Andresius | Dopis 101 - 104

TŘETĺ KRUH
TAJNÝ SPOLEK

Anno Domini 1606

101. dopis
Christoph Besold, Tübingen
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

v lednu

Drahý příteli, stalo se cosi strašného, mé pero se to zdráhá popsat. Má fantazie si ani nestačí představit všechny nechutné podrobnosti. Celý Tübingen je nanejvýš rozčilen a městem jde jen jedna řeč plná zděšení, odporu a také smyslnosti. Jestliže se něco šuškalo o bezuzdných orgiích, kterými ve starém Římě dráždili cézarové své smysly, nepomyslil by si přesto nikdo, že se něco takového může dít v naší době a přímo mezi našimi zdmi. Byly tu sice již všelijaké studentské vylomeniny, provokující ctihodné měšťany, ale nakonec vždy převládla shovívavost nad mladickou nerozvážností a to nad čím se dnes pohoršují, by jindy odbyli pokrčením ramen. Ale dnes je tomu jinak. Protože zpráva, jež nyní obíhá jako blesk, se po přísném vyšetření zhustila v děsivý příběh, který zatlačuje do pozadí i ty nejperverznější fantazie. A uprostřed těchto pověstí, jež jsem raději pouze naznačil, figurují nám důvěrně známí Johann Valentin Andreae a jeho přítel Wilhelm Bidembach. Ano, není pochyb o tom, že Andreae, který se považuje za mého žáka a chráněnce, se vybarvil jako vůdčí duch a hnací síla opravdového čarodějnického sabatu! Jsem z toho bez sebe. To já jsem v něm něco takového probudil? Kdo by se byl v něm nadál byť jen těch nejslabších sklonů takového druhu? Ovšem, ten mladík mnoho četl a příliš málo žil, ale to se musel odreagovat právě takhle?
Co se stalo? Šest mladíků a osm mladých dívek se zavřelo ve stodole, jejíž dveře a vikýře zastřeli suknem. Na mlat, kde bylo teplo od sousední maštale, si snesli bohaté zásoby - košíky pečiva, klobásy a chléb, sud vína pár korbelů piva a láhev kořalky. Kolem rozprostřeli matrace pod záminkou toho, že budou slavit hostinu po způsobu starých Římanů "ležíce při stole". Jedna z těch ženštin je vyhlášená běhna, ale ostatní byly počestné měšťanské dcerky, mezi nimi byla i nejmladší dcera hlavního městského faráře. Andreae a jeho kumpáni vzbudili naivní zvědavost oněch nešťastnic všelijakými tajnůstkami, prohlašující se za vyvolence zasvěcené do nejstarších obřadů; a ty hloupé husy jim to uvěřily.
Začali se jim vemlouvat žertovnými řečmi, pojídajíce a popíjejíce, leč Andreae je nutil ve všem k přemíře. Některé panny, se vzpěčovaly opojným nápojům, ale z těch si tak dlouho tropili posměch, až se poddaly. To je brzy rozehřálo a nálada dostoupila vrcholu. Tehdy mrkl Andreae pokradmu na tu poběhlici a ta se hned začala svlékat a vyzývavě pohupovat v bocích. Přátelé to odměnili potleskem a ostatní vyzvali, aby následovaly jejího příkladu. Ty se toho ulekly a váhaly, ale přátelé se jich chopili a s pomocí oné běhny jim strhali šaty z těla. A začali křepčit nazí v divoké závrati, kterou Andreae, který udával rukama takt vydával za "svatý tanec". Děvčata se s tím nakonec smířila s vroucí tužbou, aby zůstalo při tomto podivném rituálu. Andreae je pobízel k stále rychlejšímu tempu a divočejším skokům, takže námahou až supěli. Nakonec padlo jedno děvče vyčerpáním a to bylo pro jednoho z mladíků znamení, aby se na ni vrhl a zvířeckým způsobem jí učinil násilí. Tomu osudu nakonec žádná neunikla Nikdo neslyšel zoufalý křik hanobených dívek, a když se jedna mocně postavila na odpor, byla nakonec zdolána více muži najednou.
Když se zdál být ukojen divoký chtíč, vyzval Andreae své přátele, aby dali svým obětem napít a vybídl je opět k jídlu. Některé si myslely, že je tím konec jejich soužení, ale to se naopak ještě nepochopitelně zostřilo. Neboť Andreae oznámil, že každá dívka teď musí náležet po řadě každému z mladíků a hned s děvkou předvedl, jak se to má provést. Co se odehrávalo dále zahanbuje barvitost našeho líčení. Teprve po třech dne se podařilo jednomu děvčeti odtud vykrást. Když to zjistili, přimělo je to k okamžitému útěku. Andreae unikl a nikdo neví, kam se poděl; Bidembach se skrývá. Tři další zloduchy lapili a budou čelit trestu. Jedna dívka zápasí se smrtí, jiná se chtěla vrhnout do Neckaru; všechny jsou hanbou a tím strašným zážitkem poznamenány na celý život.
Jak se jen to mohlo stát? Chápete, že mi to nedává spát. Podařilo se mi vyčenichat Bidembacha v jeho skrýši a když jsem slíbil, že ho nevyzradím, s ním vést dlouhý hovor. Ale co jsem takto zjistil, jen zvýšilo mou bezradnost. Andreae se prý chtěl vysmát našemu loňskému setkání. Vychvaloval se, že svým vyfantazírovaným příběhem o onom Christianu Rosenkreuzovi tak obveselil tolik učených hlav. A my jsme se prý lapili na tu tučnou návnadu jako hladoví pstruzi v rybníce, kterým už dlouho neprotekla kapka čisté vody. Chtěli jsme zosnovat spiknutí, jež by otřáslo základy světa, ale jen duchaplnými slovy a hlubokomyslnými frázemi, ale ne ve skutečnosti a smělými činy. Hloubali jsem nad tím, jak být spřáteleni s celým světem a pokusili jsme se namíchat kaši ze všech náboženství, jež by nikomu neuškodila, ale také nic neznamenala a že nás má za holandské tabáčníky: vzali jsme prý špetku Jezuitského kořene, několik smítek Kalvinismu, mocný stroužek luterství a vylouhovali jsme to erasmovským humanismem, aby to pozbylo své ostré chuti; pak jsme vše ještě okořenili exotickým kořením Buddhismu a Hinduismu. A tu směs jsme nacpali do islámské vodní dýmky a takto navýsost spokojeni jsme od kamen přihlíželi běhu světa.
Není prý čas zaklínat současnou mizérii, ale je třeba udělat radikální řez a nebát se při tom tvrdosti a brutality. Panující moc není také nijak útlocitná a všechna náboženství se svými mocenskými prostředky vysmívají křesťanské lásce. Dokladem toho je, že křesťanstvo za půldruha tisíciletí zplanělo a porostlo zemi jako jedovaté býlí. To vše je třeba vyplít od kořene a do základu a vrátit se ke kořenům křesťanství. Přišel prý čas vypěstovat z nich strom nového světa, podobný germánskému Yggdrasilu, který vymýtili z německých duší.
Z takových pomatených idejí učinil závěr, že jsou si všichni lidé rovni svou přirozeností i svými božskými právy a veškeré statky na zemi jim náležejí rovným právem jako společné zboží. a týká se to i žen, což předvedl svým šíleným činem, k němuž strhl i některé své kumpány. A přidal se k tomu ještě další motiv, který nelze označit jinak než jako zběsilý únik ze všech pravidel, jež mu byla vštěpována - na faře u otce, na naší Alma mater a konečně i mým dodatečným poučováním, jež do sebe tak lačně sál. Krátce se všechno dá svést na to, že církev a výchova po staletí systematicky potlačovaly v člověku jeho přirozené žádosti. Všechny pudy a žádosti jsou od Boha a je třeba je řádně prožít, aby se daly překonat. Navazuje tak vlastně na starodávné učení Karpokratovců, kteří byli odsouzeni již v prvních křesťanských staletích.
A zde se odkrývá pohled do propasti, z něhož mám hrůzu. A především se musím sama sebe ptát, co jsem učinil, nebo naopak měl učinit a neučinil, abych Andreaeho , jehož píle a nadání mi lichotily, zadržel? Nic nenasvědčovalo tomu, že tak záhy přijde takový hrozný pád. Nebo jsem ho snad, hrůza pomyslet, neúmyslně do této propasti svrhl? Ta myšlenka mě mučí. a co náš tajný spolek? To takhle působí na naše mladíky? Co jen, při všech zástupech nebeských, uvedeme nevědomky nebo nechtěně v život? Což je náš svět domeček z karet, který se při sebemenším pokusu ho poopravit, beznadějně zřítí? —

102. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Christophu Besoldovi v Tübingen

leden

Milý příteli, chápu tvé zděšení a sdílím i tvůj odpor, ne ale již tvou bezradnost. Jistě i tebe po náležité rozvaze opustí. Však je ti známo, že ještě nikdy i předobré učení nezabránilo nízkým činům. A na druhé straně odstrašující příklad někdy dovede k polepšení. Jistě to však musí trápit učitele a vychovatele, jenž neustále varuje před mocí zlého. Tu se hodí spíše lékař, kterého přeci volají vždy, teprve až neduh propukne. A lékaře také všude vítají s nadějí, zatímco učiteli předkládají své pochybnosti. Můj příklad možná poněkud kulhá, neboť vychovatel se zabývá více duchem, lékař pak více tělem, ale nakonec je tu vždy nějaké vzájemné působení, jež není možno zanedbávat. Ale nechci tě nudit svou duchaplností.
K tomuto případu: nepovažuji mladíka ještě za ztraceného a naši věc tím méně. Což bys nepovažoval za opovážlivé chtít řídit osud člověka nebo dokonce celého světa? Nepůjdu tak daleko jako kněží, kteří přenechávají nakonec vše nezbadatelnému úradku božímu a čerpají z toho žádoucí útěchu, která ti teď tak chybí. Nehodlám totiž ničím omezovat to, co chci, i když vím, že provést to si vyžádá veškeré mé síly a navíc uskutečnění nezávisí jen na mě. Naším údělem je neustále znova selhávat. Ale je-li tomu tak, pak nechť se nerozbíjíme o maličkosti, ale raději si lámejme zuby na projektech, jež zaměstnají veškerou naši představivost. S důvěrou se vztáhni ruku a sáhni po své hvězdě a čiň tak stále znovu, i když ti v rukou pukají mýdlové bubliny anebo když si tápaje kolem spálíš prsty. Něco takového se mohlo právě přihodit Andreaemu. Odvážil se být důsledný. A to je něco na co se stále táži: Zda něco takového totiž může člověk podstoupit pro poznání, které už lidstvo dávno má.
Zde vidím náš jediný a neřešitelný problém. Lidský život je příliš krátký, měřeno silou jeho ducha. Lidstvo, které přetrvává všechny jednotlivce, by mohlo duševní síly využít, kdyby pečlivě spojovalo poznatek s poznatkem do jakéhosi Jákobova žebříku. A po něm bychom mohli všichni zároveň nepřetržitě stoupat vzhůru. A místo toho každé pokolení a každý jednotlivec znovu začíná od začátku. Existují jistě různá podání; ale jeden jim důvěřuje, jiný k nim nemá důvěru a nic z toho nikam nevede. Nacházíme se , soudím, v převýznamné době v níž jsme stále větší okruh lidského vědění otevřeli stále více lidem. To s sebou nese nemalé otřesy, protože se zpochybňují doposud nedotknutelná ustanovení víry. Zachvátily celé minulé století. Odkdy dokáže dát odpověď na to, čemu je nutno věřit, a odkdy lépe zná klamnou víru svých předků, může si každý sám budovat svůj nebeský žebřík.
Příteli! Není potřeba pohlížet v propast, abychom zakusili chvění. Chaos vládne všude okolo nás. Nenech se oklamat klidem svého učeneckého bytu v Tübingen a děkuj svému nezdárnému studentu Andreae, že ti otevřel oči; ne abys poznal , jak zavrženíhodné je blouznivé mládí, ale aby se ti odkryla vlastní samolibost. Jistota víry! Možná. Třeba někdy existovala. Ale od té doby , co vzala za své, se všichni o překot snaží k ní vrátit nazpět, budiž to ta víra nebo ona, nebo nějaká úplně jiná -na všech nyní lidé lpí zapřisáhleji, nežli na oné, již snad kdysi společně sdíleli. A proč? Protože nechtějí žít v nejistém poznání. Dosud nechtějí. A existuje, příteli, tajné společenství, jehož učedníci tuto nejistotu vydrží. Neznáme jejich jména ani tváře, ale je jich mnohem, mnohem více, nežli soudí ti, kdo se onehdy shromáždili v tvé knihovně, aby si vyslechli příběh Christiana Rosenkreuze, který jsem tehdy shledal stejně jako nyní velmi půvabným a užitečným. —

103. dopis
Christoph Besold, Tübingen
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě

na popeleční středu

Milý příteli, stále se nedokážu uklidnit. Ta potupa! Takový cynismus vůči nám všem! Jak dobře jsme to všichni mínili, jen aby do dospělo k takové špatnosti! A něco takového nespáchá žádný neotesanec a nevzdělanec, žádný hrubant a selský výrostek, ale po výtce inteligentní a neobvykle sečtělý, navíc poeticky nadaný mladík, který byl ozdobou svého pokolení.. Jak jen asi strádá jeho ubohá matka, která do něj vkládala takové naděje a již viděla Johanna Valentina v nějaké hodnosti a úřadu v Tübingen. A ty se mu nyní navždy zavřely. Kdyby byl bral ohled alespoň na její stáří! ale to pro něj nic neznamená. Má nás nejspíše za nějaké bezmocné roztřesené staříky a není v tom sám! I Bidembach, který přede jen projevuje jisté známky kajícnosti se ke mně chová s blahosklonnou přezíravostí, jako bych byl nějaký primitivní divoch, který se tak tak dokáže vyjadřovat a jemuž zůstává náhled na pravou podstatu světa beznadějně vzdálen. Takhle daleko přece, ani podle tvé teorie, se člověk nemůže vrátit, že by ani nohou nevstoupil na jediný ze stupňů, které jiní pracně pokládali. Přeci nemůže mezi generacemi zet taková propast, že by se navzájem vůbec nepochopily a navíc vůči sobě ztratily jakoukoliv úctu! —

104. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt
Christophu Besoldovi v Tübingen

v postě

Pomalu, příteli, pomalu! Což tě mrzí méně, když si nadějný mladý muž svévolně poničí kariéru, než tvá zraněná pýcha a pedagogická marnivost? Promiň mi tu otevřenost, ale jen tak si dokáži vysvětlit tvou zmatenost. Co se týče věku, stáří není jistě žádnou zásluhou. Důležitější je udržet si určitou duchovní mladost, která se stále dokáže obnovovat. Ta nezávisí na letech. Mnozí jsou již v mládí duchovně mrtvi a nikdo je nevzkřísí jako Lazara. Jiní odumřou tehdy, když se v něčem duchovně nebo hmotně zabydleli. Jsi o dvanáct let starší Andreaeho. To je při jeho sedmnácti letech mnoho. A já jsem skoro dvakrát tak starý jako on. Tebe zná Andreae lépe, mne skoro vůbec. Ty jsi nedokázal plně uspokojit jeho touhu po vědění a já neměl ani to štěstí ji v něm vzbudit. Rozhodující ale pro něj zřejmě byl ne náš věk, ani naše výchovné možnosti , které jsou vždy problematické, ale to, že v jeho očích jsme jednak usazeni, nejen duchovně ale také v rámci a hranicích současných řádů společnosti. Lituješ toho, že se Andreae v Tübingen znemožnil. Co ale když se již dříve v jeho očích znemožnil Tübingen, nebo celé Württembersko, nebo celá Svatá říše Římská?
Co se týče těch tebou zmíněných Karpokratovců, všech těch věcí se ony ženy zúčastnily dobrovolně. Bylo by namístě se zeptat, zdali s orgiemi souhlasila opravdu jen ta poběhlice, ale třeba ne také farářova dcerka? A nevybuchuj, prosím, hned hněvem. Když nechápeš mladíky, oč spíše se ti povede u děvčat? A pokud se jim skutečně stalo násilí, nad čímž se rozhořčuje celý Tübingen, nepředčí to, co se děle s údajnými čarodějnicemi. Nad tím se nikdo v Tübingen nevzrušuje? Co je dobré a co je špatné? Vždycky to, co lidem předepíše církev. A nechtěl Andreae, podle toho , co to sdělil Bidembach, založit právě novou církev?
Čemu vděčí všechna náboženství za svůj vznik? Strachu před přírodními silami, které lidé nedokáží vysvětlit. Z nich vznikla víra ve Všemocného, ovládajícího nadpřirozené síly. Tomu se chce člověk ve své bezmoci připomenout, toho si chce příznivě naladit. To je první stupeň žebříku. A mocichtiví kněží spolu s vládci dokázali vždy lidské bezradnosti využít, a vymyslili bohy, jejichž zástupci se troufale prohlásili. A dále rozdmýchávali strach a šířili bázeň a jen ve svých rukou ponechali malý plamének naděje. Poznáváním Boha se odůvodňovalo šíření pozemské moci. A všechny oběti, které jednotlivec církvi přináší pro svou věčnou spásu, ve skutečnosti přináší vládcům a pro jejich pozemské blaho. Chápeš již, že se někdo může vysmívat žebříku, jenž má vést k trůnu Boha, ale ve skutečnosti končí před trůnem papežovým nebo císařovým? A že pak chce svůj žebřík opřít o zcela nový základ, který ještě nikdo nepoložil a jít cestou, kudy ještě nikdo nikdy nešel? Pak ovšem nechce Andreae nic jiného , nežli my, i když črtá ten nový základní stupeň trochu někde jinde a také tak činí poněkud překotně. Pravda je, že, co my máme za uvážlivost, považuje on asi za bezradnost.—

předchozí část:                 andresius.pise.cz/...

následující část:               andresius.pise.cz/...