Zápis z tajné porady + Dopis 73-74

14. ledna v Tübingen

V domě Kryštofa Besolda, jenž vládne obsáhlou bibliotékou, se sešli tito pánové: David Magirus, jenž zavdal podnět k tomuto setkání, Tobiáš Hess, jenž zapisoval, a Daniel Mögling.

MAGIRUS: Přátelé milí, trojí důvod nás sem přivádí: přetrvávající zděšení nad mučednickou smrtí  důstojného muže, námi všemi velice ctěného, znepokojení nad nerozvážností našeho učitele a druha a nesnesitelné poměry v německých zemích, jež se nelepší, by dále zhoršují.  Jakkoli jsi nejsou rovny závažností, přesto spolu úzce souvisí a hned vysvětlím, jak. Abych začal od posledního a nejzávažnějšího důvodu - nejsme sami, kdo si je vědom  nesnesitelnosti naší doby. A není to rozmar nějakých podivínů nebo notorických nespokojenců.  Také na nás nedoléhá přímo žádné pronásledování a naše živobytí je aspoň snesitelné, ne-li přímo dobré. Oprávněně tedy shledáváme, že k činu nás nepudí osobní nouze nebo nutnost, leč soustrast s poměry v nichž trpí mnozí jiní, neřkuli všichni.  Toto hoře se táhlo celým minulým stoletím.  A lidé upínali svou naději k tomu, že skončí. A byli zklamáni. I rozšířilo se nato všeobecně takové rozpoložení, že pro Zemi již není záchrany a musí pominout. Lidé byli spoutáni proroctvími nadcházejícího konce našich dnů. Jejich kouzlo pomalu pomíjí. A tak se opět vynáří odvážná touha a odhodlání, dokonat v tomto století, co se nezdařilo v minulém.

Avšak tu se musíme sama sebe hned ptáti: Kdo vlastně jsme, abychom si dovolili zasáhnout do koloběhu světového života? Leč kdo byl Martin Luther, kdo byl Ignác z Loyoly, tyto dvě nejosudovější postavy minulého století? To pravím s naprostou rozvahou: Čím je lidé měří: jejich původem, nebo jejich vůlí a jejich vlivem? Ani jeden z nich se neohlížel na svou slabost , na své omezené možnosti, ale stavěli na síle své vůle. Ani jeden se nenechal znejistět tím, že to, co chtějí, je nemožné. Aspoň tímto by nám měli sloužit za příklad. Ale žádný z nich by nedosáhl ničeho, kdyby byl zůstal sám. Loyola to měl potud snazší, že se při sledování svého cíle mohl zaštítit mocnou ochrannou církve. Luther musil novou nejprve církev zřídit. Ale lidé si nežádají vpravdě žádné nové církve, jejich touhou je nový vztah k Bohu a mnozí ho hledají. A každý sám za sebe, tak by rádi. K tomu však je zapotřebí svobody, jež je jim odpírána. Ještě hůře - církve totiž, vědouce dobře, že se jim člověk soukromník počíná vymykat, chápou se moci a nestydí se ani svazku s ďáblem, jehož je jim velmi třeba, aby dosáhly svého cíle, jímž je znevolnění světa. A čím jsme my zde, abychom se tomu vzepřeli? Co zmůžeme proti moci církví a proti moci knížat, jež je ovládají podle své libovůle?

A zatímco my, váhaví, zde tak uvažujeme, neváhá Šimon Studion chytit býka za roky. Víme, že to, co obmýšlí, je správné. Ale po všem, co mi k sluchu dospělo, nemohu soudit, že jedná správně. Papež nebo i císař, pokud by vskutku chtěli, mohou svolat koncil, ale Šimon sklidí jenom posměch. A to by bylo pro něj ještě to nejlepší. Leč obávám se, že jej v onom morovém ovzduší plném zuřivého pronásledování, jež jsme si s sebou přinesli z minulého století, označí za kacíře. Tomu musíme zamezit. A tím se dotýkám druhého důvodu našeho sejití. Kdo zná Šimona, bude též vědět, že jej k takovému smělému výstupku žene zoufání, k němuž se pojí vzdor a zklamání, neboť jeho Naometrie zůstává lidem skryta. A to jsou zlí rádcové. Tomáše Campanellu, jenž byl ducha prudšího nežli Šimon, dohnalo zoufalství až k tomu, aby se chopil zbraně, zač nyní pyká ve strašlivém žaláři.

Poukazuje však na taková nebezpečí, nechci nijak  oslabovat naši odvahu. Smrti bychom se neměli lekat, jako se jí nezalekl Giordano Bruno. Jeho oběť je mi znamením, její plameny zachvátí celý svět. Děsí mě, jak nezúčastněně ji zástup přijal - stejně jak od nepaměti snáší veškeré zločiny církve. Avšak jako nesešel s Janem Husem jeho duch v Kostnici v prach zapomnění a žije nyní v Čechách a působí více než kdy jindy, tak se ani Brunův duch nerozplynul v Římě v dým. My jsme Giordanisté, duchovní bratrstvo shromažďující jeho spisy, jež ctí jeho památku a snaží se šířit jeho myšlenky. Až doposud jsme tak činili ve skrytu, v uzavřených kroužcích, mezi přáteli a zasvěcenci. Ale toho již nebude dosti. Za mučednictví jsem označil Brunovu smrt. A jaký mučedník bez následovníků, již jsou připraveni ke stejné oběti?

BESOLD: To církvím je třeba mučedníků - chceš-li pak církev zakládat?

MÖGLING: A proč je třeba nové církve? Spíše měl na mysli nové náboženství. Vždyť i bez církve náboženství jsou.

HESS: Ale k čemu třeba nového náboženství? Až příliš jich nyní máme...

MAGIRUS:  Náboženství máme, jen co je pravda, a tvrdě se mezi sebou sváří. Všechna by měla ustoupit náboženství, jež bude pro všechny, pro celé lidstvo a pak pomine vraždění a svár.

MÖGLING: To jest od počátku přece cílem katolické církve, pokud ovšem vyznají všechna náboženství svatou Trojici.

HESS: I Islám?

MAGIRUS: A proč ne Islám? Vy to v posměchu máte, ale co liší Krista od  Mojžíše, Mohameda či Buddhy?

BESOLD: Však poslyš, Davide!  To pro mne příliš daleko zachází. Nevidím smysl v tom, pomýšlet na sjednocení Křesťanství a Islámu, dokud nebude obnovena jednota v Křesťanstvu.

HESS: Správně! Rozhodněme se tedy nejprve, zdali o jednotu Křesťanstva nebo o jednotu lidstva se usilujeme.

MÖGLING: Chceme-li Bruna následovat, musíme dát přednost jednotě všeho lidstva.

BESOLD: Ale Bruno se neměl za theologa, ale za filosofa. Nejprve bychom si tedy měli ujasnit, zda nám o řešení theologického jde  problému, nebo jen o filosofické závěry.

MAGIRUS Nevím, zda jedno musí vylučovat druhé. Kdo jiný než filosofové dokáže proměnit theologii?

MÖGLING: Filosofové mohou své myšlenky nechat volně bloudit, jak to Bruno činil. To je činí shovívavými vůči svobodě myšlení. Ale theolog nesmí ustoupit ani od nejmenší věroučné zásady, aniž by tím zpochybnil celou víru.  A u Bruna nevidím nic, nač by mohla křesťanská theologie navázat a co by ji mohlo proměnit. Ale jistě toho skýtá mnoho, čím možno křesťanství překonat. A svým posledním výrokem za svého života se zřetelně odvrátil od křesťanství.

BESOLD: Teď překonáváš i Davida v nemožnosti závěrů -

MÖGLING: Tak tomu je!

HESS:  Neměli bychom se však pokusit, abychom my čtyři byli zajedno, prve nežli počneme sjednocovat lidstvo nebo alespoň křesťanstvo?

MAGIRUS: Pravdu má Tobiáš. Nejprve vědět je třeba, co chceme.

BESOLD: Já však nevím, zda na tom opravdu tolik záleží. Vždyť co chtěl Loyola? Dobýt zpět Jeruzalém. A když prohlédl nemožnost takového počínání, dobyl Řím. A od té doby usilují Jezuité o dobytí celého světa. Pak jim nakonec připadne i Jeruzalém A Luther nechtěl zprvu vůbec reformaci, vlastně ji nechtěl nikdy. Nechtěl než aby Tetzel nechal  onoho odpudlivého odpustkového řemesla,  jež mělo jít na obranu Vatikánu, tohoto dalšího vymahače daní. A to chtěl i lid, to chtěly i některá knížata a ani císaři Maxmiliánovi to nebylo nemilé. Tak byl Luther dohnán k reformaci, podobně jako Jezuité k světovládě. Obojí způsobilo mnohé a dodnes působí, ale obé je určeno ke zkáze.

MAGIRUS:  To však ukazuje, že nesprávné chtíti sice dává mocný popud, jenž však nakonec mine cíl. Nemělo by na místo omylu správné chtění nastoupit?

MÖGLING: Mnoho záleží na správné době. Kryštof  správně ukázal na náladu lidu a na zájmy knížecí, jež obojí Luthera donutilo ujmout se úlohy, k níž se ukázal způsobilý. Těšil se ochraně vládců a přízni lidu - té nejméně do té doby, než zradil sedláky.

BESOLD: Ach, to je ale hloupost! Jen zabránil tomu, aby reformace neskončila v chaosu a zmatcích!

MÖGLING: Zabránil tomu, aby se reformace stala revolucí. Vydal nedokončenou reformaci knížatům.

HESS: Ale to všichni dávno víme, co nám to nyní pomůže?

MÖGLING: Mluvil jsem o správném a příhodném čase. Dnes již mezi lidem nikdo nečeká na reformaci. Lhostejnost vládne všude. A jak by ne? Vždyť knížata určují, kdo bude jaké víry, jak má a může věřit. Knížata si pohrávají s náboženstvím jako při hře s míčem.  Dnes se nikdo nezdvihne, když  se přibijí nějaké these na kostelní vrata.

MAGIRUS:  Ale to neznamená, že máme upustit od správného záměru. Taková lhostejnost a vlažnost ve víře, jež je pochopitelná, a očekávání konce nemohou trvat dlouho.  Pod nimi se může sbírat žár náboženské touhy, jež jednoho dne propukne tím silněji.  Avšak patřičný okamžik je velmi důležitý, v tom s Davidem souhlasím. Však jsem také nemyslel, že zítra půjdu s hřeby a kladivem a tezemi na kostelní vrata.

HESS: Bylo by k tomu třeba nějakého významného spisu.

BESOLD: Tedy snad knihy. Studionovy Naometrie?

MÖGLING: Pomalu, přátelé. Mně se nelíbí Davidova poznámka o náboženské touze a ještě více snad to, že bychom mohli prohlédnout náladu lidu a vyčkat pro nás vhodného okamžiku. Soudím, že ten okamžik již dávno minul  a za našeho života se již nedostaví. Lid zažil hluboké zklamání , jež pociťuje dennodenně na vlastním těle. Slova, byť dobře míněná a se správným úmyslem vyřčená, proti němu nic nezmohou. Z lhostejnosti ho probudí, jen zakusí-li něco nové. Žár bude ještě dlouho doutnat v popelu.  A pak - obraz jenž zvolil David vhodně ukazuje, že náboženská touhy proudí zezdola vzhůru. To však, co v nás probudil Bruno je jiné; t proudí nějak jakoby shůry, jako voda naplňující pohár tak, až přetéká a plní zase další níže postavenou misku a tak stále dál. Původ má tento proud v žízni po vědění A od čeho se Bruno odvrátil? Od bezpodmínečné víry, od onoho církví zneužívaného vyznání "Credo quia absurdum est",  od vlády nad nevědomými  a v nevědomosti udržovanými. Od církve, jež chce věřit, že se Slunce točí kolem Země a posílá Bruna na hranici, protože ví, že je tomu právě naopak. A tato moc poznání zničí  zkaženou moc víry a právě k tomu chceme, soudím, přispět.

BESOLD: Jde na mě před tebou strach , Danieli, když tak bezpodmínečně spoléháš na moc vědění, do té míry, nakolik nyní platí moc víry. I kdybys však měl pravdu, ještě jedna rozhodující otázka zůstává. Víra nás vede k Bohu. Kam nás vede vědění?

MÖGLING: Však jen čti, čti to - místo Bible v knize přírody.

BESOLD: Řeči Bible rozumím; v neposlední řadě také díky Lutherovi. řeč přírody se teprve učíme hláskovat.

HESS: Dobrá námitka. Vzpomínám si na jednu Brunovu větu, jež zní: "Teď by se chtěl každý neužitečný pedant, každý nevědomý osel, jenž se vynáší veřejně tíhou a vážností knih, když si dá narůst dlouhý vous  a pěstuje všelijaké  zvláštní způsoby, vydávat za příslušníka rodiny vševědoucích. Takovému obrazu se chceme přeci vyhnout.

MÖGLING (se smíchem): Já rozhodně hodlám zůstat bez vousu a knihy raději čtu doma. Nadto bych tě chtěl uklidnit, Tobiáši: Hybris, pýchu víry nenahradí teď pýcha vědění. Znát tajemství přírody nás naučí pokoře, kterou jsem vůči Bohu nyní ztratili.

MAGIRUS: Takže přece nové náboženství. Vždyť vědění, jež odolává veškerým námitkám a každému veřejně prokáže svou pravdivost musí nutně do sebe zahrnout a vstřebat všechna náboženství, jež se tak stanou zbytečná.

MÖGLING: Ale přece ne zcela. Naše vědění, jeho hranice dosud neznáme, sahá jen potud , pokud dosáhnou naše smysly a kam dosáhneme závěry z nich získanými. Naše vědění je omezeno, avšak vesmír, do něhož nás Bruno staví, je nekonečný.  V něm ještě něco zbývá pro novou víru, pro víru, jež povstane ze summy veškerého vědění.

BESOLD: Něco? Nějaký zbytek? Hodláš svým věděním osvítit sto stop na cestě z níž milión mil zůstává ve tmě, odkázáno na světlo víry. Proč tedy ne s vírou již od samého počátku?

MÖGLING: Neměl bych ničeho proti tomu, kdybys mi jiný počátek ukázal, nežli jaký nám dává křesťanská víra.

MAGIRUS: Zadržte! Zde se zastavíme. Hodláme nalézt jiný základ víry, takový jenž ukojí naši žízeň po poznání. Hodláme nalézt základ víry, jež nebude sloužit moci. Základ a počátek víry, jenž může být zárodkem a počátkem každé víry, tak jako zahradníkova tobolka, jež obsahuje semena nejrůznějších rostlin. Nehodláme při tom zavrhnout křesťanství jako obnošený oděv. Vždyť jeho nevývratné hodnoty a zkušenosti nesmírné ceny nás již po tisíciletí formují. Chceme se vrátit k původu a zárodku křesťanství, než upadlo v dogmatické spory,  rozštěpenost a bojovnou nesnášenlivost, jak je tomu dnes. Chceme pěstovat ty duchovní semena a výhonky, jež byly církví potlačovány a ničeny. Chceme spravedlnost pro všechny kacíře. Chceme ctít svaté nejinak než Giordana Bruna, Theophrasta z Hohenheimu, Agrippu z Nettesheimu i Mistra Eckharta. Chceme se sytit ze spisů, jež obsahují boží Slovo neméně nežli Bible, chceme ...

BESOLD: ... takže přece nové náboženství!

MÖGLING: Neměli bychom se toho zaleknout, ale spíše než neustále o tom mluvit v klidu o takovém záměru rozjímat.

HESS: Budiž. Avšak nové náboženství, má-li býti více nežli pouhou sektou potřebuje svého zakladatele, Bohem obdařenou osobnost. David se již jedním dechem zmínil o Ježíšovi, Mojžíšovi, Mohamedovi i Buddhovi. Koho postavíme na jeho místo?

BESOLD: To je nemožné!

MÖGLING:  Dobrá otázka. Nesmíme před ní uhnout.

BESOLD: Ale přece si nemůžeme vymyslet nějakého proroka!

MÖGLING: Přesně to musíme učinit. Nebo snad znáte nějakou takovou osobu?

MAGIRUS: Nemusíme snad mít přímo před očima Ježíše, Mojžíše, Mohameda nebo Buddhu a podle nich své záměry poměřovat; postačí snad Luther, Zwingli, Kalvín.

MÖGLING: Naprosto ne! Zakladatelé náboženství nejsou rovni reformátorům. Vždyť jejich významu si za jejich života nebyli vůbec vědomi; až později přerostli veškerá měřítka. Význam reformátorů je okamžitě zřejmý a rychle pomíjí. Ne my potřebujeme něco, co leží právě mezi ...

BESOLD: Nevím, zdá se mi, že již tě nechápu.

MAGIRUS: Měly bychom svolat větší kruh přátel a sejít se ve větším shromáždění. Mezitím může každý z nás přemítat o tom, co bylo řečeno a rozmlouvat s dalšími lidmi. Šimonovi nařídím, aby nic nepodnikal, ale připojil se k našemu úsilí.

HESS: Nerozumím, proč máme vymýšlet zakladatele. Což nemáme již tam nahoře Bruna jakožto mučedníka? A což se nepovažujeme za "Giordanisty"? Proč nevystoupíme na veřejnost jako takoví?

MAGIRUS: To by s námi byl zakrátko konec. Přiznáme-li se veřejně k Brunovi, jakkoli se to našemu srdci může jevit přirozené a správné, vymezí nás to již předem velmi výrazně a závazně. A Brunova díla, jakkoli jsou nám drahá, nejdou Bible ani Korán. Tak lehce a jednoduše to nejde. Co Daniel navrhuje, vypadá odvážně, ale nám poslouží nějaká tajemná vybásněná osobnost jakožto nositel našeho poselství nejlépe. I způsob svého vystoupení musíme uvážit, abychom svými osobami naší věci neuškodili.

73. dopis
Daniel Mögling, Heidelberg
Davidu Magirovi v Tübingen

Milý Davide, podivíš se asi, že ti píši z Heidelbergu, neboť zde na několik dní dlím. Ve Stuttgartu jsem nastoupil na kupecký člun a v pokoji jsem se nechal unášet Neckarem. Tem poklid mi prospěl. A měl jsem též kdy znovu promyslit celou naši rozmluvu, jež nás naplnila tak mnohými nadějemi a přesto neuspokojila naše smělá očekávání. A ani nemohla. Všechny nás vyrušila, napojila a pronikla energie k činu. Nestačí se vzájemně ujišťovat, o čem jsme již přesvědčeni. Přitlouci these na kostelní dveře bez dlouhého váhání, to má také co do sebe. Začínám chápat misionáře, kteří se pídí po stále odlehlejších končinách a vnucují svou víru stále roztodivnějším lidem. Dělají to mnohem spíše kvůli sobě, než pro ony divochy. Především dělají něco, co nepřipouští žádnou pochybnost. Ale možná je snazší vštípit divochům nějakou zcela novou víru. nežli zdivočelé nějaké staré, byť pochybné víře odnaučit.
Ležel jsem tak nečinně na palubě člunu nechtěje ani na nic myslet a odmítal se vracet k našemu rozhovoru. Zimní slunce k nám právě vyslalo několik teplých paprsků a zasněžené břehy se v nich zaleskly. Díval jsem se. A tu jsem zjistil: Tento svět je krásný. Nebudu ti popisovat všechny půvaby údolí Neckaru - ony proměnné obrazy, měnící se s každým ohybem řeky, ospalé vesničky s dýmajícími komíny, jimiž jako by dýchala země, a opar nad řekou. Tu a tam hrad na zalesněné stráni jako by ztvárněn rukou obra rostl ze skály. Země je krásná a lidé ji nestačili znetvořit. Tak ke mně náhle, jako osvícení, přišla myšlenka, že tato krása země má na lidi mnohem výchovnější vliv nežli veškeré řeči o ctnostech. Neboť všichni lidé, aniž by to kdokoli po nich požadoval a často aniž by si toho byli vědomi, touží po kráse. Teď nemluvím o nádheře zámků a paláců u nichž jejich přebujelá nádhera má svědčit o přebujelé moci. A také ne o pýše kostelů a katedrál a kněžských obřadů, poněvadž i ty mají stejný cíl - totiž být zrcadlem boží slávy. To je obé spíše zneužití krásy a také takový okatá a nastrčená krása působí spíše bázeň nežli činí šťastným.
Příroda o žádnou krásu neusiluje - je jí vlastní a všude slouží účelu. Jen se podívej na tu nejubožejší chaloupku u řeky. Sedí tam rodina okolo jedné mísy a jí chlebovou polévku dřevěnými lžícemi. Muž je sám vyřezal a skládají se z polokoule a držadla.. Odpovídají tak ve zmenšeném měřítku lidské ruce. Nepotřebují žádných ozdob, aby sloužily svému účelu. A přesto stěží nalezneš jednu jedinou bez ozdoby, třeba by to byla jen nemotorná řezba a ne krásná malba. A tak je tomu u všech nástrojů denní potřeby, u oděvu , nábytku i při pořádání slavností. A shledáváme to takové od pradávna. Od pradávna se lidem jevila země záhadná a hrozivá, ale přesto rovněž od pradávna vnímají její krásu a pokoušejí se ji svým způsobem vyjádřit. A to jsem už zas u mého nezapomenutelného Giordana Bruna, s níž se cítím svázán jako s nikým jiným. On porozhlédl dále za zemský obzor, do prostor kosmu, jež náš rozum nedokáže vůbec pochopit a jeví se nám tudíž záhadné a nebezpečné. Ale přesto převažuje poznání krásy a harmonie veškerenstva. Krása je zákonem světa a snad tím nejdůležitějším; z toho pramenilo Brunovo nadšení světem. Vhté chvíli se v něm pozvedá básník nad filosofa, ale - neshledáváme to již u Platóna? Rozhodně to však byla hozená rukavice církvi, která připisuje harmonii a krásu toliko Bohu a chtěla by, abychom jenom skrze ni měli k nim přístup. Proto zatracuje , co je zde, abychom jenom s její pomocí dospěli do onoho jasného světa. A přitom máme nezměrnou věčnou zde ve své ruce - v polévkové lžíci! Již chápeš ten hrozný zločin, to hanebné násilí, jež od církve trpíme? A poznáváš hloubku a rozsah úkolu, jenž nám Bruno svěřil?
Je mi jasné, že musíme svou energii krotit, i když se nám hlava chce rozskočit samou nenávistí, vztekem a pohrdáním. Den ze dne vzrůstá má nenávist vůči církví a té její kněžské sebrance. Lepší slova bych pro ni nenašel, nežli ta jimiž častoval papežence Luther. Ale pro mne v tom není rozdílu mezi katolíky reformovanými a luterány. Co Luther vykonal není ničím proti tomu, co máme vykonat my. Začali jsme a nesmíme přestat. Musíme jít kupředu, krok za krokem, třeba zprvu jen malými krůčky. Proto jsem zakotvil nejprve v Heidelbergu.
Studionovi dávám za pravdu v tom, že se musíme snažit najít mocné přímluvce. Bez nich by Luther ani Loyola, ba ani Kalvín, nic nesvedli. Dilbaum bez protekce neprosadil ani svobodný časopis. Jak bychom měli bez protekce dosáhnout svobody na církvích? Nemáme žádnou moc a nedokážeme ani získat masy, jež si ani za mák nejsou vědomy své moci a nepochopily by naše cíle. Musíme se tedy protlačit k moci, abychom vůbec došli sluchu. A k tomu jsem právě udělal malý krůček. Profesor Wilcken, můj důvěrný přítel, mě vyslechl, potřásl hlavou, poradil opatrnost a seznámil mě s Ludwigem Camerariem. Těší se přes své mládí plné důvěře kurfiřtově a oplývá politickými znalostmi. Vedl jsem s ním několik hovorů, stále otevřenějších - pochopitelně aniž bych kohokoli zmínil jménem - a nalezl u něj klíčící porozumění. Samozřejmě , že jeho záměry, jež se týkají falckého knížectví, se nekryjí s našimi, jež jsem mu ani v plnosti neodhalil. Přesto však jsou mezi nimi styčné body.
Od Krellovy popravy v Drážďanech jsou vztahy mezi Saskem a Falcí navýsost napjaté. Kurfiřt v nich shledává právem citelné oslabení, ba ohrožení protestantského tábora, jež může v čase rostoucí nejistoty stran císařova zdravotního stavu a jeho dalších činů, jakož i zesíleného protireformačního úsilí, přivodit neblahé následky. Kníže Anhaltský, jenž je kurfiřtovým rádcem ve všech státnických otázkách, se proto chce zasadit o sjednocení protestantského tábora. S tím může být v harmonii nezávislé hnutí usilující o překonání věroučných protikladů.
Samozřejmě, že falckým jde o sjednocení a posílení protestantského tábora, zatímco nám jde o mnohem více. Ale musíme se zprvu spokojit s malými krůčky a zde bychom mohli nalézt podporu ...

74. dopis
Samuel Dilbaum, Augsburg
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

Milý příteli,
s radostí jsem si přečetl zápis z vašeho shromáždění. Hluboce se mě dotkl. Kdybych jen byl mladší! Hned bych v touze po velkých činech němu přistoupil. Ale mně již náleží jen role přihlížejícího, což však neznamená, že vám nebudu rád nápomocen radou i pomocí, pokud jen budu moci. Správně smýšlíte, že nejste se svými plány a touhami osamoceni, i když o ostatních stejně smýšlejících možná nevíte. Však všude je plno těch, kdo se nesrovnávají s dobou a během tohoto světa. Již dlouho to vidím z korespondence, díky níž se mi otevřel svět více, nežli se odvažuji sdělit. Změna se rýsuje stále zřetelněji. Zatímco dříve vedle sžíravé kritiky a pronikavé analýzy převažovala rezignace - tento zkažený svět se změnit nedá a ani to pro blízký jeho konec nestojí za to , nyní je slyšet úplně jiné hlasy. Již ne svět jeví se být zkaženým, ale ti, kdo ho ovládají, nebo se o to pokouší. CO udělali z této Země lidé? - tak se ptáme. Ze Země, jež jako částka vesmírné harmonie by ji též čistě zrcadlila, kdyby ji člověk zaslepeně nerušil. Roste odhodlání k tomu, tuto božskou harmonii obnovit, ve shodě s vůlí boží, kterou však již nebude člověku nikdo předepisovat. Dvě cesty se otvírají. Jedna znamená snažit se navodit takovou harmonii v oblasti své osobnosti, jen pro sebe. Člověk hledí na sebe jako onu monádu, již Bruno považoval za nejmenší prvek univerza. Nebo narýsujeme větší kruh; pak se může stát něco takového, jako když kámen padne do vody. Soustředné vlny se šíří donekonečna, dosáhnou až toho nejzazšího břehu. Zaznamenávám rostoucí tlak a vůli vystoupit z oné dobrovolné izolace, vidím naděje, důvěru, odvahu.
Nemusím vám psát, že v tom všem vidím příznivé znamení. Vidím však i nebezpečí, jež spočívá ve sporu duše a svědomí. Abychom přetvořili tuto Zemi k ideálnímu obrazu, nepostačí jen dobrá vůle. Je třeba též moci. A vy budete muset volit mezi mocí ducha a mocí meče. První se šíří jen slovem a písmem. Avšak kde budete moci svobodně promluvit? Kde vám budou moci lidé po stovkách naslouchat? A co se odvážíte svěřit tisku, a kolik lidí vůbec umí číst? Ti, kdo vládnou mečem, mají též velké slovo a vnucují nám všem své spisy. Vyrvat druhému meč z ruky lze pouze silou.
Nechť však nic lakového neudusí vaše naděje. Žádná církev se nedokáže zříci násilí, zcela naopak: Papeženci, luteráni, reformovaní - všichni se utíkají k meči. Jakého slabého ducha musí všechny ty církve být! Kdyby se vám tak podařilo zjevit sílu vašeho ducha... !
 

předchozí část:    andresius.pise.cz/334-dopis-71-72.html

následující část:  andresius.pise.cz/336-dopis-75-76-zprava-o-svobodnem-nizozemi.html