Musíte mě mít za vzor nezdvořilosti, když jsem doposud neodpověděl na váš podnětný dopis. Jistě se tak závažná otázka, totiž stojíme-li na novém počátku světa, nedá ihned zodpovědět, ale neprominutelné nechat od ní uplynout tři léta. Ze studu pak člověk propadá pokušení raději zcela zapomenout na člověka, který se na nás obrátil, jako by se tím dala zahladit vina, která naopak tím spíše vzrůstá. Dnes není lepšího prostředku, sdělovat si přes moře a řeky své pocity a myšlenky, nežli dopis. Příliš si cením této možnosti, než abych se jí lehkomyslně vzdával. Kdo neodpovídá na dopisy, vyčleňuje se z lidského společenství. A něco takového opravdu nechci.
Jedinou omluvou, kterou mohu zmírnit přísný soud, jenž sám nad sebou vyslovuji, je můj úřad. Nedá se léčit, nezískáte-li důvěru pacientů. ale komu to říkám! Ovšem mě bylo uloženo získat si důvěru člověka, jehož nad ostatní pozvedá a zdobí císařská důstojnost. A když navíc je císařská důstojnost spojena s takovou osobou, jakou je Rudolf II., dokážete si snad spočítat, jak rychle čas v Praze ubíhá, nežli konečně dorazíte přes všechny stráže, předpokoje a závory, skrze zrcadlová bludiště do pokojíku jeho srdce. A to si ani teď ještě nejsem jistý, zda jsem tam byl skutečně vpuštěn. Nicméně mě snese alespoň na jeho prahu.
Schází mi tedy nyní čas, abych se mohl vaší otázce, jež si jistě žádá odpovědi, věnovat s náležitou důkladností. Té hojně popisované zázračné hvězdě však nemohu přikládat takovou moc a vliv na celý svět, jaké se od ní snad očekávají. Hvězdy nám mohou sloužit jako znamení, mohou zaměstnávat a znepokojovat naše představy, vždyť slunce a měsíc tak odedávna působí. Mohou náš život i do jisté míry ovlivnit, ale neurčují ho. A jsem zcela přesvědčen, že i jim je osud lidstva naprosto lhostejný. Ale přesto můžete mít úplně pravdu, jestliže věříte v nový počátek světa, ať jím již chápeme cokoli. Ovšem takový začátek předpokládá, že mu bude předcházet konec. Těžko se dá určit den, kdy přestane platit dosud převládající řád porozumění světa - abychom zvolili o něco méně dramatický výraz - a na jeho místo nastoupí nový. Ovšem i to považuji za velmi dramatický proces, který trvá vždy delší čas, tak si jednu generaci. Lidskými měřítky se nedá měřit. Vždy jde o dlouhé odumírání a pomalý rozbřesk nového vědomí. a také přitom zcela jistě může dojít k mocným pohybům i k výbuchům sopek, jakkoli si to nepřejeme.
Mně zajímá konec o něco více, protože mi jej ztělesňuje Rudolf II. Nemíním tím, že bych se snažil výlučně zachovat za každou cenu život jednoho stárnoucího muže - to závisí do značné míry také na jeho vůli. Ale protože nabývám stále více přesvědčení, že císař Rudolf je posledním z císařů, kdo si vskutku zaslouží tuto hodnost a titul. To by si žádalo důkladného zdůvodnění. Ale musím místo toho jen poukázat na malý detail. Před časem četl císař v jednom letáku s novinkami, že jistý císař v Indii založil nové náboženství, jež obsáhlo všechna stávající. Zamával mi jím před očima triumfálně jako praporem a pak mi ho strčil před oči se sarkastickou poznámkou: "Ex oriente lux!” Tak se snoubí konec s počátkem.—
107. dopis
Robert Fludd, Londýn
Michaelu Maierovi v Praze
duben
Vážený kolego a příteli,
vůbec se na Vás nehněvám, spíše se upřímně těším z vašich řádků. Snad bychom opravdu měli vést méně učených rozprav, ale spíše popisovat, co se děje okolo nás, především máme-li to štěstí a můžeme obcovat se zajímavými osobnostmi. To jsem poznal díky Vám a doufám, že jednou se toho o vašem císaři, na němž spočívají zraky celé Evropy, dozvím více. Abych se Vám v tomto smyslu alespoň poněkud odvděčil, vylíčím Vám hostinu, jíž jsem se směl zúčastnit a jež si díky své výjimečnosti zaslouží být zachována v paměti a snad Vás i potěší.
Byla to svatební hostina, kterou pořádal sir Francis Bacon na svém venkovském sídle v Gorhambury. Pozvání na svatbu překvapilo všechny jeho blízké i vzdálené přátele, neboť až do té chvíle sir Francis pěstoval pouze vztahy s hezkými mladíky. A také půvaby lady Alice Barnham by ho asi jen těžko obměkčily, ovšem spíše oněch 220 liber ročního důchodu, jež k němu z tohoto manželství poplynou. Sir Francis takové příjmy potřebuje, neboť se zanáší životním stylem, jenž by mohl i vévodovi připadat poněkud neskromný. Znalost práva, ač v ní zcela vyniká, mu takové prostředky neopatří, pročež se velice uchází o jistý vysoký úřad u dvora. Sir Francis již v takový úřad doufal, když před královnou Alžbětou prudce napadl a obvinil svého příznivce lorda Essexe, jistě příkřeji nežli by si byl onen zasloužil. U krále Jakuba to opět zkusil s obviněním sira Waltera Raleigha, kterého sice dostal za mříže, sám sebe však nikoli do vytouženého úřadu.
Od té doby zasypává krále memorandy, které překypují dobrými radami: Jak dosáhnout lepší spolupráce mezi Horní a Dolní sněmovnou, jak by se dal spojit anglický parlament se Skotským, jak učinit přítrž pronásledování pro náboženství, jak pohnout ke kompromisu Anglikány a Puritány , jak usmířením s katolíky pacifikovat Irsko, jak popřát katolíkům v Anglii větší svobody, aniž by se zároveň ustoupilo před papežovými nároky atd. atd. Král na žádné z oněch rad nedbal, byť by byly sebelépe formulovány a skvěly se tím nejlepším stylem a jakkoli by byly rozumné, poněvadž u něj neplatí nic než jen jeho vlastní názor a navíc nyní po onom spiknutí se střelným prachem není vůbec hotov činit katolíkům ústupky. Kromě toho v něm onen nezdařený atentát nějak posílil domnění o vlastní vyvolenosti, až je se co do budoucna obávat, co z toho pojde. Ovšem u tohoto krále se těžko hledá nějaký nový počátek.
Já vám však nehodlám psát o siru Francisu Baconovi jakožto o ctižádostivém intrikánu a extravagantním světáku, ale spíše jako o filosofu! Toho by v něm jen tak lehko někdo netušil - rozhodně se nespokojí se sudem jako Diogenes. Jeho filosofie je jiná. Není tak převratná a snad neobsahuje ani příliš novinek, ale sir Francis dokáže jako málokdo zcela nově vyjádřit myšlenky naší doby. Už jako advokát budil pozdvižení podmanivou vášnivostí svých řečí. A i kdyby tím byl nemírně poškodil leckterého nevinného, angličtina z toho měla užitek. Nyní se sir Francis chystá spustit řeč o lidském poznání a my všichni, kdo jsme mu v Gorhambury okouzleně naslouchali, jsme na něj naléhali, aby nemarnil čas sepisováním memorand a raději zapsal své myšlenky.
Když byl rozvášněn debatou, povstal dokonce k přísaze, že se již nebude věnovat ničemu jinému než lidskému poznání. "Člověk jako služebník a vykladač přírody”, zvolal doslova, " nemůže uskutečnit ani pochopit nic více, nežli co díky své představě načerpal a vypozoroval z přírody. Nic více nemůže znát a také nemůže nic více činit. Poznání a moc u lidí splývají, neboť kde nevidí žádné cesty nemůže ani působit. Chce-li však přírodu ovládat, musí se nejprve řídit jejími zákony.”
Pak opakoval, že se hodlá věnovat úplné rekonstrukci veškerých lidských věd, umění a znalosti, a to ne v zájmu nějaké sekty nebo nějakého náboženství, ale pro celé lidstvo. A začne s tím hned, aby ho nakonec ještě někdo nepředběhl a aby do své smrti vytvořil alespoň určité obrysy a plány pro toto nevídané dílo.
Takovou svatbu ještě nikdo z nás nezažil. Nevěsta se raději, jakmile skončila tabule, hned uchýlila do svých komnat. Z nás ovšem onoho večera nikdo nepochyboval, že je sir Bacon schopen uskutečnit svůj záměr a velice jsme si přáli, aby takový člověk došel u krále sluchu. Mnozí z nás si uprostřed té nádhery jistě i pohrávali s myšlenkou, jakým králem by byl takový člověk jako Bacon. Ale žel! Svět idejí a vzdušných zámků je éterické povahy a pomíjí jako obláček. Kam zamíří, tam je štěstí a skutečnost se nás v jeho stínu vůbec nedotýká. Bacon na nás působil opravdu jako slanina, kterou líčíme na myši. Ale myslím si, že si nedá pokoj, až nakonec padne u dvora do léčky. -—