Vážený mistře, stal se zázrak, jenž zcela změní, málem bych řekl - zachrání, můj život. Jsou tomu tři dyn, co zemřel Tycho Brahe a císař mě povolal na jeho místo jako dvorního astronoma. Ne snad že bych v to uvnitř doufal, a už vůbec, ani v nejmenším, jsem s něčím takovým v dohledné době nemohl počítat. Ve stavu kruté nouze a v nejhlubším zoufalství mě zastihlo tohle řízení osudu jako blesk božské milosti. Teď již věřím, že si mě Bůh vyvolil, abych odhalil harmonii jeho stvoření a všechny své síly nyní upnu k tomu, abych tento úkol splnil.
Když jsem vloni přibyl do Prahy se svými starostmi jako uprchlík, neměl jsem kromě Braha nikoho, na koho bych se obrátil. Nebylo mi to zalehko. Mám v sobě vrozenou hrdost a je mi nepříjemné záviset na něčí libovůli. Ale bez Brahovy pomoci bych zemřel hlady já i má rodina. Tázal jsem se již sám sebe, z čeho pochází má pýcha a k čemu směřuje. A nemohl jsem k jinému dojít, nežli k víře , že mi je stále cosi vykonat, co onu hrdost ospravedlní. U Braha a spolu s ním bych to byl dokázal. Ale on nedal. A tak mi práce zhořkla, že až těžko vypovědět. Jakmile jsem nastoupil svou službu u něj, dal mi podepsat revers zavazující mě smlčet o všem , co mi zjevil ze svých pozorování. To je jako naučit někoho řeči a zároveň odsoudit k mlčení. Mocná touha zkoumat nebesa mne pudí a nedám se zadržet, abych nesdělil své myšlenky a objevy dalším mistrům této nauky, aby mi jejich soud a připomínky pomohly při mém díle. Brahe si chtěl všechnu znalost uchovat pro sebe a k posouzení dával jen drobty bez vnitřní souvislosti. Měl ta nejlepší pozorování a tím i látku, z níž se dá vystavět nádherná stavba. Měl i nástroje a pomocníky, nejvyšší přízeň a sdostatek peněz. Jen architekt mu chyběl, jenž by uskutečnil ten veliký plán. Já bych tím architektem byl mohl být, v tom jsem si byl čím dál jistější. Ale Brahe mi ten úkol nechtěl přenechat - místo toho jsem musel svůj čas mrhat spisováním polemik proti jeho odpůrcům. Nemohlo nedojít k tomu, abychom se nedostali do hádky; vůči jeho pansky úsečným způsobům jsem občas neuhlídal svůj bouřlivý temperament a kdoví, jak dlouho by ještě trvalo toto naše neplodné a nerovné partnerství.
Ještě počátkem tohoto měsíce mě Brahe vzal s sebou k císařské audienci, při níž ho prosil, aby mu svou zamýšlenou práci - planetární tabulky, mohl nejen věnovat, ale i nazvat "Rudolfinskými tabulkami" Jeho císařské veličenstvo, jež se již zřejmě zotavilo z melancholie, se jevilo tím potěšeno a i mně, coby Brahovu pomocníku, projevilo svou přízeň. Několik dní nato oslavoval Brahe tento úspěch na banketu, jenž na jeho počest uspořádal mladý hrabě z Rožmberka. Zavdal si mnoho vína a pocítil silné nutkání močit, přišlo mu však nepřiměřené vstávat od tabule. Po návratu domů se mu ucpal měchýř, přidala se horečka a nedlouho poté zemřel na otravu močí. Seděl jsem u jeho smrtelného lůžka a chtělo se mi přemýšlet o boží vládě v lidských osudech. Ta svedla v Praze dohromady dva uprchlíky, jednoho z Dánska, druhého ze Štýrska, poněvadž nikde jinde se hvězdářství netěšilo velkorysejší podpoře. A jednoho, jenž se těší dobrému postavení, nyní schvátí vlastní nerozvážnost, aby zůstavil své dílo druhému, jenž po celý život strádajícímu a churavějícímu. Ale ne, ne jeho dílo! Ještě ve smrtelné hodince mě Brahe zapřísahal, abych vedl dílo dál v jeho duchu a nikoli Koperníkově. Přikývl jsem. A třebas to bral jako útěchu i slib, nedodržím to. Nad Brahem se ještě nezavřela zem a já již prahnu zkoumat jeho náčrty pohybu Marsu. Císařské jmenování, k němuž došlo tak překvapivě rychle - jen proto,, že se třese o ty "Rudolfinské tabulky", mi k tomu skýtá práva i možnosti. Vlastně to ještě stále nedokážu pochopit. A skoro se stydím, jak mocně v mé mysli zatlačují myšlenky na Mars vzpomínky na Braha. -
72. dopis
Štěpán Jiří ze Šternberka, Praha
Michaelu Maierovi v Kasselu
na druhou adventní neděli
Vážený pane, jenž jste doktorem medicíny a filosofie, mistrem v alchymii a znalcem magických umění - s úctou vypočítávám tyto vaše přednosti, nejen proto, že toho žádá ústa a mrav, ale též protože budete veškeré tyto znalosti potřebovat, přijmete-li pozvání na pražský dvůr. Rozumím vašemu přání dozvědět se nejprve od důvěryhodné osoby něco o vašem budoucím pacientovi. Vysoký úřad, jenž zastávám by Vám měl být dostatečnou zárukou. a ještě další záruku Vám mohu dát, aby již od počátku nebylo mezi námi tajností. Císařský dvůr má jistou pověst tolerantnosti v náboženských otázkách. Nebudu se pro to rozčilovat - téměř nikdo to není s to posoudit bez zaujatosti, ale pohlédneme-li na situaci a její možný další vývoj střízlivě, je na čase shledat, že jsem jediným významným úředníkem, jenž je doposud protestantského vyznání. Bývalo tomu i jinak a já si netroufám říci, jak dlouho ještě budu požívat císařovy milosti. Ale tím jsem si bezpečnější, že katolíci nenaleznou klidu, dokud i mne nevypudí z mého postavení. To neznamená nijak, že Váš osud musí být svázán s mým. Podaří-li se Vám stát se pro císaře nepostradatelným, jeho ruka Vás před intrikami ochrání. Pokud však spoléháte na mne, musíte být připraven na to, že vám jednou nebudu moci pomoci. To Vás však, doufám, nezviklá ve vaší ochotě.
Ještě několik poznámek o náladě a stavu mysli našeho císařského pána. Ta má veliký význam, neboť tělesně je císař zdráv. Pro nejrůznější tělesné churavosti má ostatně dost osobních lékařů. Mezi nimi zaujímají zvláštní vyvýšené postavení ti, kteří mají netoliko lékařské, ale i jiné, velmi speciální znalosti. Tak vysoce nadaný Boeth de Boodt je nedosažitelným znalcem drahých kamenů. Hájek blahé paměti býval císařem zván na poradu ve všech alchymických otázkách a takového odborníka bude brzy postrádat. I proto jsem si zvolil Vás, ale ještě něco: Čeho je císaři doopravdy potřebí, zdá se mi, je jakéhosi lékaře pro duši - člověka všestranného vzdělání, svobodných myšlenek a s bystrou vcítivostí. A také trpělivého, poněvadž podezíravost, do níž se císař uzavírá, ještě sílí. Proto byste měl vědět toto:
Mnoho se šeptá o císařově vytrvalé zasmušilosti, kterou mají obecně za nemoc. I přes všechnu snahu se nepodařilo ututlat, že se pokusil o sebevraždu. Událost byla nafouknuta, aniž by bylo poukázáno na její pravé motivy. Vytrvale se udržuje pověst, že císaře k jeho nešťastnému činu dohnal strach před atentátem, jenž mu nešťastně předpověděl Tycho Brahe. To se sice blíží pravdě, kryje se s ní ale jen zčásti. Poněvadž císaře k onomu kroku nedohnal strach ani beznaděj, ale vědomí svatosti jeho úřadu. Jistě se nacházel v exaltovaném stavu, když tasil kord. Mnohé se z něj v tom okamžiku vyronilo a prorazilo krunýř sebeovládání, do něhož se sám pod tlakem svíral. Pravý důvod mi vyjevil šeptem hned oné noci, když jsem ho otřesen navštívil okamžitě po lékařském ošetření. Tehdy se dal slyšet, že žádný smrtelník nesmí vztáhnout ruku na císařovu posvátnou osobu. A jestliže mu Bůh přisoudil násilnou smrt, jen on sám smí rozsudek vykonat.
Přičítal jsem to nejprve zmatení jeho ducha, až se mi v rozhovorech, jež jsme tehdy vedli plni starosti o osud říše, vyjevil smysl této výpovědi. Svatá říše Římská , jakožto bohem chtěný a založený zemský řád, jako státní útvar, jenž sdružuje mnohé národy, nad nimiž vládnou četní vládcové, vytrvá jen potud, dokud se v ní bude zračit svatost v osobě císařově. Toto božské postavení císařům po staletí upírali papežové, neboť si církev přivlastňovala moc, jež jí nenáleží. Dokud však bylo křesťanstvo jednotné nemohl mu boj papežství a císařství uškodit. Avšak co se křesťanstvo a jeho jednota rozpadla a reformace se začala vzájemně potírat s protireformací, už jen osoba císaře zaručuje jednotu a trvání Říše. Svatost jeho úřadu udržuje říši v míru. Padle-li ona, chaos zachvátí říši.
Dalo by se o tom ještě leccos říci, teď vám jenom opakuji ty nejdůležitější myšlenky, kolem nichž krouží císařova mysl. Nebezpečí číhá v tom, že se císař kloní k přesvědčení, že si Bůh přeje zánik Svaté Římské říše. Cítí, že jeho povoláním je vzdorovat Bohu i světu, což přesahuje síly každého člověka. To ozřejmuje mnohé rozpory v jeho bytosti i v jeho činech. Proto Vás prosím, přijeďte do Prahy co nejrychleji! Jde o více, nežli jen o život císařův. A ten dopis, prosím, spalte. -