Andresius | Dopis 42 - 43

42. dopis
Traiano Boccalini, Řím
Davidu Magirovi v Tübingen

12.dubna

Milý příteli, včerejší výslech Giordana Bruna byl jen krátký. Bruno se oděl zcela mlčením a nedal vůbec najevo, zda užil času na rozmyšlenou k uznání svých chyb nebo vůbec k pokání. Svaté Officium nevzneslo žádná nová obvinění. Brat předsedající pouze poukázal na to, že uvedené citáty jsou příklady, jež jsou uvedeny zástupně za celé Brunovo dílo. Tím vyvrátil Brunovu námitku, že přece nemůže být odsouzen na základě vět libovolně vytržených z kontextu a potvrdil mou domněnku, že by ani odvolání oněch osmi tezí nezbavilo Bruna obvinění, ale že by následovala další obvinění. Je nabíledni, že se Svaté Officium nezaměřuje na nepředložené výroky podnícené poněkud rouhavě extravagantním temperamentem, ale že jeho cílem a nutným záměrem je zbořit veškerou strukturu Brunova myšlení. Bratr preses dal najevo, že Svatý Otec si žádá ještě nějaký čas k prostudování Brunových spisů, což znamená další odklad. Bruno se neubránil úsměšku, když prohlédl ono tajnůstkářství, jež se skrývá za takovou záminkou.
To tajemství je ve skutečnosti toto: Víte, že náš současný papež prožil několik let ještě jako kardinál Aldobrandini na dvoře císaře Rudolfa v Praze. Jakého vlivu na císaře se mu tam podařilo dosáhnout, nedokáže nikdo posoudit. Lobkovicova aféra prozrazuje, že Aldobrandini svůj vliv spíše přeceňoval. Ovšem na druhé straně získal kardinál přehled o nejrůznějších císařových badatelských sklonech. Nebylo - a doposud není - snad alchymisty, hvězdopravce, mága, mystagoga, svobodného ducha a blouznivce, jehož by Rudolf bažící po poznání nepovolal k sobě a nepodrobil zkoušce. A nebyli to vždy jen šarlatáni, neboť oklamat císaře jednak nebylo snadné a za druhé to bylo velmi nebezpečné. Ať tak či onak, co prožil v Praze, nezůstalo na Aldobrandiniho bez vlivu, takže na papežský stolec vstupoval s vnitřními pochybnostmi o církevních dogmatech. Ne nadarmo si zvolil jméno Klement, neboť si předsevzal s mírností přistupovat k pochybujícím. Něco takového ovšem naráží na zatvrzelý odpor španělské strany na papežském dvoře. Ve Filipu II. nyní ztratil katolický svět svého nejmocnějšího protektora a nezlomného zastánce náboženské nesnášenlivosti a od jeho nerozhodného nástupce lze očekávat spíše lhostejnost a povolnost. A teď i papež vykazuje tendenci vyhýbat se náboženským konfliktům. V Římě ale nevládne svornost. Papež, jehož důvěře se těším, si mě pozval k rozmluvě. Bude o Brunovi. Bratr preses se mi již zmínil, že je s Brunem nutno skoncovat. Jinak bude třeba počítat s nesčetnými procesy proti jeho stoupencům. Tak jsem si dodal odvahy ---

43. dopis
Hendrik Spieghel, Leyden
Jakobu Arminiovi v Amsterodamu

mense maii

Můj ctěný pane, Vaše překvapivé a odvážné psaní naplnilo mne a mé přátele obdivem, ale také starostmi. Nebývá příliš časté, že člověk dosazený za soudce, se ujímá věci obžalovaného. Sám jste poskytl příklad, že tomu tam neomylně je. A proto se také vnucuje otázka, jaký bude mít rozhodnutí ve věroučné otázce politický dopad. Je to problém tohoto věku a vlečeme jej s sebou do věku příštího. Svoboda Generálních států je stejně jako předtím v silném ohrožení. Prakticky jsme neustále ve válce se Španělskem, i když právě žádné boje neprobíhají. Španělům k tomu sice nechybí zlá vůle, ale peníze. Naše holandská vůle k odporu stojí na duchovní síle Kalvinismu. Kalvinistovi není třeba vtloukat do hlavy, že se má obávat pomsty katolických vládců. Chrání svou kůži a zároveň víru. Ale náboženskou nesnášelivost v povaze nemáme, proto u nás žije také více katolíků, než by se dalo očekávat. Necháváme je v tichosti na pokoji a oni také ani koutkem mysli neuvažují o tom, že by se spojili se Španěly. Vaše rozhodnutí odpovídá tedy naší tradici a duchu Erasmově, v němž ctíme advokáta humanismu. Táži se však sám sebe, jak bude o věci smýšlet místodržící Vilém Oranžský, až pochopí důsledky vaší proměny smýšlení. Určitě jsou i u nás fanatici, kteří ukáží i jemu.
O tomto problému našeho věku, jak jsem ho výše nazval, u celé měsíce debatuje v kolokviu, aniž bychom počítali, že tak rychle dojde k jeho vyostření. Univerzitním mistrům i studentům se líbí, když nemusí svůj ostrovtip dokazovat v učených teoriích, ale vidí své stanovisko očividně potvrzeno. Došli jsme, stručně řečeno, k závěru, že pro Filipa II. existovaly pouze náboženské otázky a jedině ty určovaly jeho politická rozhodnutí. Osobně na tom ztroskotal a zdá se, že s ním i Španělská veleříše, jakkoli mocná se nám ještě dnes může zdát.
Oproti tomu jsme viděli u jeho velké protivnice Alžběty I.,, že vůbec nesoudila a nerozhodovala se podle náboženských ohledů, ale ohledů politických, jimž byly náboženské otázky vždy podřízeny. Vírou si posloužila, nebo ji ignorovala, zcela tak jak jí vnukal její zdravý rozum a možná také ženský instinkt. A moc a respekt Anglie vzrůstaly. Mluvili jsme také o Jindřichu IV, jehož máme za politického génia a jenž s lehkostí a šarmem vlastními jeho národu postavil na místo náboženství lidství. Zjednal tím své zemi mír a - čím se může vládce více proslavit? Mluvili jsme o císaři Rudolfu II,, politické, náboženské a lidské hádance. Ale co může vykonat císař, jehož říše se rozpadá na nesčetné státečky, jež se říci osudovou zásadou cuius regio, eius religio, a jež předepisuje poddaným víru podle dobrého mínění jejich vládce. A to se zemi od země mění a někdy také generaci od generace. Takový národ se jednoho dne už vůbec neodváží mít nějaké přesvědčení a nebude v něm vážné víry; bude zcela lhostejný a vydán na pospas nejrůznějším svodům To nám budiž varováním.
Proto, prosím, pochopte správně mou otázku: Dá se ve vaší zemi oddělit politika od náboženství? Vilém Oranžský, na něhož katolíci poštvali nejméně tucet vrahů, z nichž poslední konečně uspěl, by na tuto otázku odpověděl záporně. Může ji jeho syn Mořic zodpovědět kladně? Může dopustit oslabení kalvinismu ve své zemi vnitřními spory, jež bude mít za následek i oslabení Generálních států jako takových a ohrozí nakonec i jeho život? Uvážil jste to?—