Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Avízo
Půtka u Stadtlohn, neboli poslední kousek "Smělce z Halberstadtu!
Halberstadtským biskupstvím již císař obvěnil svého druhého syna, arcivévodu Leopolda. Genrál Tilly je měl pro něho dobýt. Marně volal Dolnosaský spolek na pomoc Dánského krále. Ale princ Kristián myslel, že toho nemá zapotřebí. Spojil se s hrabětem Mannsfeldem a oba přísahali, že Tillyho porazí na hlavu. Ten totiž "smělce z Halberstadtu" předtím vyzval ke kapitulaci a slíbil mu od císaře genrální pardon. Princ obojí odmítl s tak strašným klením a oplzlými výrazy, se ani není možné jeho slova opakovat. V Dolnosaském kraji jsme nevěděli, máme-li se více bát prince, který už celou zemi vydrancoval, nebo bavorského generála, který chce mít celou zemi katolickou. Sami jsme se oběma ubránit nemohli.
Mansfeldští se, dobře zásobeni, utábořili a ukrali v okolí Münsteru. Mannsfeld čekal na peníze z Francie nebo z Anglie. A kdo ho zná, věděl, že dříve nic nepodnikne. Halberstadt soudil, že by se svými vozy naloženými kořistí, mohl vylákat Tillyho ke střetu. To se mu ovšem už jednou u Höchstu nevydařilo. Nicméně se o to pokusil podruhé. Vytáhl s asi 15 tisíci muži podél Labe směrem k Rýnu a cestou pobral všechno, co bylo ze zlata nebo stříbra, poněvadž byl Tilly ještě daleko. Když dospěl do Müsterského biskupství, čekal tam tři dny na Mannsfelda, ten ale nedorazil. Zato Tilly byl už nyní blízko.
Poněkud nakvap se tedy odtud vypravil aby se schoval v Generálních státech, kam ho nemohl Tilly pronásledovat. Ale těžce naložené vozy s kořistí zpomalovaly pochod takže ho Tilly se svými třiceti tisíci zastihl u městečka Stadtlohn. Nejprve se ho takřka za šos chytil Tillyho předvoj. Kdyby se mu jen byl vytrhl, nechal vše ležet a zachránil se se svými do jen asi dvanáct kilometrů vzdáleného Holandska! Ale namísto toho se obrátil, obsadil jisté návrší, které ze stran zaštiťovaly dvě bažiny a na něm se hdolal postavit mmocnějšímu nepříteli. Na vrcholek kopce zatkl svoji korouhev, na níž bylo vyšito jeho heslo: "Vše pro Boha a pro ni." Generál Tilly, který ještě téhož dne korouhev vybojoval následně tuto rouhavost, v níž byl Všemohoucí staven na roveň onomu "pytli nečistoty", české královně Alžbětě, rozerval na kusy. Pro Tillyho bylo jednoduché znovu a znovu hnát své útočící oddíly na princovo postavení, až se pod tlakem přesily nakonec zhroutilo. Ústup se změnil v úprk a chaos, poněvadž pak se bažiny staly utíkajícím usudem. "Smělec z Halberstadtu" ztratil nejen všechen svůj drahocenný trén, veškerou artilerii a munici a mlčky se zachránil jen s asi dvěma tisíci muži do Holandska. a poněvadž již neměl ani na svou vlastní režii, musel hledat útočiště ve skromné "rezidenci" českého "krále" v Haagu. Tam se jistě může vrhnout k nohám své zbožňované královny Alžběty, ale těžko jí již dobude nazpět její království.—
14.října
Tobiáši, příteli, velice jsem se zaradoval, žes mi poslal ono významné dílo, Campanellův SLuneční stát, a blahopřeji Ti, že jsi přes velkou nepřízeň poměrů uvedl tuto knihu na německý knižní trh. Neví se ještě ovšem, co to přesně způsobí. U knh se často neví, kdy si získají čtenářstvo.
V minulých letech, kdy jsme se ještě scházívali častěji a debatovali, jsi nám již přednesl tolik z tohoto smělého a svérázného spisu a hluboce se nás dotklo, jak jsi nám vyprávěl o svém setkání s Campanellou v Neapolském žaláři. Nepřekvapují mne tedy tvá nadšená slova, jimiž jsi knihu doprovodil, a chápu, že že spatřuješ v tomto Slunečním státě budoucí naději a spásu. Závidím Ti Tvůj optimismus, že stačí pouze tuto knihu uvést v život a navrátí se zlatý věk, který lidstvo již v někdy v nezřetelné minulosti prožilo a díky jakési záhadné katastrofě ztratilo. Jsem dokonce přesvědčen, že takový stát, jaký Campanella popisuje a prosazuje, se dá na zemi skutečně zřídit. Ale myslím si, že by pro lidi bylo nesnesitelné v takovém státě žít. K tomuto závěru jsem dospěl po důkladném a opakovaném prostudování díla.
Jsme jistě oba zajedno v toom, že jsme se narodili do doby, jež prodělává nebezpečnou krizi. Proč bychom se jinak utíkali k rosikruciánským vizím, kdyby nebylo tohoto deprimujícího stavu věcí? Ale byl to opravdu jen útěk z dané situace, jenž na situaci samé nedokázal změnit ani čárku a nakonec nás všechny vehnal do izolace. Andreae se se svou Societas Christiana pokouší vrátit ke skutečnosti, která se příliš neliší od té, před kterou jsme unikli. Vidím v tom znamení rezignace a zbožný sebeklam. To už je mi milejší, když se někdo jako Campanella snaží vytvořit realitu zcela novou .
Mám to za nezbytnost. Podle mne totiž tato válka, jejíž konec je v nedohlednu, znamená konec křesťanství jakožto základní síly ve společnosti. A v tom je vize bývalého mnicha Campanelly, v níž nemá křesťanství místo, správná. Co však vstoupí na jeho místo?
Jestliže náš život už nebude záviset na boží milosti, ale na běhu hvězd, nastoupí na ono místo kněží hvězdopravci. Ti ve Slunečním státě určují chod lidského života mnohem důsledněji, než se toho kdy odvážili křesťanští kněží. Je to pokrok? Svatá říše římská se hroutí, protože Ferdinand již nechce být císařem všech, bez ohledu na víru, ale všichni se mají dobrovolně stát poddanými katolického císaře. Číms se tedy liší od všemohoucího "slunce" ve slunečním státě, jehož občany udržuje kasta úředníků v tak tuhém poddanství, že již nemají žádnou vlastní vůli. To je, můj milý Tobiáši, postulát nešťastného člověka, prožívajícího svůj život v žaláři, a ten zde předepisuje společenský řád, který je sám jedním velkým žalářem. AS ohledem na autorova to může být pochopitelné, ale nikdo o takový stát nebude stát.
Luther se rozepsal "O křesťanské svobodě" - chtěl ji ale přenechat v rukou vrchnosti. Kdo chce, jako Campanella, překonat Augustinův Boží stát - úmysl, jemuž horlivě přitakám - musí si položit otázku po lidské svobodě. Campanella předpokládá, že zde je tato svoboda jen k tomu, aby se bezpodmínečně podřídil zákonům společnosti, na jejíž rozložení moci nemá sebemenší vliv. To již je něco jako stát mravenců, jenž jistě představuje dobře uspořádané společenství. Ale zvířata nekladou otázky a jsou tudíž v plné harmonii s přírodou. My lidé nevyhnutelně otázky klademe, i když na ně nedostáváme absolutně platné odpovědi. Lidská svoboda zde není proto, aby se jí člověk vzdal. Spíše na ní musí mít podíl skutečně každý. Pokud však někdo lidskou svobodu popře, nemůže si na ni již nikdo činit nárok.
Vím velice dobře, Tobiáši, že rozpor mezi zájmy každého jednotlivce, které každý prosazuje a nakonec i prosazovat musí, a mezi zájmem prosazovaným pospolitostí, ve které nolens volens žije, zaměstnával všechny chytré hlavy počínaje Platónem a Urukaginou. A také je mi jasné, že lidé nemohou být jen tak ponecháni sami sobě, aby sami překonali tento rozpor. Musí k tomu být více či méně donuceni. Již vidím, jak mi přitakáš, že přeci "Slunce" musí mít moc, protože je také držitelem nejvyšší moudrosti, z níž podle míry přispívá "Slunečňanům". Pochybuji, milý Tobiáši, že někdo, kdo získá nad lidmi absolutní moc, bude ještě usilovat o moudrost. Nanejvýš si ji bude připisovat, jako se každé knížátko ve Svaté Římské říši tituluje "z boží milosti", jako by mohlo svou vládu na ní stavět a božském osvícení a bylo jedna ruka s osudem. Před očima se mi odvíjí přímá linie počínající císařem Augustem, přes římského papeže, jenž se stal jeho nástupcem, Macchiavelliho "Principa" až k onomu Campanellovu "Metaphysicu", neboli "Slunci". Vím, že Campanella Macchiavelliho nenávidí, ale má s ním společného více, než si dokáže uvědomit. Macchiaveli je pouze upřímnější a cyničtější. Tudy se tedy táhne červená nit samovlády, jakkoli důvody, jež ji legitimují, se liší.
Mohl bych svůj soud doložit mnoha, někdy i poměrně groteskními detaily ze Slunečního státu, což by však vedlo k opakování. Snad jenom jedno: Když jsi k nám onehdy poprvé hovořil o těchto idejích, i mne přesvědčila myšlenka společnosti, v níž nikdo nemá žádné své soukromé vlastnictví. Kolik závisti, nepřízně a chtivosti jen majetek vyvolává! Za časů prvotního křesťanství panoval prý také nějaký takový komunismus, i když za velmi specifických podmínek. Přemýšleli jsme v našich hovorech, zda by snad tudy nevedla cesta zpátky. Ale v lidských dějinách se nic neopakuje, maximálně v analogii. Při čtení Slunečního státu jsem pochopil, že lidé, kteří si neumějí vážit svého vlastního nabytého majetku, nemohou mít ani úctu ke společenským hodnotám. Nepůjdu tak daleko, abych tvrdil společně s kalvinisty, že osobní bohatství znamená božskou aprobaci. Ale žádná společnost nemůže mít prospěch z toho, budou-li lidé srovnáni do řady a postaveni na jednu úroveň, ale jedině z jejich rozvoje. A týká se to nejen hmotného majetku, ale i duchovního bohatství. A v něm společnost nikdy nemůže soutěžit s jednotlivcem. O tom mě poučili rosikruciáni s jejich neviditelnými představenými, kteří vůbec nedokázali lidstvo zachránit.
Campanellův příslib, že Slunečňané ovládnou umění létat, ve mně těžko mohlo vzbudit nadšení: když čtu o krvavých bitvách a představím si, že jednoho dne budou lidé moci spolu válčit i ve vzduchu...-
20.octobris
Milý Danieli,
nemám nic proti tomu lidi znevolnit, když je to pro jejich blaho! K čemu je jim nyní jejich svoboda? Jen je vede do bídy. Jen mizivá skupinka lidí dokáže svobodu vůbec unést. Většina se jí ráda vzdá, když jim výměnou za ni nabídnou ochranu a péči. A právě tohle vládce ve Slunečním státě poskytuje. Přečti si, prosím, ještě jednou odstavec 8 o "Slunci". Což v něm nestojí: "Nikdo nedospěje k slunečnímu důstojenství, kdo nezná dějiny všech národů, všechny jejich zvyky a obyčeje, jejich náboženství a zákony, všechna republikánská i monarchistická zřízení, ale také jejich zákonodárce a vynálezce v oblasti umění a řemesel, příčiny a důvody pozemských i nebeských jevů atd. - musím ti snad opakovat celý seznam požadovaných vlastností, schopností a znalostí, jež niky žádný vládce na zemi neměl? Nezískává nejprve moc, aby se potom mohl věnovat moudrosti, ale naopak: teprve plnost moudrosti a jeho nejvyšší úředníci, Pon, Sin a Mor, mu umožňují převzít moc, a to , teprve až dovrší věk 35 let. Překrucuješ skutečnost, když přirovnáváš Slunečního krále k římským císařům, z nichž by snad ani Marcus Aurelius nedosáhl této sluneční důstojnosti.
Navíc zcela přehlížíš jednu velice důležitou okolnost, a tou je výchova. Jak často jsme se přeli o to, zda musíme změnit poměry, aby se změnil člověk, nebo zda musíme napřed změnit lidi, aby se poměry urovnaly jiným způsobem. Na to změnit poměry jsme neměli moc. Dovolávali jsme se sice neviditelných představených, ale ti existovali jen v naší fantazii. Vzbudili jsme jisté pozdvižení tím, že jsme budili domnění, že taková moc existuje, nebo aspoň musí existovat, ale nakonec jsme nic nezměnili. A nakonec ztroskotal tvůj pokus, ke kterému jsem se vždy stavěl skepticky, získat na naši stranu jednoho z představitelů moci, totiž českého krále. A tak jsme se všichni začali proměňovat sami - každý svým vlastním způsobem. Andreae se stal luterštějším než sám Luther, Besold se stal katolíkem. Z Nolla se stal lupič, Maier se stravuje alchymií, Magirus uniká do těch nejbstraktnějších věd. Mögling dále hledá grál a z Adamiho se stal "Slunečňan". Ale okolo nás se lidé vzájemně vraždí, jako by nikdy vůbec nebylo existovalo nějaké náboženství lásky k bližnímu.
Sluneční stát vytváří jednotu lásky, moudrosti a moci. Tomu ale předchází dlouhý výchovný proces. Takový ideál se nedá uskutečnit ze dne na den, dokonce ani za jednu generaci. Sám jsi připustil, že se tento ideál dá na zemi uskutečnit, a k tomu nesmí být žádná oběť, kterou jednotlivá pokolení přinesou, příliš veliká. Augusinovu Božímu státu jsme půldruhého tisíciletí po Kristově vykupitelské smrti na kříži dále než kdy jindy. Neměli bychom si z toho vzít poučení a usebrat svoji vůli, a uskutečnit nejprve Sluneční stát? COž to přímo nemusíme? Jednoho dne bude již člověk tak ustrojen, že bude schopen činit,cokoli co považuje za možné Campanellův Sluneční stát neexistuje v nicotě jako Morova Utopie , ale na ostrově Taprobana. A ten ostrov existuje! A jednou bude existovat i SLuneční stát! Obsáhne celý kontinent, a pak i celou zemi!—
10.novembris
Milý pane, císař je ve velikém nebezpečí, že ztratí své země jako dříve. Nepřítel je silný a my jsme slabí. Už dvacet dní ležíme v této pevností jako myši v pasti. Nepřátelé čekají na to, až nás přemůže hlad a my učiníme výpad. A my zase čekáme, až si nepřítel rozbije hlavu o naše hradby. Nebereme si servítky. Ale nouze je čím dál větší. Ať již ve Vídní chystají cokoli, nestačí to a přichází to k nám pozdě. To nám nepomůže. Píšete, že budou peníze na další dva tisíce jezdců. Ale proč jste je, proboha, neposlali už před dvěma týdny? Víte přece, v jakém labyrintu se císař nachází. Nám nepomůže nic jiného než dvacet tisíc mužů, a to jízdních, neboť s naší jízdou je již konec. Koně jsme snědli a chystáme se zde zdechnout. Jinak bychom se brzy museli sníst nacvzájem. Ale to se dřív vojáci vzbouří vezmou své velitele, předají je nepříteli a sami vstoupí do jeho služeb. Dalších čtrnáct dní se už neudržíme. POšlete nějaké lodě s moukou, ale tajně! Ve Vídni se totiž nic neudrží pod pokličkou, aby se o tom hned nedozvěděl nepřítel. Nevidím žádnou jinou možnou záchranu, nežli že císař uzavře příměří s Gáborem Bethlenem. Bude k tomu svolný, poněvadž se blíží zima. A napřesrok může suspensionem armorum opět porušit. POřídil jsem závěť. POstarejte se prosím, o to,aby byla vaše dcera, má mladá žena, poslána pryč z Prahy. Ne však přes Čechy, to by bylo příliš nebezpečné, ale Zlatou stezkou do Bavor. Nebo možná lodí po Labi do Drážďan. Tím byste ze mně sňal veliké břímě.
koncem roku
Drahý příteli!
Je převelice laskavé, že na mne pamatujete. Jak rychle se jen na kohokoli zapomene. Snad bych měl být ve své osamělosti spokojen s tím, že se na mě nevzpomíná ve zlém. To tedy raději opravdu nic. Ale na druhé straně je tu cosi, co by bylo hodno uchování, co splynulo z mého pera. Nicméně se necítím nešťasten. Jsem dokonce rád, že jsem unikl ze státní služby. Bezpochyby jsem byl tím nejspravedlivějším soudcem v Anglii za posledních padesát let. A stejně tak i rozsudek, jímž jsem byl odsouzen, byl ten nejnespravedlivější, jaký anglický parlament vynesl za poslední dvě století. Od nyní se mohu zcela věnovat filosofii a vědám, což jsem měl udělat již dávno. Žádné bohatství se tak ovšem nezíská. A já potřebuji trochu peněz na experimenty, abych přešel přírodě na kloub. Ale jako opravdový filosof si nemohu na to stěžovat. Vždyť ještě mám Gorhambury, zatímco Diogenes musel vystačit s bečkou. I o mé filosofii platí, co jsem řekl o všech překonaných systémech: Jsou to jen kratochvíle a spektákly, které nám nerealisticky a deklamačně předvádějí světy vycucané z prstu. Nakonec asi potřebují lidé více náboženství nežli filosofii. Stvořitel nám totiž dopřál duši, která je veliká jako sám svět, ale přece se celým světem nenasytí. Nepovažuji lidi za dvounohá zvířata, ale za nesmrtelné bohy. Ale je lépe, když o tom nevědí.
Potřebujeme ještě několik století, aby lidem došlo to výborné naučení o tom, že spolu nemají bojovat, ale společně se obrátit proti překážkám, jež jim klade v jejich vzletu a vítězném tažení do světa příroda. Zde jsme pořád jen na počátku cesty. Bude vhodné rozlišit tři způsoby, nebo možná stupně lidského usilování. Prvním způsobem jednají lidé, kteří chtějí doma rozšířit svoji moc. Je to podlý a zavrženíhodný způsob. Vhodný příklad něčeho takového máme v císaři Ferdinandovi. A nebude poslední. Druhým způsobem se ubírají ti, kteří usilují o zvýšení moci a vlády své země mezi lidmi po světě; ti se jistě chovají důstojněji, avšak neméně hrabivě. Ani já nejsem takového úsilí prost. Ale způsobí ještě velké neštěstí, až se k něčemu takovému dají strhnout celé národy. Jestliže však někdo usiluje o to, podpořit a posílit moc a vládu lidstva a rozšířit ji na celý svět, je jeho úsilí jistě užitečnější a vznešenější, nežli snahy obou předchozích. Rád Vám věřím, že takoví lidé existují. Ale ještě dlouho potrvá, než jim lidé začnou věřit. Vždyť koneckonců ani v Ježíše Krista skoro nikdo nevěří. Kdo skutečně pochopil jeho poselství a žije podle něj?—
předchozí část: andresius.pise.cz/...
následující část: andresius.pise.cz/...