Dopis 44-45

44. dopis

koncem května

Mijnheer, za Vaše psaní tak srdečné a plné ducha Vám náleží dík a neprodlená odpověď. Mohu se odvolat na Lutherova slova: "Zde stojím a nemohu jinak; Bůh mi pomoz. Amen!" Ale  tak lehké si to nechci udělat. Luther si jistě nepomyslel, ani netušil, jaké důsledky jeho postoj vyvolá. I v tom se od něj odlišuji. tím můžeme toto srovnání odložit ad acta.

Ale přesto musíme začít od reformátorů, jejichž dílo znamená však toliko počátek reformace a rozhodně ne její dovršení. Právě Kalvín to velice zdůraznil, když mluvil o ecclesia semper reformanda a nepostuloval tím nic jiného, než že se máme považovat nikoli za Reformované, ale neustále reformovatelné a reformující a to jeden každý z nás. Vzdát se toho znamená upadnout do nejhoršího dogmatismu. Reformují se dokonce i katolíci, i když opatrně; ovšem jejich takzvaná protireformace se nepochybně neobrací jen navenek, ale také dovnitř. Při vší militantní nesmiřitelnosti, kterou představují především Jezuité, nesmíme pominout následující: Kdokoli křesťanstvo reformuje, ať již jakýmkoli způsobem  a s jakýmkoli úmyslem, zůstává v rámci křesťanstva! Tento bod bychom neměli pustit ze zřetele. Společná představa o Bohu, sdílené Svaté Písmo a společné mravní porozumění stojí nad všemi interpretačními neshodami.

Tyto neshody však mohou mít velice silný vliv na lidský život. Kdo nepovažuje pozemský život se vší jeho nejistotou a úzkostí za nic jiného nežli za přípravu na skutečný život na věčnosti, se nebude chovat stejně jako ten, kdo může dosáhnout potvrzení své budoucí blaženosti již v tomto světě. Katolická církev sice zná svaté boží vyvolence, ale to jsou vždy lidé, kteří byli svatořečeni až po smrti. Reformovaná církev rozpoznává boží vyvolené již za jejich života, a to díky jejich účinkům činorodosti, na nichž spočívá zjevně požehnání.

Katolíci chtějí ponechat rozhodnutí o lidské blaženosti až na poslední soud. Kalvín však právem učí, že Bůh ve své vševědoucnosti již dopředu zná a určil rozsudek. V prvním případě to znamená, všemi svými smysly a vším svým úsilím se odvrátit od země a v druhém se se stejnou rozhodností k zemi obrátit a naplnit boží rozhodnutí.

Abych z toho vyvodil závěry pro vámi zmíněnou problematiku, omezím se na jediný, vám ostatně známý příklad. Oblast náboženství a politiky se od sebe nedají dobře oddělit. Jestliže Jezuité roztrušují, jak "kalvínské kacířství" podporuje u Holanďanů obchodního ducha, z povrchního hlediska to docela dobře sedí, ovšem sami tím prozrazují své poznání toho, že se zde ke slovu hlásí úplně jiná životní nálada a to taková, jež je ve jménu Ježíše Krista nanejvýš štve.

Tím se konečně dostávám ke konkrétním otázkám. Když jsem se stále více doslýchal o "libertinech", jak lidé nazývají kruh kolem Dircka Coornherta, právě tak jako vy jsem se obával oslabení kalvínského učení. Má varovná kázání mi však vynesla úkol vyvrátit Coornhertovy názory. Já jsem se však v bývalém sekretáři našeho zesnulého knížete Viléma Oranžského poznal muže, střežícího duchovní odkaz onoho prvního zastánce naší svobody. !Otec naší země", jak Viléma nazývají, mohl v hodině své násilné smrti odpustit nerozvážnému mladíku, který zabil člověka, nedokázal však zabít ideu. O tom nás dějiny neustále poučují. Přečetl jsem Coornhertovy spisy, v nichž mimochodem dosahuje holandština lesku, jaký nikdy předtím neměla, a na jednom příkladě Vám ukáži, proč jsem se neodhodlal Coornherta vyvrátit, ale naopak jsem se připojil k jeho učení a od té doby také snáším posměch coby libertin.

 Smrt Kristovu chápeme jako akt vykoupení pro všechny hříšníky. Katolíci z této milosti vylučují všechny pohany, jakož i všechny kacíře, o jejichž obrácení usilují ještě i v plamenech hranice. Kalvín oproti tomu, jak tomu chtějí naši rigoristé, omezil tuto milost na ty vyvolené, kteří již na zemi zrcadlí boží požehnání. Coornhertovi se to zdálo málo. Znamenalo by to aplikovat na Ježíše Krista lidská měřítka. Vyvozuje z toho, že Boží Syn musel mít moc vykoupit svou obětí všechny lidi, i pohany, bez omezení každého, koho ospravedlňuje jeho bohulibý život. S tím souhlasím, neboť to skýtá lidstvu nejvyšší míru naděje a odvahy k dobrým skutkům.

 Takové "libertinství" sotva může oslabit kalvinismus nebo náš stát. Co se týče Mořice Oranžského, cítíme se zavázáni duchu jeho otce, a to se ho sotva může  dotknout. Politika se ovšem málo táže po otcích a s náboženstvím nakládá podle potřeby. Vždycky tomu tak bylo, není to jen problém tohoto století; my však tento problém prožíváme velice silně a vědomě.—

45. dopis

27.srpna

Drahý Pane. Opravdu mě pobavilo číst si na jaře o vašem truchlivém rozpoložení v zimním Norimberce.  A vše se nakonec s boží pomocí obrátilo k dobrému. Občas tomu tak bývá, že v hodině nouze je záchrana blíže, než by se zdálo. Na březích líbezného  Neckaru jsme byli takového běsnění přírodních sil ušetřeni a nemuseli jsme čekat na jaro, jež by nám zaplašilo chmurné myšlenky. A včera k tomu město i okolí, dvůr i lid, vše  překypovalo blažeností, když jsme slavili třetí narozeniny našeho následníka. Je to vskutku přemilý princ, bystrý a hezký; není třeba lichocení, aby byl jím člověk nadšen. Mně se podařilo jisté překvapení, jež naplnilo kurfiřtský pár pýchou a přineslo uznání jak mně, tak mému učenlivému žáku. Věda, že kurfiřt miluje hru v šachy a večer hrává partii s kněžnou , dobře věda, že vyhraje, ve vší tajnosti jsem naučil prince, který jinak v tento čas již bývá dlouho na lůžku, jak správně rozestavovat figury. Ve svůj významný den směl chlapec zůstat vzhůru déle nežli obvykle a když kurfiřt v obvyklou hodinu nerozhodně přistoupil k šachovnici, zjevně v rozpacích, zda se může v tento den věnovat svému obvyklému povyražení, pospíšil si princ a bez jediné chybičky správně figurky rozestavil.  Nemusím vám líčit všeobecný údiv. Vévodkyně přivinula prince na srdce se slzou v oku, a kurfiřt skrýval dojetí za drsné vtipkování, že už brzy dostane protivníka, na něhož nebude stačit a všichni, kdo tam byli, se seskupili kolem a velebili ten div. A to již dopoledne pohnul princ k dojetí celý zámecký kostel, když na oltářních stupních zpaměti bez zakoktání přeříkal s důstojnou vážností celé desatero, jako by skutečně chápal tyto svatá slova. A toto bylo další hravou ukázkou jeho skvělého nadání. A nezvykle brzy se také u prince projevuje podivuhodně vyvinutý smysl pro hudbu. Prozpěvuje si od rána do večera a překvapuje přitom novými melodiemi, které jsou často jedinečné. Všichni sdílejí dojem: Pokud sledujeme vývoj tohoto lidského dítěte, pro budoucnost můžeme doufat v to nejlepší. Nechci se odvážit  troufalého srovnání s jiným dítětem z jeslí, jež mělo vykoupit lidstvo. Ale možná chtěl Bůh onen div určitým znamením připomenout, aby dovedl roztříštěné křesťanstvo opět na správnou cestu.