Andresius | Dopis 36 - 37

Anno Domini 1599
36. dopis
Johann Weinreich, Norimberk
Samuelu Dilbaumovi v Augšpurku

v lednu

Drahý Pane!
Jakou jsme to měli bouřlivou Silvestrovskou noc a jaké mrazivé dny! Neustále věje vítr a přináší nám z Čech sníh. Domy se topí ve sněhu. K mnohým vesnickým dvorcům se již nedá vůbec dojít, takže nevíme, zda jejich obyvatelé ještě žijí, nebo je zavalila bílá hmota, pod kterou již nejedna střecha povolila. To již nikdo nevypátrá. V úzkých Norimberských uličkách odhazuje každý sníh od svých dveří a hádá se se sousedy, protože jeden hází sníh druhému před dveře. A sněží a sněží a sněží. Jak jen to skončí? To snad tímto způsobem dojde ke skonání světa, jak o něm neustále slyšíme různá proroctví? Nikdy jsem jim doopravdy nevěřil, ale teď se mi to skoro zdá být možné. Když ustane skučení větru je sníh ještě příšernější. Ty chvějivé mlčenlivé vločky, jako pírko lehké, skoro mazlivě přistávají a roztávají na tvářích. Ale jaké břímě se nakupí za pár hodin, jaké stěny za jedinou noc vyrostou. Je směšné, když se lidé snaží s ním bojovat. Ani hlavní silnice se nedaří uvolnit, neprojedou ani saně. Člověku je líto koní, které se snaží biči hnát skrze vrzavou břečku, ale lidé vzbuzují ještě větší lítost. Mnozí si prokopali tunely k pekařům a řezníkům a tak si jako krtci obstarávají to nejnutnější k životu, podle přídělů stanovených městskou radou. Ale v dohledné době již zásoby dojdou. Píši Vám, a vlastně ani nevím, zda se vůbec posel vypraví za hranice města s něčím tak zbytečným jako je dopis. Doma pláčí děti a žena se souží. Připadáme si jako na dně přesýpacích hodin, jež se nad námi vyprazdňují. Všechen čas nám již teď najednou uplývá - je to zvláštní představa. Necítím při tom vůbec bázeň, spíše klid. Vykoupení ze všech strastí - kdyby to bylo pro nás bezbolestné - by si asi lidé přáli rok od roku více. A teď se jim ho dostane. Věřím, že svět nakonec zahyne proto, že si to lidé přejí. Bůh je tak milostivý, že jim splní jejich přání. V takovém kupeckém městě plném obchodu a obchodníků bychom si byli mohli vypočítat konec světa předem: Za mého mládí se dalo za dukát pořídit 185 mázů vína, nebo 220 liber chleba. Letos dostanete za jeden dukát asi 13 mázů vína a sotva tak 55 liber chleba. Za pár dní budeme vyvažovat chlebové kůrky zlatem a tak poznáme, jak nicotné zlato je. Sedím v podkroví, protože z přízemních místností již není nic vidět, a nemohu se zbavit pomyšlení, že vlastně zažíváme velice pěkný konec světa. Potopu jsem si představoval mnohem hroznější, zato tenhle tanec vloček naplňuje srdce skoro něčím jako veselí. Jak je tomu u Vás? Pokud tento dopis dostanete, možná se nade mnou pousmějete. Ale to se mi zdá stále méně pravděpodobné. Píši už jenom proto, abych se ujistil, že ještě jsem. Žije v Norimberku dost spravedlivých, aby kvůli nim Hospodin naše město ušetřil? Proč se k nim nemohu počítat, i když jsem špatného mnoho nenatropil? Netušil jsem, že přijde i na mne. Kdo na něco takového myslí? Všichni se spoléhají, že dobro budou konat ostatní, takže je nakonec nekoná nikdo. Myslím tím, že ho nikdo nevykonal dost. A když tak pohlížím na svoji dobu, všichni oproti tomu čin až příliš zlého. Sníh pokrývá zemi. Mnohokrát jsme to zažili a těšili se při tom na jaro. Ale tentokrát mě možnost toho, že přeci nakonec přijde jaro plní spíše děsem.—

37. dopis
Traiano Boccalini, Řím
Davidu Magirovi v Tübingen

15.ledna

Milý příteli, píši vám ještě zcela pohlcen tím, co jsem včera zažil, když jsem, díky zvláštnímu papežskému povolení, mohl být jako pouhý posluchač přítomen novému výslechu Giordana Bruna. Zdá se, že nyní Svatá inkvizice cíleně směřuje k přípravě procesu a naléhá na odsouzení. Vězni položili postupně osm otázek ve velmi pečlivě zvoleném pořadí a všechny doložili citáty z jeho spisů. Bez nejmenší pochyby to byly body obžaloby, o jejichž závažnosti nemůže být pochyby; usvědčení v jednom jediném z nich, by na hranici zcela stačilo. Pokud se Brunovi nepodaří otupit ostří těchto výtek a bude-li se zdráhat odvolat - k tomu mu poskytly na konci jednání dalších čtyřicet dnů na rozmyšlenou - a neukáže-li se sdostatek kajícným a připraveným přijmou pokání, nepůjde již ho zachránit. Jesuité si očividně pečlivě prostudovali Brunovy spisy, jež porůznu tu a tam vyšly a jsou roztroušeny po všech koutech země, a nejsou již nakloněni mu poskytnout zadarmo únikovou cestu. Jsem také přesvědčen, že pokud by Bruno oněch osm bodů opravdu odvolal, byly by mu předloženy další, až by z toho, co myslel a vyjadřoval, nezbylo vůbec nic. Zatím odolával, ale nebyl ještě podroben mučení, pokud nehledíme na dlouhé zdrcující věznění zostřené odpíráním jídla a spánku. Bruno vypadal sice vysíleně, na těle velmi pohublý, ale pevnost a jasnost jeho ducha byly nedotčeny. Již to si zaslouží obdiv. Já se jen ptám, zdali tohoto člověka vůbec mám obdivovat. Jistě i Bruno okamžitě postřehl, že zde již nejde o výklady, rozličná pojetí, nedorozumění nebo libůstky, ale o něco úplně jiného. Nedošlo ani na řádnou theologickou debatu, jak ji známe, ale byla to řada jedné obludnosti za druhou. Bruno také zcela rezignoval na taktické vytáčky, jimiž při předchozích výsleších často s nepřehlédnutelnou radostí z takových slovních soubojů zahnal vyslýchající do kouta; teď byl skoupý na slovo, skoro mlčel. Toto jeho mlčení se před ním vršilo jako nějaká ohromná tíže a i já jsem se nakonec cítil stísněn. Zde totiž nešlo o jeden z nesčetných výslechů kacířů, ale o boj za pravdu sahající mnohem dále, nežli všechno to co vymysleli v tomto století Luther, Zwingli, Kalvín, ba i novokřtěnci, boj pro Bruna úplně beznadějný. Bruno totiž zpochybňuje - a toto mé domnění se stále více potvrzuje - velmi důsledně samo křesťanství. Přesvědčete se sám na základě protokolu z tohoto přísně tajného jednání. Vím, že u Vás bude tento dokument v dobrých rukou.

následující část     andresius.pise.cz/...