Dopis 364-365 + Pád La Rochelle, dobývání Wolgastu

364.      dopis
Peter Paul Rubens, Madrid
Fransi Aerssensovi v Haagu

25.srpna

Milý příteli,

jak nesmyslné se zdá být veškeré lidské konání.Zdálo se mi, že jsem již tak blízko uskutečnění své nejhlubší touhy - způsobit mír mezi Anglií a Španělskem a napomoci tak sjednocení mé holandské vlasti. Jaká to byla pro mne čest, když jsem já, malíř a měšťanský synek, byl vyzván madridským dvorem vydat se skrytými cestičkami a opět zahájit vyjednávání, neboť se dobře ví, že požívám důvěry vévody z Buckinghamu, mocného milce krále Karla I. V ateliéru jsem vše nechal být, syny předal odevzdal tchánovi, aby se o ně postaral a spletitými cestami jsem se jako spiklenec promotal Francií. Až přehnaná srdečnost, s níž mě přijal hrabě Olivares, ve mně vzbudila velké naděje. Král Filip IV.  mi několikrát udělil audienci a tak jsem se ho naučil vážit jako chápavého a dobrotivého panovníka. Ve Španělsku potřebuje ovšem vše svůj čas, a já jsem věděl, že se musím obrnit trpělivostí. Ale brzy rozhovory natolik úspěšně pokročily, že jsem měl být vyslán do Anglie jako vyslanec. Problémem byly ovšem protokolární otázky, poněvadž člověk mého nízkého stavu, nemůže v Londýně vystupovat jako španělský královský vyslanec. Na druhé straně rozehráli nyní pochopitelně všichni ctižádostiví a žárliví dvořané své intriky a podařilo se jim v králi vzbudit nedůvěru, nebo alespoň nelibost. Ale Olivares, jenž měl utkvělou představu o tom, že umělec je právě tou nejvhodnější osobou pro takovou obtížnou misi, dokázal veškeré pochyby a záští odstranit z cesty. Měl jsem volnou cestu - a pak nějaký pomatenec probodne Buckinghama dýkou!

Nikdo neví, co nyní bude. Samozřejmě si lidé kladou otázku, zdali budu schopen mít na krále Karla táž blahodárný vliv, jaký jsem měla na vévodu Buckinghama. I já si ji kladu. S vévodou jsem byl v důvěrném vztahu, krále znám spíše jen zběžně a je považován za složitou povahu.Musíme nyní počkat, kdo nastoupí na Buckinghamovo místo, poněvadž král přenechával vládní záležitosti vévodovi natolik,., že je stěží bude nyní schopen zastávat sám. A než se toto vše vyjasní, uplyne určitá doba. Na druhé straně mě Olivares nechce propustit a chce, abych byl stále přichystán.

To je jistě neutěšená situaci. Naštěstí je tady ještě malířství a k němu mi zde nechybí podněty ani zakázky. Nejraději bych si je ale nechal pro svůj ateliér, pro své důvěrně známé prostředí v blízkosti dětí a přítel. Ale když jde o mír, musí se pro to něco obětovat. Snad ke mně spíše naleznou lidé důvěru, když tu nyní zůstanu. Alespoň jsem se seznámil s jedním mladým malířem, kterého si vážím čím dál více. Král ho jmenoval dvorním malířem a velice mu záleží na tom,a bych se mu poněkud připodobnil. Jmenuje se Diego Velásquez a pochází ze Sevilly. Dosud jsem neměl o španělském malířství valné mínění, připadalo mi temné a těžkopádné. S Velásquezem jsem hodně hovořil o Tintorettovi, Veronesovi a Tizianovi a v mnohém jsme se shodli. Nevím ovšem, zdali mu jeho názory nediktuje spíše zdvořilost a úcta. U Španělů nikdy nevíte, zda si skutečně myslí to, co říkají. Ale tenhle Velásquez má bezpochyby talent. POradil jsem králi, aby ho poslal na pár let do Itálie, aby tam své nadání mohl rozvinout do mistrovské podoby. Tak jsem tady v Madridu učinil aspoň něco pro umění.

Nové poštovské noviny
Pýcha předchází pád
neboli Výprask před Wolgastem

Tvrdošíjný odpor Stralsundu znovu rozdmýchal bojechtivost v dánském králi Kristiánovi. Namísto toho, aby se stáhl na své ostrovy, vyrazil na moře se svou eskadrou, aby odňal císařským ostrov Rujánu. Neodvážil se tam však vylodit, neboť byla silně obsazena. Proto se obrátil proti ostrovu Usedomu, dobyl Peenemundské šance a rozložil svou značnou bojovou sílu před Wolgastem. Zaujal mezi dunami, lesíky a jezery takové postavení , v němž se Valdštejn neodvážil napadnout. Ten tam totiž přispěchal, poněvadž král Kristián hrozil vpádem do Meklenburska. Valdštejn mu chtěl na to dát zajít chuť, kdyby snad dánský král nezůstal jen u výhrůžek. A byl by lépe zůstal kdyby při nich byl zůstal. Ale po jedné ze svých proslavených pitek se cítil Kristián natolik silný, aby vytáhl z dun a udělil Frýdlantskému knížeti lekci. Ale padl do léčky a vůbec se se zlou potázal. Několik tisíc Dánů bylo pobito a král  jen stěží zachránil zbytky svého vojska naloděním. Valdštejna dostihla Dánova žádost o mír ještě ve Wolgastském zámku, kam vjel se třemi skvostnými ekvipážemi. Na mír naléhala také ale některá říšská knížata, především ta, na něž dopadají Valdštejnovy kontribuce. Jsou jimi postiženy především Sasko a Braniborsko, ale i Bavoři si stěžují, že jim Valdštejn bezostyšně odjímá ty nejlepší oblasti. Prý nyní shromáždil pod své praporce již 120 000 vojáků, čili aspoň třikrát více, nežli je  třeba v normálních dobách. A přesto stále dále verbuje. K čemu to povede?

Lístek

Milý, již tak dlouho, celé týdny jsi zamlklý a zkroušený. Ty jsi pevně doufal v to, že Karel uzavře se Španělskem mír a vymíní si v něm, že nám bude vrácena Falc, viď? Nevyčítej mu, prosím, že k té smlouvě nedošlo. Na Karla dolehla těžce ta ošklivá věc s Buckinghamem. Cítí se teď velmi nejistý a to pak buď upadá do letargie nebo má sklon k fatálním řešením. Kromě toho má potíže s parlamentem, který si na něm vynutil Petition of Rights.Karel bude jistě takové omezení své královské moci vnímat jako pohanu a dříve nebo později dá parlament rozpustit. Ale pak to bude mít ještě těžší. Vidíš, není to žádný med, být králem a skutečně vládnout. Ale nakonec se to přeci nemůže pořád obracet jen proti nám. My jsme už nyní ve vyhnanství déle, nežli jsme byli na trůně. A tolik se toho mezitím změnilo! A vždy znova dochází  k něčemu nepředvídanému. Jakpak bychom my tím mohli zůstat nedotčeni a nezměněni? Ach ten strašlivý Valdštejn! Vzal se kdesi, tu si, nicotného původu, chudý český šlechtic. A teď vládne takovou mocí, že se před ním musí i sám císař třást. Ale co bude zítra? Nemá z toho strach i Valdštejn? Říkají, že se každodenně vyptává hvězd. Zato my se již nemusíme bát ničeho.

Lístek

Milovaná! Moc, moc - co to je? Ferdinand se zaštiťuje Bohem a Valdštejn Jupiterem. Církev omluví každý zločin, jen aby si uchovala svoji moc. CHarles se obává o moc, když parlament požaduje spravedlnost pro lid. Znamená sto tisíc vojáků nějakou mocí Ne, je to jen projev strachu. Pravou moc, nedotknutelnou moc, máme v sobě. Ty jsi to sama řekla: Je to svoboda nebát se. Čím více se rozmáhá strach, tím ničivěji bují touha po moci. Jsme mocnější, nežli by kdo tušil.

365.      dopis
René Descartes, Amsterdam
Guezi de Balzacovi v Paříži

v říjnu

Mon cher ami,

žiji teď v Holandsku. Není totiž země, kde vládne dokonalejší svoboda, kde je větší bezpečí, kde je méně zločinů a kde jsou prostší zvyky. A to konkrétně v Amsterodamu, což je veliké město, kde se každý - kromě mé maličkosti - zabývá obchodem a všichni úzkostlivě sledují pouze svůj prospěch, takže tu budu moci v klidu strávit celý život, aniž by si mne kdokoliv všimnul. Celé dny  se jako vy vašich alejích s velkým potěšením a s radostí procházím uprostřed proměnlivého davu a na lidi v něm pohlížím nejinak než na stromy v lese nebo na lesní zvířata. V rámci takto pevně uspořádaného světa, ke kterému ovšem nenáležím, neboť mě vůbec nebere na vědomí, mi nepřijde zatěžko vše zpochybnit. Je-li ale vše zpochybnitelné, není zpochybnitelná samotná pochybnost. A tam někde tuším pevný základ pro své myšlení a bádání. Archimédes si žádal pouze jediného pevného bodu, pomocí něhož by vyvrátil svět z jeho kloubů a uspořádal zcela jinak. I já tedy mám právo na velké naděje, pokud budu mít to štěstí a odhalím jedinou věc, jež je neotřesitelně jistá.Ale co by jí mohlo být? Říkám si, že není užitečnějšího studia nežli to, jež se pokouší určit povahu a cíl lidského poznání. A tu jasně shledávám, že není nic, co bych mohl poznat snáze, nežli mé vlastní já. Ovšem toto já je od mládí vystaveno klamům a omylům. Máme však svobodnou vůli, jež působí, že se můžeme zříci víry v pochybné předměty a vystříhat se tak nahodilých přeludů Ať si mne všichni klamou, seč mohou, nikdy nedocílí toho, abych nebyl, pokud si myslím, že jsem. Nebo aby se jednoho dne ukázalo, že jsem nikdy nebyl, když j nyní pravdivé, že jsem. Proč? Nikdo mi nemůže vyvrátit, že existuje myšlení. Jsem, existuji, to je jisté. Za jakého předpokladu? Jenom proto, že myslím. A co tedy jsem? Myslící věc. A co to je? To je věc pochybující, poznávající, přitakající, popírající, chtějící, nechtějící, také si představující a vnímající. Myslím, tedy jsem. To je můj archimédův bod. Já se ovšem přesto, že takový bod nyní mám,  nebudu pokoušet vykloubit svět z jeho běhu. Mým záměrem není  nic více, nežli pokusit se zlepšit své vlastní myšlení  vybudovat základ, který bude zcela v mé moci! Vůbec si nemyslím, že by mělo smysl, aby nějaký soukromník pojal plán na takovou reformu státu, při níž se vše od základu změní a nejnižší se stane nejvyšším a vše se bude uspořádávat znova. A platí to i pro vědu a školské pořádky. Nemohu udělat nic lepšího, nežli ta obecná mínění, jež byla součástí mé víry, z ní docela vytěsnit a dát povstat novým a lepším, jež budou uzpůsobena rozumovému plánu. Jsem pevně přesvědčen o tom, že mohu svůj život prožít lépe, jestliže ho postavím pouze na takových základech a a budu se snažit nalézt potvrzení pro principy, které jsem si v mládí dal namluvit, aniž bych je popravdě zkoumal. Vymyslel jsem si k tomu univerzální metodu, jež se dá použít v každé vědě. Dá se shrnout do čtyř pravidel. První je, nikdy nepřijímat pravdivost něčeho, o čem to není evidentní. To také znamená vyvarovat se veškeré unáhlenosti a předpojatosti a nezahrnovat do svého usuzování nic více, nežli co si můj duch dokáže jasně představit, takže nemá žádný důvod o tom pochybovat. Druhou zásadou je, každou obtížnou otázku, kterou se zabývám, rozložit na tolik částí, jak je jen možné a účelné k jejímu lepšímu řešení. Třetí zásadou je uspořádat si běh myšlenek tak, aby vždy počínalo u nejprostších a nejsnáze poznatelných předmětů a postupně od nich dospívalo k poznávání předmětů složitějších, ale nepředpokládat mezi nimi takové uspořádání, při nichž by jedny musely následovat po druhých. POslední zásadou je ve všech případech sestavit natolik obecný výčet nebo přehled, abych si mohl být jist, že jsem nic nepominul. Teď si asi o mně, milý Guezi, pomyslíš, že jsem filosof. Ale filosofii považuji za básnění. Obojí je pro o, aby se přiblížilo své poslední věci,  totiž odkázáno na jazyk. A víceméně (spíše méně) zůstávají všechny jejich pokusy pouze  přibližnými, i když v rozdílném stupni. Potřebujeme matematiku, abychom přišli pravdě na kloub. Řeči čísel každý člověk rozumí. A zákonů matematiky dbá dokonce i sama příroda. Na počátku bylo slovo? Na počátku bylo číslo. Musel jsem se utéci až do Holandska, abych to byl ochoten sám sobě přiznat.

Říšské noviny
Pád La Rochelle a vítězství kardinála Richelieua

Trojí vítězství slavil tento neobyčejný církevní potentát. Místo churavějícího krále velel obléhání oné mohutné pevnosti. Vedlo ho po svém způsobu, tak že  král, který se do ležení odebral, natolik nudil, že se okamžitě vrátil  do Paříže. Richelieu mu totiž nenabídl žádné poutavé válečné divadlo, které by se snadno mohlo zvrtnout, jako třeba zteč na hradby. Zato odřízl veškerá pozemní spojení do města a nařídil uzavřít i přístav půldruhakilometrovou hrání. A poté co francouzská děla zahnaly na útěk anglické lodě přispěchavší osvobodit obležené ze sevření, práce pomalu pokračovaly. Příboj svými až čtyřmetrovými vlnami totiž hráz často narušoval a odnesl z ní velké části. V Paříži u dvora už se dělaly vtípky na toto zdlouhavé a nepříliš slavné počínání. Všeobecně se soudilo, že král odebere  svému podivuhodnému generalissimovi velení. Ale kardinál trval na svém plánu a zůstal na svém místě. To bylo jeho první vítězství.

Po dokončení hráze, v níž ponechali jen malou štěrbinku pro přílivové vody, kterou by však neproklouzla ani rybářská bárka, se v La Rochelle brzy ztenčily zásoby na minimum a z hladu se stal pro obležené ten největší nepřítel. Ale i poté, co hladem pomřela polovina obyvatel, hrozil purkmistr Jean Guiton, že probodne  kordem každého, kdy by se zmínil o kapitulaci. Přesto k ní však 30.října po třináctiměsíčním obléhání došlo. To bylo druhé Richelieuovo vítězství.

Kardinál vjel do dobytého města a za ním vojáci, kteří rozdávali obyvatelům chléb. Nezasedl žádný soudní tribunál k potrestání města. Hugenotské odííly směly se svými zbraněmi čestně odejít . Opevnění bylo ovšem ponecháno v rozvalinách a město ztratilo samostatnost, ale obyvatelé byli ušetřeni a nikdo se sni prstem nedotkl jejich majetku. Zmýlil se, k do se domníval, že Hugenoti budou nyní z Francie vyhlazeni. Nadále mohou nerušeně vykonávat bohoslužby a jejich duchovní dostávají státní plat. Stejné podmínky zaručil Richelieu i všem ostatním protestantským městům, které se vzdaly po pádu La Rochelle. Katolíci v Paříži i Římě byli ovšem rozzuřeni takovou tolerantní smířlivostí, ale kardinál výslovně trval na potvrzení Nantského ediktu. To bylo jeho třetí a největší vítězství. A bylo to také vítězství lidskosti, jež se Francii jednou započítá.

předchozí část:      andresius.pise.cz/521-dopis-363-zprava-o-dobyvani-straslundu-disputace.html

následující část:     andresius.pise.cz/523-anno-domini-1629-dopisy-366-368-restitucni-edikt.html