Dopis 181 - 182

Anno Domini 1612

181. dopis
Tobiáš Adami, Neapol
Wilhelmovi von Wense v Bad Greisbachu

v lednu

Milý Viléme,
asi se budeš dlouho divit, že se nevracím domů. Ve skutečnosti jsem zde, v Neapoli, strávil více času, nežli trvala celá má cesta do Palestiny, Řecka a Sýrie. Ale nedrží mě zde krása tohoto města, kterou ovšem všichni po právu chválí. Vždyť i Palermo, Korint, Atény, Damašek i Jeruzalém skýtají stejně hluboké zážitky. Ani mě zde nezdržuje přírodní div bouřlivého Vesuvu, neboť příroda má prakticky všude svébytný půvab. Ani mne zde nezdržela nemoc, můžeš být bez starosti, ale spíše posedlost podobná horečce. Při cestování jistě vidíme stále nové věci. Bez dalšího přičinění nás přepadají smyslové zážitky. Proud obrazů se ale nemůže rovnost plnosti vědění. Pokud chceme poznat něco nového, musíme naopak setrvat na jednom místě. A takový byl původně můj záměr. Ale pokusil jsem se před tím, než opět vpluji do známého prostředí a pevně vytyčím své každodenní obyčeje, ještě získat přehled o nashromážděných zkušenostech. Poté co jsme zhlédly všechny pamětihodnosti Neapole, nechal jsem se bez cíle unášet. A tak jsem ze zvědavosti využil příležitost spatřit člověka, jehož zde drží ve vazbě jako nebezpečný protistátní živel, a jen na papežovu přímluvu dosud přestál třináctileté věznění ve zdraví. Jmenuje se Tommaso Campanella.
Dovedli mne k němu jako k nějakému divému zvířeti a on mě také přijal nepřátelsky a s nedůvěrou, pochopitelnou u bytosti připravené o své přirozené podmínky k životu. Při první návštěvě jsme nepromluvili ani slovo. Ale poněvadž čím více jsme se o něm dozvídal, tím více mě zajímal jeho osud, a jeho osobnost mě neuvěřitelně přitahovala, vymohl jsem si povolení vidět ho ještě jednou. Nakonec jsem za ním začal chodit každý den a trvá to takto už přes půl roku. Kdybych ti měl vypsat všechno, o čem jsme si povídali, vydalo by to na tlustou knihu. Budu ti mít mnoho co vyprávět. Ale abys mi lépe rozuměl, již dopředu ti poskytnu celkové shrnutí.
Ať cestuješ, kam chceš a jak chceš daleko, všude shledáš, že je tam jen málo lidí šťastných a většina nešťastná. Jistě se již mnozí pokusili to změnit - myšlenkami nebo i skutky. Ničeho však nedosáhli. To je velice otřepaná pravda. Mnozí z toho rezignovaně vyvozují, že je to tak na světě zařízeno z Boží vůle. A že opravdová říše boží, jak nás učí Augustin, nás očekává až na onom světě. Ale někteří se s takovou útěchou nespokojili. Nemusím Ti podávat jejich výčet - znáš je z vyprávění a píše se o nich v kronikách i jiných spisech. V Campanellovi jsme poznal jednoho z nich, z těch, kdo se neúnavně a důsledně zabývají proměnou tohoto světa ve svět dobrý a dokonalý, a proto jsem se s ním tak těžce loučil.
Zpočátku přilnul s mladistvým jižanským temperamentem k radikálním idejím, které se také snažil mocí prosadit.

Nedosáhl tím ničeho, jen mu to přineslo strašlivá muka, ponižující a smrtelnou bídu a doživotní vězení. Prokázal ale, že lidský duch zůstává pevný, nedá se potlačit ani zlomit žádnou mocí. Campanella z toho vyvozuje, že každá moc a každé násilí, ať již se vykonává ve jménu dobrých či zlých úmyslů, musí nakonec ztroskotat.
Člověk, který mohl po dvanáct let úzkým otvorem své cely slunce spíše jen vytušit, nežli vidět, sepsal vizi o "Slunečním státě". Svěřil mi jeho opis, poté co jsem mu dozajista přislíbil, že svěřím rukopis tisku a také ho dám přeložit do němčiny. Ovšem už jednou ho podobným způsobem oklamal jistý německý theolog jménem Scoppius.
Dílo jsem přímo hltal a srovnával ho s Utopií Thomase Mora. Jsou mezi nimi pozoruhodné shody ale také hluboké rozdíly. Jen tolik: Zatímco Augustin hodlá překonat pozemskost odevzdáním se u víře, jak Morus tak Campanella považují za možné učinit tuto zemi harmonickou prostřednictvím sátu, státu snad ne přímo božského, ale jistě ideálního. U Mora se tohoto cíle dosáhne proměnou člověka způsobenou jeho vlastního rozumu a neúnavným úsilím bažícím po poznání, jeho sebeuskutečněním a jistou duchovní sublimací. Jde o proces podobný získávání zlata z olova, jak o ně usilují alchymisté, kteří ho nakonec také chápou symbolicky. Každý člověk bude disponovat sám sebou v plné svobodě, což mimochodem předpokládá vysoký stupeň vzdělanosti, takový, jakého nebylo prozatím nikde - kromě Utopie - dosaženo. Campanella neponechává lidi samy sobě, ale jejich vývoj organizuje tak, aby byla vyloučena jakákoli nahodilost a svévole. Veškeré jednání je přesně předem určeno, ale ne nějakým panovačným tyranem, ale moudrými muži, kteří jsou v plné souladu se zákony kosmu. Příroda sama dovede člověka k plné zralosti, je nutno jí jen plně důvěřovat. Znalost přírody cení Campanella výše než znalost sama sebe. Namísto poznání sebe sama vedoucího k dokonalosti požaduje oddanost pro obecné blaho. Proto také mudrci Slunečního státu vyčtou z hvězd vše, co se týká osudu jednotlivce. Člověku ovšem zůstává volnost rozhodnout se v rozporu s jejich výrokem. Ovšem pak je takového jedince nutno poučit, že pravým smyslem lidské svobody, je podřídit se vyššímu řádu.
Už jen z toho vidíš, že se přede mnou otevírá celé pole nových otázek. Ale rozhovory s Campanellou pro mne znamenaly také osvobození ve zcela osobním smyslu: Již mě nečiní blaženým víra, ale poznání rozněcuje moji touhu. A ještě něco: Když se lidský duch dokáže povznést nad hranice lidské existence, směstná se celé univerzum i do vězeňské cely.—

182. dopis
Wilhelm von Wense, Bad Greisbach
Tobiášovi Adami v Neapoli

v lednu

Milý Tobiáši,
beztrestně se do Itálie nikdo nedostane. Někoho polapí sakristijní kamarila, jiného Campanella. Opravdu - v tom poznávám svého myslitelského přítele! Ale přesto by ses měl z toho vytrhnout! Své hovory můžeš vést i jinde. Třeba i tady a nejen se mnou, který jsem jich tolik (jistě i trochu sobecky) žádostiv. Ale i já bych se rád připojil ke kroužku takových, kteří budou tvé myšlenky a tvé zkušenosti přijímat se zájmem a porozuměním. Šťastnou náhodou jsem se zde seznámil s jistým profesorem Besoldem, jenž v našich krajích hledal ztracené zdraví, a ten mi naznačil cosi o jistém bratrstvu, jež se prý utvořilo v Tübingen. Jeho tajnůstkářství vzbudilo pochopitelně mou zvědavost, až jej to rozladilo. Nakonec se nechal strhnout ke zlobnému výroku, že onomu bratrstvu nejde o nic menšího nežli o generální reformaci celého světa! Nato se úsečně rozloučil a já tam zůstal trochu zaraženě stát. Nebylo by tohle něco pro tebe?— 

předcházející část:                   andresius.pise.cz/406-dopis-179-180.html

následující část:                       andresius.pise.cz/410-dopis-183-a-letak-o-smrti-cisare-rudolfa.html