Caro dottore, církev je jako Saturn, co požíral své děti, ale stejně mu to nepomohlo! Vždycky je musel vyplivnout a ony byly nakonec krásnější než předtím. Mám pro vás novinku. Snad jste již zaznamenal, že v Neapolském království byly nepokoje. Nikoho to nemůže překvapit. V mnoha zemích se lidé domnívali, že po Filipově smrti ze sebe setřesou tvrdé španělské jho. A nikde neplane tato touha tak silně jako v jižní Itálii. V kalábrijských horách se skrývaly lupičské bandy už od dob Césarových, nebo snad ještě déle. Nyní však postoupily o krok dále a vzaly útokem města. Nemusíme řešit otázku, zdali je naplňoval vlastenecký zápal, nebo spíše doufaly ve snadnou kořist. Pro španělského vicekrále, hraběte z Lemy, to byla vzpoura jako spousta jiných. V říši nad níž slunce nezapadá se přece musí s něčím takovým počítat. Španělské panství v Itálii a na Sicílii to neohrozilo. To se s pomocí ostřílených žoldnéřů spíše ještě více utvrdilo. Když vůdce a velitele vzpoury Maurizia di Rinaldo popravili na Piazza Castelnuovo, zdálo se, že je se vším konec. V mžiku se též rozšířila zpráva o tom, že bezbožní povstalci chtěli dokonce navázat velezrádné styky s tureckým admirálem Sinanem Bassou Cicalou, takže bylo skrze španělský meč opět zachráněno křesťanství. Ale podle svědectví důvěryhodných osob se za tím vším skrývá více.
Samozřejmě že Rinalda nepopravili dříve, nežli na mučidlech prozradil jména svých spoluspiklenců. A bylo to velké překvapení. Nezazněla totiž jen jména synů z předních rodin, kteří se povětšinou spasili útěkem před spravedlností, ale také jednoho našeho starého známého: Tommasa Campanelly. Poté, co zmizel z Padovy, ztratil jsem jeho stopu. Příliš mě nepřekvapilo, že o něm slyším opět v takových pochybných souvislostech, neboť dobrodružné sklony se u něho projevovaly již u nás. Možná že šlo tehdy spíše o milostné pletky. S úkoly ale člověk roste. Campanella si vskutku předsevzal uskutečnit to, o čem mezi námi mnoho tlachal. Tehdy ho nikdo nebral vážně. Campanellovi se podařilo shromáždit okolo sebe kroužek fanatických přívrženců, jimž kázal odvrat od egoismu, jehož kořen viděl v osobním vlastnictví. Jemu se naopak podařil přijít na pravou lásku ke společenství; když bude patřit vše všem a nikomu nic, budou lidé šťastni již na zemi. To kalábrijští bandité rádi slyšeli. Tak se dali snadno podnítit k povstání, které chtěl Campanella proměnit v převrat. Své možnosti podcenil. Hrabě z Lemy však rozpoznal velmi dobře nebezpečí a udeřil vší silou. Teď teprve se stalo španělské panství hrůzovládou a inkvizice neúprosněji než předtím dohlíží na čistotu mysli.
Ze žaláře v Castelnuovo, jenž sice není tak vyhlášený jako benátská sklepení, neuprchne Campanella tak snadno jako z Padovy. Protože byl dominikánem, k procesu s ním ještě nepřistoupili. Církev váhá, má-li zhltnout toto své nezdařilé dítko. Ostatně mé přirovnání kulhá. Saturn získal své lidožroutské sklony u našich nábožensky snášenlivých římských předků od řeckého Chrona. Původně vládl jako shovívavý a moudrý král Latiu a na něm spočívá dávno minulý zlatý věk. Campanella má teď spoustu času o tom přemýšlet -
48. dopis
David Magirus, Tübingen
Samuelu Dilbaumovi v Augsburgu
na čtvrtou adventní neděli
Příteli, co budeme dělat, co ještě zmůžeme? Myslím, že je pro nás Bruno již ztracen. Poslední naděje se nám rozplynula, když v Římě mluvil se svatým otcem náš důvěrník. Jeho jméno znáte, nebudu ho jmenovat, neboť i jen stín podezření mu může uškodit. Tajnými cestami mi poslal zprávu, kterou jsem četl otřesen. Víte, že jsme u papeže Klementa VIII. doufali, že bude mít porozumění pro Brunovy spisy a pro jeho myšlenky. Z dlouhého, skoro celou noc trvajícího rozhovoru mezi čtyřma očima a za až groteskních ochranných opatření vyšlo najevo, že papež Bruna nejen chápe, ale je zcela přesvědčen o pravdivosti jeho myšlenek! Dokážete si představit, jakou radostí byl náš důvěrník naplněn, když nalezl u papeže takové porozumění a to i v bodech, jež sám měl za příliš pochybné nebo smělé. Tím strašnější bylo jeho zklamání, když papež přesto usoudil, že musí veškeré Brunovy spisy - a nejen tedy oněch inkriminovaných osm bodů, prohlásit za kacířské. Pro Bruna to znamená odsouzení a smrt, jak papež jistě ví. Jak může osoba nejvyššího pastýře katolického křesťanstvo dospět k takovému rozporu?
Něco takového staví na hlavu veškeré boje tohoto století. Což všichni reformátoři neviděli - a nechtěli vidět - právě v papeži kořen všeho zla, což ho nekladli na roveň Antikristovi? Pomlčme teď o neřádných a neřestných papežích, kteří vždycky byli, jako vždycky byli i neřádní kněží, mniši a jeptišky. Ale nejde o tyto osoby, ale o úřad nejvyššího pontifika. Lidé se dopouštějí chyb, avšak církev musí být ve své pravdě neomylná a nezlomná. A pak - vždyť i luterské a reformované církve, zbavené papežského jha, se chovaly a chovají vždycky a všude právě tak dogmaticky, zkostnatěle a zarytě, tedy nakonec nelidsky jako církev katolická. Papež Klement je rukojmím kléru, kdepak by jim vládl. Ve Vatikánu není o nic svobodnějším, nežli Bruno v Andělském hradu, jen se mu snad žije poněkud pohodlněji. Nenasazují mu palečnice a nerdousí ho železnými kruhy, ale pokud jde o světové a světovládné zájmy církve, je vystaven tlaku stejně bezohlednému. Je to spiknutí, které s hlavou křesťanstva nemá nic společného. A když jednu hlavu utneš, vyrostou mu nové, jako nějaké hydře.
Jenom se ještě neví, zda bude svaté officium chtít z Bruna udělat exemplární případ, nebo zda ho jen v tichosti odpraví. Ale vy, o to vás snažně prosím, nesmíte o jeho smrti smlčet. Pohlédněte do budoucna! Vždyť víte i odjinud, kolik je lidí, pro něž Brunův konec bude jejich začátkem. Pokud jim tomu ovšem zbude čas a Země ještě pro tentokrát nepomine, o čemž jsem celkem přesvědčen -