Andresius | Dopis 98 - 99

98. dopis
Ludwig Camerarius, Heidelberg
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

únor

Drahý pane! To je smělé! Vskutku smělé! Vzpomínám na náš rozhovor před třemi léty, v němž se tak silně projevily bída i naděje naší doby. Naše úsilí se velmi shodovalo, i když, pochopitelně, na různých úrovních nutno volit rozličné cesty. A také se nám, byť v dálce rýsoval společný cíl. Byly to hovory zcela nezávazné, jen intelektuální zábava, z níž jsme hlavně měli oba požitek. Ale nezapomněl jsem na ně. Kdo je dennodenně namáčen do státnických sporů , se rád vrací ke snům. Ale teprve teď chápu, jak vážně onu vaši věc berete. Nepochybuji samozřejmě o upřímnosti vašich tužeb, ale přesto musím jejich proveditelnost a šanci na úspěch hodnotit nízko. Myšlenka se jistě může stát mocnou, ba neodolatelnou, ale k tomu je třeba jistých konstelací, které ten či onen jednotlivec ani při nejlepším úsilí nemůže vyvolat. A jen velmi zřídka se dostavují v potřebný okamžik. Může to trvat roky, ba staletí. Ovšemže to neznamená, že musíme propadnout rezignaci. Usilovat o nemožné, netoliko v myšlenkách, ale i skutkem, vyznačuje lidi nejvýtečnějšího ducha.
Nyní je však nemyslitelné vytvořit jakoukoli politickou akordanci mezi Falcí a Saskem. A to se ve Falci i v Sasku hovoří Německy a obě země se čítají k německému národu a jsou součástí Svaté říše Římské a ještě navíc obě země bojují ze všech sil proti římskému vlivu, spatřujíce v osobě papežově živoucího Antikrista. Člověk by předpokládal, že tolikanásobná vzájemná shoda v podstatných otázkách může pomoci překonat protivná učení zděděná po Kalvínovi a Lutherovi. Místo toho se zaplétáme do nových dogmat, sotva jsme setřásli pouta starých a hubíme se s lítou nenávistí.
Státníci jsou pouzí břídilové a učencům je co závidět jejich svět, který si vytvářejí v tichu svých komůrek, onen báječný zaslíbený svět Christiana Rosenkreuze.
Ten spis jsem si přečetl s velikým potěšením. Působí na mě jako čirý pramínek vyvěrající uprostřed ohromného lesa. Jen nemnozí znají to místo občerstvení. Sotvakdo tam zabloudí, kdo tam nebyl záměrně přiveden. Jak se dá takový pramen svést do studní, z nichž by mohl čerpat každý?
Budu spis dobře opatrovat a bude mi posilou. Když se naše úsilí tříští o maličkosti, je velikou pomocí pomyšlení, že někdo jiný s mnohem omezenějšími prostředky se odvažuje něčeho velikého. Jednoho dne ho ukáži i našemu mladému princi, až usoudím, že je schopen si sám o něm zjednat úsudek. Podle jeho vývoje v posledních letech je s tím třeba ještě počkat. Kurfiřt nyní posílá svého devítiletého synka k dalšímu vychování do Sedanu na dvůr vévody de Bouillon, jenž je švagrem kněžny Luisy Juliany. Uvažovalo se též o Haagu, kde sídlí princův strýc Mořic Nassavský. Může být příznačné, že se nenašlo žádné místo v Německu, kdy by mohl být formován probouzející se princův duch. Francouzská elegance a lehkovážný život jistě princi velmi uškodí. Ani Kalvínovo učení nezastávají v Sedanu s takovou neúprosnou horlivostí jako zde v Heidelbergu, pokud nehledíme na několik šlechetných profesorů. Ve Francii vane teď napořád duch Jindřicha IV. a je cítit až zde na Rýně, kde ho ovšem cítíme mnohem raději, nežli španělský.
Ještě jednou vám díky za důvěru, kterou nezklamu. Ale mějte se na pozoru a i své přátele varujte, aby byli opatrní. Dáte-li spis tisknout, neuvádějte jeho autora a odvraťte od sebe jakékoliv podezření. Zvolte si takové místo, kde nebudou tiskaře obtěžovat a zvažte též řádně kdy.

99. dopis
Trajano Boccalini, Řím
Davidu Magirovi v Tübingen

21.května

Milý příteli! Máme tedy nového papeže a celý svět se táže, čeho se od něj můžeme nadít. Nemůžeme již počítat s mírností Klementovou, jenž jí dělal svému jménu čest. Sice se lidé, co se týče člověka, jenž zasedl na Petrův stolec , už nejednou přepočítali, a ten , kterého vyvolili, se ukázal být naprosto jiný, nežli jak ho předtím znali - tento úřad má v sobě proměňující sílu, které téměř nikdo nedokáže uniknout, ale v tomto případě se dá něco usoudit z okolností provázejících volbu, obzvláště když se odehrávaly dvě krátce po sobě.
S brzkým odchodem Klementa VIII. se počítalo již od loňského podzimu. A s patřeným předstihem začaly rovněž španělský i francouzský dvůr vykonávat silný tlak, aby prosadily pro sebe vítaného kandidáta. Klement, trpící po dlouhá léta svého pontifikátu zkostnatělou nekompromisností a nelítostnou tvrdostí španělského kléru a vydaný napospas rozvětvenému pletichářství Jezuitů, proléval dojaté slzy, když dorazila do Říma pětice francouzských kardinálů - Joyeuse, Civry, Sourdis, Serafin a Du Perron, aby mu až do poslední chvilky pomáhala s řešením nástupnické otázky. Nezastavili se ani před hrozbami a podplácením, nedělali to ovšem ani tak kvůli Klementovi, ale spíše v zájmu krále Jindřicha. Francouzský král svěřil svým kardinálům svou jednoznačnou vůli o tom, koho v žádném případě nechce mít papežem, konkrétně Gregoria Petrocchiho z Montelpara a Lorenza Bianchettiho z Bologne. Oproti tomu by si přál zvolit nejraději Alessandra di Medici z Florencie nebo historika Baronia.
Ovšem neméně dotíral na sobě příznivou volbu španělský král Filip. Kardinálovi d'Avila, jenž stál v čele španělské strany v Římě, uložil za žádnou cenu nepřipustit volbu kardinálů Arigone, Medici, Baronia, Bellarmina a Borromea. Nejzpůsobilejší kandidáty tak hned zpočátku vyloučila nevůle obou králů. Udivuje přitom, že nejvyšší pán a vládce všeho křesťanstva, císař Rudolf, se této nedůstojné hry, v níž se hrálo o nikoli nevýznamné mocenské postavení, vůbec nezúčastnil. Možná se mu to protivilo, možná mu to bylo lhostejné, kdo nahlédne do jeho nitra?
Když Klement 3. března zemřel stály již proti sobě v konkláve dvě zformované strany - kardinála Aldobrandiniho, jako strana španělská a kardinála Montalto, pod ochranou francouzského krále. Joyeuse se odvážil nabídnout nemalou částku i Aldobrandinimu a ten si ji prý nechal vyplatit. Dohadovali se nejprve o Baronia, kterého odmítli Španělé, pak o Sauliho, kterého zase na oplátku odmítli Francouzi. Debaty byly vášnivé a trvaly do noci. A když po mnoha dnech stále nebyla ve prospěch žádného kandidáta dostatečná většina, využil kardinál Joyeuse bystře moment všeobecného vyčerpání a navrhl kardinála Alessandra de Medici a když se z Aldobrandiniovských a Montaltovských řad neozval protest, posadil ho na papežský stolec a jako první mu vzdal hold. Tehdy španělský kardinál d'Avila zaprotestoval a zvolal "Zrada!", ale to už byla většina rozhodnuta pro florentského kardinála. Koneckonců čítal už přes sedmdesát let, takže se od něho nedal očekávat dlouhá vláda.
Král Jindřich IV. se cítil velice potěšen. Nový papež, jenž si dal jméno Lev XI., ho stál ne méně nežli 300 tisíc scudů, ale jeho pontifikát trval pouhých 27 dní! Ze svého prvního slavnostního průvodu římskými ulicemi, jenž se odehrával v deštivém dubnovém počasí, si přinesl zánět pohrudnice, kterému záhy podlehl.
A tak se kardinálové octli zase v konkláve a to ještě dříve , nežli mohli oba králové zasáhnou svou nevraživostí. Jasné bylo pouze, že se Španělé už nedají tak snadno překvapit. Francouzi se tak nejprve spolehli na Domenica Tosca, kardinála z Reggia, proti němuž nikdo nic neměl. Ale také nebylo nic proč by ho bylo volit. Tenhle opravdu hrubý a nevzdělaný patron už doslova seděl na Petrově stolci, chyběl mu jeden jediný hlas; tehdy si ale vzal slovo Baronius a promluvil kardinálům do svědomí , o tom, co znamená být Kristovým náměstkem na zemi. Jeho slova vzbudila takový dojem, že ho chtěli okamžitě zvolit za papeže a vpravdě by asi nenalezli nikoho této důstojnosti hodnějšího. Ale Baronius to sám odmítl, neboť očekával, že Španělé přijdou se svými požadavky a obával se nového schismatu, kdyby kardinálové při něm vytrvali.
Tehdy ale propukl spor s dvojnásobnou prudkostí a v Sixtinské kapli se odehrály scény, jakých tam ještě nebylo. Ctihodní kardinálové se pustili rukama do sebe a nebýt toho, že na konkláve museli přijít beze zbraní, byla by i krev tekla. V této vřavě navrhl Aldobrandini, potlačuje vlastní ctižádost, Camilla Borghese, o kterém dosud žádná ze stran neuvažovala, neboť byl teprve dvaapadesátiletý a pro nejvyšší církevní úřad tedy příliš mladý. Z čirého vzdoru nebo z otrávenosti pro něj nemálo kardinálů hlasovalo, a dříve než by se nadálo, obdržel většinu. Tak nastoupil 16. května na papežský trůn jako Pavel V.
Co se dá od něj čekat? Jako jednu z prvních věcí učinil kardinálem svého synovce a své bratry Francesca a Giambattistu povýšil na prefekty Vatikánu a Andělského hradu. Cílevědomý a energický člověk. Ostatně se jako advokát zabýval kanonickým právem, přiznávaje papežské moci takový status, před nímž by se musel sklonit každý světský kníže. Možná bude císař Rudolf ještě litovat, že se o volbu papeže tak pramálo staral. Král Jindřich opominul tentokráte pořádání ohňostrojů, iluminací a střelbu z děl jako při volbě Lva XI. a oplakával svých 300 tisíc scudů. A ani král Filip se tak lehce nepřenese přes pohanu dvojí porážky při papežské volbě. A může to, co počal za takových bojů, přinést pokoj?
Co se týče mě samotného, já těžko získám důvěru tohoto papeže. Možná můj pobyt v Římě již nebude dlouhý.—

předchozí část:                andresius.pise.cz/...

násedující část:              andresius.pise.cz/...