In hoc apparuit charitas dei (1.ned.poTrojici,Q5b)

In hoc apparuit charitas dei in nobis.
V tom se nám ukázala boží láska k nám, že Bůh poslal svého jednorozeného Syna na svět, abychom s ním, v něm (v synu) a skrze něj (skrze Syna) žili, neboť všichni, kdo nežijí skrze Syna vpravdě činí nepravě.

Kdyby byl takový bohatý král, který by měl krásnou dceru a dal by ji za ženu chudobnému synku, všichni z jeho rodu by tím byli poctěni a vyvýšeni. A jeden mistr říká, že [tím, že] se stal Bůh člověkem, bylo vyvýšeno a poctěno celé lidské pokolení. A z toho se jistě můžeme radovat, že Kristus, náš bratr, se vlastní mocí přenesl přes veškeré chóry andělské a sedí po pravici Otce. Tento mistr řekl sice pravdu, ale já bych za ni moc nedal. Co mi pomůže, když budu mít bohatého bratra, ale já sám přitom budu chudý? Co mi pomůže, když budu mít bratra mudrce, já však budu hlupák?

Řeknu něco jiného a přiléhavějšího: Bůh se nestal jen člověkem, ale více – přijal na sebe lidskou přirozenost.

Všichni mistři jednohlasně stvrzují, že jsou si lidé od přirozenosti rovni. Ale já vpravdě říkám, že vše dobré, co drží Maria, matka boží a svatí podle jejich lidství, je v této přirozenosti i mé. A teď se mě otážete: "Jestliže mám v této přirozenosti vše, co může vykonat Kristus ve svém lidství, proč tedy Krista vyvyšujeme a uctíváme jako svého Pána a Boha? TO je tím, že se stal božím poslem k nám a tak nám způsobil spásu. A spása, kterou nám způsobil, byla naše. Když rodí Otec Syna ve své nejvnitřnější podstatě, rozezní se i tato přirozenost. Když se k ní něco přidá nebo z ní něco ubere, není pak už ta samá.
A povím další a těžší [věc]: Kdo má obstát touto pouhou přirozeností bez jakéhokoli prostřednictví, musí být odloučen ode všech osob – tak, aby člověku, který bydlí za mořem a jehož na své vlastní oči nikdy neviděl přál dobré stejně jako tomu, jehož má při sobě a kdo je jeho dobrým přítelem. Dokud budeš přát více dobrého sobě , nežli člověku, jehož jsi nikdy neviděl, nečiníš správně a ani na okamžik jsi ještě nespočinul v oné prosté podstatě. Jenom jsi spatřil pravdu v abstraktní podobě a jako podobenství; to ale není to nejlepší.

Za druhé máš být čistého srdce, poněvadž srdce je čisté jedině,když znicotní všechno stvořené.

Za třetí musíš být obnažen až k nicotě.

Je otázkou, co vede do pekla. Mistři obvykle říkají, že je to svévole. Ale já říkám, že ta doopravdy do pekla nevede. Tumáte k tomu podobenství. Nechť vezme někdo řeřavé uhlí a položí mi je na ruku. Když řeknu, že mě to uhlí pálí, budu mu činit bezpráví. Mám-li říci, co mi doopravdy spálilo ruku, není to tím, že ono uhlí má v sobě cosi, co má ruka nemá. To mě nepálí. Kdyby však má ruka měla v sobě vše to, co je [vlastností] uhlí a co dokáže, měla by úplnou přirozenost ohně.

Kdyby pak sebrali všechen oheň, jaký kdy kde planul a položili mi jej na ruku, nedokázal by mi uškodit. A stejně říkám, že když Bůh a ti, kdo přebývají před jeho tváří, mají cosi u své pravé blaženosti, co nemají ti, kdo jsou od Boha odloučeni, že to ty duše , co jsou v pekle, souží více nežli jejich vlastní svévole nebo jakýkoli oheň. Vpravdě říkám: Nakolik na tobě nic neulpí, natolik jsi dokonalý. Máte-li tedy být dokonalí, musíte se vysvléci až do nicoty.

Proto říká slovo, jež jsem předeslal: "Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna" to nechápejte jako pro vnější svět, na němž s námi jedl a pil, ale pro vnitřní svět. Právě tak skutečně, jako Otec ve své nesložené přirozenosti přirozeně plodí svého Syna, právě tak skutečně ho plodí v nitru ducha, a to je vnitřní svět.

A tu je pak boží podstata mojí podstatou a moje podstata podstatou boží. Zde žiji ze svého, jako Bůh žije ze svého. Kdo do této podstaty vstoupil, byť jen na okamžik, tomu je tisíc marek vyražených ze zlata jen zlámaný groš. Z oné nejvnitřnější podstaty máš bez příčiny konat veškeré své dílo. Mluvím pravdu: Pokud konáš své dílo zevnějšně, abys získal nebe, nebo kvůli Bohu, nebo pro věčnou blaženost, nejsi v právu.
Bude ti to strpěno, ale to nejlepší to není. Vždyť opravdu – kdo soudí, že Boha získá spíše v niternosti, v usebrání, ve sladkosti a zvláštní oddanosti, nežli u ohně nebo v maštali, pak nemusíš dělat nic jiného, než Boha přijmout a [můžeš si] přetáhnout přes hlavu plášť a posadit se pod stůl. Vždyť vskutku – kdo Boha hledá nějakým způsobem, ten získá způsob, a Boha, jenž je v tom způsobu skryt, mine. Ale kdo hledá Boha bez způsobu, ten ho získá a přijme, jak je sám v sobě. A takový člověk pak žije se Synem a je samotným žitím.

Kdo by se po tisíc let pídil po odpovědi a tázal na život: "Proč žiješ?", měl by dostat jen takovou odpověď: "Žiji, protože žiji." To je tím, že život prýští ze své vlastní podstaty a ze svého; proto žije bez příčiny v tom, co samo sebe prožívá. A kdo by se zeptal opravdového člověka, jenž koná ze své vlastní podstaty: "Proč konáš své dílo?" Jediná správná odpověď by byla: "Pracuji proto, že pracuji."

Kde končí stvořené, tam se počíná bytí Boha. Ale Bůh po tobě nepožaduje nic více, než abys vyšel sám ze sebe, jak jsi stvořen, a nechal Boha být Bohem v tobě. I ten nejmenší obraz stvořeného, který se v tobě kdy utvoří, je stejně velký jako je velký Bůh. Proč? Uzavře tě celému Bohu. Jakmile totiž takový obraz vstoupí, musí Bůh zmizet i se vším svým božstvím. Ale když ustoupí obraz, vejde Bůh. Bůh velice touží, abys vyšel ze své stvořenosti, jako by na tom záležela veškerá jeho blaženost. Aj, milý člověče, co ti ublíží, když Bohu popřeješ, aby byl v tobě Bohem? Pro Boha zcela vyjdi ze sebe, a Bůh vyjde zcela ze sebe pro tebe. A když tito dva vyjdou, zůstane to, co je nedílná jednota. V tomto jednom rodí Bůh svého Syna nejniternějším výronem. A tak i vykvete svatý Duch a povstane v Bohu vůle, jež náleží duši. Poněvadž vůle není dotčena ničím stvořeným a učiněným, je svobodná. Kristus mluví: " Nikdo nepřijde do nebe, jen ten, kdo z nebe přišel." Všechno bylo vytvořeno z nicoty, proto je nicota ten správný počátek; a nakolik se tvá vznešená vůle přiklání k tvorům, rozplývá se společně s nimi v nicotu.

A je otázka, zda tato vznešená vůle se tak rozplyne a pomine, že se již nikdy nevrátí? Mistři říkají obvykle, že se nikdy nevrátí, jakmile pominula. Ale já pravím, že když se tato vůle odvrátí od sebe a od vší stvořenosti [a vrátí se] na okamžik do svého prapočátku, zůstane a je vpravdě svobodná, a v tomto okamžiku se jí navrátí všechen promarněný čas.

Lidé mi často říkají: "Modlete se za mě." Ale já si myslím: "Proč [s tím] chodíte takto ven? Proč raději nezůstanete u sebe a neuchopíte Boha sami v sobě? Vždyť přece bytostným způsobem v sobě nesete veškerou pravdu."

Abychom tak pravdivě zůstávali uvnitř, že bychom vlastnili bezprostředně a bez rozlišení veškerou pravdu v pravé blaženosti, nám pomoz Bůh. Amen.