Dopis 163-164

Můj drahý bratře v Kristu, i já velice želím toho, že naše tajné schůzky u Martina Mollera ve Zhořelci již nejsou možné. Jaký duchovní užitek jsme z těch hovorů načerpali! Jak nicotné se nám jeví záležitosti tohoto světa ve srovnání s královstvím ducha, jež se nám tam otvíralo. Musíme co nejdříve nalézt jiné místo, kde bychom se mohli setkávat, aniž bychom vzbudili podezření. Kdy by byl hledal v pastorově domě skrytou přetvářku, případně kacířství? Mollerův nástupce, primárius Gregor Richter se již projevil jako tak omezený luterský horlivec, že ho nelze pokládat za kryptokalvinistu. Hřímal z kazatelny proti náhrobku naší nezapomenutelné Dorothey Glich z Milčic. Jistě si pamatujete na spletené ruce, které jsme chápali jako znak našeho společenství i na nápis "Visiones divinae et angelicae in Christo crucifixo defunctae” Nikdo si nesmí troufat pohlížet na Boha, pokud mu to nepřikáže litera Písma, hřímal. Když tenhle pastýř pronásleduje svým hněvem zemřelé, co od něj mohou očekávat živí? Takovými filipikami jsou Zhořelečtí natolik vystrašeni, že se tam už nedá najít spolehlivý útulek. ani u našeho přítele Jakoba Böhma, který nyní získal výstavný dům přímo v Nisské bráně. I když právě od něho se ještě můžeme nadít překvapení!

Nesmějte se mi. Jistě si vzpomínáte na to vidění, o němž se Böhme svěřil Mollerovi a on nám je pak názorně vylíčil. Už tehdy nás překvapilo, jak takový prostý a nevzdělaný člověk může rozvíjet tak smělé myšlenky. Když ale pak při našich schůzkách, na něž jej Moller pozval, většinou mlčel, již jsme mu žádné vznešené myšlenky nepřičítali, a měli jsme za to, že Moller své líčení z vlastní iniciativy přikrášlil. Možná jsme se ale v Böhmovi zmýlili. Ten švec je totiž ve skutečnosti svérázný, vytrvalý a hloubavý myslitel. A za posledních deset let moře přečetl. Ukázal mi skrytou komůrku, v níž přechovává ta nejvzácnější a nejodtažitější díla. Jistě je četl hlava nehlava a mnohá mu přihrála pod ruku náhoda. Nevím jak si to Böhme všechno v hlavě srovná, ale svěřil se mi, že se mu dostalo dalšího vidění, které tentokrát nebylo vyvoláno hleděním na cínovou konvici, ale pohledem na noční oblohu. Jistě, kdo by nepocítil při pohledu vzhůru na tyčí se nad ním hvězdné nebe posvátnou úctu nebo i nevysvětlitelnou touhu. U Böhma se však vše prohloubilo ve vizi, o které se se sklíčeností tázal, zdali ji vůbec byl hoden! Duch ho prý silně pudil, takže se mu sotva dokázal bránit ale když se před ním rozzářilo oslepující světlo , pocítil hluboké zděšení. Pudí ho to rovněž své zjevení popsat, protože věří, že ho neobdržel sám pro sebe a nesmí si ho tedy pro sebe ponechat, ale kde nalézt patřičná slova? Poradil jsem mu, aby směle a beze všech příkras sepsal, co viděl a že se pak naleznou učení přátelé, kteří vše správně uspořádají a řeknou srozumitelně.

Slíbil mi, že se o to pokusí, a já jsem nyní na to velmi zvědavý.

Požádal jsem ho také, abych jej povzbudil, by mi svůj zážitek pověděl, jako svého času Mollerovi. Tentokrát ho prý nezastihlo tak nepřipraveného, i když se k němu nedá dospět vlastní vůlí nebo rozumem. Člověk cítí, že to přichází, řekl jen, pokrče rameny. A ještě dodal, že na ně dlouho čekal, neboť v sobě po léta taková hnutí potlačoval ze strachu, že by ho mohla ovládnout. Proto také tolik četl, chtěl totiž lépe porozumět Bibli. Ale shledal, že Bible neobsahuje veškerou pravdu a toho opět naplnilo děsem. Když jsem ho prosil o příklad, sdělil mi, že člověk nemůže být obrazem Božím. Říkat něco takového je nebetyčná pýcha, vpravdě rouhání. Pohlédněme jen v propast stvoření, člověk se v ní ztratí jako úplné nic. Má sice podíl na Bohu, jako každá rostlina a každý živočich, jako hvězdy a elementy, jako všechno stvořené. Celý svět je zvnějšněnou bytostí boží, zjevuje ho, ale jen jako podobenství. Nedá se to vysvětlit. Na tomto místě potřásl Böhme bezradně hlavou. V imaginaci shledává pravdu , ve slově mu však uniká. Bible, vyvřelo pak z něj, nemůže být slovem Božím, neboť je napsána lidským jazykem. Všechny knihy krouží jako planety okolo slunce pravdy - blíže či dále tomuto světlu, některé dokonce ve stínu, nebo v úplné temnotě. Ono Slunce nazývá "Sofií" a představuje plnost moudrosti, která vrhá svůj odlesk na veškeré hvězdy, které okolo ní krouží. Tomuto odlesku říkáme vědění, ale většinou je pro svou nedostatečnost nahrazujeme vírou. Proto jsou různé způsoby víry avšak jen jeden způsob poznání. Když jsem na něj, poněkud ohromen, pohlédl, hned se přerušil: "vím”, pravil s úsměvem, ”že tomu tak je. Nevím jen” zamumlal pak spíše pro sebe, "proč...” Ujistil jsem ho, že není jediný, kdo si klade takovou otázku a že budeme odpověď hledat společně.—

dopis

Nejmilostivější pane a císaři. O zoufalých a hrozivých všeobecných poměrech jsem již sedmkrát podrobně a se vší vážností rozličnými způsoby - třemi zvláštními kurýry, dvěma posly, prostřednictvím dvou mých komořích zpravil jak Vaše císařské Veličenstvo samo, tak také Vaše pány rady a služebníky; nadto jsem Vašemu císařskému Veličenstvu navrhl prostředky, jak se postavit takovému neštěstí, pravdivě, upřímně a nezakrytě vylíčil veliká nebezpečí , která v tom nejhorším případě mohou ze všeho pojít a z věrnosti svého německého srdce jsem Vás důtklivě varoval, abych od Vás odvrátil všechny škody, ale do dnešního dne jsem nedostal žádnou odpověď ani Vaše rozhodnutí.

Trocha peněz, již se doposud podařilo shromáždit a také další prostředky. v něž doufali věrní, čestní mužové s důvěrou byla zadržena a nebyla mi vydána. Rozlícení vojáci se dožadují svého měsíčního žoldu, za nějž jsem se jim zaručil svou šlechtickou ctí, abych utišil hrozící vzpouru. A protože mi do stávajícího okamžiku nebyl vyplacen ani jediný haléř, byl jsem při svých věrných a poctivých záměrech hanebně a úkladně podveden - Bůh odpusť těm, kdo jsou tím vinni. Tak musím nezaviněně, ježto jsem nesledoval žádný jiný záměr, nežli věrně sloužit Vašemu císařskému veličenstvu, zcela ztratit tvář a své počestné jméno před vojáky a snášet výsměch od vrabců na střeše.

Bavorský vévoda je na základě pověstí, že toto vojsko potáhne Bavorskem, tak rozčilený, že mi kvůli finančnímu příspěvku, i nějž jsem ho naléhavě prosil, vůbec nechtěl vypomoci ani proviantem. Navíc vévoda vyzval všechny své jízdní i pěší, včetně zeměbrany, aby obsadili celou hranici a uzavřeli průsmyky a stejnými dispozicemi se řídí v Salcburském arcibiskupství a v Tyrolsku, neboť je jistojistě známo, jak neutěšeně toto vojsko kvartýruje a jak bídně musí živořit. Jestliže z Bavorska nedojde žádný proviant a nedostanou peníze a i jinak se nebudou vědět rady, je nutno se vážně obávat, že vpadnou do Čech a do Rakous. Dojde-li k tomu, musí si Vaše císařské veličenstvo samo sobě vystavit účet se vší ostudou, jež z toho vzejde. Já jsem Vás mnohokrát věrně a naléhavě nabádal, musím být ale na pochybách, zdali se mé naléhání vůbec v Vašemu Veličenstvu dostalo.

Nevím si již rady, a ježto je zde ohrožena má vážnost, ba i má osoba a můj život, a ježdo jsem při vší své německé věrnosti a víře byl takto ponechán na holičkách, váhám, zda se mám této věci vůbec dále věnovat. A před boží tváří vyhlašuji a protestuji Vašemu veličenstvu, nechť to Vaše Veličenstvo nepřijme nemilostivě, že se pro vlastní bezpečí odtud odeberu, poté co jsem vynaložil veškerou možnou píli a i své vlastní zdraví nasadil a přesto jsem ničeho nedosáhl.

následující část:                            andresius.pise.cz/398-dopis-165-letak-o-moci-satanove.html