Dopis 183 a Leták o smrti císaře Rudolfa

183. dopis
Michael Maier, Praha
Mořici Hessenskému v Kasselu

21.ledna

Můj vysoce vážený kníže, císař je mrtev! Zemřel, protože tak chtěl. Odmítl žít tento život. Ovšemže se naskytly nakonec i přirozené příčiny. Počátkem roku mu otekly nohy, neboť se vyhýbal jakémukoli pohybu. Dokonce přerušil i své předtím tak oblíbené procházky zámeckou zahradou. "Můj lev zemřel" odbýval ty, kdo jej chtěli pozvednout na duchu. A také již nebylo nikoho, s kým by mu stálo za to rozprávět. Protože se nechtěl nechat ošetřit, začaly mu nohy hnisat. A jakkoli ho trápily bolesti,snesl jen obklady, protože ho obtěžoval zápach. Zapřísahal jsem ho, aby svolil k ošetření pomocí bylin, slibujících uzdravení. On však odmítl. Místo toho mi přikázal připravit mu nápoj podle starých alchymických receptů. "Můj elixír smrti" mrkl na mě, "quintam essentiam!", načež se sténáním upadl do svých polštářů. Nápoj pomohl sice trochu zmírnit bolesti a oživit smysly, pomoci však nedokázal. A také už nic nejedl. Osmnáctého naposledy podepsal nějaké listiny. Pak došlo k zánětu, čeho jsme se všichni obávali. Když takto shledal, že již není cesty zpět, naplnila císaře podivuhodná odevzdanost. Povídal si s Barvitiem a komorníkem Pruskovským, které jediné strpěl u svého lože, o svém mládí ve Španělsku. Když ho zmáhaly bolesti, otázali se ho opatrně, zda mají dovést kněze a zdali hodlá přijmout svátosti. Mocně přisvědčil. Ráno devatenáctého jsem viděl císaře naposled. Spočinul na mně dlouhým pohledem a jeho rty tiše ševelily. Jeho bledý obličej se špičatě rýsoval mezi navršenými polštáři. Naklonil jsem se, abych zaslechl, kdyby mi chtěl něco říci.."Vše jsem zkusil" zašeptal, "i když někdy jen v myšlenkách. Ale vše bylo marné." A pak mě požádal, abych mu připravil na pití ještě něco bezoáru s ambrou. V noci povolali dómského kazatele. Barvitius mi potvrdil, že císař odmítl zpověď i poslední pomazání. Jako Giordano Bruno – to mě napadá až v této chvíli – se odvrátil od podaného mu krucifixu. Dvacátého ledna v sedm hodin ráno vydechl ducha. Stařičký Boeth de Boodt mu zatlačil oči. Smrt císaře se pokusili ututlat, ale vnímal ji celý palác, jako by jeho duše prosakovala všemi zdmi. Ba na celé město dolehlo sevření, jako když zimní noc nechce povolit. Čas se zastavil. Teď už mě v Praze nic nedrží...

Avízo
Pražské letáky
neboli
Sic transit gloria mundi
neboli
De mortuis nisi bene

Odměřeným krokem s nepohnutou tváří se blížil komorník ke dveřím ložnice s obvyklým nápojem na podnose. Ovšem velice neobvyklým způsobem za ním netrpělivě pronikli do komnaty pánové Kinský a Trauttmansdorf. A přišli na to: Císař již nemůže pít Smutnou novinu rychle rozšířili, jako by šlo o radostnou zprávu.

Ale Pražané plakali. Zapomenut byl děs z pasovské soldatesky. Což jim po třicet let nezajišťoval císař mír? Po tři dny procházeli vzlykajíce okolo nádherného lože císařova v katedrále. Jak dobrotivě císař vypadal! A tak blízko se k němu stěží kdy dostali.
Matyášova choť se u katafalku dlouho modlila. Teprve nedávno byla s králem oddána, s uměřenou nadějí na potomstvo. Císařův bratr ale se smuteční slavnosti stranil. Duchovenstvo chtělo blýsknout svými obřady. Zdálo se tedy, že se císař vypořádal s Bohem. K tomu mu připisovali šílenost, jež se již dlouho ohlašovala. A dali vyzvánět.
Mezi dvořanstvem se odehrála podivuhodná proměna, jež svědčí spíše o bezcharakternosti nežli bláznovství. Všichni by teď byli rádi stáli na Matyášově straně císaři sloužili jen proti své vůli a z donucení. Čeští pánové prostě převlékají své kabáty podle toho, kam právě ukazuje hradčanská korouhvička.
Na věrné císařovy služebníky uspořádali štvanici, jen co nad ním zabouchli víko krypty. Komorníka Ruckého, jenž z císařova příkazu vedl v poslední době jednání s Unií, trýznil v žaláři biskup Khlesl tak dlouho, až se raději oběsil.
Lidé to ovšem špatně pochopili, takže kat vyhodil mrtvolu na ulici a odvezl na káře na popraviště na Bílé Hoře, rozsekal tělo na kusy a mrtvému obil ještě horké srdce o ústa. Od té doby prý Rucký obchází po hradě jako přízrak, který jezdí na kozlu provázen šesti černými kočkami, které příšerně mňoukají, vyprávějí si lidé a křižují se při tom. Jeho pozůstatky museli vykopat a spálit, aby dal konečně pokoj. Tak se tedy uvedl u Pražanů Matyáš.
Když odnášeli sarkofág do krypty, žádný arcivévoda nebyl u rakve mezi jejími nosiči. Tuto poslední povinnost vzal na sebe mezi jinými nižšími šaržemi jen vévoda Brunšvický. Vévodovi se také podařilo získat meč, který císař nosil celý život a jednou vytasil sám na sebe.
Význačný právník Melchior Goldast označil císaře za převelice rozumného a moudrého panovníka s hrdinskou duší. Byl pro něj nejvyšší hlavou křesťanstva ne díky postavení, ale z podstaty a díky jeho vůli. Panovníkem s velkým smyslem pro spravedlnost a chápavým srdcem, jenž odvrhoval vše nízké a sprosté a miloval vše podivuhodné a výjimečné. Zdá se však, že si toho křesťanstvo pramálo všimlo a že na svou "největší hlavu" rychle zapomene. 

předchozí část:                    andresius.pise.cz/409-dopis-181-182.html

následující část:                 andresius.pise.cz/411-dopis-184-185.html