Majestát Rudolfa II. a Dopis 146 - 147

Pražané jásají! Po celé dny se táhla nekonečná řada lidí, kteří chtěli na vlastní oči spatřit na Staroměstské radnici vystavený dokument, který 9.července obdržel pan Budovec z Budova z císařovy ruky. Mnozí se nespokojili z pohledem, ale museli se drahocenného klenotu dotknout nebo jej dokonce políbit.  Nyní se má všeobecně za to, že byl obnoven augšpurský náboženský smír, ba více - že svého konečného ospravedlnění došel i Jan Hus. Někteří dokonce blouzní o tom, že je tímto dokumentem zpečetěn konec Říma.

To se ovšem zdá trochu přehnané. Majestát sám o sobě nakonec nezaručuje více, nežli čemu Protestanté v Českých zemích beztak těší.  Jestliže se jím přiznává náboženská svoboda i měšťanům a sedlákům, ani doposud je nikdo nepronásledoval, pokud ji požadovali. Jsou-li nyní stavové a městy oprávněni všude zakládat kostely a školy, nebrání jim v tom nikdo již po dlouhý čas. Ale písemný doklad, listina je pro všechny lidi něčím více, nežli pouhý zvyk. Jestliže tedy nyní Majestát písemně fixuje pouze to, co bylo, těžko se z toho dají vyvodit následky. Spíše se to podobá jakémusi statu quo.

Je správné, že císař slíbil Čechům jako odměnu za jejich věrnost ve sporu se svým bratrem Matyášem potvrzení veškerých těch svobod, které jeho sok slíbil Uhrům, Rakušanům a Moravanům. Ovšem ve sféře Matyášovy moci předtím těchto svobod nebylo. A kdo zná kruh nejbližších Matyášových rádců, by měl vědět, že stěží v něm vládne odhodlání dostát slibům učiněným protestantům nebo dodržet uzavřené dohody. Takový biskup Khlesl jistě nebude dodržovat žádné přísahy protestantům. V Čechách oproti tomu toleroval císař protestanty v nejširším možném měřítku. Když odhlédneme od známého císařova sklonu prodlévat s rozhodnutím, možná neviděl ani žádný naléhavý důvod dát Čechům písemně, co beztak mají. A je také třeba vědět, že právě v tomto bodě se císař řídil radou svého otce císaře Maxmiliána v otázkách víry nic nesepisovat.

Čechové ale naléhali na splnění slibu. v květnu předložili císaři příslušné memorandum. Počátkem června je doprovodili ještě důtklivým doporučením a koncem téhož měsíce se dostavili stavové na sněm demonstrativně ve válečném odění. Následně se poselstvo pod vedením hraběte Šlika vymohlo audienci u císaře, při níž pronesl hrabě německy tak rozvláčnou řeč, že císař nahněvaně odešel.

Deputace za ním poté poslala tři dokumenty, jejichž neprodleného podpisu se dožadovala.

Když císař nakonec podlehl, mohl si být každý vzhledem k jeho citlivé povaze jistý, že brzy bude svého činu litovat. Ne proto, že by nechtěl zaručit náboženskou svobodu, ale proto, že si ji na něm vynutili. I zde se Rudolf cítil poškozen ve svých císařských právech. Vždyť co Čechům - a celé Říši - popřává z vnitřního přesvědčení jako svou milost, se nemá nikdy stát právním nárokem, jehož dodržování by bylo možno na císaři vymáhat.

S tím spojují své naděje Čeští katoličtí stavové. Lobkovic, Martinic a Slavata prohlásili veřejně, že považují Majestát za veliké neštěstí pro svou zemi. Co se tedy na jedné straně oslavuje jako vítězství protestantismu, popouzí na druhé straně katolíky k zarputilému odporu. V Říši, kde jedna strana slaví přemrštěně jako vítězství to, co opačná strana pociťuje jako hanebnou porážku, nemůže být míru. Co se odehrálo v Donauwörthu, se ve větším a s opačným znaménkem opakovalo v Praze. Takový způsobem se konflikty, kterým chceme předejít, jen šíří. Není možno pohlížet na Majestát jako na obnovený Augšpurský smír, ježto ten nikdy nebyl opravdovým mírem, ale jen pozdržel ve Svaté římské říši sebezničující proces jejího rozpadu. Od té doby se ve střední Evropě vytvořila velice vratká rovnováha, jejíž sebemenší narušení může způsobit nepředvídatelné následky. K Praze tedy musíme vzhlížet opatrně. Vítězství budeme moci slavit, až křesťanstvo rozervané na tři kusy nastoupí na cestu k toleranci a k životu ve vzájemné lásce. Na to zatím marně čekáme.

146. dopis

Nejjasnější Veličenstvo, můj dobrotivý pane. Spěchám, abych Vám zvěstoval, že jsem včerejšího dne uzavřel katolický spolek, do nějž vstoupili biskupové Augsburský, Kostnický, Würzburský, Pasovský a Řezenský, jakož i opati z Kempten a Ellwangen. Vysoce urození kurfiřti Mohučský, Trevírský a Kolínský jsou též nakloněni vstupu a o svém rozhodnutí mě neprodleně zpraví. Spolek se zrodil z nouze. Má sloužit k ochraně katolické víry a nedotknutelnosti naší země. Toto opatření bylo nezbytné, poté co se protestanté spojili v Unii a i v habsburských dědičných zemích si vynucují práva, jež by jim, podle mého mínění, měla být upřena. Proto také považuji za nutné Vaše nejjasnější Veličenstvo pokorně poprosit, abyste se ujal vedení tohoto katolického svazku. Nemusím Vás jistě ujišťovat, že tento katolický spolek, který jsme na rozlišení od protestantské Unie nazvali Ligou, je zcela oddán Vašemu císařskému Veličenstvu a nespřádá žádné plány, jež by mohly být škodlivé Říši. Nakonec jsem oproti svým původním představám nepožádal o vstup ani pány arcivévody, aby to v současné době neomezilo jejich akceschopnost. Na druhé straně usiluji o podporu Jeho Veličenstva krále španělského, jehož má o mých plánech zpravit i Vašemu Veličenstvu známý a Vámi vážený kapucín Vavřinec z Brindisi. Z toho bude Vašemu Veličenstvu zřejmé, že i Svatý Otec sleduje mé plány se zalíbením a žehná jim. Liga postaví vojsko v jehož čele stanu já jako obrist svazu. Bavorsko také nese hlavní tíži zbrojních nákladů. Dávám své slovo Vašemu císařskému majestátu, že toto vojsko nebude použito k žádným zásahům v rámci Říše, leč k nutné sebeobraně. -

147. dopis

Vážený příteli a bratře!

Sotva jsme dosáhli dlouho vytouženého cíle, hrozí nová nebezpečí a vše se zdá být opět  na vážkách! To, že jsme si na císaři vyvzdorovali Majestát až po dlouhém vzpěčování, jsme přičítali jeho panovačnému duchu a že hned po podepsání podlehl zuřivosti, v níž ze sebe vyrážel divoké kletby, jsme  přičítali jeho cholerickému temperamentu. Věřili jsme, že se nakonec  císař upokojí, ponechá věcem po svém zvyku volný průběh a bude se věnovat svým zálibám, jež mu odedávna jsou nad veškeré státnické umění. Ale tu jsme se protentokrát zmýlili. Zášť sahala hlouběji a nakonec přiměla císaře k osudovému kroku.

Dva dny po té, co nám předal do rukou Majestát a celé město znělo hlaholem obyvatel, přijal císař v audienci štýrského  arcivévodu Leopolda. To jistě mnohé udivilo. Císař totiž nemá o svých synovcích nijak vysoké mínění. Mnohokrát se opovržlivě vyjádřil o jejich nezkušenosti a  a bláznivé ukvapenosti. Co asi mohlo způsobit takovou náhlou změnu smýšlení? Ještě více celý dvůr udivilo, že se rozhovor císaře a arcivévody protáhl na celé hodiny, zatímco jindy jsou návštěvy odbyty za pár minut. O účelu této audience nebyl u dvora nikdo předem zpraven, nebyl k ní přizván žádný císařův rádce a o jejím účelu obě strany neúprosně mlčí.

Tak jsme odkázáni na dohady, klevety a nejrůznější úsudky, jež se dají vyvodit z dalšího jednání obou účastníků. Jeden sloužící viděl, jak se arcivévoda okamžitě po vstupu do císařovy komnaty mu vrhl k nohám a nabízel mu své služby. A pak jej prý císař oběma rukama pozvedl. Snad tento neobvyklý obrázek o něčem svědčí. Z císař na každý pád po skončení hovoru prý sálal klid a jakési hořké zadostiučinění. Matyášovi prý ještě spočítá, slyšeli ho mumlat, všechno, co mu provedl. To by mohlo odpovídat jeho momentálnímu stavu mysli.

A také arcivévoda byl při odchodu z Hradu někým úplně jiným, nežli než vstoupil do jeho zdí. Hrubě si dobíral ty, kterým jinak projevoval spíše přátelskou oddanost a choval se vůbec spíše jako voják  nežli arcibiskup. A jednání, která arcibiskup velmi věcně vedl s obristem Ramée, presidentem dvorské válečné rady hrabětem ze Sulzu, apelačním radou Tegnagelem, jezuitou Heinrichem Aquentinem, vévodou Těšínským a pány Martinicem a Slavatou tento dojem upevnily. Nemůže být pochyb o tom, že arcivévoda se svolením císařovým, nebo na jeho přímou žádost hodlá postavit vojenskou hotovost!

Ale proti komu toto vojsko půjde? Již tehdy, když byl císař vydán bezbranně napospas arcivévodovi Matyášovi, stěžoval si trpce, že nevládne vlastním vojskem. A podobně hořekoval také, když jsme my protestanté táhli ve zbroji ulicemi na zemský sněm. To   mu nyní opatří takové vojsko Leopold? A za jaké peníze? A podniká to Leopold jen z čisté lásky k císaři, nebo tím sleduje vlastní plány? Nebo mu snad již císař slíbil následnictví, jak se někteří snaží dopídit? Poslední fámy říkají, že zbrojení se koná kvůli Jülichu. To by ale nebylo o nic lepší. Soudím, že již jsme ve válce, jen o tom doposud nevíme.—