JULIUS VYPUZEN Z NEBE(z latiny-pravd.aut.Erasmus)

Text, který máte před sebou, je s největší pravděpodobností dílem Erasma Rotterdamského, snad nejznámějšího humanisty. Prozrazuje to brillantní styl, břitký vtip, obšírnost a burlesknost parodií, které dobře známe například z Chvály bláznivosti. Přesto zůstalo dílo jeho autorem nepodepsáno.

OSOBY DIALOGU:                                                  

JULIUS II., papež                                                     sv.PETR                                               Juliův GENIUS        

JULIUS: Co se to tu u čerta děje? Dveře nejdou otevřít, což? Vypadá to, jako by vyměnili zámek nebo se v tom někdo hrabal.

Juliův GENIUS: Radši by ses měl podívat, zdali jsi nevzal špatný klíč. Tyhle dveře se neotvírají stejným jako tvoje pokladnice; a proč jsi nepřinesl oba? Tohle je klíč moci, ne vědění.

JULIUS: Nikdy jsem žádný jiný neměl; a nechápu, jaký by měl smysl, když tu mám tenhle.

GENIUS: Já také ne, jenže asi zůstaneme venku.

JULIUS: Už toho začínám mít dost, zabuším na dveře. Hola hej! Otevřte někdo ihned ty dveře! Co v tom vězí? Nikdo nepřichází. Co se ten vrátný tak loudá? Asi se napil a chrápe.

GENIUS: Jak tenhle cikán podle sebe hádá.

PETR: Je velice dobré, že máme diamantovou bránu. Jinak by nám tenhle kmán, ať už je to, kdo chce, rozbil dveře. To určitě dorazil nějaký obr, nebo satrapa, nebo plenitel měst. Ale nesmrtelný Bože, jaký odporný zápach tu je! Kdepak, neotevřu hned; tady tím zamřížovaným okénkem se mrknu, co se nám tu urodilo. Kdo jsi? Či co chceš?

JULIUS: Radši otevři dveře - nakolik to ještě zvládneš - tomu, jehož bys měl sám od sebe vítat se vší nebeskou slávou, kdyby ses uráčil plnit své povinnosti.

PETR: Pěkně pánovitý. Ale nejdřív mi, holoubku, pověz, kdopak jsi.

JULIUS: To přece můžeš vidět sám.

PETR: Vidět? Vidím cosi nového a doposud nevídaného, abych neřekl přímo monstrum.

JULIUS: Nejsi-li úplně slepý, jistě poznáváš tento klíč, pokud jsi už nepoznal zlatý dub.5 A také jistě vidíš trojitou korunu a toto roucho celé zářící drahokamy a zlatem.

PETR: Sice vskutku jakž takž poznávám ten stříbrný klíč - i když je jen jeden a dost nepodobný těm, jež mi kdysi svěřil pravý pastýř církve, Kristus. Ale tu zpupnou korunu, již máš, jářku, jak bych tu měl poznat? Žádný barbarský vládce se nikdy neodvážil vynášet se takovou věcí jako je tahle - tím méně ten, kdo očekává, že se dostane sem. Co se týče roucha, nedělá na mě vůbec žádný dojem, poněvadž jsem vždy šlapal po drahokamech a opovrhoval zlatem, jako by byly smetím. - Ale co je to? Na klíčích i na koruně a na rouchu vidím všude znaky toho špinavého kramáře a podvodníka, mého jmenovce sice, ale nehodného, Šimona, jehož jsem kdysi spoléhaje se na Krista odvrhl.

JULIUS: Nech už těch šoufků, máš-li zbla rozumu; já jsem totiž, jestli to nevíš, Julius Ligur 6. Ale snad, proboha, poznáváš aspoň dvě písmena P.M., jestliže jsi se naučil aspoň abecedu.

PETR: Ty budou tuším znamenat Pestis Maxima , morová rána.

GENIUS: Ha, ha. To tedy ten věštec trefil hřebík na hlavičku.

JULIUS: Kdepak. Znamenají Pontifex Maximus, nejvyšší kněz.

PETR: I kdybys byl třikrát nejvyšší, jako ten Mercurius Trismegistus 7 sem tě nevezmou, nebudeš-li nejlepší, to je svatý.

JULIUS: Nuž co se týká zvaní svatým, nestydíš se zdráhat mi otevřít dveře, když sám se po staletí nazýváš toliko svatý a mě by nikdo jinak nenazval než nejsvětější. Existuje šest tisíc bul...

GENIUS: Totiž bublin. 8

JULIUS: ... v nichž se, a ne jednou, nazývám "nejsvětější pán" a dokonce se označuji jménem svatosti, co by se mi zlíbilo, ne jen tak svatým.

GENIUS: I když jsi pod párou.

JULIUS: I tehdy by řekli, že to udělala jeho svatost, nejsvětější pán Julius.

PETR: Pak tedy žádej nebe na těch pochlebnících, kteří tě učinili nejsvětějším; ať ti dají i štěstí, když ti dopřáli svatost. A - třebaže jsi až doposud soudil, že na tom nesejde - co myslíš, nazýváš se svatým nebo jím jsi?

JULIUS: Hněvám se. Kdybych ještě žil, nezáviděl bych ti ani svatost ani blaženost.

PETR: Á vida, nejsvětější mysl se prokázala znamením! Jak si tě tak všelijak už delší čas prohlížím, shledávám na tobě veliké znaky bezbožnosti, a ani jedinou známku svatosti. A co si žádá ta tvoje nová družina, nepříliš hodná papeže? To máš s sebou určitě tak dvacet tisíc, ale nevidím mezi nimi nikoho, kdo by měl křesťanské vzezření. Vidím odpornou lidskou sběř, jež zapáchá jen po hampejzech, pití a střelném prachu. Připadají mi jako naverbovaní zbojníci, nebo spíš pekelné kukly, jež vyrazily z podsvětí, aby se válkou zmocnily nebe. A jak se na tebe dívám čím dále tím lépe, stále méně v tobě vidím stopu apoštola. Za prvé, co je to za nehoráznost, že nosíš ornát nejvyššího kněze a přitom se pod ním ježíš a řinčíš zkrvavenými zbraněmi? A hle, jak divoký pohled, jak vzdorovitá ústa, jak nízké čelo, jak povýšené a naduté obočí? Je stydno to říci a nerad to vidím: Avšak jediná část tvého těla není nezohavena známkami obludné a nemírné chlípnosti; a snad abych pomlčel, že ještě teď stále říháš, páchneš špuntem a opicí a zdá se mi, že jsi právě zvracel. Tak se mi jeví tvůj tělesný stav, že spíše než věkem a nemocemi sešels, ochabls a zeslábls truňkem.

GENIUS: Jak barvitě ho popsal!

PETR: A i když se mi tady drze vypínáš, nejsem s to zamlčet, co si myslím: Domnívám se, že se z podsvětí vrátil osobně onen pohan Julius, aby se mi vysmíval; natolik mu ve všem odpovídáš.

JULIUS: Ma di si!

PETR: Co to říkal?

GENIUS: Zuří. To si ještě nedovolil žádný kardinál, protože by okusil nejsvětější hole - obzvláště při jídle.

PETR: Zdá se že se v tom člověku vyznáš. Řekni mi: kdo jsi?

GENIUS: Já jsem veliký Genius onoho Julia.

PETR: Spíše špatný, ne?

GENIUS: Ať jsem, co jsem, jsem jeho.

JULIUS: Nech už těch nesmyslných řečí a otevři dveře, nebo chceš je snad mít roztlučené na prášek? Uvidíme, co snesou; vidíš, jaký mám s sebou průvod?

PETR: Abych pravdu řekl, vidím jen samé otužilé zbojníky. Ale, pokud to nevíš, tyto dveře musíš ztéci jinými zbraněmi.

JULIUS: Dost řečí, říkám! Jestliže hned neuposlechneš, vrhnu i po tobě bleskem exkomunikace, kterým jsem kdysi hrozil i nejmocnějším králům a celým královstvím. Vidíš bulu připravenou k tomuto účelu?

PETR: Jaký blesk, jaké hromy, jaké buly, jaké nehoráznosti mi tu, jářku, vyprávíš? O ničem takovém jsme od našeho Pána, Krista, neslyšeli.

JULIUS: Tak je na vlastní kůži pocítíš, když neuposlechneš.

PETR: Možná jsi tím horkým vzduchem někde nějaké lidi postrašil, ale to tady nic neznamená. Tady si musíš zjednat průchod pravdou. Tento hrad se dobývá dobrými skutky, ne kletbami. Ale pověz mi, ty mi vyhrožuješ bleskem exkomunikace. Jakým právem?

JULIUS: Úplně jasným. Protožes už byl zbaven úřadu, nejsi víc než jakýkoli obyčejný kněz; ani ne kněz, poněvadž nemůžeš konsekrovat.

PETR: Zajisté proto, že jsem již mrtev.

JULIUS: Zcela tak.

PETR: Ale ze stejného důvodu se mi i ty v ničem nejevíš jinak , než obyčejný nebožtík.

JULIUS: Přesto, dokud se kardinálové přou o volbu nového papeže, výkonná moc náleží mně.

GENIUS: Ještě stále sní sen o svém životě.

JULIUS: Tak už otevři, říkám!

PETR: Ale povídám ti: nepořídíš, dokud mi nepovyprávíš o svých zásluhách.

JULIUS: O jakých zásluhách?

PETR: Takže: Vynikal jsi v theologii?

JULIUS: Vůbec. Ani nebyl čas, při tolika válkách. Ale jestli jde o to, je tu na to spousta bratří.

PETR: Tedy jsi svatostí života získal mnohé Kristu?

GENIUS: Nejvíc ovšem peklu.

PETR: Prokázal ses zázraky?

JULIUS: Mluvíš tak otřepaně...

PETR: Modlil ses bez přestání a s čistým srdcem?

JULIUS: Co to kdáká?

PETR: Sužoval jsi tedy tělo posty a bděním?

GENIUS: Prosím tě, přestaň; nemá to smysl; nezahrávej si s ním.

PETR: Já tedy žádné jiné přednosti, jimiž má být obdařen Pastýř a Velekněz, neznám. Má-li ctnosti vyšší apoštolských, ať o nich promluví sám.

JULIUS: I když se nesluší, aby ten Julius, jenž nebyl ještě nikým poražen, nyní ustoupil Petru, rybáři a takřka žebráku, přesto, abys poznal jakého vladaře zde ponižuješ, poslyš nyní: Především jsem Ligur9, ne žid, jako ty, s kterým mě bohužel spojuje snad jen to, že jsem byl kdysi mořeplavcem10.

GENIUS: Není důvod, aby ses choval tak přepjatě; je zde veliký rozdíl: tento rybařil pro obživu a ty jsi vesly poháněl lodici za nepatrnou jen almužnu.

JULIUS: Pak jsem velikého papeže Sixta...

GENIUS: To myslí v neřesti.

JULIUS: ... synovec po sestře11. Jeho neobyčejná přízeň i vlastní píle mě vyzvedly nejprve na vlivná místa v církvi a poté postupně až na vrchol, ke kardinálskému klobouku. Poté jsem zakusil rozličné rozmary štěstěny, jež mnou hrubě zmítala nahoru i dolů. Mezi jiným jsem trpěl i padoucnicí12 a nakonec mě celého schvátila nemoc, zvaná francouzská. K tomu jsem byl ve vyhnanství, opomenut, všemi zavržen, v klatbě a skoro již oplakán. Leč sám jsem se nikdy nevzdal naděje na papežství. Taková byla síla mého ducha, zatímco ty jsi odpadl vyděšen babským hlasem. Tobě žena odvahu vzala13, mě však jakási žena - prorokyně či věštkyně, víry dodala, když mi,tak neštěstím pohřbenému, jednou tajně do ucha pošeptala: "Vydrž Juliáne! Ať ti nic není mrzké učinit nebo vytrpět. Jednou budeš ozdoben trojitou korunou. Budeš králem králů a pánem vládců." A moje naděje ani její věštba mě nezklamaly. Neboť jsem se prosadil proti všemu očekávání, zčásti díky vlivu Francouzů , kteří mě během mého zavržení podporovali14 a zčásti díky neocenitelné moci peněz15, ovšemže na přemrštěný úrok; ale ani to nešlo bez jisté šikovnosti...

PETR: O jaké "šikovnosti" mluvíš?

JULIUS: ... tedy bez smlouvou přislíbených beneficií a bez poskytnutí obvyklých záruk, protože tak ohromné množství peněz by snad ani Crassus nikdy nevyčíslil. Ale to ti nadarmo vyprávím, poněvadž to nechápou ani všichni směnárníci. Teď víš, jak jsem se cíle dobral. Ale ve svém pontifikátu jsem si vedl tak, že není žádný papež - a to nemám na mysli ony první, které mám za papeže jen podle jména, ale z novodobých - jemuž by církev, ba sám Kristus, byli více zavázáni než mně.

GENIUS: Jak nám tu ten netvor předvádí Thrasona!16

PETR: To jsem zvědav, co z tebe vyleze.

JULIUS: Vynalezením mnohých nových úřadů (tak se jim říká) jsem značně posílil papežskou pokladnu. A tu jsem nalezl způsob, jak prodávat biskupství bez hříchu simonie. Bylo totiž už mými předchůdci ustanoveno, aby ten, komu připadne biskupství, složil svůj úřad. A to jsem vyložil takto: "Úřad musíš složit; avšak nemůžeš složit, co nemáš; tedy si to musíš koupit." Takhle jednoduše hned biskupství vynášela po šesti i sedmi tisících dukátů; kromě těch, která se obvykle vymáhají za bully. Také novou mincí,17 jíž jsem zaplavil Itálii, jsem nashromáždil nemalý zisk. A nepřestal jsem shromažďovat peníze; pochopil jsem totiž, že bez nich nelze nic svatého ani světského vykonat. Ale abych přešel k podstatnějším skutkům: navrátil jsem Římu Bolognu, ovládanou Bentigvolii. Benátčany, dříve neporazitelné, jsem ve válce rozdrtil. Vévodu z Ferrary válkou dlouho sužovaného jsem už už nalákal do smyčky. Tomu schizmatickému sněmíčku18 jsem vytřel zrak nahraným vzdorokoncilem a tak jsem, jak se říká, vytloukl klín klínem. A potom jsem Francouze - postrach celého světa - vypudil z celé Itálie. A chtěl jsem vypudit i Španěly (právě jsem se na ně chystal), kdyby mě osud světu nebyl vyrval. Viz, jak i zde jsem osvědčil ducha nepřemoženého. Ale že byli Francouzi silnější, poohlédl jsem se po úkrytu. Když se mezitím věci zvrtly v beznaděj, nechal jsem si narůst šedý vous, avšak tu už oznamuje posel drahocennou zprávu, že u Ravenny19 pobili několik tisíc Francouzů. A Julius ožil. Tehdy mě měli už tři dny skoro za mrtvého20, i sám jsem si tak připadal; a tu jsem proti očekávání všech i mne sama nabyl života. Moje autorita nebo snad lstivost toho dosáhla, že dnes není křesťanský král, jehož bych nebyl vyzval k boji a jehož svazky, jež si s jinými veledůkladně sjednal, bych nebyl zmařil, zpřetrhal a rozehnal; poslední dohodu, jež proti mě uzavřeli v Cambrai21 Francouzský a Římský král a další knížata jsem zkazil tak důkladně, že o ní nezůstane ani zmínka. A navíc, přestože jsem vydržoval takové vojsko, ozdobil jsem se nejedním triumfem, uspořádal jsem tolik her, stavěl jsem na tolika místech a ještě jsem umíraje zanechal po sobě padesátkrát sto tisíc dukátů22. A víc jsem se chystal vykonat, kdyby ten židovský lékař, co mi svým uměním tak dlouho prodlužoval život, mi jen mohl ještě posloužit. Ach, kdyby mne nějaký mág nyní mohl vrátit životu, abych mohl své započaté dílo završit. Přesto jsem ještě na smrtelné posteli projevoval upřímnou starost, aby války, mnou v celém světě rozdmýchané, jen tak neskončily a postaral jsem se, aby peníze aspoň na tento účel zůstaly nedotčeny; a s tímto slovem jsem vydechl duši. I nyní se zdráháš otevřít brány veleknězi, jenž se o Krista, o církev, tolik zasloužil?

A ještě víc užasne ten, kdo uváží, že jsem to vše vykonal silou ducha, bez jakékoli pomoci nebo podpory, které ostatní obvykle požívají - ne urozeností, neboť jsem nepoznal otce24, což uvádím ke své cti; nikoli vzezřením, neboť mého přízračného zjevu všichni se báli; ne učeností, jíž jsem nedotčen; ne tělesnou zdatností, jíž se mi dostalo tolik a takové, jak jsem již výše popsal; ne přízní mládí - vykonal jsem vše jako stařec; zdaleka ne dík oblíbenosti - nebyl totiž žádný, jenž by mě nebyl nenáviděl; ne laskavostí, neboť jsem byl až dosud neoblomný, takže jsem se lítě choval i vůči těm, jimž mají jiní ve zvyku vše promíjet.

PETR: Co to znamená?

GENIUS: I když to zní tvrdě, je to stále mírné.

JULIUS: Avšak přes nepřízeň osudu, věk, tělesný stav, zkrátka lidem i bohům navzdory, spoléhaje se toliko na svou odvahu a své peníze, jsem to vše vykonal během několika málo let a zanechal jsem potomstvu tolik podnětů , že po deset let budou mít co dělat. To o sobě pravím v pravdě a ve vší skromnosti; ale kdyby to někdo z těch mých římských mluvků podle svého vyšperkoval, slyšels bys o bohu, ne o člověku.

PETR: Nepřemožený bojovníku, vše, co mi zde díš je pro mne nové a neslýchané, slituj se nad mým úžasem a nezkušeností. Ať tě neobtěžuje říci tazateli více o podrobnostech: Kdo jsou tito dlouhovlasí šviháci?

JULIUS: Ty jsem si vydržoval pro potěšení25.

PETR: A ti černí, zjizvení?

JULIUS: To jsou vojáci a vojevůdci, kteří pro mne a pro svatou církev se vydali vstříc smrti ve válce, někteří při dobývání Bologne, další ve válce s Benátčany a ještě více u Ravenny; těm všem náleží nebe dle dohody. Již dříve jsem totiž velikými bulami přislíbil všem, kdo by bojovali pod Juliovým velením, že poputují přímo do nebe, ať už byl jejich minulý život jakýkoli.

PETR: Také se mi zdá, že to byli tihle. Před tvým příchodem mě totiž často obtěžovali a pokud se sem přímo nepokoušeli vtrhnout násilím, ukazovali jakési olověné buly.

JULIUS: Takže tys je nevpustil, jak slyším.

PETR: Já? Jak možná! Z těch určitě ani jednoho. To mě totiž naučil Kristus: Neotvírat tyhle dveře těm, kdo přinášejí olovem obtěžkané buly, ale těm, kteří nahé odívali, hladové krmili, napájeli žíznivé, navštěvovali vězně a sbírali pocestné26. Když hodlal vyloučit i ty, kdo by v jeho jménu proroctví činili, ďábly vymítali, znamení činili27, ty soudíš, že by měli být vpuštěni takoví, co pouze přinášejí bulu v Juliově jménu?

JULIUS: Kdybych to byl věděl!

PETR: Chápu. Kdyby ti to byl někdo oznámil, navrátiv se z pekla, byl bys mi vyhlásil válku, že?

JULIUS: Jistě, a ještě bych tě byl exkomunikoval!

PETR: Poslyš, ale proč jsi sám ozbrojen?

JULIUS: Jako bys nevěděl, že nejvyššímu veleknězi náleží obojí meč 28; ovšem nedáváš-li přednost tomu, bojovat neozbrojen.

PETR: Já, pokud jsem zastával tento úřad, neznal jsem jiný meč, nežli meč ducha, jímž je slovo boží.29b

JULIUS: To ale určitě nebude tvrdit Malchus. Tomu jsi ucho usekl bez meče, což30?

PETR: Pamatuji se na to a doznávám; ale to jsem nebojoval za sebe - pro peníze, pro zisk - ale za život Pána; a když jsem bojoval, nebyl jsem ještě knězem. Obdržel jsem zatím jen příslib klíčů31, nedostal jsem je ještě, ani jsem nepřijal svatého Ducha32; a přesto mi bylo nakázáno schovat meč a ještě jsem byl napomenut, že tento druh boje kněžím nepřísluší, ani křesťanům. Leč je to pravda. Ale o jiném: Proč o sobě stále tvrdíš, že jsi Ligur? Cožpak je něco takového, jako odkud pochází, významné pro náměstka Kristova?

JULIUS: Ovšem,snažím se s veškerou pílí, abych svůj lid vyvýšil. Proto také uvádím tento titul na mincích, sochách, obloucích i hradbách.

PETR: Tedy se znáš ke své otčině, i když k otci se nehlásíš? A já jsem se zprvu domníval, že hovoříš o nebeském Jeruzalému, vlasti věřících a jeho jediném knížeti, jehož jméno oni ze všech sil se snaží posvětit, tedy oslavit. Ale proč dodáváš "Sixta /papeže/ po sestře synovec33"? Divím se, že sem ten člověk nikdy nedošel, především proto, že byl nejvyšší kněz a spřízněn s tebou, takovým válečníkem. Proč, řekni mi. Co to bylo za člověka? Byl to kněz?

JULIUS: Spíše výtečný voják; přesto vynikal zbožností, totiž františkánskou34.

PETR: Vskutku, Františka jsem měl kdysi za muže mezi laiky nejdokonalejšího, jenž povrhá bohatstvím, rozkoší i ctí. A to ten chudáček má teď takové následníky?

JULIUS: Ty, jak vidím, nevíš o nikom, kdo si polepšil: Benedikt byl chudý, ale jeho dědicové jsou nyní tak bohatí, že i my jim závidíme.

PETR: Hezké! Ale vrať se k věci, jak je to s tím synovcem Sixtovým.

JULIUS: To dělám za tím účelem, abych zavřel ústa všem, kteří mě prohlašují za jeho potomka35,záměrně.

PETR: Záměrně! Tak je to tedy pravda?

JULIUS: To se přece nesrovnává s papežskou důstojností, jež má být všude v úctě.

PETR: Ovšem ta podle mě bude mít sama sebe ve vážnosti pouze tehdy, nepřipustí-li nic, co jí lze po právu vytknout. Avšak při papežské důstojnosti tě zapřísahám, pravdivě mi pověz, zda způsob, jenž jsi právě popsal, je obecnou a právoplatnou cestou, jak dosíci papežství.

JULIUS: Již po několik století není skoro žádný jiný, ledaže by ten, kdo přijde po mně jiný vytvořil. Ovšem já sám, jakmile jsem se dobral papežství, péči maje o to, aby někdo nedosáhl této pocty podobným způsobem vydal jsem hned hrozivou bulu a tu bulu jsem těsně před smrtí potvrdil.36 Nakolik bude platit, o to se už postarají jiní.

PETR: Soudím, že nikdo nemohl tuto špatnost lépe popsat, než ty; ale tomu se divím, že se posud najde vůbec, kdo by byl ochoten toto břímě na sebe vzít, především proto, že je s takovými povinnostmi svázáno a s takovým úsilím se nabývá. Neboť za časů mého pontifikátu sotva kdo mohl být mocí přinucen, aby přijal hodnost presbyterskou nebo diakonskou.

JULIUS: Ani není divu; tehdy nebylo majetkem a odměnou biskupů nic než starost, bdění, posty, učení a přečasto i smrt; teď vládnou i tyranům. A kdo by nezápasil o vládu?

PETR: Ale pokračuj, co je s Bolognou? Což odpadla od víry, aby měla být navrácena římskému stolci?

JULIUS: Pěkně řečeno! Ne,tak to nebylo.

PETR: Tak tedy se vedlo státu pod správou Bentigvoliů37 špatně?

JULIUS: Kdepak, velice vzkvétal. Tedy aspoň bylo to město vzděláno a ozdobeno mnoha stavbami; a tím silněji jsem po ní dychtil.

PETR: Chápu. Získali ji tedy proti právu.

JULIUS: To zrovna ne; obdrželi ji smlouvou38.

PETR: Tedy občané nesnášeli svého vládce?

JULIUS: I kdež, drželi se ho zuby nehty; skoro všichni byli proti mně39.

PETR: Co tedy v tom vězí?

JULIUS: Toto: hospodařil tak, že ze spousty peněz, jež vybíral od občanů, naší pokladně odváděl ubohých pár tisíc. Krom toho jí bylo potřeba k tomu, co jsem právě tehdy zamýšlel. Tedy, když Francouzi, kteří Bentigvoliovi horlivě pomáhali, byli zastrašeni mými hromy, ustanovil jsem po jeho porážce představenými města kardinály a biskupy, aby žádný užitek neminul svatý římský stolec. Předtím zdál se mít on titul a hodnost vladaře. A teď se tam nacházejí naše sochy, naše tituly, naše se ctí trofeje; však tam stojí opět Julius z kamene a bronzu. A potom: kdybys viděl, jak jsem v královském triumfu vstoupil do Bologne40, zošklivil by sis veškeré triumfy Oktaviovy a Scipiovy, a pochopil bys, že ne bez důvodu jsem tak urputně o Bolognu bojoval, poněvadž bys v ten okamžik uzřel samu bojující a vítěznou církev.

PETR: Tedy za tvé vlády, rozumím-li dobře, obnášelo to, co nás učil se modlit Kristus pouze: "Přijď království tvé!41" Ale čeho se dopustili Benátčané42?

JULIUS: Nejprve drželi s Řeky43 a mne měli pro smích častujíce mě nadávkami.

PETR: Pravdivými nebo vymyšlenými?

JULIUS: Co na tom? Je svatokrádež třeba jen muknout o římském papeži jinak než pochvalně. A pak si osobovali právo na církevní statky; nestrpěli, aby mi byl postoupen jediný spor. Neobchodovali s dispensy. Čeho je ještě více třeba? Působili římskému stolci nesnesitelnou újmu, vždyť obsadili nemalou část tvého dědictvía.

PETR: Mého dědictví? Co proboha nazýváš mým dědictvím? Vždyť jsem všeho zanechal a sám a nahý následoval chudobu Kristovu44.

JULIUS: Několik obcí připoutaných k římskému stolci: tak se zlíbilo nejsvětějším otcům nazývat jistou výsostnou část svého vlastnictví.

PETR: K mé hanbě a k vašemu prospěchu jste se tak uradili. To tedy nazýváš nesnesitelnou újmou?

JULIUS: Aby ne!

PETR: Což byly ty obce zkažených mravů? Ochladla zbožnost?

JULIUS: Nech toho, staráš se o nesmysly. Stálo nás to všechno nekonečné tisíce, jež by stačily na legii vojska.

PETR: No to je veliká újma pro lichváře. A ten ferrarský, co ten vyvedl?

JULIUS: Cože, ten největší nevděčník ze všech lidí? Náměstek Kristův Alexandr si jej tak vážil, že mu dal za manželku svou druhou dceru a vybavil jej, člověka veskrze neschopného, coby věnem znamenitým panstvím45. Ale ten, zapomněv na takovou štědrost,stále mi spílal do svatokupců, pederastů a pomatenců; a zadržoval mi jisté poplatky. Pravdaže, ne velké, ale přesto ani takovými nesmí pečlivý pastýř opovrhnout.

PETR: A tím spíše kupec.

JULIUS: Kromě toho - co je spíše vlastním důvodem - to bylo vzhledem k tomu, co jsem zamýšlel výhodné připojit toto knížectví pro jeho výhodnou polohu k našim državám. Když pak byl svržen snažil jsem se přenést toto panství na jistého mého příbuzného46, muže horlivého, jenž byl ochoten cokoli ke cti církve vykonat, a jenž nedávno kvůli mně vlastní rukou probodl kardinála z Pavie47, protože co se týče dceřina manžela, ten je spokojen se svým údělem48.

PETR: Co to slyším? Papežové mají ženy a děti?

JULIUS: Své ženy nemají. Ale co je divného na tom, že mají děti; jsou to muži, ne kleštěnci.

PETR: A cože to vlastně vyvolalo to schizmatické snešení?

JULIUS: Bylo by zdlouhavé vyprávět tu věc od začátku. Vezmu to zkrátka: Někteří již začali být nespokojeni s římskou kurií. Tvrdili, že je veskrze poskvrněna hanebným ziskem, nepřirozeným a nemravným chtíčem, travičstvím, svatokrádežemi, vraždami a svatokupeckými čachry. Mě nazývali svatokupcem, opilcem, špinavcem naplněným světskou nadutostí a vůbec člověkem, jenž to místo zaujímá nehodně a ke vší zkáze křesťanstva; a že tedy za tak kormutlivého stavu věcí je třeba svolat všeobecný koncil. Dodávali též, že jsem přislíbil, že po převzetí úřadu do dvou let svolám všeobecný koncil a že s tím závazkem jsem byl i učiněn papežem.

PETR: A to je pravda?

JULIUS: Skutečně. Avšak sám jsem se této přísahy zprostil, i když tak bylo ujednáno. Neboť kdo by váhal odpřisáhnout cokoli, když jde o vládu. V ostatních věcech je třeba zachovat poctivost, jak elegantně prohlásil onen dávný Julius, mé druhé já.49 Ale vizte nestydatost lidskou, vizte k jakým cílům se strojí. Odštěpí se devět kardinálů, hrozí mi koncilem50, zvou, žádají mě, abych předsedal. A když jej neprosadí, ukládají všem jménem císaře Maxmiliánovým (neboť historie dosvědčuje, že koncily bývaly svolávány římskými císaři) a rovněž jménem francouzského krále Ludvíka XII. - hrůza povědět - roztrhnout onu nesešívanou suknici Kristovu, již i ti, kdo Krista ukřižovali, uchovali v celku.

PETR: Ale to jsi byl takový, jak tvrdili?

JULIUS: Co na tom? Byl jsem papež. Můžeš si mě představit zločinnějšího než Kekropa51, hloupějšího než Morycha52, nevzdělaného jako dřevo, špinavějšího nad Lerna54; kdokoli užívá tento klíč moci, má být pojímán a ctěn jako nejsvětější nástupce Kristův.

PETR: I když je jasně špatný?

JULIUS: I kdyby nejjasněji. Pročež nemožno strpět, aby ten, kdo zastává boží místo na zemi a venkoncem představuje lidem jakoby Boha, mohl být nějakými pozemšťany zapuzen nebo utrháním poškozen.

PETR: Ovšem zdravý rozum se vzpírá soudit dobře o člověku, jehož jsme opětovně viděli činit nepravosti nebo chválit toho, o němž smýšlíme špatně.

JULIUS: Ať si každý myslí, co chce, pokud hovoří dobře anebo mlčí. A navíc římský papež nemůže být zavržen ani všeobecným koncilem.

PETR: Já vím jedno: že kdo zastává Kristovo místo na zemi, musí mu být co nejpodobnější a tak si vést v životě, aby mu nebylo lze nic vytknout a aby o něm nikdo nemohl po zásluze mluvit špatně. S papeži je to špatné, když si musí vymáhat, aby o nich lidé dobře mluvili, penězi a ne dobrými skutky, když jejich chvála je lživá a když jejich nejvyšší slávou je jen vynucené mlčení lidí, kteří o nich jinak smýšlejí nedobře. A to mi také pověz: to žádným způsobem není možno odstranit neřádného a zkaženého velekněze?

JULIUS: To je směšné: Kdo by ho sesadil, když stojí nejvýše?

PETR: Nu přec tím spíše se musí odstranit, že je nejvyšší; neboť čím vyšší, tím záhubnější. Jestliže světské právo nejen sesadí vládce zle říši spravujícího, ale též ho na hrdle ztrestá, jaký je to nešťastný církve stav, že ji spojuje v jedno římský papež, jenž vším pohrdá, a ona se žádným způsobem nemůže toho moru zbýti.

JULIS: Přesto, má-li být papež napraven, musí být napraven skrze koncil. Koncil ovšem nemůže být svolán, leč papežem, jinak je to jen jakési shromáždění trhovců, ne koncil. A když už je svolán, nemůže nic ustanovit proti vůli papežově. Neboť stále ještě trvá jeho nejvyšší předsednictví a absolutní moc, v níž je odedávna papež sám nadřazen celému koncilu. Tedy nemůže být ze svého kněžského úřadu odvolán pro žádný zločin.

PETR: Ani pro vraždu?

JULIS: Ani pro otcovraždu.

PETR: Ani pro smilstvo?

JULIS: Jistě. Ani pro krvesmilstvo.

PETR: Ani pro bezectné svatokupectví?

JULIS: Ani za tisíceré.

PETR: Ani pro travičství?

JULIS: Ani pro svatokrádež.

PETR: Ani pro rouhání?

JULIS: Říkám ne!

PETR: Ani pro toto vše dohromady, když se projeví u někoho podobného Lernovi?55

JULIS: Klidně si dodej třeba sto dalších ohavností a třeba ještě hanebnějších. Kvůli nim nemůže být papež sesazen.

PETR: Nové důstojenství římského papeže mi zde předvádíš - totiž , že on jediný smí být beztrestně tím nejhorším - a také další z běd církve, když, nikterak nemohouc ho zhubit, musí takového netvora snášet a shromažďuje se k chvále papeže, jehož by nikdo nestrpěl ani jako čeledína.

JULIUS: Někteří tvrdí, že ho přesto lze za cosi sesadit.

PETR: Probůh, za jaký dobrý skutek? Protože za zločiny to nejde, když to není možné pro to, co jsem vyjmenoval.

JULIUS: Za zločin kacířství: přesto jen tehdy, byl-li spáchán veřejně. Ale ani to nemá celkem cenu a příliš to papežské důstojnosti neškodí. Za prvé je v jeho vlastní moci tento zákon zrušit, nebude-li se mu zamlouvat. Dále: kdo by se opovážil obvinit ze zločinu papeže, který navíc disponuje takovou zbrojnou mocí? A kdyby byl snad přitlačen ke zdi koncilem, snadno může začít zpívat jinou, není-li možno zapírat. Vůbec je spousta podkopů, jimiž může snadno uniknout, pokud není poleno, ale člověk.

PETR: Ale pověz mi při papežské moci, kdo ty skvělé zákony vytvořil?

JULIUS: Kdo jiný, než zdroj veškerého práva, římský papež? Vždyť jemu přísluší zákony rušit, vykládat, rozšiřovat, vymezovat dle toho, jak to jeho zájmům vyhovuje.

PETR: Věru šťastný to papež, když může vynést zákon , jímž se vysmívá samému Kristu, neřkuli koncilu! I když na takového velekněze, jakého jsi právě popsal, totiž zločince, ožralce, vraha, svatokupce, traviče, křivopřísežníka, násilníka a ohromujícími způsoby chtíče skrznaskrz veřejně pošpiněného, by platil ani ne tak všeobecný koncil, jako spíše, aby lid ozbrojen kameny ho coby obecného škůdce světa otevřeně vymýtil ze svého středu. Ale ven s pravdou: z jakého důvodu se jako papež tak děsíš všeobecného koncilu?

JULIUS: Zeptej se vladařů, proč nesnášejí senát či sněm? Přeci proto, že taková tlupa neurozených nemálo zastírá jasné královské záměry. Učeným dodá vzdělání smělost a odvahu. Ti, kdo si zakládají na dobrém svědomí, mluví svobodněji, než je nám milo. Hodnostáři prosazují své záměry. A přicházejí k nám i mnozí, kdo nám závidí slávu a přinášejí si s sebou odhodlání umenšit papežské bohatství a moc. Takže nakonec tu není nikdo, kdo by si z titulu koncilu něco nepřisadil proti jinak nezranitelnému papeži. Pročež málokdy končívá koncil tak šťastně, aby příslušný papež nepocítil jistou újmu na své důstojnosti a neoželel část své svrchovanosti. To můžeš i sám dosvědčit, jestli ti to nevypadlo z paměti. I když šlo tehdy o věci nepatrné, ne jako nyní o celé říše a poplatky králů, přesto si dovolil Jakub cosi přidat k tvé řeči; když ty jsi pohany zcela osvobodil od jařma zákona Mojžíšova, Jakub připojil výhradu stran smilstva, krve a modloslužby a tím tvůj výrok upravil, takže by se dnes mohli někteří na základě této věci domnívat, že ne tobě, leč Jakubovi příslušela svrchovaná moc papežská57.

PETR: Nahlížíš stále pouze jedno: aby byla zachována nejvyšší papežská důstojnost. Což neváží více obecný prospěch křesťanstva?

JULIUS: Každý si hledí svého prospěchu; my se staráme o své.

PETR: Ovšem kdyby tak činil Kristus, nebylo by ani církve, jejímž vládcem se stavíš; a nevím je-li vhodné, aby se ten, jenž se těší přívlastku náměstka Kristova, ubíral jinými cestami. Avšak to jsem již říkal. Jakým ale způsobem jsi rozehnal ten, jak říkáš, schizmatický koncil?

JULIUS: To ti povím; avšak dobře poslouchej, ať to pochopíš: Nejprve jsem císaře Maximiliána (tak se jmenuje), ježto on se dá ze všech nejsnáze přemoci, způsobem, který není třeba říkat, odvrátil od konání koncilu již svolaného, jakkoli právě on ho dal slavnostně posly vyhlásit58. Poté jsem několik kardinálů podobným způsobem přemluvil, aby již vydané dokumenty pozastavili a před povolanými notáři a svědky popřeli.

PETR: A to se smí?

JULIUS: Co by se nesmělo, když to schválí papež?

PETR: Cože? Tedy, jestliže tak chce, není přísaha přísahou, neboť od ní může, kohokoli chce, osvobodit!

JULIUS: Ovšem. Abych pravdu řekl, bylo to trochu nestydaté, nebylo ale pohodlnější cesty. A pak, když jsem shledal, že bych byl v očích mnohých zatížen nevraživostí vůči koncilu, především proto, že byl vyhlášen tak, abych z něj nebyl vyloučen, leč pokorně pozván a požádán o předsednictví, hle jaký fortel jsem po způsobu svých předchůdců vynalezl. Sám jsem pro změnu vyzval ke koncilu, dokládaje, že jak čas tak i místo jimi určené nedosti bylo vhodné. Okamžitě jsem také svolal koncil do Říma59, kam jsem soudil, že nevstoupí nikdo, kdo by nebyl Juliovi nakloněn, ba jistě - byl jeho příznivcem. K tomu jsem jim poskytl množství příkladů - a hned jsem i ustanovil vícero kardinálů obeznámených s mými záměry.

GENIUS: Tedy zločinných.

JULIUS: Kdybych ten koncil nebyl znovu svolal, nebyl by koncilem; leč sotva odpovídalo mým plánům přivábit sem takový dav biskupů a opatů, mezi nimiž se nemohou nenalézt i nějací řádní a zbožní, pročež jsem nabádal, aby se šetřilo na výdajích a jednotlivé kraje vysílaly střídavě jen toho či onoho. Poté, když jsem viděl, že je to ne dosti bezpečné a že z tolika provincií i nemnozí vytvoří veliké množství, opět jsem je již k cestě připravené zrazoval, vymyslev pro to jakž takž pravděpodobné důvody, aby nejezdili, že koncil je odložen na jinou dobu. A když jsem tak všechny zdržel, vrátil jsem se k původně stanovenému dni, svolal koncil do Říma s těmi toliko, které jsem zpracoval. A i kdyby mezi těmito byli nějací, kteří by se mou nesouhlasili, jisto jsem měl, že se nebude nikdo protivit Juliovi,o tolik mocnějšímu ve zbraních a drabantech. A takto jsem vzbudil i velikou nenávist proti onomu galikánskému koncilu. Rozeslal jsem totiž na všecky strany dopisy, v nichž jsem zmínil náš přesvatý koncil avšak onen klatbou hned obtížil, nazývaje ho spolčením Satanovým, tržištěm ďáblovým, schizmatickým spiklenectvím.

PETR: Ti kardinálové, co koncil svolali a hodlali mu předsedat museli být velice zkažení.

JULIUS: Na mravy si nestěžuji. Ovšem hlavou toho podniku byl kardinál Rouenský60, který již několikrát, nevím jakými svatými úmysly pohnut, usiloval o nápravu církve. Od toho jej vysvobodila smrt a mně tím způsobila věc nad jiné příjemnou. Dalším po něm byl kardinál od Svatého Kříže61, Španěl, života sice neposkvrněného, ovšem nepružný, stařec a theolog. Tento druh lidí bývá papežům nejnebezpečnější.

PETR: Cožpak ten theolog neměl nic, čím by obhájil svůj skutek?

JULIUS: Ale kdepak, měl toho spoustu. Tvrdil, že nikdy nebyly neklidnější časy než teď, že nikdy nebyly mravy v církvi nesnesitelnější a že je tedy třeba si pospíšit s všeobecným sněmem a že když jsem byl já obdržel hodnost papežskou, zavázal jsem se druhého roku svého pontifikátu svolat koncil a to tak, že nemohu být svého slibu zbaven shromážděním kardinálů; poté že jsem byl vícekráte bratry kardinály napomínán, vyzýván a žádán o odpověď knížaty. A že bych byl raději připustil cokoli nežli toto, takže se zdálo, že za Juliova života nebude žádný koncil. Uváděli příklady z minulých koncilů, citovali některé papežské výnosy, jimiž dokládali, že když já a moje strana se vzpírá koncil svolat, přechází toto právo na ně a rovněž, že tak náleží učinit - když ostatní vládcové zamhouří oči - římskému císaři, jenž v minulosti koncily svolával a francouzskému králi, jenž by k tomu byl obzvláště vhodný.

PETR: To tedy o tobě psali asi urážlivě.

JULIUS: Kdepak, ti pacholci byli chytřejší, než mi bylo milé. Tu nestydatou věc předkládali s podivuhodnou uhlazeností a nejen, že se zdrželi kleteb, ale nazývajíce mě čestnými tituly prosili a zapřísahali při vší svatosti a zbožnosti, abych učinil, co je mne hodno a dle učiněného slibu zasedl v čele svolaného koncilu a společně s nimi započal dílo nápravy špatností církve. Není možno vyjádřit, jakou nenávist proti mně způsobila tato jejich zdrženlivost, hlavně proto, že veškerá svá tvrzení dokládali svatými písmy a zlákali i některé učence. Přičti ještě k tomu posty, modlitby, podivuhodnou střídmost života. Tímto zdáním svatosti mě zaháněli ještě více do úzkých.

PETR: Z jaké záminky jsi tedy svolal koncil?

JULIUS: Našel jsem záminku naprosto nejvýtečnější; předestíral jsem jako svůj záměr, že hodlám nejprve provést nápravu v hlavě církve, tedy u sebe sama, poté u křesťanských knížat a nakonec ve veškerém lidu.

PETR: Pěkná komedie, slyším, a už se těším na konec. Bylo by dobré vědět, na čem se usnesli theologové na onom ďáblově sněmu.

JULIUS: Na něčem odporném a nedůstojném; duchu se příčí na to vzpomínat.

PETR: Vskutku, tak zvrhlé to bylo?

JULIUS: Jedním slovem: nemravné, svatokrádežné, ba co víc - kacířské. Kdybych se tomu nebyl rukama i nohama vzepřel - tedy mocí zbrojnou i důmyslem, byl by konec důstojnosti křesťanské církve.

PETR: Tak to tedy ještě napjatěji čekám, o co půjde.

... pokračování a poznámky na  andresius.pise.cz/569-julius-vypuzen-z-nebe-cast-ii-a-poznamky.html

 <