Excelence zdá se, že mír je nakažlivý, pokud mi odpustíte takové vyjádření. Nechci úpěnlivě přivolávat války, ostatně bych v tom sotva přetrumfl všeliké kněží. Spíše pochybuji, zda po dlouhých tahanicích uzavřený mír skutečně zajistí pokojné poměry. Ve Španělsku sice zavládla všeobecná radost, že nový anglický král, hodlá ukončit letitou válku s naší zemí. Španělským úspěchem je jistě také to, že král Jakub již nebude poskytovat žádnou podporu vzbouřenému Nizozemí a dokonce předá Španělům některá města, která má v zástavě. Na papíře to vypadá krásně. Ale ve skutečnosti bude nejprve nutno uvedená města dobýt a navíc peníze, jež již nebude poskytovat Jakub, dodá Nizozemcům dvojnásob rád král Jindřich. Rebelové tedy jen vyměnili nejistého ochránce za spolehlivějšího. A nálada mezi anglickým lidem, jenž Jakubem sice pohrdá, není Španělům nikterak příznivá. I ve společnosti vznešených lordů je Španělsko stejně jako předtím pokládáno za rušitele míru v Evropě i na mořích, a král nemůže všechny takto smýšlející pozavírat do Toweru, jak to učinil se sirem Walterem Raleighem. Tak nebude možno uzavřít ochranný a obranný spolek mezi Španělskem a Anglií, o který hrabě z Lermy usiluje nad rámec mírové smlouvy a již vůbec nebude možné uskutečnit projekt zasnoubení prince walesského s infantkou Annou. Během těchto vyjednávání se král Jakub projevil jako váhavec, na jehož občasná nabubřelá slova se nedá dát. Proto vyslovuji svou pochybnost, nakolik se dá věřit míru s Uhry. Dali jsme těmto kacířům prst, a budou brzy chtít celou ruku. Nebo snad dáme za pravdu našim klerikům, kteří protestují proti jakémukoli uzavření míru s protestanty a jinými nevěrci?
Nebudu Vám ale kalit náladu, jakkoli mé myšlenky nezrcadlí veselost, jež zde nyní vládne. Lidé se totiž netěší jenom z míru, ale také se celý Madrid směje nad jednou knihou! Je to rytířský román, ale zcela podivuhodný; napsal ho muž, jenž má za sebou díl vskutku dobrodružného života, a dostal onen skvělý nápad, vymyslet hrdinu, jenž si díky nemírné četbě rytířských románů sám umíní stát se potulným rytířem. Zažije při tom spoustu dobrodružství, jejichž šprýmovnost vyplývá z nesouladu mezi fantazií poblouzněného rytíře a skutečností, jež je zcela jiná. A aby onen rytíř při sledování svých přepjatých idejí a cílů nepadl, přisoudil mu autor sluhu, poctivého muže z lidu, jenž se svou selskou vychytralostí a zdravým rozumem znovu a znovu pokouší svého pána zachraňovat z následků jeho myšlenkových i skutečných kotrmelců. Pošlu Vám to dílko. Jeho autor se jmenuje Cervantes Saavedra. Doposud sepsal asi tucet her, jež se ovšem nevyrovnají hrám Lope de Vegy, jakkoli Cervantes hrdě ujišťuje, že při žádném z představení nelétala na scénu rajčata. Tato převelmi španělská historie má pro mě samého ještě jistý ironický podtext, na který ovšem autor jistě původně nenarážel. Jen si představme, že by Iňigo de Loyola skutečně dostal na svém lůžku při své chorobě k četbě rytířské romány, jichž si tolik žádal, a ne Život Ježíšův a Flos sanctorum.... —
111. dopis
Pierre de Bourdeilles de Brantôme, Paříž
Jacquesi Bongartovi ve Frankfurtě nad Mohanem
v srpnu
Mon cher ami, jak nevinné jsou vaše německé intriky oproti pletkám, které rozpřádá náš nejkřesťanštější král ve Španělích. Stačí, aby se v Paříži objevil všeho schopný dobrodruh s plánem, jak se dá v míru přepadnout španělské město a získat je pro Francii, a hned mu vyměří sto tisíc soldů a přidělí mu za pomocníky mu pár vysloužilých válečníků, kteří nemají čím by se zabývali. Tak tomu bylo nedávno s Pamplonou a Perpignanem. Oba útoky byly nakonec na poslední chvíli vyzrazeny. Možná si nakonec sám onen vypečený šibal dal zaplatit dvakrát - jednou v Paříži a podruhé v Madridu. Letos na Zelený čtvrtek mělo také dojít k spektakulárnímu převratu, který by snad celou Evropu zavlekl do nové války. Tehdy se chtělo do Valencie vplížit deset tisíc morisků a podpálit všechny kostely a kláštery. A až by se křesťané pokoušeli uhasit požáry, chtěli se moriskové chopit příležitosti a zaútočit na zbrojnice, pak křesťany přepadnout a pobít. Dobytí Valencie mělo být signálem k povstání všech morisků ve Španělsku. Alžírský bej k tomu přislíbil svým souvěrcům plnou podporu. A kdo ještě? Francouzský král Jindřich. On měl dokonce celý ten hezký plán zosnovat, když se doslechl o španělskému králi zaslané petici jistého arcibiskupa, jež vyvolala mezi Maury povážlivý nepokoj. Náš král jenom celé spiknutí poněkud přepískl. Když navrhl neustále po dobrodružství bažícímu savojskému vévodovi, aby vtrhl do Milánska, mohlo to ještě projít. Když Benátčany přemlouval, aby vytáhli proti Neapolskému království, nemohlo se tím nic zkazit. Ale že o tom dal vědět i králi Jakubovi, byla chyba. Ten ihned varoval své nové španělské přátele, kteří hned odchytili francouzského emisara poslaného k moriskům. Paschal de Saint-Estéve sice patřil k oněm čestným mužům, kteří za peníze prodají i svého krále, ale rozezlení Španělé mu žádné peníze nenabídli, ale vylkýchali ho na mučidlech. Na nich prozradil Paschal vše, a když byli vyslýchající přesvědčeni, že již nic dalšího neví, popravili ho, což musel ztýraný Paschal považovat za vykoupení. Navenek se vše ututlalo, ale dokážete si představit, jaké pocity chová od té doby králi Filip vůči našemu králi Jindřichovi.—
Zpráva
o míru uzavřeném v Turecké Žitvě, čili o slavném zakončení třináctiletého válčení s Turky, a jak bylo křesťanstvo jím zachráněno
Mír s Turky! Stalo se, več se mnozí ani neodvažovali doufat, co si sotva dokázali představit. Nyní povolí tlak, který víc jak deset let doléhá na celou Říši. Oběti na lidských životech nebyly marné. Ještě po nějaký čas ji sice budou sužovat daně, poněvadž mír se sultánem si musel císař vykoupit sumou dvě stě tisíc dukátů, ale to se ani nezdá být příliš, jestliže tím bude vykoupena svobodná budoucnost, zbavená smrtelných hrozeb a nebezpečí války.
Mír je tak veliká hodnota, že jeho dosažení musíme považovat za veliký úspěch. Radost, jež pochopitelně všude zavládla, však nám nesmí zakalit zrak, abychom jasně a střízlivě pohlédli na podmínky, za nichž byl uzavřen. Mír totiž má opravdovou hodnotu až tehdy, kdy má předpoklady vytrvat a neskrývá v sobě zárodek budoucích konfliktů.
Nejprve se podívejme na místo, kde byly dohody podepsány. Turecká Žitva leží nedaleko od Komárna, pevnosti, jež Turkům nikdy nepodlehla. Vzdorovala jako bašta náporu nepřátelských vojsk ještě tehdy, když se přes ni přelila a obránci byli odříznuti od veškeré možnosti pomoci. Z jejích hradeb je tedy možno triumfálně shlížet na Tureckou Žitvu, neboť právě na tomto místě byla zlomena moc osmanského panství, jež se zdála být nepřemožitelná.
Projevuje se to i v jiném, takřka nepostřehnutelném detailu. V úvodních klauzulích oslovuje císař Svaté říše Římské sultána jako svého syna a ten ho zase uznává za otce. To nejsou jen nicneříkající fráze odpovídající orientálním mravům. Turecko totiž poprvé uznalo Říši za svého rovnocenného partnera. A Turci, doposud zvyklí uzavírat mír, teprve až šlápli poraženému řádně na krk, tím uznali zvyklosti vládnoucí v evropských zemích. Také si nemohli podle libosti diktovat mírové podmínky, ale byly po vleklém vyjednávání donuceni smířit se s podobnými ústupky.
Jinak to ovšem vypadá se zemí, kde se tak dlouho bojovalo. Z Uherského království zbyl císaři jen titul a nárok na sotva čtvrtinu jeho území. Jeho mnohem větší jižní část úpí doposud pod tureckým jhem. A ještě bolestněji se muselo císaře dotknout, že východní část Uher se Sedmihradskem připadla Štěpánu Bočkajovi, jenž vedl vzpouru Uhrů proti císaři, aby oslabil pozici Říše a ještě byl za to odměněn.
Císař na tyto podmínky přistoupil bezpochyby proto, že považuje síly Říše za vyčerpané a nechce se dostat do ještě větší závislosti na pomoci od papeže a od španělského krále. Tento mír tedy nemůže platit za ono veliké vítězství, o něž již dlouho usiloval. A navíc se musí jeho uzavření připsat na vrub diplomatické obratnosti arcivévody Matyáše.
Ovšem ani Turky nemůže tento mír plně uspokojit. Jejich rozpínavost dostala otěže. Ale není to jen urážka sultánovy pýchy a marnivosti. Turci totiž odjakživa připisují svoji neporazitelnost pomoci svého Boha, Alláha, v jehož jménu by si rádi podrobili celý svět. Jistě by nyní tím více znásobili své úsilí zaměřené proti Říši, kdyby nebyli na svých východních hranicích tísněni perským šáhem. Šáh Abbás, s nímž vedl císař, jak se ví, tajná jednání, na sebe poutá mocné síly tureckého vojska, takže bylo na západě donuceno k ústupu.
Tento mírový ústupek tedy na obou stranách nepochází z lepšího náhledu na věc, ale z nutnosti. Nikdo tedy neví, jak dlouho potrvá císařova otcovská náklonnost vůči sultánovi a jak dlouho bude sultán prokazovat císaři synovskou úctu.