Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
374. dopis
Otto von Gericke, Leyden
Johannu Faulhaberovi v Ulmu
28.septembris
Milý pane,
máte pověst nejlepšího matematika v celém Německu, proto se na Vás obracím s obtížnou otázkou. Já už jsem si ji vlastně pro sebe zodpověděl, chtěl bych ale od Vás získat potvrzení správnosti svého řešení, dříve než se pokusím o důkaz mé these. Studuji tady v Leydenu matematiku, také opevňovací nauku, geometrii a mechaniku. Mé otcovské město Magdeburk na mne naléhá, abych svá studia dokončil a vstoupil do jeho služeb, poněvadž tam velice potřebují stavitele opevnění. Magdeburg musil vydržet několik měsíců obléhání císařským vojskem: Jakkoli zůstalo město i přes své evangelické vyznání věrné císaři a povolilo volný obchod s oficíry a kvartýrmajstry, zatěžoval generalissimus Valdštejn město stále těžšími a těžšími kontribucemi. Když nakonec město odmítlo jeho neoprávněné požadavky, odřízli císařští veškeré přístupové cesty, aby na obyvatelstvo dolehla nouze. Prakticky se to rovnalo obléhání - také se každodenně odehrávaly nějaké přestřelky. Šturmu císařského vojska by město nebylo odolalo. Všichni si tedy vydechli, když na zprostředkující zásah hanzovních měst byla blokáda ukončena. Městská rada si z toho však vzala poučení, o to více že císařští jsou stále v zemi. Chce vybudovat opevnění, aby si město napříště stálo lépe, a žádá po mně, abych se vrátil. Nemohu se před touto jejich žádostí uzavřít, jakkoli bych se raději zabýval problémy, jež považuji za zajímavější, nežli kreslení zdí a okopů.
Chtělo bych se tedy vypořádat aspoň s tímto problémem, poněvadž budu v Magdeburgu alespoň zpočátku těžko hledat volný čas, abych se touto věcí mohl zabývat. Otázka zní: Existuje prostor, který by byl bez vzduchu? Když jsme tuto otázku probírali zde v našem kolegiu, neměl jsem ještě ponětí, jaké důsledky by odpověď na tuto otázku mohla mít. Ale když tu otázku všichni zamítli jako čistě teoretickou a tím ji vlastně popřeli, doslova mě posedl ďábel, abych rozpoutal plamennou diskusi na toto téma, v níž totiž jde o samotného Boha. O existenci Boha nemůže totiž být pochyby - tak mě všichni učí. Vyplývá už ze samotné existence svatých Písem. Z existence Boží však musí plynou neexistence prázdného prostoru. Bůh je totiž možný pouze jako forma. Nemůže tedy být žádný prázdný prostor, poněvadž všudypřítomný Bůh, by v takovém vacuu nemohl působit.
Všude jinde by tím byla debata skončila a člověk by riskoval hranici, kdyby v ní chtěl pokračovat. Ale ne v Leydenu, kde se dá mluvit opravdu svobodně. Tvrdil jsem tedy, že existence boží musí zahrnovat i možnost prázdného prostoru, v němž není ani vzduch. Stačí, aby tomu Bůh tak chtěl, a bude existovat nic stejně tak jako hmotný svět. A nakonec nemáme jen svatá Písma, ale také přírodu. Kdyby byla příroda jiná, než jakou ji chtějí mít svatá Písma, nepřestává proto být stvořená Bohem. Musí tedy zde být množnost ničeho, zrovna ak jako jsou možné materie a forma. A jestliže scholastikové tvrdí, že má příroda k prázdnu odpor, připouštějí tím už vlastně jeho možnost! Není totiž možné mít odpor k něčemu, co neexistuje, i kdyby to bylo nic. Kdo se zabývá bádáním přírody, bude souhlasit s Aristotelem v tom, že nikdy není žádný následek bez příčiny.Příčinou odporu vůči vacuu je a musí být samo vacuum, a jeho existenci je tedy nutno předpokládat. A samozřejmě bez zpochybnění boží všemohoucnosti, právě naopak!
Tady v Leydenu se o tom bude pořád ještě disputovat, i když já už budu v Magdeburku budovat hradby. Opatřil jsem si však důkaz, který bych Vám chtěl prozradit. Uzavřel jsem se ve své místnosti spolu s růží. Její vůni cítím, když ji přiblížím k nosu. Čím ji však více od nosu vzdaluji, tím méně vnímám její vůni. Když ji položím na okno a sám si stoupnu ke dveřím, necítím už vůbec nic. CO z toho plyne? Vedle Boha a spolu s ním existují čtyři prvky: oheň, vzduch, voda a a země. a stejně jako Boha považujeme i vzduch za cosi tělesného. Je-li však vzduch těleso, musila by být vůně růže v něm rovnoměrně rozptýlena. Pokud její vůně slábne, musíme vzít v potaz samu tělesnost vzduchu.
Porovnám-li nyní naši Zemi s onou růží: Nevydává ze sebe vzduch podobně jako růže vůni? Jestliže však vůně růže s přibývající vzdáleností ubývá, není také nutno, aby se vzduch s rostoucí vzdáleností od země zřeďoval, až nebude takřka vnímatelný, tedy nebude roven ničemu? Pokud však takové nic daleko od země existuje, pak ovšem existuje jako takové! Tedy musí být možný prostor bez vzduchu i na zemi. Od chvíle, kdy jsem na to přišel, mě pronásleduje myšlenka takové vacuum vyrobit. Ovšem ani zdaleka mi není jasné, jak by se toho dalo docílit, ani k čemu by to vlastně vedlo. Kdyby se mi podařilo rozpustit nepřátele Magdeburku v nicotě, jistě by mě jako pevnostního stavitele velice oslavovali. Ale na to není ani pomyšlení, o tom se dá leda snít. Na druhé straně samo ono vacuum je asi více než pouhý sen, a já jeho přítomnost jednou ukáží. Jak se však prokáže nicota? Nemohl byste mi poradit?
22.octobris
Knížecí jasnosti, nejmilostivější vévodo, vaše milosti!
Je mi neskonalým potěšením, moci Vám oznámit, že se rýsuje pokrok v mírových jednáních, jejichž vedením jste mě ráčil pověřit. Jeho veličenstvo, Karel I. anglický král mě přijal přátelsky, jak jsem mohl očekávat. Tento vládce je obecně považován za nepřístupného, a to právem. Vrozená vada řeči mu totiž brání, aby se oddal přirozené nenucenosti. Sužován neustálou obavou, aby nebyl směšný, stává se stále citlivějším uzavřenějším a neupřímnějším. Sand mě přijal jako diplomata o něco méně vřeleji než jako malíře. Král se poněkud vyzná umění a obzvláště v malířství. V dodatku k mému pasu mě označil za znamenitou osobu, a to je vyznamenání, jehož se dostalo jen nečetným. Král mi tedy popřál delšího slyšení, nežli je u něj zvykem a také mě přijal opakovaně a častěji, nežli odpovídá zvyklostem jeho dvora. To budilo značné roztrpčení u francouzského, holandského a benátského vyslance, kteří nasadili veškeré páky, aby vzájemnou dohodu Anglie a Španělska zmařili a nešetřili při tom úplatky. Především kardinál Richelieu se v tomto ohledu jeví velice velkorysý a ví, jak si získávat přívržence. Kdyby mě král neměl osobně v tak veliké oblibě, záhy by se přede mnou zavíraly veškeré dveře, neboť na tomto dvoře, kde se velcí šlechtici vyznačují okázalou rozhazovačností, není nikdo, kdo by se nedal koupit.
Nyní tedy k dosavadnímu výsledku mých jednání: Král si přeje mír se Španělskem, už jen z finančních důvodů. Mírové smlouvě však stojí v cestě dvě překážky: 1. Anglie uzavřela pakt s Generálními státy a král Karel se zavázal neuzavřít mír se Španělskem bez vědomí prince Oranžského. 2. Král chová ve veliké lásce svoji sestru Alžbětu, českou královnu a falckou kněžnu. Žádá po Španělsku, aby jeho švagru Fridrichovi vrátilo Falc. To do značné míry odpovídá i přání anglického lidu.
Jakkoliv zřetelně byly tyto dvě podmínky formulovány, je přeci potřeba učinit jistou výhradu, co se týče osobního stanoviska králova. Král Karel se vší myslí považuje za krále z Boží milosti. A jakkoli může jako protestant cítit k Holanďanům sympatie, v hloubi své duše je považuje za vzbouřence proti jejich dědičnému pánu, španělskému králi. Od časů královny Alžběty je Anglie zavázána pomáhat svým souvěrcům v Generálních státech. Král se však jen s nechutí přiklání k myšlence napomáhat vzpouře. Je v této otázce rozerván.
Já jsem se z vlastního podnětu pokusil přispět k řešení tohoto konfliktu, neboť mi to dosti leží na srdci. Již padesát let je moje vlast, Nizozemí, rozděleno. Jeho opětovné sjednocení bych považoval za korunu veškerého svého diplomatického úsilí a cenil bych si ho více nežli veškerých svých maleb. Vešel jsem se proto ve spojení s všude velice váženým - a také úplatným! - vyslancem Generálních států, Albertem Joachimi a odvážil jsem se mu navrhnout uzavření míru mezi španělským Nizozemím a Generálními státy. Joachimi ovšem dobře věděl, že jsem byl poslán do Londýna z Vašeho rozkazu, a musil tudíž předpokládat, že jsem i tento rozhovor vedl s vaším vědomím a z vašeho pověření. Odvážil jsem se jim na vlastní pěst nabídnout, za podmínky že Generální státy uznají plnou španělskou svrchovanost, plnou svobodu víry a jistou míru samosprávnosti. Odvážil jsem této smělosti v důvěře, že tak smím učinit, ježto by se tím odstranila největší překážka uzavření míru mezi Anglií a Španělskem. Holandský vyslanec však dal nedvojznačně najevo, že jsou severní holandské provincie nezávislým a samostatným státem a že tomu tak i zůstane, a že sjednocení s jihem země přichází v úvahu až se Španělé odtud navždy stáhnou. To mě naplnilo velikým smutkem, neboť bych byl svoji otčinu raději viděl sjednocenu pod vládou španělského krále, nežli navěky rozdělenu.
Přesto však zůstává jistá neděje, že bude král , jak je tomu ostatně nakloněn, vážit zájmy své země více, nežli z jeho strany nedobrovolnou podporu Generálních států, a svojí se separátním mírem, což by nakonec zcela nevylučovalo finanční závazky vůči Generálním státům. Stran falckraběcích práv jde zde králi v prvé řadě o to, aby si zachoval tvář. Pokud mu Španělsko vyjde v této otázce vstříc natolik, aniž by to vyvolalo konflikt s císařem nebo s bavorským vévodou, jistě se najde formulace, jež nároky falckého rodu uspokojí. Nyní si již nic nepřeji toužebněji, nežli ukončit tuto svoji misi, jež mě na tak dlouho odvedla pryč z Antverp. Mé domácí poměry jsou rozvrácené a jen já je mohu svojí přítomností opět urovnat. Navíc mě král Karel pověřil čestným úkolem vymalovat strop hodovní síně ve Whitehallu, což práce jíž mohu zastínit Tintoretta i Veroneseho a tento úkol mne neodkladně volá zpět do mého ateliéru a prosím Vás tudíž o pochopení.
Tím se všechno pokazí: V okamžik, kdy disponuje německá říše dostatečnou mocí, aby dokázala nastolit i do budoucna na nepokojném západě jednotu, mír a řád, zahyne na svou dědičnou chorobu. Pouhá moc, pokud se zakládá na dělech a houfcích knechtů, může být jen chimérou. Kdo jí totiž ve skutečnosti vládne? Malodušný císař nebo jeho vrtkavý generalissimus? Ani jeden to neví. A oba o tom pouze sní. Jeden se proto spoléhá na svaté, druhý zase na hvězdy. Všechno jen chiméry! Jen ty smrtelné hříchy zůstávají a nadále působí.
Obojaká povaha národa.Císař sídlí ve Vídni, na pokraji německé říše. Lze ho považovat za Rakušana. Rakušané žijí na pokraji Říše, avšak v centru habsburských držav. Obecně se vyznačují milou povahou a nadprůměrným osobním kouzlem. Platí to i pro císaře. Tento charakterový rys, spíše asi adoptovaný nežli vrozený, spočívá v hluboce zakořeněném pocitu méněcennosti. Nejsme tak docela Němci, chceme být něco zvláštního. Rádi bychom platili za mocné, musíme však dennodenně uskrovňovat. Že je přívětivost z větší části jen hraná, poznáme, když je Rakušan v jasné převaze. Pak je schopen brutality, že by tomu člověk ani nevěřil a vůbec by ji neměl za možnou. Císař je toho výtečným příkladem. Byla by ale chyba přičítat tento hřích jen císaři, nebo dokonce jen Rakušanům. Všem Němcům je vlastí jistá fatální smíšenina velikášství a sebelítosti, čímž ovšem ztrácejí veškerý šarm.
Bezohlednost mocných. Císař je z velké části Španělem. Nejen svou krví ale i myšlením. Španělé nikdy necítili sebemenší zábrany při uplatňování moci - ať jako králové, ať jako inkvizitoři. Pro jejich fanatické zaměření k onomu světu, neznamená člověk nic. Tuto jejich fatální vlastnost mírní pouze jejich španělská zahálčivost a pak také jejich velkomyslnost - Grandezza. Bylo by nenapravitelným omylem, domnívat se, že by v takovém učenlivém národě , jako jsou Němci, scházela mocným bezohlednost. Spíše napodobují afektovanost, již odpozorovali u světových mocností, což má v kombinaci s německou důkladností obzvláště ničivý efekt.
Jezuitská proradnost. Jako zpovědníci ovládají císaře i bavorského vévodu, vůdčí katolické mocnáře v zemi. Že se jim to nepodařilo u kardinála Richelieua, se projevuje v závratném rozdílu mezi Francií a Německem. Je-li církve mocí ve státě (což by nikdy neměla být), pak jsou jezuité mocí uvnitř církve, což se ani nesmí. Jezuité sami zbraně nemají, ale snadno si je opatřují. Dějiny již ukázaly, že se nezdráhají používat ke svým účelům nájemné vrahy. Ale tito atentátníci jen odvádějí pohled od toho, když se v důsledku jezuitských intrik dávají na pochod armády. A také by bylo chybou přisuzovat tuto fatální vlastnosti jen jezuitům. Jsou totiž dobrými a horlivými učiteli a tak už zde máme celou školu záludností.
Intriky na kněžském dvorku. Rýn je považován za pravou německou řeku, poněvadž protéká celou zemí od jihu k severu. Ve skutečnosti po staletí není jen předělem, ale i krystalizačním jádrem, na němž vyrostla biskupství Trevírské a Kolínské, Mohučské a Würzburské. Na březích této řeky se nesmýšlí po německu, leč po římsku. Cesta k německé jednotě se nemůže ubírat touto cestou - po kněžském zadním dvorku. A spíše poteče Rýn obráceně, nežli tam přestanou spřádat intriky k rušení míru.
Bavorská svéhlavost. Není asi natolik významné, že jsou Bavoři kmenem tak zatvrzelým a omezeným. Pletou si čestnost s hrubostí a vydávají to za německou ctnost. Poslouchají jen svého vévodu a ne císaře a soudí, že je Bavorsko pupkem světa, okolo něhož se točí celá Říše. Je-li pak jejich vládcem někdo takový, u něhož jeho hamižnost předčí pouze jeho ctižádostivost, jak je tomu v případě vévody Maxmiliána, nepřijde Říše jen tak snadno k míru, jako Maxmiliánovým přičiněním přišla k válce. Bavorský vévoda také rád mluvívá o Říši, dokonce o celém křesťanském západu, ale myslí tím Wittelsbašský rod.
Protestantská nesvornost. Ať již se nazývají Luterány a Kalvinisty, nebo po novu Evangelíky, právem se zvou Protestanty. Protestují, protestují velmi rádi, ale nic nedělají. Nebylo by již dávno v Německu žádné katolické vrchnosti, ale jen roztroušené zbytky katolických sekt, kdyby se byli reformátoři odvážili provést revoluci. Ale i kdyby je od toho odradila vzájemná řevnivost, přesto by jejich byť jen účelové spojenectví dokázalo zachovat Říši jednotu a mír. Namísto toho se spolu hádají do omrzení. A doufají v nějakého energického zachránce z venčí, který přijde a udělá pořádek.
Oportunismus vojevůdců. Na německé půdě je spousta udatných válečníků. Pocházejí z různých zemí, poněvadž se s Němci dobře válčí. To věděli už Attila a Aetius. Nejmocnější mezi nimi je v současnosti Valdštejn, jehož vrtkavost je snad až strategickou genialitou. Jasně říká, že si ani za mák necení bláznivého restitučního ediktu. Ale bez jeho vojska nepůjde ten velký lup prosadit. Prostě a jednoduše sesadí v Německu kurfiřty a jiné zeměpány ,aby celé Německo sloužilo v budoucnu jedinému pánu. Ovšem současně se dal slyšet, že má na vídeňském dvoře dohromady více nepřátel než na všech bojištích od Baltu po Alpy dohromady. Je rád, když mu předhazují, že by se možná chtěl stát německým císařem, stará se však jen o uloupené Meklenbursko a za babku vyčachrované Frýdlantsko. Ale i v tomto případě bychom neměli pošilhávání po vlastním prospěchu považovat za charakteristiku jednoho jediného válečníka. Díky zákonu cuius regio, eius religio se Němci už dávno naučili, jak se dá pěkně pláštík svědomí natočit po větru, byť by to byl třeba jen maličký vánek.
A na tom to vše ztroskotá. A již brzy. Za francouzského prostřednictví uzavřel švédský král Gustav Adolf šestileté příměří s polským Zikmundem III. Švédský sněm chválil Gustavu Adolfovi potřebnou peněžní částku na tažení do Německa. Lev ze severu, kterého má císař jen za toulavou kočku, se chystá ke skoku. Němci z toho budou mít pěknou kocovinu.
17.decembris
Mon cher ami
důvody , jež tebe přiměly k útěku, mě sužují jako prve. Díky prostřednictví důvěrných přítel, jsem nyní získal do vlastnictví rukopis, jenž by tě mohl zajímat. Nese název Histoire polytique de Gisors et du pays de Vulscain. To ti ovšem mnoho neřekne. Autorem je jistý Robert Deynau. Tenhle Deynau působí jako farář v Gisorsu. Jak tomu často bývá, zabýval se tento důstojný otec ve volném čase dějinami jeho městečka a také stejnojmenné rodiny. Provozoval tuto činnost pilně a bez vedlejších úmyslů, jakožto věrný kronikář, nyní se však neodvažuje svěřit plod a dlouholetého úsilí své práce tisku A to kvůli věci, jež se mu zprvu jevila jako zcela neškodná, která mu ale nyní dělá značné starosti, dokonce ji považuje za nebezpečnou. Jako poctivý muž ale také nechce plod své práce ukrýt. Deynau netvrdí nic většího a nic menšího, než že Jean de Gisors, založil roku 1188 rosikruciánský řád! Toto bratrstvo, které jsi marně hledal v Německu,což ovšem nezabránilo jiným, aby tě označili za jeho člena, by tedy mělo svůj původ ve Francii a jasně by existovalo. Tento Jean de Gisors byl prý také velmistrem jistého Sionského převorství, tajné společnosti, kterou - a to je pro mne velikým překvapením - - prý založil vévoda Gottfiried de Bouillon. Deynau ovšem nebyl schopen sledovat veškeré duchovní a politické implikace před a po onom roce 1188. Ani já se nechci prodírat takovým dějinným hložím, a proto se spokojím s vědomím toho, že jistě existují nějaké podzemní proudy, o nichž toho málo víme. Jen tu a tam vystoupí na povrch, aniž bychom cokoli zvěděli o pramenech, jež je napájejí. Přece však musejí být obdařeny určitou mocí, když se jich lidé tolik obávají a pouhý jejich dotyk je nebezpečný. A protože ty jsi zcela jistě mimo nebezpečí, rád si tě představuji jako právě takový podzemní pramen, ať již jsi rosikruciánem nebo ne.—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: andresius.pise.cz/...