Andresius | Zpráva o konci Borise Godunova + Dopis 108-109

JAK NEPOCHOPITELNÁ ZEMĚ, jak nepochopitelní lidí ti Moskvané! Nikdo by neměl za možné, že uprchlý velkohubý dobrodruh může usednout na carský trůn, a to navíc s polskou pomocí, když Poláky považují Rusové za své smrtelné nepřátele! A stalo se to! A to, když už vojsko mezitím poraženého nepravého Dimitrije se hrozilo zcela rozpadnout. Jistě by Dimitrij nebyl svého cíle nikdy dosáhl, kdyby mu přímo v Moskvě nepovstal včas příhodný spojenec. Bojar a kníže Vasilij Šujskij záviděl Borisi Godunovovi moc, kterou na sebe strhl a dokázal využít nespokojenosti lidu.  Lstivě použil pohádku o zmrtvýchvstalém carevičovi, k němuž upínal lid své naděje.  A tak se sám Dimitrij nestačil divit, když ho najednou všude vítali a oslavovali jako "svatého careviče". Tak silně žije v této ohromné zemi touha po vykupiteli, že jím může nakonec být libovolný šarlatán.

Všichni, kdo očekávali, že car Boris Godunov nasadí vojsko složené z oddílu jemu oddaných a postaví se v jeho čele vzbouřencům, byly zklamáni: Godunov se stáhl za Kremelské zdi v jakési zprvu nevysvětlitelné letargii. Lépe než kdokoli jiný jistě věděl, že pravý Dimitrij je mrtev a ten druhý musí být pouze drzý lhář. Ale Godunov již dříve rozšířil falešnou zprávu o smrti pravého Dimitrije a nyní nemohl oznámit pravdu, protože by se tím sám odkryl jakožto vrah. Tak jedna lež zardousila druhou. Snad viděl Godunov v tomto nepravém Dimitriji trest boží. Svědomí ho natolik trýznilo, že až propadal šílenství. Zdali ho díky tomu trefil šlak někde v temných  síních Kremlu, nebo byl otráven, nebo se připravil o život sám, již nedokáže říci nikdo. Smrt ho však zastihla dříve, nežli stačil Dimitrij vítězně vtáhnout do Moskvy a dát se korunovat na cara.

V posledním tažení se Boris Godunov snažil doporučovat bojarům za cara svého syna. Ale Šujskij se neprodleně zařídil dle příkladu, který mu poskytl sám Godunov a dal tohoto syna i s Godunovovou vdovou usmrtit.  Ale již po několika týdnech Šujskij pocítil, že mu nový car nebude jen tak vydán na milost a nebude ho zcela ovládat podle svých plánů jako svůj nástroj. Zosnoval proto spiknutí, jak se nového cara opět zbavit. Našel se však zrádce, který celý plán prozradil. Šujskij a jeho stoupenci byli uvězněni a postaveni před soud. A před ním Šujskij bez okolků přiznal, že uznal Dimitrije za careviče, jen aby se zbavil Godunova. Šujskij a jeho věrní byli odsouzeni k smrti, car Dimitrij jim však udělil milost a poslal je jen do vyhnanství. Taková v Rusku neobvyklá mírnost se však ukázala později jako chyba.

Car Dimitrij si zpočátku nevedl špatně. Rusko už mělo mnohem neschopnější vládce. Ale již z podstaty věci nebyl schopen uspokojit všechna rozličná očekávání. Rozumně se ani nepokusil přivést ruský lid ke katolictví. Dokonce popřel i svou vlastní konverzi ke katolické víře, kterou v Polsku pouze předstíral. Ovšem poněkud lehkomyslně nedbal na pravoslavné rituály a dokonce si z nich tropil šprýmy. Výřečný Dimitrij si vůbec rád tropil posměch z neučenosti a hrubých mravů bojarů a doporučoval jim posílat své syny na západ, aby se tam přiučili jemnějším mravům a nabyli lepšího vzdělání. Když dal nakonec do Moskvy dopravit svou ženu Marinu, jež se obklopila horlivými Jezuity -  v jejím doprovodu byl dokonce papežský legát, který se opovážil vetřít mezi nejvyšší hodnostáře země - začala se příznivá nálada v lidu měnit. Nakonec udělil Dimitrij, jak se tomu byl v Sandoměři zavázal, ohromná území svým polským příbuzným a sáhl k tomu štědře i do státní pokladny. O státnické rozvaze nesvědčí ani nápad poslat Krymskému chánovi plášť z vepřovice, což muselo proti carovi popudit všechny muslimy.

Tak si sám Dimitrij připravoval vlastní zkázu, až se nakonec dopustil velkého bláznovství a povolal z vyhnanství nazpět Šujského a znovu ho obdařil svou milostí. To určitě naplnilo nejednoho Rusa pochybností, zde je skutečně potomkem Ivana Hrozného. Šujskému nedalo příliš práce najít přívržence k novému spiknutí, tentokráte poněkud chytřeji připravenému. 16. května vtrhl s houfem ozbrojenců do Kremlu. Dimitrij se srdnatě bránil, některé z vetřelců i sám zabil, nakonec byl však přemožen a zabit. Šujskij, který Dimitrijovi za tolik vděčil, dal jeho mrtvolu vystavit na rynku, s nasazenou bláznovskou maskou a flétnou v ústech. A když se na to lid dost vynadíval, dal zneuctěnou mrtvolu spálit, nabil jeho popel do děla a dal vystřelit do všech čtyř směrů, aby už nikdy žádný falešný Dimitrij nevztáhl ruku po carské koruně Bojaři pak provolali Šujského za cara jako Vasilije IV., čímž dosáhl naplnění svých cílů.

108. dopis

Vaše Milosti, pospíšil jsem si, abych byl nablízku událostem, jakkoli nevidím možnost, jak na císaře zapůsobit v našem zájmu. Snad Vy ve Vídni zvládnete pořídit více. Důležitost Uher rozpoznali snad už i naši protivníci. Jeho veličenstvo císař váhá s podpisem  mírové dohody s odbojnými Uhry, jejíž články má  už k dispozici od února, z více důvodů. Především si však můžete být jist, že si císař přeje uzavřít mír. Jeví se mu to nezbytné vzhledem k válce s Turky, v níž chce i nadále pokračovat. Pád Ostřihomské pevnosti na konci roku císaře nadmíru rozezlil. Přičítal si za něj sám vinu, neboť v Ruswormovi připravil armádu  o jejího nejschopnějšího vůdce. Když pak vešly ve známost konkrétní podmínky ponižující kapitulace, mohl se císař cítit na nich již bez viny, ale ve skutečnosti to vypadalo mnohem hůře. Císařem především otřáslo, že jeho oddíly, a to z větší části německé oddíly, které dosud platily ve vojsku za nejspolehlivější, jednoduše prodaly své zbraně nepříteli a odtáhli vysmívajíce se veškerým rozkazům velitelů. Pochopil svou bezmocnost, poněvadž vojáci po dlouhé měsíce, ba téměř po celý rok nedostali vůbec žoldu a v zemi nebylo již čeho plenit. České, Moravské i Rakouské stavy nejsou již dlouho ochotny dodávat peníze na nikdy nekončící válku s Turky, takže je císař, jenž je sice pánem země , ale bez vojska, odkázán na podporu papeže a španělského krále. Ti oba však svou pomoc váží na určité podmínky.

Uhři, jak se dá očekávat, požadují v prvním artikulu svobodu svědomí. Proti tomu vznesl pražský papežský nuncius ihned ostrý protest. Španělský vyslanec ho v tom podpořil a naléhal na císaře, aby nečinil Uhrům žádné ústupky a především nedopustil ve smlouvě nic, co by bylo namířeno nebo mluvilo proti katolické církvi. Císař sám by se nezdráhal popřát Uhrám svobodu vyznání, aby je tak zavázal svému domu. Tak se nyní opět uchyluje k oné váhavosti, již mu zlovolně přičítají za vladařskou neschopnost. Tato váhavost však již poučila nuncia i španělského vyhnance, že císařova horlivost pro katolictví nepřekračuje  meze politické prozíravosti, abychom to jemně vyjádřili. Jistě nakonec dojdou i oni k tomu, že bude výhodnější zamhouřit před Uhry oči, nežli ztratit tvář vůči Turkům.

Vše ovšem ztěžuje hluboká nedůvěra, již císař chová vůči svému bratru, arcivévodovi Matyášovi. Jak snadno by zde bratrská shoda vyřešila množství konfliktů! Císař však podezřívá Matyáše, jenž si na něm vymohl plnou moc k jednání s Uhry, že usiluje o výhodné ujednání s Uhry jen proto, aby získal Uherskou korunu. To by znamenalo, že Matyáš mu přenechává nepříjemnou šlamastiku rozházet si to buď s papežem a španělským králem , nebo s Uhry, aby sám slízl smetanu. Jako uherský král by se octl mnohem blíže k císařské koruně, kterou by již nyní nejraději srazil z hlavy Rudolfovi. Už se opět šíří zprávy, že císař trpí trudnomyslností. A bylo by tomu divu, když opět a nanovo si ověřuje, že se nejvyšší lidské ideály nedají prosadit pro politickou nevraživost a bezohledné bažení po moci? Já sdílím císařovy obavy do té míry, že  nevěřím v Matyášovu upřímnost při jeho ústupcích vůči Uhrům. Jaké vy máte o arcivévodovi mínění? —

109. dopis

Pokoj vaší Milosti! Ve Vídni vyzvánějí zvony. Uhři mohou být spokojeni. I když nedosáhli všeho, dosáhli alespoň příslib svobody víry a to mám za vítězství, jehož musíme využít. Čeho dopřál císař Uhrům, kteří vůči němu pozvedli zbraň, nemůže odepřít Čechům, Moravanům a Rakušanům, kteří mu stojí věrně v slovu. Jakmile to okolnosti dovolí, pospíším za vámi do Prahy, abychom společně předložili císaři příslušné návrhy.

Co se týče vaší otázky o povaze arcivévodově, já ho nemám za tak posedlého mocí - k tomu mu chybí energie. Jeho hlavní chybu vidím v marnivosti, jež už nejednoho muže strhla k pošetilostem. Ale arcivévoda má svého zloducha a tím je biskup Khlesl, jenž projevuje - jako všichni konvertité - nebývalou horlivost ve víře a je pod přímým vlivem Jezuitů. Proti císaři spřádá neustále pletky a předložil Matyášovi dobrozdání o tom, že Říše přežije jenom tehdy, jestliže císař Rudolf abdikuje; císařem by mohl zůstat, ale musel by se usadit se v Linci nebo někde jinde, kde by neměl vliv na chod událostí a zříci se vlády. Ještě před císařovou smrtí se musí stát jeho nástupcem Matyáš. Tím by byl Matyáš sice rád,  stěží se však odhodlá k činu. Nyní vše záleží na tom, aby protestantské stavy císaře podpořily. Císař se musí dozvědět, že katolíci připravují jeho pád, a jeho trůn podpírají jenom Protestanti! Pak máme vyhráno. Matyáše se oproti tomu pokusíme utvrdit v jeho úsilí o to, aby v zájmu ochrany Uher uzavřel mír s Turky. To také posílí císaře a poskytne mu to větší volnost v jednání s papežem a španělským králem. Věřím, že můžeme hledět do budoucnosti s důvěrou.—

Předchozé část:      andresius.pise.cz/...

Následující část:     andresius.pise.cz/...