Andresius | Nový feudalismus (O placení daní)

________
Před několika lety jsem v rámci debaty o tzv. občanské neposlušnosti v Obci Křesťanů napsal článek, v němž shrnuji argumenty, proč by se naopak zákony poslouchat měly a za jakých výjimek je možné je neposlechnout. (viz andresius.pise.cz/...)Uvedl jsem v něm, mimo jiné, příklad Sókratův, ale také upozornil na značnou proměnu v hodnocení lidské individuality, jakou lidstvo za tisíciletí svého vývoje prošlo. Loňský rok nám vak opět přinesl jeden velice neoblíbený zákon, zákon, který se sice dá těžko nerespektovat, avšak který byl očividně motivován právě rozšířeným nerespektováním zákonů jiných, především daňových.
Mám ovšemže na mysli zákon o elektronické evidenci tržeb (EET) Na první pohled je zde z morálního hlediska vše jasné: Nikdo nemá chtít unikat placení daní a jestliže tedy stát zavede tvrdší kontrolní opatření, má na to plné právo a za nos by se v prvé řadě měli chytit ti, kteří se placení toho, co po nich stát zákonně požaduje, dosud různým způsobem vyhýbali. Máme zde tedy modifikaci otázky ze zmíněného článku: Je možné se stát "daňovým psancem" a anarchisticky postavit sama sebe nad zákon v této konkrétní otázce? A na teoretické úrovni je opět nutno odpovědět: NE. Na teoretické úrovni, to jest ve státě - možná ne ideálním - ale rozhodně státě z učebnic státního práva, ve státě v němž bezproblémově platí ústavní princip rovnosti.
Na okraj: Jiní autoři již dostatečně - a lépe než já - poukázali na fakt, že základní dva ústavní principy - rovnost a svoboda - jsou spolu ve sporu; plná realizace jednoho vylučuje realizaci druhého, o bratrství, nebo - chcete-li - solidaritě ani nemluvě; ten je už vůbec vágně, ba bezobsažně definován. A protože si v naší soudobé společnosti - po právu - velice ceníme své svobody, o kterou nechceme nikdy a za žádných okolností přijít, doznává druhý princip leckde citelné újmy, evidentně "tahá za kratší konec provazu". Konec odbočky
Reálný stát se tedy ani nemůže v plnosti držet svých principů, které si v ústavě vytyčil. A ještě jednu velkou nerovnost zavádí stát již svou holou existencí - nerovnost mezi sebou a občanem. Žádný moderní stát totiž nemůže být svými občany vnímán tak, jak neproblematicky vnímali stát svobodní obyvatelé řeckých obcí, kteří vskutku mohli říci "Stát jsme my". To už dnes , bohužel, nemůže říci nikdo. Stát je na to moc velký a nepřehledný, jaksi nám přerostl přes hlavu. Proto, pokud ještě někde máme možnost okusit trochu oné "demokracie" podle těch dávných, ještě antických principů, tak je to v malých, nebo aspoň menších obcích, možná tak po velikost okresního města. Dál se už vše skrývá v nepřehledné změti. Za nezvladatelnost (myšleno z hlediska občana) moderního státu nemůže jenom a pouze populační rozvoj, i když ten jistě na prvním místě. Ono už absolutističtí (=osvícenští) panovníci 17.století se velice starali o to, aby měli pod sebou poslušnou masu občanů do značné míry zaměnitelných a bez ambicí na nějaké specifické postavení v rámci státu. (A zahrnovali do toho i šlechtu, která se většinou - volky nevolky- podřídila!) To byl veliký rozdíl oproti předchozím dobám. Středověká společnost totiž stojí na něčem úplně jiném. Jestliže je moderní (v to čítaje i osvícenský) svět nezvladatelný pro jeho nesmírnost a nepřehlednost, nezvladatelnou velikost, jakkoli principiálně je všem otevřený a dostupný, protože obojího - to jest lidí i jejich možností - je příliš mnoho, ve středověku (minimálně v jeho raných fázích) bylo vše přesně naopak. Svět byl nezvladatelný, protože nebylo množné proniknout do všech jeho vzdálených a nedostupných zákoutí, protože lidí bylo příliš málo na to , aby ho prozkoumali a ovládli; naopak v lidských vztazích se bylo lze celkem neproblematicky vyznat. Středověká společnost toho poměrně snadno dosáhla tím, že byla také společností hierarchizovanou, kde mezi poddaným a panovníkem existuje několik různých stupňů; poddaný zcela určitě znal svého bezprostředního pána, a to třeba včetně jeho osobnostních rysů, jeho zálib, neřestí a slabých stránek. A i pán měl asi poměrně dobrý přehled o těch několika desítkách svých poddaných, nebo - postoupíme-li na vyšší úroveň - leníků. Svět byl zorganizován pomocí bezprostředních vztahů, které však se mohly řetězit a stávaly se tak zároveň systémem poukazů a odkazů. Poddaný si ke králi/panovníkovi mohl celkem snadno zjednat osobitý vztah, neboť to byl "pán mého pána" a "náš nejvyšší pán". Jako všechno na světě, když se to ponechá bez péče a dohledu, začaly nakonec, v pozdním středověku i tyto "zprostředkovatelské struktury" poněkud samoúčelně bytnět, šlechta už neměla onu výkonně-správní funkci v rámci státu, stávala se jakousi strukturou pro strukturu, její hierarchičnost se pro ní stala nikoli prostředkem ale účelem o sobě. a také nesmíme přehlédnout, že jakkoli byl populační rozvoj během středověku poměrně pomalý, přeci jen bylo na konci středověku v Evropě více lidí než na jeho začátku, některé oblasti (např. Itálie, Flandry) byly už poměrně hustě osídlené, a i městské osídlení došlo značného rozvoje
Když tedy začal absolutistický, osvícenský stát všechny tyto zprostředkující struktury mýtit, lidem (nyní již do jisté míry opravdu "občanům") se to zpočátku líbilo; nebudou už žádná zbytečná privilegia, všichni si budou rovni, všichni budou na stejné "startovní čáře". (Mimochodem: Když jsem to napsal, nedonesla se k vám slabá ozvěna hesel a frází roku 1989?) Ale lidem to nestačilo; brzy nechtěli už být více masou poddaných, ale každý chtěl "být pánem". Osvícenští absolutističtí monarchové, kteří vyřadili ze hry veškeré starší mocenské struktury, nakonec zjistili, jak nebezpečný pro ně tento krok byl a mnozí to pocítili doslova až na svém těle.
Před několika lety připravilo pražské Divadlo v Dlouhé výborné představení - koláž/historický průřez Francouzskou revolucí. Autoři do ní zařadili i dvě epizody týkající se uvedení původně "revoluční" hry, Beumarchaisovy Figarovy svatby: Její nadšené vítání davy před vlastní revolucí, v jedné z vodních epizod ("Pryč s panskými privilegii, ať žije rovnost!") a její vypískání coby "zpátečnického svinstva" v jedné ze scén závěrečných. Ale i nový světovládce, onen svobodný dav, nebo lid , chcete-li, který se během devatenáctého století stal v Evropě pánem prakticky všude, si nakonec pěkně naběhl. Že "revoluční diktatura", nebo "diktatura proletariátu" není únosnou formou vlády, je jasné každému po jejich pouze několikaměsíčním trvání. Není opravdu možné, aby vládli všichni najednou. Takže se bylo nutno poohlédnout opět po nějakých vládcích nebo , skromněji řečeno, správcích státu. Leckde přišli nakonec k dobru i zavržení bývalí monarchové. Jinde se to pytlíkovalo - a dosud pytlíkuje - jinak, s větším či menším úspěchem, ale jeden problém tady zůstal: Nepoměr mezi davem, tedy souhrnem jedinců nevybraných k vládě a jedincem, nebo skupinkou jedinců k vládě určených, který se v těchto dvou skupinách inverzně projevuje v nepoměru mezi osobní vůlí a osobní mocí. Vlastně všechny postupně vzniklé demokratické struktury - americké klasické liberální rozdělení moci na tři druhy, !pilíře", zastupitelské delegování moci, nakonec i ty prohnilé politické strany - to vše je výrazem zápolení s tímto problémem. A přes všechny , bezmála dvě staletí trvající pokusy v tomto směru zde tento problém pořád je, a má dvě strany, z nichž ovšem lidé vidí většinou jen jednu, a to onen problém, jak, jakým způsobem udělat z nevládců vládce, jakým redukčním procesem vybrat z nepřeberného množství lidí těch několik málo efektivně určených k vládě. To je pro lidi skutečný problém: jednak najít lidi (kteří by do politiky vůbec šli), jednak, když už tady je určitý "předvýbvěr" . z nich vybrat ty , kteří budou v daném období vládnout. Ale to je pořád jen jedna strana problému, protože vládci, nebo řekněme "stát" mají praktický stejně závažný problém s lidmi s občany. Nikdy jsem v té úloze nebyl, ale věřím, že si dokážu představit, že jakmile si zvyknu na počítání v miliardách, nebudu zvládat řešit problémy typu ceny másla, regulí na cvičky ve školce a chybějícího vlakového spoje. Občané nyní nemají na své vládce přímý kontakt (hle jaký další rozdíl; to v oněch dobách mohl krále chytit za třmen každý žebrák (a prosebník) který se k němu protlačil!), ale věřím, že kdyby měli, stáli by vládci bezradně právě nad záplavou takových "obyčejných" problémů, kterými by je lidé zahrnovali, možná, že korespondence prezidentské kanceláře, by nám o tom něco řekla. Lidé se svými různorodými a často protichůdnými potřebami pro ně nejsou dobrými partnery; to takhle velké korporace... s těmi se jde vždy dohodnout v řeči oněch miliard vše jde mnohem hladčeji! Není se problém dohodnout - ani na placení daní. A jak asi poskočí srdce finančního ministra,když se mu pod křídly objeví daňový subjekt, který platí každým rokem netto, řekněme padesát miliard; to není jako sbírání těch "drobných" po lidech. S velkými subjekty, to to panečku sviští: Padesát lidí z mé kanceláře připraví vše papírově na pár tisící stranách a za pár měsíců nebo týdnů to mám od partnera zpátky rozebrané stovkou mravenečků z jeho kanceláře do všech detailů, bez nejasností a s náležitou "štábní kulturou", jen to podepsat. Ale hádej se s bábou o daně za její kadeřnictví, nebo prodej brambor, když ona ani neví na jakém formuláři to má podat!
Myslím, že v této chvíli začíná být jasnější, kam jsem se chtěl dostat a jaký je ten základní argument: Chování moderního velkostátu vůči občanovi vlastně není spravedlivé ani nespravedlivé; ono je s ním nekompatibilní. Stát se nikdy nebude s občanem - na rozdíl od velkých korporací - bavit o jeho povinnostech a závazcích; stát mu je prostě uloží, nařídí. a i kdyby se "stát" , přesněji řečeno jeho "agents", což není do češtiny přeložitelné, neboť český agent je cosi mnohem, mnohem jiného a stále nám to v mysli nosí buřinku a nakroucené kníry páně Brettscheidera, jakkoli i on byl specifickým druhem státního zmocněnce ve smyslu onoho anglosaského agent, jakkoli by se tedy stát snažil s občanem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí jednat "spravedlivě", nepůjde mu to, neboť pro občana nemá měřítka, pokouší se nalívat rum z demižón do štamprdle, a to nedopadne dobře.
Jako občan jsem tedy nakonec vydán státu všanc. Ne sice nějakému státu primárně zlovolnému, ale přeci jen trochu nevraživému, neboť popuzenému tím, že se musí svými ohromnými makadly pokoušet uchopit něco, co je na každý pád pod jejich rozměr, prostě pod kritiku. Ale ani já nejsem šťastný, že mám za partnera takové monstrum. Asi bych neměl problém platit daně městu nebo obci, v rámci přehledného společenství, kterí znám, Vůči státu jsem ale vydán na milost a nemilost jeho administrativním aparátům, které mě mohou nemilosrdně semlít a potom - možná - mi opět něco vrátit v podobě - silně nedostatečných - sociálních podpůrných programů. Nezdá se mi, že bych měl být z tohoto stavu nějak šťastný, nevím ale , jestli se s tím dá něco dělat. Opět se zde vyjevuje, jak strašlivě bychom potřebovali nějaké ty "zprostředkující struktury", skoro bych řekl nový feudalismus. A je zajímavé, že vizionářským vůdcům listopadové revoluce na čele s Václavem Havlem asi leccos z toho bylo známo; po svých skutečnostem s monstrem státu socialistického nechtěli už další podobně obludný státní aparát. Chtěli vybudovat občanskou společnost, tedy společnost, ketré se hemží nadstavbou nejrůznějších lidských vtahů a struktu, většinou spíše neformálníh rázu, a na ttyto občanské struktury delegovat část moci státu. tato vize se nenaplnila. Naopak došlo k propojení státu s velkými podnikatelský i subjekty a korporacemi, a tyto subjekty si nakonec zařídili sát po svém. A to,c o se nám nyní vrací v podobě "babišových daní" jsou toho plody. Stát, který tedy námi hraje na takovou notu, je sice i nadále naším státem - a jsme mu povinni tím ,co normálně odevzdáváme těm, kteří jsou takovýmto způsobem s námi geneticky spojeni - například naší rodině, ale obávám se , že přestal být státem pro nás; tedy přestal nám recipročně vracet péči, kterou my do něho vkládáme. Co udělat s člověkem, který si od vás dlouhodobě bere, co mu jste povinni poskytnout a co mu také dáváte, ale sám se nestará o to, co potřebujete vy? Nedojde vám jednou trpělivost a neprásknete mu dveřmi před nosem?