Andresius | Dopis 184 - 185

184. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Davidu Magirovi v Tübingen

7. května

Milý příteli, musím ti ihned povědět o tom, co jsem dnes prožil a co mi nedává pokoje. Ve Frankfurtu vládne teď sváteční nálada. Ne tak proto, že by obyvatelé vyhlíželi dychtivě volbu nového císaře, neboť ten hned po korunovaci dá ve vší své nádheře stejně městu vale, ale že četné knížecí delegace chřestí tolary a předhánějí se v okázalosti.Je tu stále něco k vidění a nemusíme mít ani žádné šašky, a přece se tu odehrává jedno veliké divadlo - to tedy kdybychom všechny ty velké pány brali za to, zač se vydávají. I mne tedy nakonec vylákal vlahý jarní den na Römerberg, který tomuto divadlu poskytuje nádhernou kulisu. Vůbec není snadné protlačit se mezi zevlouny a strážci, mezi kočími a lokaji. A ke kašně Na spravedlnosti, z níž v tyto dny teče po hodině vždy střídavě bílé a červené víno a je tedy ještě v úpornějším obležení, se nedalo dostat vůbec. Ale vždycky je tam pár takových, co se vyhoupnou na okraj studně s baví razjařené posluchače poučnými řečmi. Vždycky je tam něco pro zasmání a tentokrát mě to strhlo dokonce k bouřlivému potlesku.
A podívejme se - vždyť tady nebaví dav žádný ochlasta, ale učenec! A drží slavnostní řeč ve frankfurtském nářečí. Ale co říká? Je to zdravice, kterou ve zvučné latině přednesl falckrabě ze Zweibrücken, coby říšský vikář na uvítanou říšskému sněmu. Všechny slavnostní fráze dostávají překladem do lidového vyjadřování neobyčejně komické vyznění. A mazaní Frankfurťané si vychutnávají, jak se takovýmto prostým způsobem předvádí onen malý krůček, jenž dělí od sebe vznešené a směšné. Pánové ze dvora tento ošklivý vtip vůbec nepochopili, jinak by se byli velice pohoršili. Chtěl jsem se s tímto mužem seznámit a spontáně jsem ho pozval na oběd do jednoho z blízkých hostinců. Seděli jsme spolu až do večera a jen nerad jsem se s ním loučil. Jmenuje se Wolfgang Ratke, po způsobu učenců nazývá sám sebe Ratichius a dnes ráno předložil říšskému sněmu memorandum, v němž pro Říši nepožaduje nic menšího nežli jednu řeč, jednu vládu a jedno náboženství. Žasnu, že jej s takovými názory vůbec pustili do tohoto osvíceného shromáždění. Ale díky patronaci Marie Dorothey vévodkyně vdovy Výmarské mohl přednést svoji žádost i ústně. Ale buď mu nerozuměli, nebo mu nechtěli rozumět. To naplnilo Ratichia hněvem, který si odreagoval onou fraškou u kašny.
Čím déle jsem s Ratichiem rozprávěl, tím mi bylo jasnější, že nemám před sebou pobloudilého snílka, ale člověka, který přesně ví, co chce. Nebylo mi ovšem jasné, jakým jednoduchým způsobem chce umožnit lidem, aby se naučili latinsky, řecky a hebrejsky. Prý pro to vyvinul metodu, ale blíže mi o ní nic více nesdělil. Plně jsem s ním přirozeně souhlasil, že je nesmysl, aby se učení bavili mezi sebou latinsky a řecky, páteři navíc ještě hebrejsky, vzdělaní francouzsky a lid německy. Už jen tak, volbou jazyka, se tak podle Ratichia upevňuje mezi lidmi nerovnost. Měla by proto být jenom němčina, nebo nějaká univerzální řeč. Svatodušní zázrak prozatím nenastal, ale je na spadnutí.
Pak jsem se ho zeptal, jak se má v Říši utvořit jednotná vláda, když jsou knížata čím dále panovačnější a kandidáti na císaře čím dále ubožejší a na to Ratichius odvětil zostra, že je potřeba všechna ta knížata prostě odstranit. Musel jsem nějakou chvíli vypadat ohromeně, ale pak jsme se tomu oba zasmáli. Samozřejmě to nepůjde, vysvětlil Ratichius, ze dne na den. A dosáhnout se toho dá jenom při jednotě ve víře. Pak mi Ratichius vyložil, jak užitečné je těmto lenním pánům křesťanské náboženství. Pro dědičný hřích se veškerý útlak, všechna nouze a utrpení, jež poddaným přímo neb nepřímo páni způsobují, může vysvětlit jako boží záměr. A tedy nikdo nemá čekat spravedlnost na zemi, ale až v nebi. To všechny mocné přímo pobízí k bezpráví. Poddaným se káže ponížená pokora, jež ústí v podřízenost a opovrženost a usnadňuje nemnohým panovat nad mnoha. Církev, pokud sama nevystupovala jako moc a vláda, se vždy stavěla na stranu vládců. Křesťanské vykoupení se výborně hodí pro otroky, nevolníky, divochy a podmaněné. Od čeho by měl být vykoupen mocný boháč? A reformace všechno ještě zhoršila. Teď se křesťanské církve navíc obehrávají navzájem. Kdo tedy chce odstranit knížata, musí nejprve odstranit celé křesťanstvo - a tuto myšlenku jsme utopili ve smíchu.
Tomuto obdivuhodnému muži jsem se prozatím neodvážil přednést naše reformátorské myšlenky, tím spíše, že sám vyložil, jak musí generální reformace započít. Totiž ve školách! Ne nadarmo církev vždy ovládala vzdělávání a ne nadarmo se ho nyní mocně ujímají Jezuité. Ale to jejich je zaměřeno na vybranou skupinu, pomocí níž chtějí držet davy v šachu. Je třeba začít se vzděláváním davů, z nichž potom vyrostou nové vybrané skupiny osob, jež budou sloužit jejich zájmům.
Takto Ratichius jistě své memorandum před knížaty na sněmu neobhajoval, jinak by byl sotva odešel ke kašně jako svobodný. A vlastně může mluvit o štěstí, že ho měli za blázna. Jen kněžna Výmarská mu porozuměla a postoupila jeho spis k prozkoumání mladému profesorovi v Gießenu, jenž se jmenuje Jungius a kterého jí doporučil Kasselský lantkrabě Mořic. Ale teď mne ta myšlenka nechce opustit: Kdo získá děti, získá přece budoucnost! Ale kdo děti svede...?! —

185. dopis
Johannes Kepler, Linz
Wackeru von Wackenfels v Praze

15.maii

Můj milý příteli a příznivče, nemohl jsem se zdržet slz, když jsem si přečetl psaní od našeho milého Barvitia o posledních hodinkách našeho obdivuhodného císařského pána! Cítil jsem se skoro jako zrádce, že se v současnosti ucházím o nové místo v Linci. Nyní jsem na ně nastoupil a jsem za ně vděčný. Ale šťastný nejsem. Učení na zemědělské škole mě jen stěží může naplnit a je mi více na obtíž než k radosti. A také se těžce srovnávám s obyčejnou školskou rutinou, když jsem mezitím uvykl svobodné práci. Samozřejmě budu pokračovat ve své práci na Rudolfinských tabulkách.Ale zaplatí mi je vůbec Matyáš, až se stane císařem? A i mé výzkumy pokračují, ale mám tu poměrně omezené možnosti. Scházejí mi také přátelé z Prahy. Podobný kroužek světaznalých, vzdělaných, duchaplných a tolerantních osobností v LInci samozřejmě není. Tady se smýšlí docela maloměstsky.
A jak malicherně se zde také jedná Vám naznačí případ, díky němuž považuji své setrvání zde za fakticky nemožné. Jistě víte, že mi v mé Württemberské vlasti nechtěli svěřit žádný úřad, poněvadž mi vyčítali snášenlivost vůči kalvinistům. Nu, a tady se mi to vrací. Skoro bych řekl, že v tom má prsty čert: Hlavní pastor luterského sboru v Linci, jistý Daniel Hitzler, pochází z Heidenheimu a působil dříve jako děkan ve Waiblingen. Byl tak obeznámen s mým "případem" a hned po mně požadoval, abych podepsal Formuli svornosti. A když jsem se zdráhal, nenechal si nic vysvětlit, ale ihned mě vyloučil z účasti na Večeři Páně. A teď tu stojím jako kacíř a ateista, jako ten, jenž mění víru, podle toho kam vítr věje - ke katolíkům, k luteránům, ke kalvinistům, nebo k českým bratřím. Kdyby nade mnou nedržel ochrannou ruku pan z Tschernemblu, brzy by se mi jistě vedlo nejinak než ve Štýrském Hradci.
Já jsem však přitom prostoupen vírou v našeho Pána Ježíše Krista a ze svého nejvnitřnějšího přesvědčení neusiluji o nic více, nežli o znovusjednocení křesťanstva ve vzájemné lásce a pochopení. Ne každý může jako vy nastoupit zpět na cestu od protestantů ke katolíkům. 

předchozí část:        andresius.pise.cz/...

následující část:      andresius.pise.cz/...