Andresius | Dopis 46 + Relací

46. dopis
Trajano Boccalini, Řím
Davidu Magirovi v Tübingen

12.září

Milý příteli,
nepodařilo se mi ještě mluvit se Svatým Otcem. Určitě se budou snažit to překazit a může se to zdařit, jestliže papež, jak doufám, bude trvat na svém přání, jenom v naprosté tajnosti. Jak to dokázat ve Vatikánu, kde mají všechny stěny oči a uši, posuďte sám. Aby k tomu nedošlo, ať už s jakýmkoli výsledkem, předvolalo si Svaté officium Bruna tento týden znovu. Dozvěděl jsem se o tom pozdě, takže jsem do Andělského hradu dorazil až na konec jednání; a to mi ještě stráže, i přes papežské povolení, z nicotných důvodů nechtěly povolit vstup. Brzy jsem zjistil proč. Dorazil jsem právě v okamžiku, když Bruna táhli z temného jednacího sálu; ne proto, že by byl zlomen, ale proto, že ho nejtěžším způsobem podrobili mučení. Pochopové museli projít kolem mne úzkou chodbou, na jejíž stěnu jsem se přitiskl. Tak jsem mohl vrhnout letmý pohled na krví podlitou a bolestí zkřivenou Brunovu tvář, v níž plály dvě oči plné nehasnoucí nenávisti. Přepadlo mě mrazení a chtělo se mi křičet. Vždyť jaké prokleté rouhání je, když se kněží odváží připravit jiným peklo na zemi. Ale strach mi sevřel hrdlo. Nikdy jsem tolik nepociťovat Andělský hrad jako ďábelské místo. Ale přesto jsem chtěl zjistit, co výslech přinesl, a oslovil jsem jednoho z přísedících. Byl to mladý německý učenec jménem Scoppius. Jak jsem později zjistil, přijel do Říma jako luterán, aby na místě prozkoumal onen hříšný Babylón. Před několika měsíci přestoupil ke katolické víře. To by mé srdce mělo potěšit. Ale skoro se stydím, když se srovnávám s takovým posedlým horlivcem. Posmíval se shovívavosti inkvizice, což se zřídka slyší jako výtka vůči této instituci, a požadoval pokračovat bez přestávky v mučení, dokud nebude provinilec zlomen. S potěšením mi vypočítával tak kruté způsoby, o jakých jsem jaktěživ neslyšel, natož abych něco takového zažil, takže jsem musel nakonec s vděčností konstatovat, že se mu jako luteránu nedostalo příležitosti použít je proti katolíkům. Ušetřete mě dalších podrobností. Teď už v případu Bruno nejde o argumenty. Triumfuje násilí a nesmiřitelnost jako ochránkyně víry, z které by se měla šířit láska. A Brunovou smrtí to neskončí -

Relací
o přijetí ruského poselstva u císaře Rudolfa v Plzni a nové zprávy o dynastických rozbrojích v Moskevské říši

V prvním říjnovém týdnu se udála neobvyklá věc, jež vybízí k dvojímu zamyšlení. Císař opustil Hradčany! Něco takového se snad vůbec nedá představit, protože jeho veličenstvo se už tak dlouho skrývá za zdmi svého zámku. Jeho odchod se skoro podobá útěku. Ve skutečnosti ho vyhnal v Praze řádící mor. Ukrutné soužení zachvátilo lidi až po samotný hrad a mrtvolný zápach plní ulice. Císař zvolil za své útočiště Plzeň, poněvadž doufá v brzký konec té rány. Ještě nikdy snad neměli hvězdopravci a zaříkávači v císařově okolí tak napilno. Plzeň je přece ku Praze dost blízko a tato knuta lidstva by tam dobře mohla z Prahy dospět, jestliže už v samotném průvodu si s sebou nenesli zárodek smrti.
Je nasnadě, jak tyto trampoty zkalily císařovu náladu. Změna místa, hrozící nebezpečí i to, že musel změnit své návyky, ho muselo na výsost popudit. K tomu připočtěme jeho sklon vykládat si mor jako znamení Boží, jímž se již ohlašuje konec světa. Z císařova okolí se proslýchá, že zamýšlí vrátit se do Prahy co nejdříve, jak jen tam zavládne větší pořádek, aby zemřel tam. Císař nesnáší neuspořádanost třebas jen na krátkou dobu.
Tím více překvapuje, že císař v takovémto stavu a ve skrovných poměrech - ubytován je v Plzni ve zcela prostém měšťanském domě - přijal poselstvo z Moskvy. Navíc bylo poselstvo výstavné, jak jsme zde dosud neviděli. Bojar Vlasjev se dostavil v sobolím kožichu sahajícím až na zem, jehož cena se odhaduje na sto tisíc tolarů. Drahokamy a perly zdobící jeho čapku jistě na nadšeného znalce Rudolfa nemohlo zapůsobit méně.
Ještě větší podiv musí vzbudit milostivé přijetí tohoto poselstva, když víme, čím jménem Vlasjev vystupoval. Ruský car Boris Godunov se ke koruně dostal opravdu podivným způsobem. Až do loňského roku vládl jako regent a poručník právoplatného cara Fjodora Ivanoviče. Fjodor zasvětil celý svůj život modlitbě a pokání, jako by se cítil zavázán smazat hříchy svého otce Ivana, jehož nazývali "Hrozný". Mnohem mladšího Fjodorova nevlastního bratra již ve třech letech strčil do kláštera, údajně pro jeho větší bezpečnost. Chlapec tam před několika lety ale přišel o život, údajně tak, že si v záchvatu epilepsie podřízl hrdlo. Matka mladého Dimitrije však Borise Godunova obvinila, že to on odklidil právoplatného dědice trůnu. Když pak Fjodor zemřel bezdětný, vymřel tím rod Rurikův a Velká rada bojarů nabídla jednomyslně korunu Borisi Godunovovi. Údajně se tak však stalo na velký regentův nátlak. Od té doby došlo též k mnoha spiknutím, která však Godunov, jenž rozeslal své zvědy po celé zemi, všechna odhalil. Některé bojary z význačných rodů dal otrávit, jiné uvěznil.
Co se dá od tohoto cara očekávat, ukazuje dobře nešťastný pokus, který učinil před jistou dobou papež Klement VIII. Vyslal do Moskvy jednoho kardinála s nabídkou sjednotit pod papežovým vedením ortodoxní církev s latinskou , což by pro veškeré křesťanstvo znamenalo mohutný čin. Boris Godunov však vyslancům zakázal i jen promluvit s moskevským patriarchou a poslal je zpátky s tím, že Moskva je od nynějška jediný a pravověrný Řím a ruský car jediným křesťanským panovníkem na Zemi.
Císař, přestože toto vše věděl, se přeci dal do vyjednávání s tímto carem, a to ve chvatu a za nepříznivých podmínek, poněvadž doufal v jeho pomoc proti Turkům. Navíc Poláci dosud odmítali císaři jakoukoli pomoc, což ho velice mrzelo. A Boris Godunov na oplátku nešetřil sliby, neboť si od císaře slibuje podporu svého nároku na trůn.
Přesto byly však podle důvěrných zdrojů carovy návrhy pro císaře příliš. Godunov sice slíbil, že vytáhne proti Turkům, ale chtěl oplátkou císaře zavázat k tomu, aby mu pomohl proti Polákům. To Rudolf odmítl, neboť se nechtěl dostat do situace, kdy by musel bojovat na dvou frontách. A pak - jedna věc je spolu s Rusy táhnout do pole proti Turkům, avšak zcela jiná napadnout spolu se sice pravověrnými, leč přesto schizmatickými křesťany národ zcela katolický jako Poláky.
Rozloučili se tedy nakonec nic neříkajícími přísliby vzájemné náklonnosti. Císař, jenž do dlouhodobého spojenectví s Ruskem vkládal veliká očekávání a nikdy se zcela nevzdal naděje na sjednocení ortodoxního a latinského křesťanstva jako toho největšího triumfu protireformace, dostal po zmařeném vyjednávání křeče, které jeho lékařům připravily mnohem více starostí, než celý mor. Dej Bůh, aby všechny tyto rány už brzy skončily.

předcházející část: andresius.pise.cz/...

následující část:     andresius.pise.cz/...