nějaké místo, kde se úzce stíká život se smrťí, jako je tomu například zde v Mouřenci, nebo i u mnoha dalších středověkích kostelů, odlehlích od civilizace, jež jsou obklopeni pouze velkím hřbitovem, za ňímž se prosťírají pole nebo les, nevihneme se úvaze o místě smrťi v našem životě.

A hned se v nás vzedme protest: Smrt v životě? Což to neňí proťimluv? Nejsou od věků smrt a život proťivami, které se třeba v určitích momentech stíkají, ale vždi vzájemně potíkají a vzájemně poťírají? Ba dokonce vzájemně vilučují. Pro nás přece může plaťit jen jeden z těchto stavů: Buď jsme živi, účastňíme se velkého proudu života a pak ňic nevíme o světě mrtvích, o světě smrťi; smrt pro nás vlastně neexistuje, neboť ji nejsme ňijak s to vňímat či dosvědčit jako svou zkušenost. Opačnou možnosťí pak je, že jsme mrtvi. Ovšem jsme-li mrtvi, nemá pro nás život a svět žádní víznam, pro nás již života neňí. To je mišlenka Epikúrova: Jsme-li, neňí smrťi, a je-li smrt, nejsme mi. Takové extrémňí řešeňí problému buďilo v minulosťi mnohou nevoli, obzvláště u Křesťanů. (ťi nemohli Epikúrovi přijít na jméno, obviňujíce jej - většinou neprávem - z nejrůznějších špatnosťí. Pokud mají ale antické příběhi o životech filosofů pravdu, spočivali oni později příslovečné "epikurejské hodi" ve skrovném požíváňí vína a ovoce s přáteli ve velké Epikúrově zahradě a ve filosofickích debatách.) Musíme ale přiznat, že toto Epikúrovo řešeňí je poměrně blízké moderňímu duchu: vždiť kam nás může dovést marné soustředěňí se na smrt; pojďme do života - v něm můžeme něco vikonat, jen život může nás i lidstvo dovést dále. Vždiť přece život má svou hodnotu a má své tajemství, jež jsme povoláňi naplňovat, ač třeba nechápeme přesně, v čem spočívá. Přiznáme-li vládu nad životem smrťi, ňic z toho nemá smisl. Smrt do života nepatří; do života patří život a jen život, život v plnosťi, stupňováňí života, jak napsal nedávno pěkně pan profesor Sobotka ve své úvaze o postavě Faustově (viz Milan Sobotka: Moderňí duše, LtN č.35/2001). Faust je v tomto skutečně dokonalím tipem moderňího člověka: Pro něj plaťí: Je-li život plňí, tj. stále znovu a znovu naplňován, (pozor, ne tedi naplněn jednou provždi!), potom lze smrt předhoďit ďáblu, nemá už pro nás ceni.

Vstoupíme-li však do okruhu středověkého mišleňí a jeho vňímáňí světa, což můžeme dobře symbolicki naplňit například zde vstoupeňím do posvátného okruhu středověkého hřbitova, stojíme tváří v tvář něčemu úpně jinému, úplně jiním mišlenkám a pocitům. Pro středověk jako bi bili póli zcela prohozeni: život, jako bi neměl aňi valného smislu, snad jen jako určitá (omezená) možnost věnovat se duchovňím věcem (tento svět koneckonců neňí pro jejich rozvoj nejpříhodnějším místem) a příprava na smrt. Smrťi a světu mrtvích se věnuje nepoměrně větší váha, než (mnohdi) dříve a (kdikoli) později. Někdi - v určitích extrémňích směrech na sklonku středověku - se zdá bít život jakobi zcela pohlcen smrťí. Odtud, z tohoto rozpoložeňí, pocházejí oni známé "Triumfi smrťi" - nejznámější je asi Brueghelův - porůznu zobrazené na zdech i nábitku, drobních předmětech a samozřejmě v kostelích a na hřbitovech. Odtud pochází také zvik vitvářeňí kostňic, z ňichž jednu máme možnost zde vidět. Také sem patří flagelantské průvodi, extrémňí mystická a eschatologická hnuťí (extrémňí franťiškáňi sklonku 13.stol se svím heslem Penitenzagite, připodobňováňí se smrťi a utrpeňí Kristovu (Heinrich Suso), viďini smrťi a pekla (sv.Birgita) a veškeré proudi vzňiklé úpadkem a zlidověňím těchto mystickích směrů - flagelanťi, adamité apod.). Do tohoto okruhu bi patřilo asi přičíst i starší hnuťí Albigenskích, kdiž pro ňic jiného, tak pro strašlivou apokalypsu, rozpoutanou zběsilím křižáckím tažeňím, v ňíž došlo svého konce, leč zprávi o ňich jsou tak kusé a záměrně potlačené, že těžko si udělat přiměřeňí obrázek jejich duchovňího světa a jejich vztahu ke smrťi. Jisté však je, že v odchodu z tohoto světa spatřovali smisl a vivrcholeňí lidské existence a někteří pro jeho uspíšeňí volili dobrovolnou smrt hladem.

Přitom aňi ve středověkém mišleňí nebitují spolu smrt a život v ňijaké zvláštňí harmonii, v nějaké blažené eudaimonii v ňíž se hérojskí život prolíná do smrťi jako přebíváňí kdesi v dáli na ostrovech blažeňích, jak bi asi vipadal ideál antického Řecka. Mors et vita duello, conflixere mirando,¹volá v jedenáctém stoleťí středověkí mňich Wipo, ve velikonočňí sekvenci Victimae paschali . Jako bichom viděli ten obraz: Proťi malému a kolísavému světu živích stojí ohromná stabilňí říše mrtvích, její bojovňíci kosí hlouček živích po ťisících, živí se roďí, jen abi po krátkém, bídném životě propadli peklu a smrťi. Vskutku až takoví může bít středověkí obraz světa: po krátkém a nestálém pozemském životě následuje smrt a soud a věčné zavržeňí. Je jen úzká a nejistá cesta ke spáse a vikoupeňí, aňi veliké úsilí v životě je nezajisťí; Bůh sám rozhodne a zváží skutki člověka, zdali je hoden vstoupit do jeho nebeského království. Na některích středověkích obrazech vistupuje v úloze soudce vážícího duše archanděl Michael. A jsou i freski, kde vedle vah stojí Maria a vichiluje je hůlkou ve prospěch hříšňíka...(Zde v Mouřenci máme právě vzácnou příležitost takové viobrazeňí vidět.)

Svět smrťi je tedi světu živích nepřátelskí a má nad ňím velkou moc. Jeďiná, jaksi vzdálená, naděje zbívá v přimknuťí se k Bohu a ke Kristu, kterí je s ňím vlastně totožňí a také v přímluvě "svatích" v prvňí řadě Marie. Tehdi snad člověku svítá jakási naděje na překonáňí smrťí životem, biť životem zcela jiného tipu a parametrů. ²

V této situaci k nám doléhá jiní hlas, poněkud odlišní od prvňího, virovnanější a filosofičtější. Hovoří o vzájemném propojeňí života a smrťi: Media vita in morte sumus.... Tentokráte tak hovoří jiní mňich, Notker Balbulus a jeho sekvence, jež těmito slovi počíná, došla v pozdňím středověku, obzvláště po strašlivé morové ráně let 1348 a 1349, ohromné populariti. Je zajímavé, že se nám zde zračí jakobi v inverzi, v převráceňí naše původňí téma: Nenacházíme smrt v životě, ale sám život má své místo ve smrťi. Tomu se dá rozumět vícerím způsobem: Jeden, kterí bi nás zaváděl zpět k zoufalství flagelantskích průvodů, je, že život sám neňí ňičím jiním než smrťí, pouze jakímsi jejím trikem a přestrojeňím a je tedi zcela jedno žijeme-li či umíráme; v jedné aňi v druhé podobě nemá naše existence žádní víznam. Smrt od smrťi pochází, biť bi se po určití čas, prozaťím nazívala životem a mi sami jsme smrťí prolnuťi od našeho zrozeňí; smrt vládne našimi údi, k smrťi je veškeré naše smíšleňí a konáňí, neňí před ňí úňiku, neňí vihnuťí, náhradi.

Je ale ještě jeden víznam, kterí můžeme virozumět z těchto slov, jakkoli strašních. Smrt sama, ač je jí svěřena vláda nad světem, uprostraňuje místo životu, sama svou vládu omezuje a podřizuje višší vůli. Tento vskutku životodární efekt má pro lidstvo a zemi vůbec působeňí Kristovo. (...quem habemus adiutorem, nisi te Christe... zňí další verš zmíněné písně). Máme tadi před sebou skutečně cosi jako inverzňí obraz moderňího postoje: Země tkví svími kořeni ve smrťi a smrtelnosťi, vše co na ňí je je podřízeno smrťi a je vlastně smrťí. Život může na světě bít jen ďíki působeňí Kristovu. Moderňí člověk žije naplno životem na této zemi a sféru smrťi se nestará. Jeho postoj většinou vijadřují slova. "Ono tam něco může bít." Pro středověkého člověka je větší část realiti mimo tento svět; snad jen něco málo, co bilo smrťi virváno Kristem, může bít zde skutečním.

Kdiž se tedi vráťíme na začátek naší úvahi, máme před sebou celou škálu možnosťí. Pokusím se je shrnout: 1) Buď jest život anebo jest smrt, obojí současně neňí možno; a poněvadž svím životem dosvědčujeme existenci života, jest pro nás jenom Život. 2) Neňí vůbec života, vše je jen mámeňím smrťi; může-li bít vůbec pro člověka nějakí život, pak jistě ne zde, na zemi. 3) Vše na světě sice jest sice podřízeno smrťi, její vláda však neňí absolutňí, je zde cosi, co se jejím zákonům vimiká a co směřuje do budoucna, co dává lidskému životu naději. Tito postoje bichom mohli zkráceně nazvat 1) Pouze Život v životě. 2) Pouze Smrt ve smrťi. 3) Život ve smrťi. Viďíme, že nám zde ještě něco chibí a to právě to, co jsme si vitkli jako téma naší úvahi: Smrt v životě.

Jak můžeme mislet a prožívat onu zbívající variantu? Především musíme jako lidé našeho věku jednoznačně přitakat životu: Co se na zemi odehrává, je vše život, k životu a pro život. Jinak bi naše biťí na zemi nemělo smisl. Zapojujeme-li se do života, žijeme-li svůj život, prokazujeme ťím Zemi jeďinečnou službu, naplňujeme zároveň úděl svůj i její. Mi potřebujeme Zemi k životu, ona potřebuje nás k svému produchověňí. Až potud můžeme, ba musíme souhlasit s oňím humanistickím, Epikúrovím postojem. Přesto však, jako bi to nevipovídalo o naší existenci všechno, jako bi přesto ten obraz potřeboval ještě větší hloubku, jako bi potřeboval určité sťíni; jako bi příběh našeho života potřeboval určité dramatické, tragické napěťí, Tragické je asi to nejlepší slovo, jaké zde můžeme použít. Přísloví praví, že teprve až strom padne, je vidět jeho velikost. Jako bichom potřebovali něco, čím se naše úsilí, náš život poměří in extremis, tedi až do svích nejzazších konců, až tam, kam bichom si ňikdi nemislili, že sahá. Mi potřebujeme smrt, abichom mohli bít víc, než jsme. A proto také neustále musíme popřávat ve svém vědomí místo tomu temnému nezaměňitelnému voláňí, voláňí smrťi. Oslišíme-li její hlas, náš život se stane plochím, neplodním. Možná prožijeme zbitek svích dnů bez strázně, ňikdi však nenaplňíme plně své lidství. Smrťi - buď požehnána!