Dopis 207 + Zpráva o holandském příměří

207. dopis

Jan Ámos Komenský, Vaihingen
Janu Laneciovi v Přerově

v říjnu

Můj drahý mistře, vracím se domů. Má cesta nějaký čas potrvá, neboť musím celou dalekou cestu vykonat pěšky. Všechny peníze totiž, které jsem ze svých skrovných prostředků dokázal ušetřit, jsem dal za knihu, kterou považuji za nedocenitelnou: "De revolutionibus orbium coelestium" Mikuláše Koperníka. Je to vskutku převratné dílo a na ní se zakládá, jak chápu, celý svět. Na Heidelberské univerzitě, kde je Koperník ve velké úctě, jsem z ní mnohé pochopil a nabyl jsem přesvědčení, že jestliže se takové nové chápání světa obecně rozšíří, celý svět také promění. A já chci k tomu také přispět.

Jakkoli mě tíží stesk po mé rodné Moravské vlasti, dovolil jsem si okliku přes Vaihingen. A také Prahu musím bezpodmínečně navštívit. Do Vaihingenu jsem dospěl vlastně omylem - a přece jen ne nadarmo. Celé Německo je nyní rozhorleno pro spis, který zveřejnilo jisté Bratrstvo růžového kříže. V Heidelberku přijímali onu "Famu" přívětivě a pochopením. Můj učitel, David Pareus rozvíjí myšlenky dosti podobné těm, které zaznívají ve "Famě". I jeví se mi, že musí toto bratrstvo znáti, byť by i nebyl jeho členem. Když jsem se odvážil ho na to otázat, jen se pousmál. A když jsem na něj nadále naléhal s velikou žádostí vstoupit s tímto bratrstvem ve spojení, oč se zde snaží přemnozí, prozradil mi pod pečetí tajemství jen jedno jméno: Johann Valentin Andreae.

Domníval jsem se, že je v Tübingen, ale náhodou jsem se již cestou dozvěděl, že působí jako diákon ve Vaihingen. Tam jsem ho vyhledal. Moje touha po vědění byla však nejprve zklamána - snad jsem vychrlil své otázky příliš překotně. Andreae totiž rozhodně popřel, že by měl cokoli společného s "Famou" nebo s Rosikruciány. Zcela to vylučoval i jeho duchovní stav, což jsem ovšem chápal. Ovšem tento úřad, jak jsem se později dozvěděl, zastává pouze několik měsíců. Ovšemže si povšiml velkého pozdvižení, jaké ten spis vzbudil a spis četl. Stěžoval si, že zavdává podnět k tak velkým nedorozuměním. I on totiž soudí, že musí přijít všeobecná reformace, ale takové nemůže být mimo církev - a mysle tím jednoznačně luterskou. A pro mne spočívá kouzlo onoho spisu právě v tom, jak se zříká veškerých církví. Překvapilo mě však, že Andreae oproti všem ostatním, s nimiž jsem předtím mluvil, prohlásil Bratrstvo za mystifikaci. Tvrdil velmi určitě, že takový řád vůbec není; dokonce říkal, že pokud bych do něj chtěl vstoupit, musel bych si ho sám založit; ale pak - opět náhodou - jsem objevil v Andreaeho nádherné bibliotéce znak jeho rodu. Je to ondřejský kříž - což není jistě překvapivé, avšak jednotlivá pole tohoto kříže obsahují růže. Je to jen náhoda? Možná jsem díky své vtíravosti objevil něco, co nyní musím udržet v tajnosti. Aniž bych se byl jakkoli vracel k původnímu tématu zapředl jsem s Andreaem velmi hluboký rozhovor a shledal jsem v něm tak velmi duchaplného muže. Když částečně překonal svou počáteční nedůvěru ke mně, zavedl mě do jím spravované školy a ukázal mi velkého dřevěného koně po němž chlapci lezli udatně nahoru a dolů skákali na něj i z něj dolů. Seznal prý takového v Itálii a ve Vaihingen jej nechal sám vyrobit. Nato jsem se pohřížili do rozhovoru o výchově. Andreae kladl velkou váhu na tělesnou zdatnost měšťanských synků a uváděl v její prospěch mnohé klasické příklady. "Tohoto Trojského koně jsem uvedl do školy”, pravil pak žertem, "ne abych vyhrál válku, ale abych získal důvěru mládeže.” V tom jistě tkví mnohem slibnější budoucnost, nežli v poselství tajemných bratrstev. Tak jsem se rozloučil s tímto podivuhodným mužem s předsevzetím zůstat s ním v písemném kontaktu.

Štrasburské Zprávy
O tom, jak válce bylo prozatím zabráněno, ohrožení míru však trvá

V Holandsku ještě dnes straší malé děti jménem Albovým a nevypravitelné krutosti, jež vévoda dopouštěl, aby přivedl odpadlé nizozemské provincie násilím zpět do lůna veliké španělské říše, zůstávají v živé paměti. Válka mezi Španělskem a Generálními státy, která si především od nich vyžádala ohromné oběti, stále ještě neskončila. Byla jen roku 1609 přerušena dvanáctiletým příměřím. Pro všechny válkou stižené to znamenalo zvěst o míru na velice dlouhou dobu. Ve světě však dvanáct let uplyne jako nic a válka zůstává přítomna asi jako obluda spoutaná řetězy, které však dříve nebo později puknou a ona se vrhne na lidi s o to větší silou. A nyní by se to málem bylo stalo, ještě před uplynutím lhůty.

A byla to opět Jülišská pevnost, jež se ukázala být oním sudem plným prachu, kterému stačí jiskřička a zpustoší celou německou říši. Když se do jeho zdí v roce 1609 proradně vetřel arcivévoda Leopold, aby ji tak proti luteránům i kalvinistům zabral pro katolíky, vytáhlo proti němu francouzské vojsko a pevnost dobylo; následně ji Francouzi vydali luterskému falckrabímu z Pfalz-Neuburgu. Když se však nyní neuburský falckrabě stal katolíkem, neboť mu zřejmě, podle známého vzoru, Jülich stál za jednu mši, hrozilo, že město padne do rukou katolíkům bez jediného výstřelu. To však nehodlali kalvinisté připustit, pročež přispěchaly na pomoc svému novému bratru, braniborskému kurfiřtovi, právě Generální státy, a Jülich obsadily. To zase nehodlali dopustit Španělé, a tak proti sobě zanedlouho stanuli u Reesu dva velicí vojevůdci naší doby, Ambrosio Spinola a Mořic Oranžský, oba s velikým vojskem. Ještě neuplynula ani polovina sjednaného příměří a jediný výstřel z muškety nebo jiná nepředloženost ho mohly naprosto zmařit a rozpoutat katastrofu.

Pokud se vůbec z válek dá získat nějaké poučení, pak je to to, že nikdo nedokáže předvídat, jak dlouho budou trvat a jaké ztráty zúčastněným přinesou. Vzpomínky na úporné boje byly ale na obou stranách dosud v tak živé paměti, že je pro tentokrát odradily od zacházení do krajnosti. Spokojili se s vyhrůžkami a zasedli za jednací stůl. Výsledek? - Prozatímní dohoda, která vše nechává při staré prozatímní dohodě. Tedy že při výslovném zachování vzájemných nároků na dědictví Jülišské, zůstává prozatím neuburskému falckraběti Jülich a Berg a braniborskému kurfiřtovi Kleve, Mark a Ravensburg, a jako náplast za ztracený Jülich mu bylo ještě navíc přiznáno panství Ravenstein. Tak se podařilo uchovat mír.

Je to také jen prozatímní mírové ujednání nebo příměří, jaká se nyní obecně mezi katolíky a protestanty klopotně sjednávají. Mír není, když se pouze upustí od nastávajícího ozbrojeného střetu. Pevný mír vládne až tehdy, kdy je jisté, že nepřetrvávají žádné nepřekonatelné konflikty. Tak ani Augsburský mír z roku 1555 nepřinesl vlastně skutečný mír, ale nanejvýše příměří. Trvalo sice půl století, ale konflikt, který byl jeho základem se mezitím jen vyostřil. To ukazuje na to, že smlouvy nepomohou, když nejsou míněny upřímně. A tak je se co obávat, že konec španělsko-holandského příměří, který nastane za sedm let rozpoutá další válku, do které bude vtažen veškerý křesťanský svět.

Podaří se v oné krátké době sedmi let, jež nám zbývá, vybudovat opravdový a co možná trvalý mír?

předchozí část:                   andresius.pise.cz/427-dopis-205-206.html           

následující část:                  andresius.pise.cz/429-dopis-208-209.html