Řezenský sněm a Valdštejnovo sesazení

Říšské noviny
Sněm kurfiřtů v Řezně
neboli Jak cizí mocnosti navěky pohřbily v Německu mír

Už od určité doby si zvykáme na Říšské sněmy, které jsou především říšskou snětí. A přece ještě rozumní lidé spojovali poslední naději naší doby na mír se sněmem kurfiřtů v Řezně. Bylo v císařově moci tyto naděje naplnit. A moc je naplnit měl i bavorský vévoda Maxmilián. Možná by je mohl naplnit i takový Valdštejn nebo rýnský falckrabí. Mír ale nebyl v zájmu Španělska a Francie. Anglie se zdála v této otázce nerozhodnou, Švédy nikdo nebral vážně.

 A výsledek už je zde, i když se o něm ještě může pár týdnů jednat: mír jsme prohráli.

Císař měl před očima prakticky jediný cíl, s nímž se do Řezna ubíral: Aby kurfiřti zvolili jeho syna Ferdinanda za Římského krále a tím i za císařova uznaného nástupce. Byl v zájmu toho připraven hodit přes palubu Valdštejna a podřídit císařské vojsko jinému velení, nejraději by ho svěřil přímo svému synu. A byl proto ochoten kvůli Španělsku jít do války  s Nizozemím. Jen k odvolání restitučního ediktu se nedal pohnout. Proto se také účasti na sněmu kurfiřtů předem zřekli braniborský i saský kurfiřt.

Císař dosáhl korunovace své manželky na císařovnu,, což byla jen okázalost na odiv, bez jakékoli politické ceny. Jistě se při ní císařovna dobře cítila, když současně došly zprávy o tom, jakou spoušť natropily císařské oddíly v jejím Mantovském domově.

Nabídnout Valdštejnovo propuštění ovšem znamená, že se bude muset také dodržet, i kdyby vrchní velení neměl přejmout císařův syn. Nadbíhal tím bavorskému vévodovi Maxmiliánovi, který byl ten, kdo proti Valdštejnovi spřádal nejmocnější pletichy, takže nyní opět drží moc v Říši ve svých rukou, jako tomu bylo před deseti léty po bitvě na Bílé hoře. Císař ovšem veškerou svoji moc právě tím ztratil, aniž by si to vůbec byl uvědomil.

Trvalo celé dny, nežli se začalo rýsovat takové řešení, potom ale všichni v Řezně ustrnuli nad jeho smělostí. Skutečná moc totiž stále spočívala v jiných rukou, ani ne tak vzdálených: vévoda Frýdlantský a Meklenburský rozbil svůj honosný dvůr v Memmingen a do této oblasti také koncentroval značnou sílu svého vojska. Nebylo by pro něj nijak obtížné dát se na pochod a  během několika dní zjímat všechny účastníky tohoto vůči němu nepřátelského shromáždění i s váhavým císařem.

Což  jsme zhusta nečítali v kolujících letácích, že se chce Valdštejn stát německým císařem? Kdo by mu v tom mohl zabránit? V Řezně se nikdo neopovážil na něco takového ani pomyslit. Ale ani Valdštejn se k ničemu nerozhoupal. Váhal, stavěl se rozmrzelým a dotčeným, nakonec se ale "dobrovolně" poděkoval.

A tak byl pravým vítězem na Řezenském sněmování bavorský vévoda Maxmilián. A už nebylo ani řeči o tom, že by měl vést svěřené mu císařské oddíly do Holandska. Ani slůvka o tom, že by falckrabě získal zpět aspoň kousek své země, nebo že by měl být osvobozen od říšského achtu, pokud s celou svoji rodinou přestoupí na katolickou víru, zač se vehementně přimlouvali jak papež, tak císař. Fridrich a jeho rodu zůstanou v Říši navěky vyhnanci, neboť si to přeje Bavorsko, aby Maxmiliánovy državy neutrpěly ani sebemenší újmu.

Tak bylo Německo a jeho dům spořádáno na vrub císaře, který ani za mák nedbal na jeho budoucnost, maje na zřeteli jen budoucnost svého habsburského rodu. Restituční edikt, na jehož provedení tlačí Bavor ne méně než císař, Říši rozštěpí. Je to vše o to nesmyslnější, že katolická církev vůbec ani nemůže to ohromné sousto, které je pro ni připraveno, strávit. Už dlouho  není dost kněží , aby se starali o navrácené kostely, ani mnichů a jeptišek, kteří by zalidnili  navrácené kláštery. A mezi lidem už vůbec klesá schopnost čemukoli věřit, když musejí víru tak často pod nátlakem měnit. Kolo času se nadá vrátit zpět.

Přesto byl v Řezně alespoň parafován mír, který má být uzavřen mezi Španělskem a Francií. Nebude mít ovšem ani cenu papíru, na němž byl sepsán. Neboť když tak pěkně všichni vyslanci ze Španělska a z Francie, z Anglie a z Vatikánu foukali do kaše, aby ji německému národu aspoň trochu osladili, sjednotili se na tom, že jakkoliv mohou mít tito kuchaři rozličné představy, přesto mají jednu  choutku společnou. Německá říše, jejíž moc - díky Valdštejnovi -rozšířila jako hruď titána, který ohrožuje celé okolí, se musí zase smrsknout. Mír byl možný, ale pro sousedy Německa nebyl výhodný.

Nemělo by se to přičítat na vrub jenom císaři, jehož omyly a zaslepenost se takto zviditelnily více než jindy. Německá knížata by se mohla ze své vlastní moci dohodnout na míru i proti císařově vůli. Ale neměla k tomu vůli a odhodlání. následkem bude všeobecný chaos.

 Aide memoire
o tom jak přijal Vévoda Frýdlantský a Meklenburský v Memmingen poselství Jeho Veličenstva Císaře, jež se týkalo jistých změn v jeho generalátu, o němž referuje válečný rada Gerhard z Questenberka a potvrzuje je tajný rada Jan Křtitel z Werdenberka

Zcela oproti našemu očekávání nás přijal vévoda, jehož popudlivost i prudké záchvaty vzteku odedávna všichni znají, velice mírně. Dokonce nám věnoval velkorysé dary, že jsme se ani neodvažovali přijít se stížnostmi na zločiny jeho soldatesky. Tím pilněji jsme jej však ujišťovali o nepomíjející císařově přízni a přednesli jsme mu nakonec naše poselství tak, že Jeho Veličenstvo pouze žádá o radu v určitých opatřeních stran vedení války, která mu navrhují kurfiřti. Vévoda nám ulehčil naši trapnou úlohu, neboť se zdálo, že zná císařovo přání, a pospíšil si nám vyhovět. Otázali jsme se též diskrétně  na jeho důvody, ale myslíme, že nám neřekl pravdu. Vévoda mi připadal nejen ve velmi mírném rozpoložení, ale také velice vyčerpaný. Zdálo se, že  ve skutečnosti vítá , že může se svých ramen shodit břímě odpovědnosti, kterou měl za celou Říši a tím více se věnovat prospěchu svých zemí. Oznámil nám, že se hodlá odebrat do Jičína, ovšemže brzy bude potřebovat jeho záštitu proti Švédům i Meklenbursko. Zdálo se, že se se svou vysokou hodností vnitřně rozloučil , ještě než jsme o tom začali šetrně hovořit. Těžko říci, zdali své smýšlení ještě může změnit. Mnozí jeho velitelů na něj naléhají, aby neustupoval, neboť chtějí sloužit výlučně pod jeho velením. Mám však zato, že vévoda zůstane císařovi věrný, jak on očekává, a že mu bude nadále věrný jako říšský kníže. Být říšským knížetem je nyní pro něj asi více nežli být říšským generalissimem. Možná mu to řekly i hvězdy. Císař ztrácí sice zasloužilého vrchního velitele, avšak ne oddaného služebníka. A ani jeden z těchto také neztrácí nic na své důstojnosti.

Avízo
Magdeburská vzpoura,
čili Dlouhé prsty Švédského krále

Není to ještě ani měsíc, co stanul Gustav Adolf na německé půdě a již má ve svých rukou bezpečně celou jednu německou zemi. Smlouva, již se Švédskem musel uzavřít vévoda Bogislav, předpokládá - jak jinak - kontribuce. Pokud se neseženou a nevyberou, což se dá na v té pobřežní zemičce již rozsáhle poničené císařskými očekávat, zůstanou Pomořany Švédsku jakožto zástava. Tuhle hru na fanty, kterou vymyslil císař, a náruživě ji hraje Bavorský vévoda, teď od nich odkoukal jejich další pilný žák.

A švédský král již vztahuje ruce po jednom z nejbohatších říšských měst, po Magdeburku. Tuto silnou pevnost na Labi obsadil, za silné podpory švédských zbraní, vévoda Kristián Vilém a za jásotu protestantských obyvatel vyhlásil jeho odtržení od císařské moci. Restituční edikt byl prohlášen za neprávoplatný, kontribuce pro císařské  musely ihned ustat a namísto toho byly předány vévodovi. Vévoda pilně verbuje vojáky, dává plenit okolní kláštery a dokázal dokonce přimět k odklonu od císaře a získat pro sebe město Halle.

Císařské oddíly roztroušené po Magdeburském biskupství tomu nedokázaly zabránit. Marně očekávaly rozkazy od svého generalissima Valdštejna. Když rozkazy nepřicházely, stáhly se do šancí za Dessavským mostem. Tak švédský král docílil významného vítězství, ještě než vůbec vykročil ze Štětína.

V Magdeburku dostal švédský král do rukou nejen klíčovou strategickou pozici, ale i položil ruku na neuralgický bod v severním Německu. Není pochyb, že Hanzovní města se okamžitě postaví po bok Magdeburku. Magdeburk se také může stát pákou, jež pohne dosavadní neutralitou Branibor a Saska. Již nyní proudí ze Saska celé zástupy pod prapory vévody Kristiána Viléma. Všichni protestanté jásají nad jeho odvahou, a to může kurfiřtům v Branibořích i Sasech zaznít velmi nepříjemně v uších. Jejich váhavost, vytáčky a úskoky naleznou čím dál méně sluchu u lidí. A nejméně u Gustava Adolfa. Velice jasně se vyjádřil, že do budoucna nestrpí u německých protestantů žádnou neutralitu. Magdeburk je ostnem pro všechny váhavce a malomyslníky. Švédský král již sjednává smlouvu s hessensko-kasselským lantkrabětem. Tak míří jeho pravice přímo k srdci Německa. Kdo mu padne do rukou?—

předchozí část:    andresius.pise.cz/530-dopis-380-382.html

následující část:   andresius.pise.cz/533-dopis-383-384-sebevrazda-hanse-de-witte.html