Dopis 208 - 209

208. dopis

David Magirus, Tübingen
Samuelu Dilbaumovi ve Štrasburku

na 2.adventní neděli

Milý příteli, odpovím Vám na otázku, kterou jste vznesl ve vašem jako vždy poutavém listě: Bez celkové reformace "veškerého světa" tento svět zanikne. K tomuto názoru jsme došli a také jsme se pokusili takovou všeobecnou reformaci započíti. Ačli nebyli jsme toho vědomi, že i to znamená rozpoutat válku, s důsledky, jaké nikdo není s to rozpoznat. Prozatím neteče při ní krev, leč jen inkoust. Žasnu nad tím, kdo všechno náhle je anebo se touží stát rosae-crucianem. A existuje tento řád vůbec? Máte právo vědět přesně, jak tomu právě nyní je.

Malý kroužek, v němž povstala "Fama" se prakticky rozpadl. Snad i nyní usilujeme jako dříve o totéž, ale každý po svém způsobu. Andreae, jež vymyslil postavu Christiana Rosenkreuze a vlastně předl i Famu, již o ní nechce více slyšeti. Nejprve ho rozhořčilo, že Besold zkrátil jeho původní rukopis a vynechal místa, která Andreae považoval za podstatná. Poté ho dále rozhořčil ohlas na "Famu", která i přesto, že k ní byl připojen výtah z Boccaliniho, na čemž Andreae trval, nesplnila očekávání. Tento neočekávaný mohutný účinek, ho dokonce zděsil, neboť se obává o svůj úřad. Andreae, který se již vzdal nadějí na kariéru duchovního, získal neočekávaně díky protekci místo diákona ve Vaihingenu a pospíšil si odříci se prohřešků mládí, k nimž čítá i Famu. V posledním rozhovoru, který jsem s ním vedl, naléhal na to, aby byl vydán další spis, takzvané Confessio, jenž by obsahoval objasnění a korektury již řečeného. On sám se toho však podejmout nehodlal. Mezitím se vstoupil rovněž v manželství s dcerou faráře z Poppenweileru a ve svém důstojném rodinném stavu se nehodlá dát ničím obtěžovat.

I Besold se obává o své profesorství, kdyby se snad proslechlo, že náleží k rosikruciánům, a tak je též velmi zdrženlivý. Tobias Hess, jeden z nejlepších Andreaeho přátel, zemřel. Onen vzruch byl pro něj jistě přespříliš. On to totiž byl, kdo více nežli jiní trpěl nejednotou mezi "bratřími" a želel jí o to více, jak mocné pozornosti se Fama domohla (rovněž díky Vašemu přispění). Nollius podle mého zaujal přímo extrémní stanovisko. Vždy se zasazoval o radikální řešení, což jsme přičítali jeho mladistvé bouřlivosti a nezkušenosti.

Je posedlý myšlenkou, že křesťanství je třeba zcela vymýtit.. Hodlá založit sektu Fénixovu, neboť nový člověk může povstat jen z úplného zmaru. Obávám se , že plánuje nějaké násilné skutky. A nepochybně budou pak přičteny k tíži bratrstvu Růžového kříže.

Daniel Mögling přesídlil do Heidelbergu. Z Frankfurtu ho vyhnaly protižidovské výtržnosti a jistě by litoval, pokud Nollius uskuteční své plány, že si s ním kdy sedl za jeden stůl. V posledních dnech je také unesen oním "Grálem" a rozvíjí dále myšlenky, které do našeho kruhu přinesl kdysi Haselmayr. Ten se mezitím stal mezi Rosikruciány prvním mučedníkem, neboť se praví, že nepřečkal svůj první rok na galéře. Mögling pak nalezl na Heidelberském dvoře spřízněné duše a vkládá, jako i my kdysi, své naděje do mladého kurfiřta. Něco takového by ale dle mého soudu mělo smysl, až pokud by skutečně existoval nějaký rosikruciánský řád.

Tobias Adami a Wilhelm Wensius našli svůj nový svět již hotový ve "Slunečním státě" Campanellově. Pilně jej překládají a přitom hledají vládce, který by byl připraven vytvořit stát na zemi podle tohoto vzoru, ale já pochybuji, zda bych v takovém státě mohl žít. Neboť, ač je tam vše vhodně uspořádáno, je tam vše podřízeno příliš přísným pravidlům. Příliš se přitom spoléhá na moudrost a dobrotu vládcovu, ale ve skutečnosti je tam každý vystaven svévoli dozorců, kteří se navíc ještě odvolávají na hvězdy. K tomu nakonec došel ten starý revolucionář Campanella, jenž nás ještě na konci svých Soláriiujišťuje: "Jedno však neopomenu, totiž že zcela a naprosto uznávají svobodu člověka, a vypráví se, že když byl jeden z jejich filosofů krutě trýzněn nepřáteli, přesto jej nedokázali přinutit říci jim ani slůvko z toho, co by rádi zvěděli, neboť byl pevně rozhodnut mlčet.” A dodává: "Tak ani hvězdy , které jsou nám vzdálené a jen pomalu se pohybují, nás nemohou přimět jednat proti našemu rozhodnutí. A nestojíme ani pod příkazy božského zákona, vždyť člověk je tak svoboden, že se i Bohu rouhat může. Bůh však nikoho nepopouzí proti jemu samému ani proti sobě.” Já bych zde dodal: ”... ani neovlivňuje ve svůj prospěch.” Ale právě o to jde v Augustinově Civitas Dei jako i v Campanellově Civitas solis. Jen byl jeden Bůh zaměněn jiným; ten Campanellův má alespoň tu přednost, že se méně o lidi stará.

Avšak odpusťte, odběhl jsem. O Johannu van den Linde třeba uvést, že se velice těší na záplavu poutavých knih. Náleží k oněm knihkupcům, kteří nejraději prodávají to, co i je naplňuje nadšením. A tím směrem směřovaly jeho starosti v posledních letech. Snil o tom, že "Fama" za vzbudí celý příliv rosikruciánské literatury. To považuje za nejdůležitější. Někteří lidé si spisů váží více nežli života. Možná mají pravdu, pokud dnešní spisy vtisknou svůj život zítřku. Ale činí to? Dokáží to?

Ne, už se nikam nezatoulám. Chtěl jsem Vám jen předvést, jak tomu nyní s rosikruciány je. Jsou, ale přitom nejsou. Nebo možná byli a už nejsou. Nebo - ještě jinak, jak soudí Mögling - byli vymyšleni a tudíž nyní existují. Někdy si přeji, aby byli rosikruciány všichni lidé - to by pak svět byl vyléčen. Jindy zase doufám, že nikdy žádného rosikruciána nepotkám. Nakonec se většinou smířím s tím, že jsem se stal rosikruciánem, aniž bych to byl chtěl. Mnoho jich bude rosikruciány, aniž by o tom věděli! Alespoň to se nám podařilo...

209. dopis

Gerhard von Taxis, Vídeň

Janu Keplerovi v Linci

28. prosince

Ctěný mistře věd matematických a astrologických, mám k Vám úpěnlivou prosbu, kterou jsem Vám již dříve předložil, avšak vy jste pro jiné naléhavosti, jimiž jste zavalen, ji zřejmě nemohl vyhovět, pročež mám samozřejmě pochopení. Neboť čím, je před Vámi, jenž čtete ve hvězdách osudy císařům, nevýznamný poručík. Vy jste však v roce 1608 vypracoval jednomu z mých společníků horoskop, jenž se mi teď dostal do rukou. Jde o pána Albrechta z Valdštejna a jeho jméno jste možná tehdy ani neznal. Soudí, že jste ho vystihl tak přesně, že vůbec nepochybuje o údělu, jaký mu hvězdy přisoudily. O některých podrobnostech, které nebyly pro něj příliš lichotivé, mnoho přemýšlel. Zkusí prozkoumat, zdali se snad nezmýlil v přesné hodině zrození. Ovšem i přesto soudí, že má v ruce spolehlivého rádce pro budoucnost. I já bych takového velmi rád měl a tak vás o něj ve vší zdvořilosti žádám nyní, když je již císař po smrti...

Lístek

Milovaná Astrée, náš rozhovor mi dlouho ležel v mysli. Dávám za pravdu Walteru Raleighovi, když soudí, že v minulosti je obsažena i naše budoucnost. Nechci říci, že se snad dějiny opakují, spíše se v nich jen neustále proměňuje jedno a totéž. Vidím v tom jisté Fatum. A protože lidé mají sklon se opakovat, musejí i dějiny mít neustále podobný vývoj. Dějiny nás učí, že lidé se mění jen málo a pozvolna. Dějiny tak mohou měřit krok lidstva. I když jsou vnější události velmi barvité, podstata člověka se mění jen po krůčcích. Je to jakoby člověk neustále otáčel přesýpací hodiny. Možná se písek po čase nějak zabarví, aniž by člověk věděl, čím je to způsobeno. Jako písek uplývá v našich rukou i život, dříve než si uvědomíme, že bychom snad z toho písku měli něco vytvořit. Něco úplně nového? Myslím, že dějinám nelze uniknout. Vše , co se kdy stalo, plyne v našich žilách. Ale jiní lidé, nežli my, prožívají zase úplně jiné příběhy a mají jiné dějiny. Snad dějiny světa vůbec neexistují, jen dějiny rozličných národů. A možná má své dějiny nesrovnatelné s čímkoli jiným každý člověk. Nemusíme se ničemu příliš dlouho učit, abychom zasáhli do dějin, lidský život je na to krátký. Člověk může jen něco začít a nikoli dokončit. Tušení toho, co je třeba dokončit ho však nikdy neopouští. Oč tu vlastně jde? Zvířata nemají dějiny. Neznají svůj počátek ani konec a jsou v plném souladu s přírodou. Člověk toho o nich ví až příliš a současně příliš málo. Tím se projevuje, jak nepřirozená je jeho existence. Věčnost snad můžeme zakusit jen v okamžicích lásky...

Lístek

Můj zhloubi milovaný Céladone, dějiny se opravdu opakují: Neboť ty jsi pro mne Godefroy de Bouillon, jak ho popsal Torquato Tasso. Což neplyne v tvých žilách jeho krev? Dala jsem pro tebe přeložit několik veršů z Osvobozeného Jeruzaléma a věnuji ti je - jako do minulé, co se ještě stane!-:

PŘEDCHOZĺ ČÁST:     andresius.pise.cz/428-dopis-207-zprava-o-holandskem-primeri.html

NÁSLEDUJĺCĺ ČÁST:  andresius.pise.cz/430-rok-1615-2-dopisy-zprava-o-jezuitskem-paraguayi.html