Dopis 162 + zpráva o mírových iniciativách

162. dopis
Pierre de Bourdeilles de Brantome, Paříž
Jacquesi Bongarsovi ve Frankfurtě nad Mohanem

v červenci

Mon cher ami, sic transit gloria mundi. To se samozřejmě otírám o našeho krále Jindřicha. Tropit si posměch z jeho avantýr, jeho tajnůstkářství, jeho geniálních tahů bylo ovšem snadné. Ale člověk, který se takto vysmívá, činí tak víceméně s láskou, kdo haní, ten ohrnuje nos. Byl nejfrancouzštějším ze všech králů a také tím nejlidštějším. Měli jsme si ho lépe hlídat. Zachránil Francii z propasti chaosu, učinil ji bohatou a slavnou. A není tomu ještě ani osm týdnů, co leží pod zemí, a v zemi už hrozí propuknout chaos. Jak mnoho jen, prakticky vše, může záviset na životních a duševních silách jediného člověka. Já jsem již zanechal všeho posměchu - jsem starý člověk, kterému sluší cynismus. Svět se nedá zachránit. Nezachrání ho žádný spasitel, král nebo císař, a už vůbec ne nějaká církev. Bez vlastního přičinění jsme se octli v tomto životě a jsme v něm předurčeni k ztroskotání. Nakonec to vlastně každý ví. Takže hledáme záminky, proč žít dál. Šťastný každý fantasta, kterému její bohyně hojně nadělila. Fantazie nahrazuje sebepoznání sebeklamem. A ten chvíli vydrží. Jindřich si ovšem žádné iluze nedělal. Jevila se mu sice možnost po Francii zachránit z chaosu ještě i svět. Nebylo v ní ale smyslu, protože každé herkulovské úsilí může uspět jen na malou chvíli. A když se předstírání, které člověk potřebuje, aby mohl žít, stává čím dál náročnějším, zatoužíme po míru, který Indové nazývají "Nirwana". Taková touha po nečinění, již nic nemuset, může vyrůst v pocit, jenž v nás zcela převládne. Možná král Jindřich nastavil ochotně Ravaillacovi svou nechráněnou hruď. Co se ještě dá zažít, když už vše známe?
Teď si musí Němci sami vyřešit své problémy, čehož ovšem už dlouho nebyli schopni. Svatá říše římská německého národa je nutí ke ztrátě vlastní identity. I národy potřebují záminky ke své existenci. Ale tato byla velmi umělá a neupřímná. V tom je na tom Francie lépe. Jindřich nás naučil, co znamená slovo Francie. A na to Francouzi už nezapomenou, ať se stane cokoli.

Štrasburské Zprávy
O válce jíž bylo šťastně zabráněno, o strastiplné cestě k míru, o tom co tento mír stojí a co jej ohrožuje

Nikdo nedokáže vylíčit, jakého rozsahu by mohla nabýt válka, kterou hodlal rozpoutat Jindřich IV. francouzský. Mnozí , a i ti, kteří by to měli vědět nejlépe, si vůbec neuvědomovali nebezpečí, jež se vznášelo nad hlavami tolika lidí pokládajících dnes mír za naprostou samozřejmost. Královražda odvrátila válku, která mohla mít nedozírné následky. Neodstranila však podněty k válce ani skrytou válkychtivost, takže zůstává stále možnost, že propukne nová zničující válka. Příčina k válce nezmizela, byl jen odsunut její začátek.
Takový závěr asi překvapí, když se nyní mír jeví jistější a pevnější nežli v mnohých dobách předchozích. 9.září zemřel kurfiřt Friedrich IV. Falcký, hlava protestantské Unie. 12. září se pevnost Jülich vzdala spojeným vojskům Unie a Francie, načež bylo tažení ukončeno. 30.září bylo dosaženo usmíření ve dlouhém sporu císaře Rudolfa s jeho bratrem Matyášem. A 24.října se dohodla katolická Liga s protestantskou Unií , že zastaví své vyzbrojování a veškeré vzájemné vojenské akce.. Ještě před několika měsíci by si nikdo nic takového nedokázal představit.
Prozkoumáme-li však důvody a podmínky tohoto všeobecného míru a uvážíme-li , jaké závažné problémy zůstávají nevyřešeny, stěží pak budeme věřit v trvanlivost současného stavu.
1. Spor o Jülišské dědictví. Pád Jülichu nic nevyřešil.Pouze posílil postavení falckraběte Neuburského, který obsadil vévodství Jülich a Berg, ale činí si nárok též na hrabství Mark a vévodství Kleve, která mu upírá Braniborský kurfiřt. Obě protestantská knížata se hodlala podřídit smírčímu výroku francouzského krále, k němuž však již nedojde. Zároveň se oba zpěčují přijmout výrok císařův a rady knížat, které přiřkly dědictví Sasku. Tak se tři protestantské státy dostaly do neřešitelného konfliktu. Císařská autorita je rovněž poškozena tím, že se nerespektují její nařízení a Říše ne stává neovladatelnou.
2. Postavení Unie a Ligy. Obě dlouho budované aliance uzavřely spíše příměří nežli skutečný mír. Unie byla zřejmě donucena vyčkávat, neboť v králi Jindřichovi ztratila svého nejmocnějšího ochránce a v kurfiřtu Fridrichovi svého nominálního vůdce. Dědic falckého trůnu je ještě nezletilý. Kníže Anhaltský, který až doposud řídil veškeré státní záležitosti a dá se považovat za skutečného architekta Unie si bude jistě muset až na výjimky uložit delší zdrženlivost. Dokonce i jeho vytoužený plán získat pro Unii Sasko je nyní dále od svého uskutečnění, nežli dříve. ale i vévoda Maxmilián, zakladatel Ligy je nucen vyčkávat. Musí na jedné straně zabránit, aby do Ligy vstoupila habsburská arciknížata, což by jednak znamenalo snížení jeho moci a zároveň by jej to zbavilo podpory císařovy, který už nyní vykazuje tendence spojit se s Unií. Ochota platit u ostatních členů Ligy poklesla natolik, že se zdá, že považují Unii za odsouzenou k nečinnosti a Bavorsko se tak ocitá opět odkázáno samo na sebe. Oba spolky jsou tedy nyní příliš slabé, aby bylo schopny vojenského střetu; oba však také usilují tuto svou slabost překonat.
3. Smlouva mezi Prahou a Vídní. Již to, že ještě po Libeňském míru mezi císařem a jeho bratrem Matyášem bylo třeba další smlouvy, poukazuje na křehkost takových dohod. A navíc není jasné, zdali by k té smlouvě vůbec bylo došlo, nebýt vévody Brunšvického. A to ho vůbec na sjezd knížat do Prahy nepozvali - pobýval pouze náhodou v Praze, chtěje s císařskou pomocí urovnat spor s městem Brunšvikem. Získal si však při tom císařovu důvěru a vzal jeho věc za svou vlastní a rovněž sněm ho s radostí přijal za prostředníka.
Zpočátku nepožadoval císař nic menšího, nežli aby mu byly bez okolků a bez dalších podmínek okamžitě navráceny Matyášem mu uzmuté země Uhry, Rakousy a Morava. Když se však knížata nechtěla za takovýto požadavek vzít a radila k větší ústupnosti, císař začal běsnit. Zpřevracel stoly a svým rádcům, kteří dávali knížatům zapravdu, vyhrožoval tasenou dýkou. Po dlouhých tahanicích odhodlal se císař spokojit s Matyášovou omluvou za příkoří mu způsobená, podepřenou odškodněním ve výši 50 000 zlatých a dvěma tisíci vědry vína za země, jež mu byly uzmuty. O to se smlouvalo týdny. Nakonec císař rezignoval i na to. Možná protože ke vzpouře proti Matyášovi v Rakousích a na Moravě, v níž císař díky podvrženým dopisům doufal, nedošlo. Většina sporných bodů se tak rozmělnila papírovými frázemi, ovšem nejdůležitější bod zůstal nevyřešen - totiž rozpuštění vojsk, které císař shromáždil v Pasově a král u Freistadtu. Vévoda Brunšvický se musel zaručit svým čestným slovem, že pasovští žoldnéři budou rozpuštěni hned po podpisu dohody. To přislíbil i císař, má to však podmínku, že ohromné vojsko, které již po měsíce bylo bez žoldu, bude vyplaceno. A když císař za mír nezaplatí, kdo udrží pasovské žoldáky na uzdě?
4. Donauwörth a jeho případ. Na skutečnou pohnutku veškerých sporů a všeho zbrojení by se bylo málem zapomnělo. Unie však naléhala , aby i zde císař dal příslib, které by shromáždění potvrdilo. Podle nich by mělo být město Donauwörth zbaveno achtu a nabýt znovu v rámci Říše svrchovanosti, jakmile jen vévoda Maxmilián dostane odpovídající odškodné. O jeho výši se však vede spor a i když se dojde k nějaké dohodě ( a jistě to nebude brzy), není známo, kdy, nebo zda vůbec je císař zaplatí. Tak si může Maxmilián stále podržet svou zástavu a je otázka, zda ji vůbec kdy dobrovolně vydá.
5. Nástupnická otázka. Knížata shromážděná v Praze se nechtěla rozejít, dokud nevnutí císaři otázku, která hýbe celou Říší, totiž kdo bude císařovým nástupcem. Značné znepokojení vzbudily papežem podporované nároky krále španělského. V neposlední řadě možná i ty pohnuly císaře k rozhodnutí, které doposud s nevolí odsouval stranou. Jmenoval svým nástupce arcivévodu Leopolda - také aby ho odškodnil za ztrátu Jülichu a odměnil za věrné služby. Císař se mu ještě nabídl jako námluvčí u Bavorského vévody, aby mu zajistil ruku vévodovy sestry Magdalény a tak mu prostřednictvím sňatku zajistil bavorský souhlas. Leopold měl být v návaznosti na to zaopatřen odpovídajícími zeměmi, čímž ovšem mohly být míněny pouze Čechy. Knížata se s tím spokojila. Ale právě zde doutná zárodek konfliktu, protože s tímto rozhodnutím se nesmíří král Matyáš ani čeští stavové. Mír proto je klamný. Říše připomíná spíše kotel pod nímž to doutná. Neočekávaný poryv větru pak může vše uvrhnout v plamen. 

předchozí část:                          andresius.pise.cz/390-dopis-161-clanek-o-reseni-jlisskeho-sporu.html

následující část:                        andresius.pise.cz/397-dopis-163-164.html