Zpráva o velkém mogulovi Akbarovi + Dopis 105

Zpráva
o velikém mogolulovi Akbarovi, který založil ve vzdálené Indii mocnou a skvělou říši po 49 let ji obezřetně a moudře v upřímném smýšlení spravoval

JE MOŽNO SI POLOŽIT OTÁZKU, proč uctít vzpomínkou muslimského vládce, který dal svým skutkům zazářit na březích Gangy, zatímco nás děsí zvěrstva Turků páchaná na březích Dunaje. Je možné se i hněvat nad tím, že je Akbar obdivován, zatímco sultán všemi křesťany proklínán. Také by tomu možná bylo jinak, kdyby Akbar vládl v Cařihradě a Ahmed I. bojoval s Rádžputy. Nebo ne?
Ve skutečnosti mají oba vládci ještě další věc společnou, kromě svého muslimského vyznání. Oba se dostali k vládě již jako mladíci, první ve čtrnácti, druhý ve třinácti letech. Ale tím podobnost končí. Ahmedovi spadla turecká říše sama do klína díky jeho zrodu, Akbar si však musel vybojovat zpět ztracené dědictví po svém otci Humajunovi. Další analogie budou zřejmé samy, když vylíčíme Akbarův život.
Chlapec, svěřený nejprve péči vezíra Bajrama Chána, jenž mu věrně a oddaně sloužil, záhy projevoval jasný úsudek. Bajram Chán zjednal mezi znesvářenými severoindickými provinciemi mezi Indem a Oxem znovu pořádek. V nich se usídlili po Timurově vpádu Mongolové, jejichž panovníky nazývali v Indii moguly. Prvnímu velkému mogulovi Baburovi se podařilo rozšířit hranice své říše až do Patny, takže zahrnuly i Dillí a Ágru. Po jeho smrti však jeho syna Humajuna vyhnala povstavší knížata. Jakmile dosáhl Akbar plnoletosti, pustil se velmi náruživě do vlády. Osvědčil se jako veliký válečník, velmi osobně statečný, se strategickým přehledem a rozhodností. Především rychlost s níž se se svými vojsky vrhal na překvapené nepřátele, vzbuzoval ochromující bázeň. Za několik let Akbar nejen dobyl zpět celou říši svého děda Bábura, ale rozšířil ji až po Bengálský záliv, takže se v jeho rukou ocitla celá Ganga, posvátná řeka Indů. Jen na jih od Dillí se drželo hinduistické království Rádžpután s hranicemi zajištěnými četnými pevnostmi. Zde Akbar prokázal, že ovládá i válečnou lest a dokázal tak dobýt četná místa. Prokázal též prozíravost, neboť pochopil, že by se dlouhodobou válkou proti Rádžputánu jeho síly posléze vyčerpaly. Proto si raději hleděl získat nejvlivnější Rádžputánská knížata tím, že jim nabídl vysoké úřady ve své říši. Nakonec se mohl Akbar natolik spolehnout na své rádžputánské spojence, že je poslal na vzbouřené muslimské vojevůdce, kteří se mu marně snažili připravit osud jeho otce. Tak vládl nakonec Akbar bez omezení velikou říší, jaké dosud v Indii nebylo vídáno, ba ani na celém světě.
Ještě překvapivější je, že si Akbar dokázal vládu tak dlouho udržet. Nedá se totiž ani dobře odhadnout, kolik jednotlivých kmenů a národů jeho říše sjednotila. Už jen umění přimět lidi rozdílných zvyků, mravů a jazyků k pokojnému soužití si zaslouží obdivu. Navíc stál Akbar před téměř neřešitelným problémem - totiž jak se postavit k základnímu protikladu mezi Muslimy, kteří byli v Indii považováni za dobyvatele a vetřelce a Hinduisty, kteří sami sebe chápali jako pravé vládce země. A ani četné předchozí vojenské porážky nedokázali zlomit jejich svébytnou duchovní sílu.
Náboženská protikladnost se jeví jako nepřekonatelná: Pro Muslima není boha kromě Boha a před tímto Bohem jsou si všichni lidé rovni a všichni Muslimové jsou bratři. Hinduisté naproti tomu vyznávají nesčetně různých bohů a přenechávají na každém jednotlivci, kterému bude prokazovat nejvyšší úctu. Že by si lidé měli být rovni, je naopak pro Hinduistu naprosto nemyslitelné - každý se rodí v určité kastě, v níž se musí rovněž naplnit jeho osud. Není tedy nejmenší shody ve dvou nejdůležitějších měřítkách pro člověka: ve vztahu k bohu a ve vztahu mezi lidmi navzájem.
Přemoci takovou rozpolcenost, zasahující navíc i do těch nejjednodušších společenských norem, si žádá nejvyššího státnického umění a naprosté snášenlivosti. Akbar musel mít obojí, neboť dokázal za těchto předpokladů zajistit nejen léta pokojného rozvoje, ale též kulturní rozkvět, při němž vzniklo a rozvinulo se mnoho krásného a cenného. Ale ještě něco navíc. Neboť během posledních let svého života se Akbar staral nejen, aby si udržel moc, chránil život svých poddaných a podporoval umění, ale pokusil se o něco mnohem dalekosáhlejšího - založit nové náboženství.
S tímto záměrem k sobě na svůj dvůr povolal nejen nejproslulejší imámy a muftí z celého islámského světa, ale též ctihodné bráhmany, indické světce, Zarathuštrovy kněze, perské uctívače ohně a lámy z Tibetu. Dokonce povolal z Goy několik otců Jezuitů. V takovém kruhu vedl nekonečné disputace, jež musel často urovnat rázným slovem, když se mysli již příliš rozohnily. Jistě přitom poznal, že je snazší dobýt si i tak ohromnou a mocnou říši na zemi, nežli vybudovat pro všechny závazně podobnou říši v nebi.
Akbar se nakonec spokojil s polovičatým řešením a založil nový kult, který pojmenoval "Dín-i-Iláhí". Nevíme o něm nic bližšího, nežli že to bylo velmi velkorysé monotheistické učení. Za nejvyššího představitele tohoto náboženství ustanovil Akbar sám sebe; ne tolik proto své zbožštění, o které šlo římským císařům, ale spíše aby vyloučil hádky, které by vyvolal každý jiný náměstek boží. Nedá se říci, zdali toto náboženství, které ovšem nebylo prosazováno násilím , Akbara, který loňského roku zemřel, přežije. Pokud zaniknu, zůstane alespoň v paměti jako Akbarův sen. Snad bychom byli v pokušení i zde snít takový sen.—

105. dopis
Kaspar Schoppe, Řím
Samuelu Dilbaumovi v Augsburku

na den Zvěstování Panny Marie

Pane! Již vícekráte jsem měl příležitost vás co nejvýrazněji pokárat za vaše letáky a nechápu, že vám vaši hanebnou činnost ještě nikdo nepřekazil. Jistě naleznu způsob a prostředky, jak zapůsobit na vévodu Maxmiliána Bavorského, aby doporučil městu Augsburgu netrpět vás mezi zdmi této až příliš svobodné obce. Hledejte si pak jinou peleš, ze které byste šířil své nenávistné tirády. Ale pamatujte, že budeme bdít. Moji přátelé mají dlouhé prsty. Tím nesnesitelným pochlebenstvím vůči následovníku onoho vražedníka Timura jste nyní dovršil míru své zvrhlosti. Nejen že velebíte podrobení od přirozenosti mírného lidu, jaký Hinduisté vždy byli, a oslavujete je málem jako hrdinský čin a prodejnost Rádžputů, kteří ostatně nakonec jen podlehli brutálním výhrůžkám, přičítáte Akbarovu státnickému umění, ale navíc ještě oslavujete založení nového náboženství, jež ve skutečnosti není ničím jiným nežli modloslužebným zbožštěním vlastní osoby. A ještě se odvažujete činit z toho tak nehorázný závěr, že by podobného náboženství bylo zapotřebí i v říši, která se honosí jedinou pravou vírou lidstva, Křesťanstvím a květy jejíž kultury a požehnaná vláda nad věcmi světa o celé věky přetrvá veškeré veliké moguly. Nevím, zda přísněji soudit vaši nejapnost, či vaši opovážlivost, nejspíše se u vás obé spájí, pročež nenacházím omluvu. Budete tedy umlčen.—

předchozí část:                 andresius.pise.cz/351-dopis-101-104.html

následující část:              andresius.pise.cz/353-dopis-107-108.html