Dopis 186 a Zpráva o císařské volbě

186. dopis
Johann Valentin Andreae, Benátky
Christophu Besoldovi v Tübingen

24.maii

Můj vysoce ctěný a mnou vždy vysoce uctívaný dobrodinče,

pokud jste mi ještě neprominul, učiníte to nyní, když uslyšíte, k jakým závěrům jsem došel na konci svého bouřlivého životního období? Bylo by nespravedlivé mluvit o Benátkách, aniž by se člověk nechal unést jejich krásou. Navíc slavila republika v těchto dnech jeden ze svých největších svátků - mořské zásnuby. Jaká nádhera, jak hýřivé barvy, jaké bohatství, jaké pyšné vědomí vlastní moci! Tu mi poprvé přišlo na mysl svovo "grandezza". V naší vlasti na nic podobného nenarazíte.

Přesto se mé nejsilnější zážitky nevztahují k náměstím a palácům, ke gondolám a galérám, ke kostelům a loděnicím, ale k setkání s ctihodným mužem a se spisem, jenž mi svěřil. Vy toho člověka znáte, pro mě byl dosud jenom legendou: Trajano Boccalini!

Což bych si byl mohl pomyslet, že bych se jako mladý utečenec mohl setkat se zralým člověkem, jenž je také na útěku? Boccalini totiž již nemohl v Římě déle vydržet. Svou otevřenou velkorysostí poštval proti sobě mnohé ze španělské strany, jež papeže zcela ovládá a Jezuité slídí po každém slově z jeho úst a obracejí je na vše strany, aby z nich vymáčkli kapičku jedu.

Boccalini mě přijal velmi laskavě, a když si vyslechl můj životní příběh, mi místo rad do života svěřil k opsání svůj rukopis, který okamžitě přeložím do Němčiny a který s sebou stále nosím jako nejcennější poklad. Velice duchaplné dílko má titul "Ragguagli di Parnasso", což by se dalo vhodně přeložit jako "Poselství z nebes"; a právě pod tím názvem jsem také spis přeložil. MUsím Vám nejprve v krátkosti nstínit jeho obsah, neboť můj překlad stejně nedosahuje vytříbenosti originálu.

K Apollónovi na Parnasu dospěje naléhavá prosba nikoho menšího nežli císaře Justiniána, aby nebeským zásahem znemožnil lidem sebevraždu. Bůh je navýsost překvapen, že se lidem na zemi líbí tak málo, že si přejí smrt a dokonce si ji sami strojí. Pídí se tedy po příčině a nalezne ji v řadě nešvarů, o nichž neměl vůbec ponětí. I shání se ihned po nápravě a nařídí generální reformaci celé země. A aby pro nalezl to nejlepší východisko, svolá sedm nejmoudřejších mužů starověku k poradě.

Thales mu poradí, aby vytvořil v lidských prsou kukátko, jímž by bylo neustále možna nahlížet do srdce a hned z něj vypudit veškerou lež a faleš. Solon se proti takovému postupu postaví s tím, že by to jen bezdůvodně obohatilo lékaře, kteří už beztoho dost vydělávají na svých nemocných; a teď by jim bylo dovoleno obírat i zdravé.

Namísto toho by se mělo zařídit, aby veškeré pozemská blaha a všechno bohatství bylo mezi lidi rovnoměrně rozděleno; potom lež a faleš vymizí samy od sebe. CHilón to však má za nespravedlivé. To by leniví měli prospěch z pilných. A znovy by bylo zaseto símě nespokojenosti. Stačí, když se ze země vykáže zlato a stříbro, aby nikdo nemohl hromadit bohatství a nemohl je dále okazovat těm, již ho nejsou hodni. Ale tomu se protiví Kleobúlos: Jestliže by se ze zenmě měl odstranit nějaký kov, pak tedy železo. Pak by již nebylo možné skout žádnou zbraň a válečné náčiní a mocí ovládat druhé. Biás však poukazuje na užitečnost železa k jiným účelům. Vždyť železné pluhy jsou mnohem lepší než dřevěné. Stačilo by vytvořit z hor, řek a moří nepřekonatelnou přehradu. Potom by národy nemohly spolu válčit. Zto Cato neúprosně trvá na tom - jako svého času trval na zničení Karthága - aby byli ze země vypleněni všichni zlí lidé, načež vyvstane spor, zda je možno člověka zardousit již v mateřském lůně, nebo zdali musí nejprve vyrůst. Seneca nakonec poukáže na to, že žádný člověk nemůže být dobrý bez Boha. V lidském těle přebývá božské símě. Stane-li se vlastnictvím dobrého hospodáře, tu ze sebe vydá plod sobě podobný a podobu svého Původce. Špatný hospodář je však vyplýtvá jako na zkaženou neplodnou půdu a sklidí namísto plodů jen býlí.

Protože se nedokázali shodnout, pohnali před soud celou dobu, aby ji důkladně vyslechli. Předstoupila s určitým hartusením, ale kypící zdravím, nicméně neúplatnému zraku sedmi mudrců, se ihnet projevila její vnitřní prohnilost, takže se vzdali veškeré naděje na její uzdravení. Aby však nepředstoupili před Apollóna s prázdnýma rukama, navrhli mudrci snížit ceny za určitou zeleninu jako zelí, řepu a petržel. To ej potom také hned vyhlášeno jako úřední nařízení a shromážděný lid začne s nadšením oslavovat toto veliké reformní dílo. Z toho vyvozuje vyprevěč - Boccalini závěr:"Tak je možno lehce vodit za nos prosté lidi, rozumní však vědí, že svět musí být vždy nedokonalý, a je moudré se s touto skutečností smířit a nechat svět být, jaký byl předtím."

Před pěti lety by mě byl takový spis rozčílil, byl bych se Boccalinimu vysmál za malomyslnost a cynismus. Což není právem mládá, chtít svět vylepšit a změnit, jakmile pozná jeho nedokonalost, ba ubohost a zvrhlost? A není to dokonce jejich povinnost, neboť staří již během let museli resignovat a pro zbytek svého života si už nenpřejí lepší svět, jen aby je nechli v klidu? Nemůže tomu ani být jinak. A to jsem snad za pouhých pět let zestárl natolik, že mohu nejméně dvakrát staršímu Boccalinimu bezezbytku přitakat?

Já z toho však vyvozuji závěr, který si Boccalini nedovolil učinit. On se totiž proti trpkému poznání brání satirou. Chce se dotknout toho, jenž se příliš samolibě vydal honbě za prospěchem. Ví, že nikomu smrtelně neublíží a vzburcuje jenom některé. Spokojuje se s tím, že zvěstuje pravdu, kterou nikdo nechce vidět; ale je to jen poloviční pravda. Ona totiž existuje možnost tento svět změnit a polepšít! Jenom se při tom člověk nesmí samospravedlivě pustit do jiných, ale začít sám u sebe. Vnitřní obrácení! - to je ono nebeské poselství, které podle Boccaliniho máme pro sebe přijmou jako důsledek. Já je chci vztáhnout na sebe. Přijměte mne potom milostivě a dobrotivě?—

Štrasburské zprávy

Nový císař a stará říše
neboli
Starý císař a jeho nová říše

"Svatá říše římská Německého národa má opět císaře." Z této věty nesedí ani slovo, jakkoli se ve Frankfurtu odehrála za jásotu tisíců slavnostní korunovace Matyáše II. Ve skutečnosti se oslavovalo jen formálně, bez jakéhokoli obsahu. To si musí přesně uvědomit každý, kdo z toho chce vyvozovat důsledky pro budoucnost. Neboť s takovými příležitostmi se snadno pojí naděje, jež musí zůstat nenaplněny.

"Svatá" - byla říše dávno, velmi dávno, před nenávratnou dobou. Za Karlovců, Ottonů a Sálců se mohla považovat za svatou, snad ještě za Štaufů až po Fridricha II., jenž se odebral na samé pomezí Říše, na Sicílii. A když německý lid tajně doufá v návrat Fridricha Barbarossy z Kyffhäuseru, chce tím navrátil zpět Říši její svatost, jež se vytratila v mocenských bojích mezi císaři a papeži.

"Římská" - již Říše nikdy nebude, ať se stane cokoli. Papežové nakonec připravili císaře o svatost, na jeho místo však nedokázali nastoupit. Svým bojem o moc zničili církev, již nyní sami používají jako mocenský nástroj. "Římská" znamená jednotné křesťanstvo, a to už nikdy jednotné nebude. Samo křesťanství bylo možná omylem západu.

"Říše" - připravená a svou nezpochybnitelnou svatost se mění v pouhý stín říše a ten postupně vyblédá. Nakonec z ní zůstane jenom obyčej. Státní útvar bez sjednocující síly, ať již jí je charismatická osobnost, víra, nebo jen přelud, je jako hrst rozsypaných perel. Pokud je nenavlékneme na šňůrku, poztrácejí se. Až pak zjeví svou hodnotu a odhalí svůj lesk.

"Německý národ" - ten existuje spíše v zastoupení nežli skutečně. Kdyby skutečně existoval, bylo by jej to uschopnilo stát se nosníkem univerzální říše. Vynikající německá vlastnost, věrnost, se může stát užitčnou oporou každé vlády Ale každá vláda ji také dokáže využít. Silné německé národní povědomí by "Svatou Římskou Říši" ani nesneslo. A také Němci enměli v této Říši nikdy takové postavení jaké měl zcela samozřejmě římský občan v Římském impériu. nebo jaké si osobuje každý hidalgo ve svétové říši Španělské. Německý národ se živil leskem "Svaté Říše Římské". Když ten pohasl, je pro něj těžké nalézt sám sebe a svou vlastní velikost.

"Císař" - to je titul jejího nejvyššího reprezentanta, ale skutečným císařem není. Nehledě na to, že instituce jeho již tak velice okleštěné vlády jsou prakticky bezzubé, bylo již císařství připraveno o svou nedotknutelnou důstajnost. A právě Matyáš k tomu učinil poslední viditelný krok. Kdysi měl císař "Svaté Říše Římské" nárok na na aautoritu a poslušnost v celém křesťanstvu, a to ne jako dědičný vládce vítězného rodu, ani jako vybraný lenník vládnoucí nad určitou částí země, ale jako vznešený nositel slavnostně mu předané funkce. A tak nejen svou důstojností převyšoval ostatní pozemské krále, ale jeho moc byla ze své podstaty čímsi jiným. Neboť na hony vzdálen tomu utlačovat krále a knížata, nebo s nimi soupeřit, trůnil nad nimi a působil jako zdroj a nezbytný předpoklad jejich vlastní autority v nejrůznějších oblastech. Tatovazby pojila vše v říši v harmonickou jednotu. A tato harmonie byla zničena. Císař již není tím, o němž platí pradávná formule: Deus homo totus deificatus at sanctificatus, adorandum quia praesul princeps et summus est. (Bohočlověk, zcela zbožštěný a posvěcený, jehož je třeba vzývat, neboť je první a nejvyšší kníže.)

Rudolf II. jeětě o této důstojnosti věděl, a cítil na sobě nárok, jemužn chtěl dostát. Ale věděl také, že již neexistuje Říše, jež by unesla takového císaře. A nedokázal ji mocí znovu vybudovat. Nedokázal to ani prostřednictvím "svaté války" křesťanstva proti Turkům, poté co se se sultánem spřáhl francouzský král, ba dokonce papež, ani vnitřní válkou o jednotu víry a nedělitelnost moci. Nakonec již jen trčel na Pražském Hradě jako Barbarossa v Kyffhäuseru; jsa sám císařskou legendou už za svého života.

A legendy již není. Matyáše, předčasně zestárlého a churavějícího muže zvolili pro jeho slabost. Císařskí koruna v něm vzbudila marnivost, ale na to, aby nesl její tíži, mu schází sil a na to, by si uvědomil její bezcennost mu schází rozum. On starou říši neobnoví. KUrfiřti by mohli zvolit někoho, kdo by to dokázal. Ale to by kurfiřti nechtěli. Po Rudolfově smrti se Říše podobá zvířeti, které skolila tlapa umírajícího lva. A už se okolo ní shromažďují vlci.—

předchozí část:    andresius.pise.cz/411-dopis-184-185.html

následující část:  andresius.pise.cz/414-dopis-187-188.html