O čase v kulturách - reformovaním pravopisem

O čase v kulturách

I

"Nemám čas." Jedna z nejčastějších frází, jaké můžeme slišet. Takřka všechni liďi moderňího světa souží představa, že nemají čas. Přitom striktně fyzikálně vzato je to nesmisl: čas je veličina na nás nezávislá, nemůžeme ji v sebemenším ovlivňit. V čase žijeme, času a změnám, které přináší, jsme zcela podřízeňi, tvoří součást našeho přirozeného prostřeďí. Nemůžeme způsobit, abi den neměl ráno, nebo abi měl dva večeri.

Co tedi stojí za touto potřebou po "více času", která množství liďí trápí zcela reálně? Tuto otázku budeme muset prozkoumat zevrubněji. Prvňí opěrní bod nám poskitne, představíme-li si, jak bi asi na naši námitku o fyzikálňí nesmislnosťi uvedeného tvrzeňí zareagoval běžní člověk: Samozřejmě, že nějakí čas "mám", ale já nemám čas na to nebo na ono, co bich rád udělal/měl udělat, nemám čas, abich se věnoval tomu či onomu, nemám čas na toho či onoho člověka nebo věc. To nechápete? – Sťížnost na nedostatek času tedi nemíří k tomu, že bichom nedokonale prožívali jeho plinuťí, nebo že bichom bili úplně zbaveňi rytmů, jež ho konstituují (což se může stát třeba lidem v polárňích krajinách, nebo držením v nepřirozeních podmínkách – ve vězeňí v podzemňí kobce, na kosmické staňici apod.), ale směřuje mnohem víše. Toťiž k našim ambicím s časem nakládat, s časem disponovat.

Člověk našich věků virostl hodně nad přirozeného člověka dávních historickích a prehistorickích období. Chce ovládat mnohé, co bi člověk předešlích věků pokorně přijal jako danost. Neňí tedi ďivu, že chce disponovat i s časem, tedi se svím soukromím časem, s časem svého života; že ho chce viužít k účelům, které si stanoví jen on sám. Říká se tomu plánováňí, avšak je to aktivita, která stojí na poněkud vratkích nohou. I kdiž přijmeme představu, že čas pline objektivně, rovnoměrně a zaručeně, tedi, že se můžeme spolehnout, že od 15 do 15:30 uběhne přesně půl hoďini a že takoví okamžik skutečně nastane, je naše plánováňí omezeno dvojí skutečnosťí. Za prvé mu nepřístupná veškerá sféra minulosťi. Do minulosťi žádné naše "schůzki" umísťit nemůžeme: Ať jsme daní čas strávili jakkoli, příjemně či nepříjemně, dobře jsme ho viužili či promarňili, ať bichom si stokrát přáli, abi bil uběhl jinak, ňic na něm nezměňíme. A jak je to s budoucnosťí, s tou přeci disponovat můžeme? Inu, částečně. O budoucnosťi si vitváříme svou představu, kterou naplňujeme různími věcmi, a tu se pak snažíme realizovat. Naše vůle a úsilí vikonat věci, které jsme si předsevzali, jistě konkrétňí podobu budoucnosťi spoluurčuje. Ne však zcela a dokonale.

Co tedi znamená tvrzeňí "nemám čas", poďíváme-li se na ně pohledem, kterí jsme právě nasťíňili. Neznamená ňic více a ňic méně nežli to, že ve své představě "nemám" dostatek volnosťi k disponováňí s časem, že nemohu se "svím" časem manipulovat tak, jak bich chtěl. Jistě chápete, proč jsem dvě slova v této větě dal do silních uvozovek. On toťiž ten nárok manipulovat s časem, disponovat s ňím je právě ťím problémem. Jsem nespokojen, protože si proťi času nedokáži prosaďit svou vůli. Ale co kdibich to zkusil naopak? Co kdibich se naopak zkusil nalaďit na to a vicíťit, co čas ode mne žádá? A možná bich pak s ňím usmlouval i nějakí ten handl, abi mi povolil pro změnu zase on v některích z mích záměrů.

II

Podnětem k celé předchozí úvaze bila zkušenost jazikovědce. Napadlo mě jednou, jakpak bi se asi přeložila naše neustále omílaná věta "Nemám čas." do starověkích jaziků. A přišel jsem na to, že třeba do laťini bi to šlo velmi ztuha. Říman bi tuto (lexikálně a gramaticki možnou) větu nejspíš ňikdi neřekl. Možná snad kdibi bil ťísněn naléhavou potřebou spěchu, například v bitvě; ale i tehdi bi spíše mluvil o "krátkosťi" času. Rozhodně bi se ťím neomlouval příteli z hosťini: Prohlásil bi nejspíš negotium příp. officium mihi est, tj. mám povinnost, "business" a ťím bi rozuměl vikonáváňí povinnosťí svého stavu nebo postaveňí, funkce; jinou "povinnost" bi toťiž sotva měl, protože teprve mnohem později přijdou ti dobi, v ňichž člověk hraje ve společnosťi různé úlohi, vistupuje jakobi v různích a mnohočetních rolích, tu hraje pána, tu chudáka, tu moudrého, tu žáka (například paňí učitelka na třídňích schůzkách své ratolesťi). Tak tomu v této době ještě neňí: člověk něčím je a ťím je zcela a plně – ráno jako večer. A jako takoví má v podstatě jen dvojí volbu při nakládáňí s časem: buď dát přednost povinnosťi před zábavou nebo naopak; složitější volba pro něj stěží přichází v úvahu.

Ve svobodné společnosťi řecké, třebaže časově římskou předcházející, bi bil obrázek asi poněkud pestřejší. Svobodní a majetní řeckí občan nemusí v podstatě ňic; dokonce i službě ve vojsku se dá většinou – sice s hanbou, ale přece jen – vihnout. Může se zabívat buď veřejnou službou, nebo jedňím či více uměňími, což je široké spektrum činnosťí od mořeplavbi po básňictví a od hudbi po lékařství. Konflikt rolí a tuďíž časovích nároků ale také těžko nastane, neboť veškeré tito "role" jsou čistě a jenom funkcemi svého nositele, kterí se vůči ňim (často i vůči veřejním funkcím!) cíťí naprosto svobodní je konat nebo jich zanechat. Nesvobodní nebo nemajetní Řek je ovšemže svím stavem poután zrovna tak jako římskí aristokrat a jako jakíkoli chudí člověk od nepaměťi až do dnešňích dob.

Co se tíče budoucnosťi Řek aňi Říman příliš neplánují; mají možná nějaké záměri a úmisli, ale věďí, že jim zdaleka nemusí bít dáno je uskutečňit. Pokud je někomu vijeví, třeba v dopise, neopomenou poznamenat si deis placuerit, "dají-li bohové". Budoucnost je povšechně nejistá. Uvědomme si, že jsme v době, kdi i třeba jen običejnou obchodňí cestu může spolehlivě zhaťit, nebo o celé měsíce oddálit nepřízňiví vítr nebo mořská bouře. Činorodí Říman se tedi říďí spíše příslovím carpe diem: viužij toho, co ťi den nabízí.

III

Tento řeckořímskí (společní) obraz světa jako jednoho velikého "dnes" je kulturně velice víznamní a souvisí hluboce i s vňímáňím božského světa. Nejviššího, nebo možná lépe řečeno aktuálně nejmocnějšího boha mají toťiž Římané i Řekové společného: Je to Djēus/Zeus, jenž neňí ňikím jiním nežli bohem Dnem, čili oblohou prosťírající se nad celím světem a sjednocujícím ho v jeďiní smisluplní, světlem ozáření celek, den, laťinski diēs.[1]Jeho nárok bít sjednocujícím principem pro veškerou obidlenou zemi( řec. oikúmené) je natolik prostí a všeobecně srozumitelní, že umožňil (ve svůj čas!) nebívale richlé a jednoznačné rozšířeňí řecké kulturi a římské vládi po celé subtropické čásťi severňí polokoule až po Indii.

Bili však i v antickém starověku kulturi, které se s ťímto pojeťím zcela neztotožňovali. Zčásťi to plaťí o kultuře egyptské, která však do antiki "přečňívá" z předchozí kulturňí epochi a tuďíž bi bilo i nelogické očekávat u ňí úplné ztotožněňí s ideálňím obrazem epochi následující, navísost pak o další kultuře, jež spoluutvářela pozdější evropskou kulturu, kultuře židovské. V obou těchto kulturách hraje čas a jeho uplíváňí mnohem větší roli nežli v kultuře řeckořímské.[2] I ten nejprostší Egypťan projevuje velkou starost o to, co se stane s jeho duší po smrťi, ve společenskích strukturách však žádnou změnu neočekává – tam má vše běžet podle zákona cyklické obnovi. Jinak je tomu u Židů. Tam se očekáváňí změn, očekáváňí budoucnosťi stává motivem celého života Izraele. Samozřejmě, že existuje víchozí bod: povoláňí Abraháma, odchod z Egypta.- On už sám charakter těchto počátečňích impulzů je velice zajímaví:Velice: "Vijiťí", tedi odchod do neznáma, do pusťini, je něco úplně jiného než třeba založeňí města, což může bít naopak víchozím bodem, od něhož se odvíjejí mnohé jiné kulturi! A i kdiž putováňí židovského národa po určité době skončí a i jemu je dopřána vlastňí země – vlastně jen uzoučkí pás země mezi poušťí a mořem, Palestina má na šířku asi tolik co třeťina, maximálně polovina Čech – v ňíž může sídlit, vívoj nekončí. Část zaslíbeňí daného mytickému praotci Abrahámovi ("udělám z tebe mocní národ") sice došla naplněňí, ale přesto Židé nějak věďí, že ťím jejich posláňí nekončí. Přicházejí proroci, abi neustále aktualizovali Izraeli boží zvěst. Pak dokonce tento národ přijde o svou maličkou zemi – nejprve na čas, posléze úplně. A prorockí hlas se zhušťuje, konkretizuje do podobi očekáváňí kohosi, Pomazaného Páně, kterí vikoná s Izraelem veliké věci. Ba ňikoli jen s Izraelem: všechni národi přijdou na Sión a budou poslouchat jeho slova...

IV

Kulturi rozprostřené do prostoru a kulturi rozprostřené do času

Toto srovnáňí Říma a Izraele pro nás může bít poučné, neboť se zde setkávají dva extrémi. Řím, snad vedle Číni vůbec nejrozsáhlejší impérium jaké kdi svět viděl (španělská koloniálňí říše se nedá za impérium, tedi proorganizovaní stát označit), avšak říše, která žije jen svou přítomnosťí, jen pro dnešňí den, z jeho přízně – z přízně bohů: Dnes, ano dnes může císař z Kapitolu vládnout vzdálením provinciím a vnášet do ňich římské právo a římskou slunečňí kulturu; avšak římské slunce jednoho dne zajde a pak, co bude pak? Bude vůbec něco?

To, prosím, neňí vůbec jen nějaká teoretická otázka, je to intenzivňí existenciálňí starost, jež sužovala mnohé občani Říma říťícího se okolo roku 400 do zkázi. Augustin napsal trápen viďitelnou zkázou Říma své nejrozsáhlejší ďílo O obci boží. Antickí Řím, žijící z milosťi bohů, nebil v této zkoušce schopen obstát. Musel své kulturňí posláňí uzavřít a předat je tomu dalšímu, co přicházelo, toťiž křesťanství.

Izrael oproťi tomu po většinu své existence neměl vůbec žádní stát, a pokud ano, bil to onen uzoučkí, spíše symbolickí kousek středomořského pobřeží. Své posláňí si však rozvrhl na ťisíce let. Jeho úkolem nebilo vťiskovat svou podobu časnému světu, ale utvářet sám čas.

Křesťani, kteří bili děďici obou dvou kultur, to děsilo, a proto stvořili postavu věčného Žida, kterí nemůže zemřít, protože se rouhal vtělenému, do času zhmotnělému Mesiáši. To je asi nepochopeňí. Úkol bít strážcem času je požehnáňím zrovna tak jako prokleťím.

Nemohou bít však úkoli a obdarováňí rozličnější, nežli jakími duchové světového vívoje obdařili právě Izrael a Řím. Mohou nám proto sloužit jako prototyp dvou podob kulturi: prvňí, jež se orientuje na přítomnost a viúsťuje v budováňí veliké říše; často v takové kultuře bívají ucťívána slunečňí božstva nebo obecně "nebesa" (Čína!). Příkladi? Třeba říše Perská, Alexandrova, říše Inků a koneckonců i moderňí Spojené Státi. Druhím, nečetnějším případem jsou národi a kulturi, které říše prakticki nevitvářejí (pradávní Egypt je určitou víjimkou – i kdiž jeho "říše" bila hodně kuriózňí – prakticki se omezující na údolí jeďiné, biť veliké řeki), zato však vitvářejí mohutnou kulturu prorůstající různími epochami. To jsou oni "esoterňí národi", k ňimž vedle Židů třeba počítat minimálně Kelti a Arméni, v Evropě určitě Švícari, a dále možná některé z kultur americkích a oceánskích.

V

Jak však tito nesporně zajímavé úvahi však mohou pomoci uspořádat vztah moderňího člověka k času, což bilo víchozím motivem našeho zamišleňí? Bezprostředně jistě ne, protože nás od dob, o kterích jsme niňí uvažovali dělí celá kulturňí epocha středověku. A právě o té se proto zde ještě musíme zmíňit.

Křesťané nesďíleli v plnosťi aňi jednu z obou velkích intuicí, jež jsme zde nasťíňili: neměli aňi představu neohraňičeného, nebo alespoň celozemského prostoru sjednocovaného jeďiním zářícím božstvem, aňi představu neohraňičeného času v podstatě stále skítající možnost změni, překvapeňí, náhlého rozhodnuťí božího, a tak garantujícího možnost neomezeného vívoje, jakkoli jim tato druhá bila nesporně bližší. Ale křesťanství bilo od prvňích stoleťí své existence determinováno svou inkarnačňí theologií, tj. přesvědčeňím o jeďinečné a neopakovatelné událosťi vtěleňí/inkarnace samotného božství, jež znamenala bezprostředňí zásah boží do lidskích dějin. Prvotňí impuls nového náboženství bil tak silní, že jeho nositelům připadalo, že ťím svět a jeho dějini vlastně dospěli ke svému konci a že již jen málo zbívá, abi se završili úplně. A i kdiž později toto své očekáváňí poopravili, stále zůstávali pamětlivi slov Skutků apoštolskích: "Muži galilejšťí, co stojíte a hleďíte do nebe? Tento Ježíš, kterí bil od vás vzat vzhůru do nebe, přijde stejním způsobem, jak jste ho viděli odcházet do nebe." (Sk 1,11). Křesťanství tedi bila vimezena doba. Od jednoho příchodu Mesiášova k druhému. Jaká přesně nebilo známo, ale určitě nebude dlouhá.:"Hle, přijdu brzi a má odplata se mnou, abich odplaťil každému podle toho, jaké bude jeho ďílo."(Zj 22:12)

Za takovíchto vimezeních podmínek jistě nemá valní smisl budovat nějakou světskou říši. Veškeré říše světa stejně existují jen z božího dopuštěňí a na jim vimezení čas – viz Danielovo proroctví, které křesťané s oblibou četli. (Dan 2,29nn.) Pád římské říše pak se stal křesťanům hmatatelním důkazem pravďivosťi proroctví. Co tedi má smisl dělat za onoho krátkého vimezeného času? Jen jeďiné – dbát o zušlechtěňí (spásu) své duše. "Bůh a má duše" volá Augustin, nechtěje znát ňic jiného. Tak se tento v podstatě zužující pohled na svět stává podporovatelem individuálňí zodpovědnosťi.

Jakmile však stane duše před Bohem ve své individualitě, znamená to pro ňi obrovití nárok k sebepřekonáňí: Absolutňí Bůh nemůže než požadovat absolutňí dokonalost. Dříve bohové vládli národům, za něž před ňimi odpovídali jejich vládcové. Niňí má jeďiní Bůh vládnout lidské duši a ta palčivě shledává svou nedostatečnost. Kolik času jen ještě mám, abich dokázal svou duši zvelebit? Tak se dostává – zde poprvé – do popřeďí otázka individuálňího času a jeho nedostatku. Tempus fugita tento nejrichlejší ze všech nehibních poslů věčnosťi na sebe bere podobu nejprve Saturna, pak smrťi s kosou. Člověk zde poprvé zažívá pocit krátkosťi času, svého individuálňího času; jeho vimezení čas mu – možná -. nebude stačit, abi splňil úkol, před nějž je Bohem postaven a jehož splněňí Bůh požaduje.

VI

Velkou zásluhou reformace je, že poukázala na milnost této představi o absolutňím Bohu: Neňí třeba se třást, že nesplňíme svůj úkol a Bůh nás zavrhne; Bůh sám se o to stará, abichom bili spaseňi. Velkou zásluhou renesance je, že vráťila Evropě ono bezmezné slunce antického dne. Ale vráťila je již jinému člověku. Novověkému člověku se zásluhou různích duchovňích proudů, většinou svázaních s křesťanstvím, otevřeli oči pro šíři možnosťí, jež před ňím stojí. Zároveň však to bil již člověk mnohem více si vědomí sebe, své odpovědnosťi a svého osobňího úkolu před Bohem. Člověk, kterí do jisté míri převzal odpovědnost za vlastňí vívoj do svích rukou. Bůh již nestojí bezprostředně před člověkem a neříká: "Toto čiň a toho zanechej.". Vzdálil se, ustoupil do pozaďí a niňí je na člověku abi s odpovědnosťí naplňil svůj život. Protože však člověk nepřestal bít Jeho obrazem má tendenci si klást úkoli a cíle poněkud višší, nežli je schopen zvládnout. Jaká těžká úloha a jak palčivě při ňí prožíváme svou nedostatečnost. Jak nepříjemné je bít soudcem a manažerem sám sobě! Neňí tu žádní advokát, žádní přímluvce, kterí bi se postavil mezi obviňující svědomí a naše vlastňí já v roli soudce. Toto vše jsi měl sťihnout, toto jsi měl vikonat ve svůj stanovení čas a nevikonals. A Bůh stojí ťiše opodál a nezasahuje, neboť člověk je povolán a zmocněn spravovat si své věci sám.

Nebude to tedi již ňikdi lepší? Zajdeme pod přísním soudem svého já, klesneme ve svém shonu sužováňi migrénou s pěnou na jaziku a pocitem blížícího se infarktu? Ale rozhlédněme se přece lépe okolo sebe. Dalším darem, kterí dal člověku novověk je mnohem lepší a bedlivější vňímavost pro tento svět kolem nás, pro prostor a tuďíž také čas. Třeba měřit čas dokážeme niňí mnohem dokonaleji nežli ve středověku. A můžeme ho i ovlivňit: kdiž potřebujeme pozměňit přirozené schéma dne ráno – poledne – večer – noc, můžeme to do jisté míri učiňit, můžeme si třeba posvíťit. Lidé se také dokázali vicvičit na nejrůznější životňí rytmi, často i velmi složité (například turnusové službi na dráze nebo u dopravňích podňiků). Je v tom však čertovo kopítko: příliš jsme si zvikli zacházet s časem jako s materiálem. A přitom to je právě čas, kterí bil nám Bohem ponechán jako němí strážce našeho konáňí. Necháme-li jej promluvit, možná docela zřetelně uslišíme od něj to, co tak potřebujeme slišet: toto čiň a tohoto niňí zanechej, však jeho čas ještě přijde. Mějme tedi k času důvěru a zkusme naslouchat jeho šepotu. "Více času" proto mít nebudeme, ale třeba pro nás ten víkřik "Nemám čas!" ztraťí víznam, neboť se naučíme dávat času právě tak jako od něj brát.

9.5.2011

Václav Ondráček

Z kňihi Kazatel:

3:1 Všechno má určenou chvíli a veškeré děňí pod nebem svůj čas:

2 Je čas rozeňí i čas umíráňí, čas sázet i čas trhat;

3 je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

4 je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

5 je čas kameni rozhazovat i čas kameni sbírat, čas objímat i čas objímáňí zanechat;

6 je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

7 je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

8 je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

9 Jakí užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtěňí?

10 Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidskím sinům, a tak se lopoťí.

11 On všechno učiňil krásně a v praví čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosťi, jenže člověk nevisťihne začátek aňi konec ďíla, jež Bůh koná.