Andresius | Dopis 17-18

17. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt nad Mohanem
Samuelu Dilbaumovi v Augšpurku

3.února

Vážený Pane, jsem Vám zavázán díky, protože teprve nyní se z vaší zprávy dozvídám více o Giordanu Brunovi, jenž k našemu zarmoucení zmizel z Frankfurtu, jako by se byl do země propadl, dokud nepřišla neurčitá zpráva, že ho soudí v Benátkách. Otec převor ze zdejšího karmelitánského kláštera, u něhož během svého Frankfurtského pobytu Bruno bydlel, tam byl totiž povolán, aby o něm vypovídal. Nezradil svého bývalého hosta, ale vypovídal o něm po pravdě sine ira et studio. Přiznal Brunovi jeho génia a obšírné vzdělání, připustil však, že mu chybí zbožnost. To první zná celý svět, to druhé je názor převorův. Ve světu otevřené Benátské republice by přece něco takového nemělo vést k jeho odsouzení. A převor nechtě vystavil Brunovi to nejlepší vysvědčení, když ho označil za "univerzálního člověka". Takového ovšem v Andělském hradě zničí. Jak se jen mohlo stát, že ho Benátčané vydali do církevního státu?
Ano, znal jsem Bruna, celé noci jsme s ním prohovořil a považuji se za šťastného, že jsem se mohl setkat s takovým duchem. Velmi mě znepokojuje, že se ho nikdo nechce zastat a zachránit mu život. Musíme podniknout něco na jeho záchranu! Bruno má jistě nezvladatelný temperament a často se chová nepředloženě. Velice si liboval v tom, když mohl provokovat urážlivými výroky. Ale tím se přece nechtěl nikoho dotknout, jen zasít do duše nepokoj. Chtěl prorazit díru do zdi, jež zakrývá samolibost našeho svědomí. Ne, obratnost, zdvořilost, obezřetnost a opatrnost nepatří k jeho ctnostem. Ale ten, kdo upře zrak do slunce, klopýtne pak snadno oslepen o nejmenší překážku. Neměl se vůbec vracet do Itálie. Kdyby se mi byl svěřil s takovým záměrem, byl bych jej od něj naléháním odvrátil. Ale to je pro něj charakteristické: Vždycky a bez přestání přemítal o nejhlubších tajemstvích vesmíru, ale vůbec nemyslel sám na sebe. Sledujete-li jeho životní dráhu, zdálo by se, že ho nějaký vesmírný vítr hnal Evropou jako utržený list. Promiňte, přirovnání kulhá. Mohl byste si totiž představit uvadlý list, a to by nebylo  správné. Měli bychom spíše myslit, když už máme zůstat u toho příměru, na list zcela zelený, jenž všude na chvilku zapustí kořínky Nesmíme ho ponechat v rukou fantiků, kteří ho z křesťanské lásky nechají umřít hlady.  Pohnu své přátele, aby mu nějak pomohli - nějteří mají ve Vatikánu značný vliv. Dejte mi, prosím, vědět, jakmile se dozvíte něco nového, já Vám také budu průběžně hlásit, co jsme podnikli my. Musíme se však varovat, abychom v této otázce nevystupovali veřejně. Musíme být opatrní. Uvidíme, co dokáže společenství podobně smýšlejících přesahující hranice náboženské nesnášenlivosti.

18. dopis
David Magirus, Tübingen
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě nad Mohanem

17.prosince

Milý příteli, o Bruna se budu zajímat už pro vaši výmluvnost, která by pohnula i kamenem. Ale nejen proto. Neznám sice Bruna osobně a z jiných stran mi byl vylíčen spíše jako nepříjemný člověk. Avšak četl jsem jeho spis De immenso a zcela mě uchvátila jeho vidina nekonečného světa. Bruno pádí směrem, který mu ukázal Koperník, který se ovšem choval obezřetněji. Ovšem ten ve svém stěžejním díle De revolutionubus orbium coelestium, které dokončil teprve na smrtelné posteli uvedl myšlenku, kterou kupodivu jeho luteránský vydavatel vycenzuroval. Vzpomněl jsem si na toto vypuštěné místo a sdělím Vám je, jistě Vás bude zajímat. Poté co vychválil studium věd jako nejvyšší lidské umění, uzavírá Koperník: "Kdo by tedy při zkoumání toho, co shledává dokonalým pořádkem uspořádáno a božskou prozřetelností řízeno, nebyl jeho pilným zpytováním a i jistou obeznámeností podnícen k nejlepšímu a neobdivoval se Tvůrci veškerenstva, v němž jest veškeré štěstí a dobro?Marně by zpíval takový božský pěvec, že se těší z božího stvoření a plesá nad díly jeho rukou, jestliže bychom tímto jeho prostředkem nebyli též vedeni společně jako na pouti k nazření nejvyššího Boha."
Poznáváte v tom vašeho Bruna? Tohle ovšem formuloval těžkopádný Němec z východních končin, co studoval v Krakově a nakonec působil jako kanovník a žádný temperamentní Neapolitánec zběhlý od dominikánů. Ale přesto shledal luterán, jemuž bychom jistě rádi přiznali větší toleranci nežli nějakému Jezuitovi, tuto myšlenku nebezpečnou. A obávám se, že i v Římě vidí, kam až toto nebezpečí sahá. Ono vskutku jde o svého druhu konec světa, o němž se teď všude mluví. Nemám na mysli tolik faktický zánik světa jako spíše in effigie. Takže by nebylo tak zlé, kdyby pominul tento svět, totiž naše Země, neboť takových je – a v tom dávám Brunovi zapravdu –nesčetně více, a stále vidíme zanikat ve vesmíru hvězdy, což jistě odpovídá Koperníkem oslavovanému řádu. Mnohem horší je, že hrozí zánik současného lidského chápání světa, alespoň ve světě křesťanského západu – toto omezení bychom měli mít na paměti. A také zanikne, jak to předpovídají jasnovidní duchové – masy už to instinktivně cítí.
Prožíváme éru stále zavilejších náboženských bojů. Liturgické jemnosti, jež máme za bezvýznamné, rozdělují národy a uvrhují v neštěstí celé rodiny.Už se nepoužívají argumenty a síla se prosazuje proti síle. Ale to vůbec nesvědčí o síle víry, ať ji chceme hledat kdekoli. Neboť už dlouho vyvstává pomalu za ničivou zuřivostí pseudonáboženství úplně jiná moc: moc vědění! Koperník to věděl a Bruno je tím proniknut. Odkud odjinud by totiž čerpala víra svou sílu, ne-li z hlubin nevědomosti? Nyní však přinášejí Koperník, Bruno, Kepler a Galilei z nebes hvězdu poznání, matematicky vykazatelnou zákonitost. Oproti ní nemůže obstát žádné náboženství,. které je v zásadě nepřátelské lidem, životu, všehomíru a spíše jen budí zoufalství z nevědomosti, nežli aby alespoň zažíhalo jiskérku světla v této temnotě. A od Konstantinovy doby bylo takové náboženství také velice užitečné všem vládcům, zatímco poznání se stalo církvi i králům tím nejhorším nepřítelem. My všichni, nejen Bruno, jdeme vstříc těžkým dobám.

předchozí část::andresius.pise.cz/...

následující část:andresius.pise.cz/...