Rok 1615 - 2 dopisy+ Zpráva o Jezuitském Paraguayi

Anno Domini 1615

210.dopis

Adam Contzen SJ, Mnichov

Kasparu Scoppiovi ve Vídni

na den sv. Antonína Paduánského

Milý profesore,

když jsem si předsevzal vyvrátit vysoce nebezpečné teze Bellarminovy, Suárezovy a Marianovy o nedotknutelné suverenitě lidu, že k tomu bude zapotřebí sepsat celých deset svazků. Kam bychom přišli, kdybychom nemohli vést lid prostřednictvím jeho knížat, jimž přislibujeme, že nad nimi bude bdít božská milost a zvěstujeme jim Boží vůli. Moudré rozhodnutí cuius regio, eius religio sice hraje proti nám tam, kde jsou u moci protestantští vládcové. Ale dosud jsme se nemuseli vzdát naděje, že si jejich srdce opět v malých krůčcích získáme, a můžeme si tedy stát za našim předsevzetím. Proto jsem tedy sice s vynaložením velkého úsilí, ale nakonec rád vystavěl onu desetisvazkovou hráz proti oné domýšlivosti lidovlády.

Také se v současné době spustil veliký pokřik okolo takzvané "Všeobecné celosvětové reformace", jakoby šlo o to trumfnout samého Luthera. Toto obskurní bratrstvo, o němž jsme se velmi záhy dozvěděli, mají někteří za Jezuity,jiní pak za jejich pravé odpůrce. Obojí je stejně absurdní. Nemusíme se bát žádných pomatenců. Pravou všeobecnou reformací bude vítězství protireformace. To je náš pevný cíl, a kdo by na něj chtěl rezignovat, nechť zví, že církev umí počítat ve staletích. Jen je třeba vytrvale kráčet vpřed.

Kdo se však honí za chimérou ideálního pozemského státu založeného mimo církev a bez její podpory, toho nechť poučí sama skutečnost. O čem kdysi snil nešťastný Thomas More v jeho Utopii, a sny, které nyní spřádá, naštěstí zavřen v cele, dominikán Campanella, to vše již po celé roky kvete pod rukama Jezuitů v Paraguayi, v srdci Nového světa v Jižní Americe. Jen si přečtěte přiloženou zprávu, již prostými slovy sepsal Tyrolan, páter Sepp. Naplní Vás obdivem a úžasem.

Mne však pobádá tento slavný příklad k myšlenkám jiného druhu.

Tento ideální stát byl založen proti vůli Evropanů a na ochranu proti nim, to jest proti bílým španělským a portugalským dobyvatelům. To nám přímo vnuká myšlenku, že k nové ideální společnosti je třeba nových a vzděláním nezasažených lidí. Křesťanský západ je snad už příliš zkažený, aby mohl být zachráněn a Bůh dá zazářit slunci své milosti nad jiným kontinentem? Jistě nám tím dává znamení. Pochopíme je?.—

Království Boží na zemi,
aneb
úplná zpráva o založení a udržování Jezuitského státu v Paraguayi, jeho zákonech a obyčejích, jakož i o podivuhodné proměně divochů v bohabojné lidi, jak ji sepsal pokorný sluha Boží

Jak bílí obcují s divochy. Indiáni jsou od přirozenosti lidé přátelští a veselé povahy. Bělochy, kteří vstupovali do jejich země vítali většinou bezelstně. Netušili, že jsou pro ně pohany a modloslužebníky, které je třeba vyrvat ďáblově moci. to ovšem předstírali misionáři a kolonizátoři, dosáhli však tím pouze toho, že divoši nyní vskutku poznali ďábla a přestali doufat v božskou pomoc, ať již měla přijít odkudkoli. Běloši totiž Indiány lovili jako otroky a jako s otroky s nimi nakládali, nepovažujíce je za více nežli zvířata. Místo toho, aby, jak tomu mělo být podle královské vůle jim byli "encomendados", šili svěřeni do péče, aby byli poučeni a vzděláni v křesťanské víře, jsou nyní krutým způsobem zotročováni. Nepožívají nijaké ochrany, zato se učí všem křesťanským neřestem, jež předtím vůbec neznali, jako žádosti po kořalce, hrabivosti, smyslnosti, pokrytectví. Na tom se Patres ze Societas Jesu nechtěli již dále podílet.

Jaký plán Patres societas Jesu pojali. Patres zakoušeli stále znovu, jak dokáží bílí guvernéři za několik týdnů naprosto zničit dlouholeté, opatrné a láskyplné misijní dílo. Pojali tedy plán Indiány zcela oddělit od bílých. Díky svým dobrým stykům na královských dvorech se jim podařil obdržet povolení založit indiánský stát zcela nezávislý na španělské koloniální správě. Zavázali se, že tento stát bude uznávat španělskou svrchovanost a bude platit přímou daň z hlavy a jeho veličenstvo král Filip III. k tomu udělil Tovaryšstvu potřebnou plnou moc.

Nato pátrali otcové po vhodném území. Kolonizátoři se většinou usazovali v ústí řek a odtud vyráželi na své loupeživé výpravy, až kam se mohli po řece doplavit. Na toku řeky Uruguay však otcové vypátrali velký katarakt, jehož mocná skaliska a peřeje nepřekoná žádný člun. A tam tedy, kam se neodvážil vstoupit žádný běloch, se rozhodli založit indiánský stát.

Jak otcové získávali indiány. Zprvu samozřejmě divoši s ostychem ustupovali, jakmile otcové pronikli na území, kam dosud bělošská noha nevstoupila. Zvěst o zločinech bílých je jistě musela předcházet i do panenského pralesa. ale když se otcové již vzdali naděje potkat v nekonečné pustině Indiány, vnukl jim Bůh, náš Pána, zanotovat duchovní píseň. A hle! Nábožné tóny prolomily zakletí. Na břehu se objevili první Indiáni a projevovali jim své zalíbení. Od tehdy brali s sebou otcové na své potulky hudební nástroje a hráli na ně a zpívali podle libosti. Účinek byl takřka zázračný. Indiáni k nim proudili i s ženami a dětmi, a nemohli se jich nasytit. Ještě nikdy předtím se nestalo, že by národ, který Patres odhadují celkově na dvakrát sto tisíc duší, poddal a podvolil jedině pomocí hudby.

Jak byli Indiáni nabádáni k práci a jak se těšili ze hry. Po této zkušenosti bylo nasnadě Indiány skrze hudbu také přidržet k řádné práci, jíž se doposud štítili. Tak již v pět hodin ráno je bubnování sezvává do kostela, kde se slouží mše s množstvím zpěvů. A kapela je pak provází na pole, kde po osm hodin pracují, stále provázeni hudbou. A s hudbou se pak zase večer vracejí domů do svých vesnic. Otcové stále žasnou s jakou hbitostí se Indiáni učí nápěvům a jak rychle zvládají hru na nejrůznější hudební nástroje. Ve velkém počtu také sborově zpívají, aniž by člověk zaslechl jediný falešný tón.

Církevní svátky oslavují tanci a atletickými zápasy. Neobyčejné zalíbení však shledávají v poučných komediích, které pro ně Patres pořádají. Těch se nemohou nasytit. A jejich procesí nádherou a líbezností nic nepřekoná.

Jak se vychovávají děti. Neobyčejná zručnost Indiánů, díky níž dokáží vše, co se jim ukáže, hned napodobit, vedla rychle k rozličné řemeslné výrobě. Všude v "redukcích" jak se indiánské osady nazývají, nalezneme truhláře, kováře, tkalce, krejčí, ševce, barvíře, soustružníky, kovolijce, hodináře, řezbáře, malíře, zvonaře,výrobce rozličných nástrojů atd.- zcela jako v našich městech.. Indiáni si také sami založili cechy a vedou je jejich Alcaldové. V nich si stanovují předpisy pro veškeré práce, které hravě vykonávají.

Když děti dosáhnou určitého věku, provedou je dílnami, kde si v klidu mohou prohlédnout různé činnosti. Pak se mohou rozhodnout pro řemeslo, které je nejvíce osloví a pro něž mají zpravidla také ty nejlepší přirozené vlohy.

Jakým způsobem pečují o obecné blaho. Jak neobyčejně nadaní jsou Indiáni k hudbě, o to menší sklony mají k počtářskému umění. Také jim schází jakákoli schopnost hospodařit a plánovat na delší dobu, než jeden den. Když se jim dá kráva, aby měli mléko pro děti, jsou schopni ji sníst na posezení a následující den si stěžovat na hlad. Když je napadne, porazí na poli vola, který tahá pluh. Proto vytvořili otcové pravidlo, že každý musí přispívat ke společnému blahu prací. Každá dědina má tedy "boží lán", jenž se po tři dny v týdnu obdělává. Úroda se zavře do sýpek, kde ji Patres drží pod zámkem totéž se děje s řemeslnými výrobky, jež se vyrábějí pro směnný obchod. Z výtěžků se platí daně španělské koruně, ale také slouží na vesnici k péči s nemocné a starce, ke zřizování škol, hospodářských budov a domů pro vdovy. Každý dospělý muž dostane přiděleno jedno "abamba", což znamená pole pro člověka, na němž může hospodařit podle svého uvážení. Platí za jeho vlastnictví, ale nemůže je prodat. Také domy jednotlivých rodin nejsou prodejné. Otcové, kteří na vše dohlížejí, nemají z výnosů obyvatel žádný zisk, ale žijí z malé renty, kterou dostávají od krále.

Jakým způsobem je stát spravován a jak vychází se sousedními státy. Peníze jsou v indiánském státě zcela neznámé, všechno zboží se směňuje jen za jiné zboží. Ale již z toho mají veliké potěšení. Hromadit poklady nikoho ani nenapadne, ale každý je spokojen s tím, co má a nechce mít více než druhý. Co se týká obchodu se sousedními státy, buď sami otcové cestují se zbožím do Santa Fé nebo do Buenos Aires a tam je směňují za jiné výrobky, nebo zvou určité španělské kupce do k tomu vyhrazených vesnic. Přitom se však velice přísně dbá na to, aby se tito běloši nesetkali s Indiány. Ve vesnicích je jim vykázán dobře hlídaný stranou ležící dům, kde mohou v klidu posoudit zboží a uzavřít obchod. Nikdy se však nesmějí zdržet déle než tři dny.

Celý stát, jenž se nyní skládá z jedenatřiceti redukcí po třech až šesti tisících obyvatel si Indiáni spravují pod obezřelým dohledem několika patres sami. Sami také vykonávají soudní moc. Jako trest za menší přestupky stačí často přísná důtka. Jinak se používají metly a vězení, nebo vykázání do odlehlých redukcí; u žen také do domů pro vdovy. Trest smrti neznají.

Kdo zemi opustí, platí za zrádce společné věci a nesmí se již vrátit. Otcové se cítili nuceni zřídit i vojsko, aby chránilo hranice proti veškerým vetřelcům. V poslední době, aby uchránili svobodu a nezávislost indiánského státu, začali dokonce odlévat kanóny.

Jaké poučení se z toho dá vyvodit. Není pochyb, že v jezuitském státě Paraguayi vládne duch bratrství a lásky, jaký známe pouze ze samotných počátků křesťanství. V pralese, který ruce nadšených lidí obrátily v ráj, podali otcové Sociates Jesu důkaz, že království boží na zemi může vskutku vzniknout. Patres vytvořili ostrov štěstí, o němž se jiní taktak odvažovali snít v nejsmělejších představách. A tato občina, v níž všichni dobrovolně slouží společnému blahu byla vytvořena bez násilí a také se bez jakéhokoli násilí udržuje. Kdo by odtud pohlédl zpět do Evropy, mohl by jej přepadnout děs. A kdo se domnívá, že "Blažení jsou chudí duchem, neboť jejich je království nebeské." už nyní na zemi, mohl by si jen přát něco z prostoty těchto "divochů", neboť je v ní více moudrosti, než ve všem vědění, jímž se pyšní bílí.

211. dopis

Niccolo Lorini, Florencie

Františku Magdalenovi Capiferreovi v Římě

7.februarii

Vážený a nejmilostivější pane tajemníku Svatého officia!

Ježto mají všichni bratří svatého Dominika mimo povšechnou povinnost všech dobrých křesťanů ještě nekonečný úkol býti bílými a černými psy Svatého officia, ježto je k tomu určil Svatý otec, oznamuji já, nejponíženější ze všech a oddaný Vám , nejjasnější pane, jako nejposlušnější služebník, že se mi do rukou dostala písemnost, jež zde koluje a pochází z kruhu těch, kteří se troufale nazývají Galileisty a tvrdí, že se Země pohybuje a nebesa stojí, jak je tomu podle učení Koperníkova, a že v tomto spisku dle úsudku všech našich zbožných otců v klášteře San Marco je mnoho vět, jež se nám zdají podezřelé nebo povážlivé, a protože přesto vidím, jak tento škodlivý spis jde z ruky do ruky, aniž by jej kdokoli z představených zadržel a že Galileisté nadto ještě vykládají Svaté Písmo svým způsobem a zcela proti všeobecnému výkladu svatých otců a tvrdošíjně zastávají názor očividně protiřečící svatému Písmu, a že také slyším, že se při tom dosti neuctivě vyjadřují o starých církevních otcích, především o sv. Tomášovi a že pošlapávají veškerou aristotelskou filosofii, již tak snaživě využívá scholastická theologie, takže, abych vše shrnul, se zde veřejně jen z krasoduché potřeby vyhlašují další nestoudnosti šíří se městem, jež zůstává - zčásti díky přirozené dobrodušnosti jeho obyvatel, zčásti díky bdělosti našich nejjasnějších knížat - nade vší pochybu stále katolické, rozhodl jsem se, nejjasnější pane, zaslat Vám onen spis, abyste Vy, plný jak nikdo jiná svatého nadšení a povolaný zastávat vysoký úřad mezi svými osvícenými druhy, měl v tomto případě otevřené oči a pokud se Vám snad zdá, že je v něčem třeba zasáhnout, použil prostředky, jaké považujete za nutné, aby omyl, jenž se může zpočátku zdát nepatrný, nakonec nevzrostl.—

předchozí část:                              andresius.pise.cz/429-dopis-208-209.html          

následujícíc část:                           andresius.pise.cz/431-uskocka-valka-dopis-212-213.html