Bratr praeses: Jordane Brune, přísahej při Svaté Trojici, že vyznáš pravdu.
Bruno: Přísahám při Bohu.
Bratr žalobce: Popíráš skutečnost pozemského života, jímž nás obdařil Pán, Bůh Otec?
Bruno: Život je nepopiratelný a nezničitelný. Ale to, jak smysly vnímáme život nám propůjčený, považuji za nedostačující.
Bratr žalobce: Tím připouštíš, co jsi napsal.
Přidělený bratr (čte): " Náš intelekt nevnímá ani sám sebe, ani žádné věci, ale takřka jen jako ve vnějším obraze, ve zcela vnější podobě jako znak."
Bruno (přikyvuje): Považuji se za filosofa, nikoli za theologa.
Bratr žalobce (posměšně): Nikdy jsme tě nepovažovali za theologa. Tvé myšlenky jsou kacířské. Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Buď tedy proklet!
Bratr žalobce: Popíráš v této zemi střed veškerenstva a obraz boží v člověku?
Bruno: Bůh je v nás ve všech.
Bratr žalobce: Tato odpověď nám nestačí. Vysvětli, proč jsi napsal tohle:
Přidělený bratr(čte): "Stačí vědět, že existuje nezměrná pláň, prostor souvislostí, jenž v sobě chová a opatruje vše a jenž vším prostupuje. V něm je bezpočet těles podobných jako tento svět a žádné z nich nemůže platit za střed veškerenstva o nic víc nežli druhé. Neboť jako nekonečný vesmír je bez středu a bez rozměr. A tak neexistuje jen jediný svět, jediná země, jediné slunce, ale mnohost světů, jež spatřujeme nad sebou jakožto zářící jiskry, které na jediném všeobjímajícím nebi nejsou ničím méně a ničím více nežli tento svět, který obýváme. Nebe pak, nezměrné éterné moře, jakkoli je částkou nekonečného vesmíru, není přesto světem, ani jeho částí, ale lůnem, nádobou a plání, v níž se světy rozvíjejí a ožívají vstupujíce do vzájemných vztahů, plodí a živí veškeré své obyvatele - lidi i zvířata a svým zvláštním obdarováním a zvláštními ustanoveními slouží vyšší přirozenosti, představujíce tak tvář Jediného, Jsoucího na nesčetných nositelích.
Bratr žalobce: To jsou směšné výplody fantazie, jež tupí biblické zjevení. Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Popíráš, že Bůh stvořil zemi v šesti dnech, jak je psáno v Bibli?
Bruno: Popírat může člověk jen pravdu.
Bratr žalobce: Má tedy být pravdou, co píšeš ty?
Přidělený bratr (čte): "Univerzum nebylo stvořeno, neboť není jiné bytí, jež by je bylo mohlo pojmout v záměr nebo poznat; samo má veškeré bytí. A také nepomíjí, neboť není nic jiného, v co by se mohlo obrátiti - je samo vším."
Bratr žalobce: To je rouhání! Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Popíráš odpůrce božího ďábla?
Bruno: Věčný svár protikladů je vlastním stvořitelským principem.
Bratr žalobce: To znamená přitakání zlu! Zcela podle toho, co jsi napsal.
Přidělený bratr (čte): "Počátek, střed i konec, zrod, růst i naplnění všeho, co vidíme vychází z protikladů, skrze protiklady k dalším protikladům, a tam, kde existuje protikladnost, vzniká též působení a zpětný účinek, tam vzniká pohyb a rozvíjí se v rozlišenost a rozmanitost, vznikají řád, hierarchie a pokrok. Proto nikdo, kdo má toto na paměti, ani neklesá nikdy na duchu ani se nepovyšuje pro svůj současný stav a své poměry, ať již mu ty jeho ve srovnání s cizími poměry a soudu připadají dobré, či zlé, lepší či horší. A proto jsem i já ve shodě se svým božským ideálem, pravdou, jež je již tak dlouho vyháněna, v pohrdání, pronásledována, potlačována a pokřivována, pevně přesvědčen, že právě tato nouze je znakem a znamením osudu a jeho zákonitosti a musí být takto chápána snášena. A zároveň v ní spatřuji počátek obratu a znovuuvědomění, jež nepřinese poznání, posilu a uznání jenom mně, a to v natolik větší míře, čím jsou síly odporu silnější a ničivější.
Bratr žalobce: V to marně doufáš. Je jen jediná božská pravda a tu zastává církev bojující s ďáblem a jeho mocí. Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Popíráš, že se Bůh, náš Pán zjevil ve slově a v Písmu?
Bruno: Což se nezjevuje ve všem? Dokonce i ve vás?
Bratr žalobce (rozezleně): Protiřečíš sám sobě. Napsal jsi totiž:
Přidělený bratr (čte): Nejvyšší poznání svrchovaného principu a nejvyšší příčiny, které můžeme vyvodit ze zkušenosti všech na ní závislých věcí znamená ve srovnání s ním méně nežli chabou stopu. Z jeho vůle a dobroty totiž všechno povstává a tyto jsou principem jeho působení a z nich vychází veškeré jeho působení. Proto tedy nemůžeme o božské podstatě nic vědět; už proto ne, že je nekonečná, ale také proto, že je účinkům, které jsou silou rozumu pouze vnějškově uchopitelné, velmi vzdálena. Můžeme z ní poznat pouze cosi jako její stopu, jak již soudili Platonici, nebo jen její vzdálené účinky, jak na ni nahlíželi Peripatetici, nebo cosi jako slupku a schránu, jak věří kabalisté. Můžeme na tuto substanci pohlédnout jen zespoda nebo zezadu, jak to vyjadřují Talmudisté, nebo ji můžeme nahlížet jako stínový obraz, v zrcadle, v hádance, jak to vyjadřuje Theophrastus."
Bratr žalobce: Tím se přidružuješ ke všem těmto kacířům. Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Popíráš poslední soud, jenž nesmrtelné duši člověka vykáže místo v nebesích, v pekle nebo v očistci?
Bruno (s náznakem úsměvu): V podstatě ne.
Bratr žalobce: Pak nám ale vysvětli, co píšeš.
Přidělený bratr (čte): "Bůh představuje duchovní princip, pravou substanci, jež lidem vystačí a to lépe nežli náhodné vlastnosti přirozeného utváření. Tento princip chápeme jako héroa, jako daimonion, poloboha, nepokojnou inteligenci, jíž se vyznačují nejrůznější hmotná spojení, organismy i tělesa. Co tedy určuje různé tvary a osudy, nejen může, ale i musí být rozmanité. Tento princip jakožto rozum vede tělo k rozumnému usilování a rozumným činnostem, přesto však zůstává nad obojím a nemůže tím být využit ani spoután. Na druhé straně však způsobila nejvyšší spravedlnost, jež vládne nade vším jsoucnem a ve všem, že následkem pudových a hříšných žádostí duše musí sestoupit buď do stejného, nebo i do jiného trýzní stiženého těla, jaké opustila a nemůže si dělat žádné naděje na vstup do lepšího příbytku, když se ve svém dosavadním zle chovala. Je potom hnána kletbou osudu dále a dále k věčné proměně a vchází v tu lepší v tu horší životní poměry."
Bratr žalobce: Tím bereš člověku naději na věčnou blaženost!
Bruno: Dávám jim naději na věčné zdokonalování.
Bratr žalobce: To je kacířství. Odvolej!
Bruno mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Popíráš božské poslání Církve?
Bruno: Nepopírám coincidentiam oppositorum.
Bratr žalobce: Vysmíváš se Svatému officiu. A chceš se i následujícími větami vysmívat jediné spasitelné Církvi?
Přidělený bratr (čte): "Snažte se proto všichni stát se hlupáky, vy všichni lidé. A vy, kteří už hlupáky jste, se pokuste v tom vylepšit, abyste dosáhli svého cíle a svého důstojenství, jež se nedosahují poznáním a pílí - a ani nemusí být přílišné, ale spíše jen prostou vírou. Jako takoví hlupáci nebudete zatraceni ani pro svou nevědomost a nepravost - byť by i byly obrovitých rozměrů, ale jen a jen pro nevíru. A když budete jako takoví poznačeni v knize života, získáte v bojující církvi milost a ve vítězné církvi slávu, v té církvi, v níž Bůh žije a kraluje na věky věků. Amen."
Bratr žalobce: To je rouhání! Odvolej"
Bruno se usměje a mlčí.
Bratr praeses: Tedy buď proklet!
Bratr žalobce: Vyznáváš Ježíše Krista, Jednorozeného Božího Syna a Svatou Trojici?
Bruno mlčí se zavřenýma očima.
Bratr žalobce: Přiznáváš se spisu "Vyhnání triumfující bestie?"
Bruno přikývne.
Přidělený bratr (čte): Když člověk nízké povahy a sprosté mysli, skrze něhož se vše zbaveno cti, podmaněno, zmateno a převráceno vzhůru nohama, nevědomost vystavena na místo vědění, šlechetné smýšlení obráceno v potupu a ničemnost v poctivost, když je takový opovrženíhodný člověk uctíván jako Bůh, nazývám to modloslužbou a rouhačstvím."
Bratr žalobce: Psal jsi o "Orionovi". Myslels tím Ježíše, Syna božího?
Bruno mlčí.
Přidělený bratr (pokračuje ve čtení): "Nikdo tak Boha neuctí. Sice ho tak nemůže ani zneuctít, neboť vůči němu toto vše neznamená více nežli maškarádu, jež se ho netýká. Ale pokárání a opovržení si zaslouží ti, kdo ho s takovou vírou vzývají. Vždyť žádný kouzelník a šarlatán nenabude o nic větší cti tím, že ses pomocí pletichářských duchů stane loutkou a paňácou slepému davu."
Bratr žalobce(přidušeným hlasem): Tím snad míníš křesťanstvo?
Bruno kývne.
Bratr praeses: Buď tedy tisíckrát a stotisíckrát proklet!
38. dopis
Walter Raleigh, Sherborn
Kristiánovi z Anhaltu v Heidelbergu
počátkem února
Vaší Knížecí Jasnosti předesílám nejuctivější pozdravy. Váš laskavý vzkaz mi příliš lichotí. Ještě nikdy jsem neslyšel své hrdinské válečné skutky a dobrodružství, jež jsou mi připisována tak zářivě vylíčeny. Rád bych si ještě po určitou dobu podržel ono potěšení, ale můj osud mě neustále nutí ke škodlivé upřímnosti. Tato má náklonnost mi zatím přinesla jen hněv a teď mi dokonce kazí i radost ze sebeuspokojení. Člověk by měl ocenit takové dobrodiní, když s rostoucí časovou i prostorovou vzdáleností vlastní skutky nabývají na slávě a mimo to ještě dojdou uznání z pera tak mistrovského. Ale to člověk jen klame sám sebe. Nyní mi několik měsíců vynuceného klidu na pevnině dalo poprvé možnost přemýšlet o svém životě. To je nepříjemný stav. Také vás samozřejmě plaší poznání, jak rychle uplynula všechna ta léta, hlavně proto - jak jsem sám u sebe shledal - že probíhala v neustálém shonu pod tíží obchodu. Možná se toto nesmyslné podnikání podobá úprku. Ale před čím? A kam jsem tak dospěl?
Za svého mládí jsem si ničeho nehleděl pilněji nežli meče a přes deset let jsem nadšeně bojoval za svobodu víry Hugenotů a Holanďanů, jejichž újma se mě přece osobně nedotýkala. Dnes se ptám, zdali prolévat krev ve jménu Božím není vlastně to nejhorší rouhání. Odvážil jsem se i myšlenky, že by se na Zemi lépe a pokojněji vedlo, kdyby nebylo žádného Boha, jehož by se lidé mohli svéhlavě dovolávat.
Má mužná léta poznamenal boj proti španělské světovládě. Ke každé špatnosti nalezla se na světě výmluva. Nakonec však král Filip porazil sám sebe. Snad nyní, když je po smrti, skončí ono válečné zápolení, i když nenávist mezi Španěly a Angličany asi zůstane. Já sám jsem vzbudil nenávist Essexovu, toho mocného královnina oblíbence, neboť jsem to by já a nikoli on, kdo před dvěma léty porazil španělské loďstvo, a vlastně jen mimoděk. To pochybnému válečnému štěstí vděčím za onen silný protivítr, jenž zabránil nepřátelským galérám v jejich manévrech a učinil je skoro bezbrannými. Tak se stává člověk hrdinou. Na Orinoku jsem hledal za nevypravitelných potíží marně onu pohádkovou zemi zlata, o jejíž existenci stále nepochybuji, a vysloužil si tak jen posměch. Kolonie Virginia, již jsem založil, existuje jen podle jména, ale hold naší panenské královně mi přinesl aspoň její přízeň, i když se s ní nedá počítat natrvalo. Nedokázal jsem pacifikovat Iry, ale to zatím nedokázal nikdo. Snad mou pověst jednou v budoucnu ospravedlní, že jsem jim přinesl brambory. Ne, člověk opravdu nemá mít čas na přemýšlení.
Ale promiňte vévodo, nezasloužil jste si nic méně, nežli tyto truchlivé úvahy. Nežádáte si ode mne jiné zprávy, jen o anglickém dvoře. To mohu jako starý námořník shrnout do jediné věty: Dvůr se podobá "Ark Royal" vlajkové lodi naší slavné flotily, než se potopila. Ne, královna nechuraví nijak vážně, to si jen lidé vysvětlují věk jako nemoc. Jak by tomu nepodlehla v přemrštěné míře žena, jež po celý svůj život tak mocně zdůrazňovala krásu? V rudé paruce, bílých rukavičkách a s vysokým okružím si Alžběta nalhává, že je mladší a dvořané se horlivě nechají klamat. Kdybych se svého času sám také nedal svést k přehnaným lichotkám, pohoršoval bych se dnes nad tím. Nestačí však pochlebovat královně, jak je mladá. Je třeba se postarat o nástupnictví. Alžběta panuje již po čtyři desetiletí a s jejím životem skončí i celá epocha. Obojí je již na dohled.
Nyní je za jejího řádného následníka vyhlášen skotský James, kterého nazývají též Jakubem. Ale co můžeme očekávat od krále, jehož matku připravila anglická královna o život? Zvláště když Alžběta ještě navíc připisuje vinu na Mariině popravě svým ministrům s tím, že rozsudek smrti podepsala jen pro výstrahu. Jsou tu nevyřízené účty. Královnina přízeň, kterou se všichni již dlouho vynášejí, se může do rána změnit v léčku. To vyvolává neklid. Král Jakub nesdílí ovšem katolickou víru své nebohé matky, ale platí za kalvinistu. Nemyslíme tedy na pronásledování pro otázky víry a doufáme, že potrvá éra náboženské snášenlivosti jako za Alžběty. Ovšem Jakub sám sepsal učenou knihu o čarodějnicích a zlých přízracích a to budí obavy. Mezi lidmi se hovoří o jeho hrubosti a paličatém rozhodování. Co se o něm dá s určitostí říci, aspoň v jednom se zcela shoduje s Alžbětou - miluje mladé muže. Přejeme tedy královně ještě mnoho skvělých let a já osobně si přeji, pokud Jakub nenastoupí na trůn příliš brzy, pěkné loďstvo, s nímž bych vyrazil na moře. S vaším kurfiřtem by si král James, podle toho, co vyprávíte, jistě dobře rozuměl, neboť ani on nezná míru v jídle a pití. Vašim politickým záměrům může tedy dobře posloužit, založí-li se těsný svazek dvou osvícených rodů na pitce a žranici -