Andresius | Příměří v Nizozemí + Dopis 149

Štrasburské Zprávy
O uzavřeném příměří mezi Španělskem a Severním Nizozemím, zvaným též Generální stavy společně s otázkou, nakolik to poslouží k míru

Brusel by jistě nepoznal honosnější slavnost, nežli kdyby byl uzavřen oficiálně mír mezi Španělskem a Spojeným Nizozemím. Ale to by španělská pýcha nepřenesla přes srdce. Znamenalo by to totiž přiznat vzbouřeneckým provinciím - a těmi jsou pro Španělského krále Generální státy nyní stejně jako dříve - rovnoprávné postavení. Tak nakonec došlo k dohodě, že zbraně, jež mezi Rýnem a Šeldou řádily po třicet let, na dvanáct let umlknou. Místodržící jižních provincií, arcivévoda Albrecht, byl tím potěšen stejně jako místodržící provincií severních, Mořic Oranžský. I obyvatelé všude propukali v jásot, jako by dvanáct let příměří mělo trvat na věky.
Řádný důvod k radosti mohou mít na severu: Náboženská i hospodářská svoboda je - nyní potvrzeným - výdobytkem, který si již dříve prosadili. Spolu s plnou nezávislostí na Španělsku však teprve má tato svoboda svou plnou váhu. Nizozemci si sotva dají ještě někdy sáhnout na svou nyní nabytou suverenitu. V tomto ohledu se jeví použitý termín "příměří" jako pouhá floskule. Příměří nechává vše v současném stavu a nepředjímá budoucí události. Vynucené přiznání plné nezávislosti na španělské koruně by mohla obrátit vniveč jen nějaká další válka; ale to by už nebyla válka se vzbouřeneckými provinciemi, ale proti národu plně si již vědomému vlastní svébytnosti.
Obětí tohoto příměří jsou ovšem provincie Flandry a Brabant. Máme-li to vyjádřit jazykem blízkým tomu, jak se věc chápe v severních provinciích, tyto provincie již nebyly s to po dobytí Oostende Spinolou v roce 1604 vymoci si vlastní silou připojení ke Generálním státům. A teď pocítí neúprosnou tvrdost protireformace. Je zřejmé, že v části Nizozemí, jež zůstala Španělsku, bude oněch dvanáct let využito k důkladnému vyplenění kacířství.
Jako důvod překvapivé povolnosti španělského krále se uvádějí vyčerpanost válkou a všeobecná touha po míru, jaká se projevila i ve vztazích vůči Francii a Anglii. Skutečným důvodem bude naprostý rozvrat státních financí, k němuž přispělo vedle válečných výdajů ovšem také vyhnání Maurů i holandské pirátství a obchodní válka, jakož i v neposlední řadě sumy na nezměrné obohacení v Madridě všemocného vévody z Lermy. V Nizozemí si financuje své úderné síly milánský bankéř Ambrosio Spinola z velké části sám. A jakkoli mu zůstal od pádu Oostende upřen další vojenský úspěch, stále tyto síly představují hrozivou moc.
A Španělsko si jistě tuto nijak nerezavějící zbraň podrží pro případ, že by na Rýně propukl nějaký větší konflikt. Francie zbrojí a král Jindřich se zdá odhodlán vstoupit do sporu o Jülišské dědictví, což by mohlo mít pro mocenské poměry ve střední Evropě nevypočitatelné důsledky. Španělsko tomu nemůže nečinně přihlížet. Tak je třeba pohlížet na příměří s Generálními státy jako na přípravu na mnohem větší a důsažnější válku. Pomysleli na to lidé při oslavách?

149. dopis
Hendrik Spieghel, Leyden
Samuelu Dilbaumovi ve Štrasburku

v říjnu

Milý pane!
Již dlouho postrádám vaše komentáře, které diktovala upřímnost a ostrovtip a těším se, že nyní z jiného města opět zazní Váš hlas v plném jasu. Tiskne se toho mnoho, co si činí nárok na významnost, sle ztrácí ji již v okamžiku, kdy se černá písmena octnou na papíře. A co před námi tyčí jakožto zrcadlo moudrosti, nám ukazuje většinou jen šálivé obrazy, kupí před nás jenom všechny zmatky naší doby a zveličuje je. Noviny, jež se nyní veřejně chystají odsunout dosud běžně kolující pamflety na druhé místo, mívají tu nevýhodu, že jsou snůškou různých věcí - významných i nevýznamných. A tak přenechávají jejich výběr a rozlišení mezi nimi čtenáři, což je něco, co je těžké i v běžném životě. Pravidelně vycházející listy, které chtějí utišit žádost po vědění, se brzy spokojí s tím, že uspokojují pouhou zvědavost a nabízejí tak vědění pouze zdánlivé. A tak zůstává zdravý rozum vyhrazen analfabetům. Ale sklouzávám k hanění, tam kde bych měl chválit.
Máte totiž úplnou pravdu. Příměří v Nizozemí je veliký Trojský kůň. Nejen Danaům, ale i Španělům je třeba nedůvěřovat, přinášejí-li dary. To, že ustanou šarvátky, aby se veškerá síla mohla soustředit na budoucí bitvy mnohem dalekosáhlejšího významu, by mělo být pro každého pohnutkou, aby zmírnil své nadšení. Souhlasím rovněž s Vaší předpovědí o rostoucím sebevědomí Holanďanů, obávám se však rovněž, že to nepovede jen k jejich osamostatnění od Španělska, ale také od Německa. Zemička, jež dokázala vzdorovat říši, nad níž nezapadá slunce, lehce upadne v pokušení, cítit se sama jako ta nejsilnější.
A k tomu ještě přistupuje nebezpečí, jež jste nerozpoznal. Je tomu fatálním způsobem přesně tak, jako když Říše uzavřela mír s Turky. Sotva polevil tlak, jenž představoval společný vnější nepřítel, s o to větší silou vypukly vnitřní rozbroje. Tak si protestanté založili Unii a katolíci zase Ligu, aby dříve či později obrátili zbraně k obraně pravé víry proti sobě, neboť si obě strany nárokují tuto pravou víru pro sebe. A jako by smrtelná nenávist mezi Luterány a Kalvinisty nenatropila reformaci již dost škody, nabývá nyní v Holandsku nešťastný spor mezi umírněnými a ortodoxními kalvinisty nesmiřitelných rysů. Zapalují se domy "libertinů" a kazatelé strany "precizních", čili "rigoristé" jsou s hanbou vyháněni z měst. Člověk by pak rád souhlasil s Kalvínem, jenž označili lidi za nezkrotné, divoké šelmy. Jakobus Arminius, jenž vložil do lidských srdcí naději, že může člověk dosáhnout božího slitování nejen slepou vírou, ale i dobrými skutky, této lidské bestiality okusil. Hulákající dav po celý den obléhal jeho dům, a jakmile se objevil, ukřičel jej jakožto potutelného kacíře a zakukleného papežence. Člověku, jenž nekázal nic než lásku, dobrotu a velkodušnost, to zlomilo srdce. A když dav zvěděl o jeho smrti, s jásotem odtáhl pryč. Kalvín měl vskutku třikrát pravdu, když se svým děsivě chladným právnickým rozumem prohlásil: Jsme příslušníky zatracené a zkažené rasy, a vyvodil z toho nemilosrdně závěr o tom, že nového člověka vytvoří teprve síla děsu. Tuto moc by si bylo třeba toužebně přát, kdybychom věděli, v čí ruce jen je.—