Relací
o konci velikého misionáře S±o Francisco Xavier, kterak vyšla najevo z listin zůstavených jistým portugalským mořeplavcem
Otec S±o Francisco Xavier tehdy cestoval do Goy, kde bylo jeho přítomnosti jako hlavy Jezuitů v Orientu nezbytně třeba. Šlo o zavedení inkvizice v Indii. Jezuité zjistili, že soužití s pohany, totiž Buddhisty a Mohamedány, je nebezpečné pro spásu duše Portugalců a že jejich nadšení pro církev udrží jedině silná disciplína a dohled. To se psal rok 1548. Mezitím vicekrál z Martbanu Xavierovi přislíbil podporu plánované misijní cestě do Japonska a vyzval velitele přístavu Malaka, aby mu jako rektoru jezuitského semináře zajistil místo na lodi plující do Japonska. Když však Xavier dorazil do Malaky, nebylo k jeho cestě nic připraveno. Nakonec nebylo jiného řešení, nežli čínská loď, jejíž majitel se pyšnil jménem "kapitán zlodějů", aby nenechal nikoho na pochybách o zdroji svých příjmů. Xavier byl srdnatý muž a nechoval žádné předsudky proti těmto zřejmým pirátům. Odplul tedy s Číňany za doprovodu Japonce Angiróo, pokřtěného jménem Pavel od Svatého Ducha, aby za pomoci tohoto proselyty kázal v Japonsku mravy a lásku k bližnímu.
Po určitých těžkostech a nehodách dorazili v polovině srpna do japonského přístavu Canguexuma. Začátek byl slibný. Xavier byl přijat přátelsky a měl veškerou volnost, a kázal, jak se mu zlíbilo, v čemž mu pomáhal Angiróo jako tlumočník. Nespokojeni však byli úředníci, kteří se cítili poškozeni a mocně si stěžovali u krále, že dovolil cizincům zvěstovat učení jim ve všem protivné. A třebaže se král přiklonil ke Xavierovi, stala se situace časem neutěšenou. Xavierovi se podařilo během jednoho roku pokřtít asi osm set osob. Viděl však, že taková čísla v ohromných krajinách Asie nic neznamenají a že tyto obce po jeho odjezdu ponechané samy sobě propadnou své staré víře a ta měla i přese vše Angiróovo ujišťování stále málo společného s křesťanstvím. Proto se Xavierovi zdálo správnější získat nejprve přívržence mezi šlechtici a ve výše postavených kruzích. Potom bude mnohem snadnější obracet prosté lidi ve větším měřítku.
Jeho postavení se stalo neudržitelným, když ve svých kázáních začal napadat buddhistické mnichy, kteří o něm smýšleli nepřátelsky. Rozhodl se tedy odejít do Firanda a ponechal svou obec v péči Angiróově. Ani ten se však příliš dlouho neudržel proto vzmáhajícímu se nepřátelství úřednictva. Vzpomněli si, že Angiróo utekl z Japonska pro vraždu a teď se vrátil jen proto, aby rozséval ještě větší nepokoje. Angiróo odešel zahořkle do Číny, ale ne jako křesťanský misionář, ale - jak se zdá - ve službách kapitána pirátů. Jisté je jen, že brzy nato padl v boji s korzáry u Liampaa.
Do Firanda doprovázeli Xaviera dva Španělé, které přijal do jezuitského řádu jako laiky.
Ačkoli byl v tomto městě vstřícně přijat, brzy zjistil, že i zde obracení postupuje pomalu. Toto poznání bylo pro něj tím bolestnější, že si právě od Japonska sliboval obzvlášť velký a rychlý úspěch, neboť mu byli Japonci líčeni mnohem civilizovanější a přístupnější nežli Indové nebo Malajci. Jak tak hloubal a zabýval se svým problémem, jevilo se mu stále zřejmější, že je jen jeden způsob, jak dosáhnout cíle. Musí pro křesťanskou víru získat japonského císaře.
Kjótó, hlavní město Japonska, kde sídlil císař, leží na prostředním ostrově a je od Firanda vzdálené asi na čtyři sta mil. V doprovodu jednoho Španěla se vydal Xavier pěšky zpět. Bylo to ukrutné trmácení - v zimě, za deště, větru a sněhu, často byli s výpraskem odehnáni ode dveří na něž hladoví žebrajíce zaklepali. Jenom fanatik přesvědčený o svém poslání natolik, jako tento Jezuita, mohl sebrat odvahu k takovému podniku. Protože neměl peníze, aby jako cizinec zaplatil mýtné, vydělal si je ve službě u jednoho šlechtice cestujícího koňmo, takže zbytek cesty běžel pěšky za jeho koněm. Ale přese vše se nakonec dostal do Kjóta.
Ale jaké zklamání ho tam očekávalo! Před několika lety bylo Kjótó vyrabováno a z velké části zničeno nepřátelskými mnichy. Císaři i šlechticům chyběly prostředky na obnovení vypálených paláců. Císař žil skrovně z prodeje imaginárních titulů a hodností a každý, kdo ho chtěl vidět, musel za to zaplatit poplatek. Když tedy Xavier požádal o audienci, požadovali po něm za potěšení vidět císaře značnou sumu, celkem šest set cruzados. S těžkým srdcem musel doznat, že strašné útrapy pěší cesty podnikl marně. Zaklínal se , jaké zklamání pro něj Japonsko bylo. O hromadném obracení ani řeči, jen namáhavá mravenčí práce a tvrdošíjný odpor buddhistů s mizivým výsledkem v kruzích urozených a boháčů.
Proto zaměřil Xavier svůj pohled opět na asijskou pevninu. Snil o obrácení Číny; po ní bude Japonsko jistě brzy následovat. Rozhodl se, že odpluje do Číny lodí, jejíž kapitán se předem zavázal vzít ho na loď zdarma. To ale znamenalo, že byl zcela odkázán na dobrou vůli mužstva. Neměl žádné slovo a musel být smířen s tím, že mu čínské úřady mohou odepřít vstup do země. Ale jeho apoštolské nadšení nedokázalo nic uhasit.
Po třiadvaceti dnech dorazila loď na ostrov Sančuan, kde chtěli kupci vyřídit své obchody. Xavier byl netrpělivý, kdy se už dostane do Kantonu a dohodl si s jedním Číňanem, že ho tam za tři sta cruzados tajně přepraví. Ten ale nakonec odvážný podnik, který by snadno mohl stát život jeho i celou rodinu, rozmyslel. Tak nalezl Xavier těsně před cílem zavřenou bránu a nebylo mu dopřáno vstoupit do země, již se chystal obrátit. Nejspíš očekával, že tam dojde mučednické smrti. Různí jeho společníci soudili, že po ní hluboko v nitru toužil.
Zklamání tvrdě zasáhlo tohoto nezkrotně činorodého muže a uvrhlo ho na lože nemocných. Jeho tělo oslabené mnohým strádáním nenašlo již sílu odolat horečce, jež ho přepadla. Po dva týdny churavěl bez řádné péče a bez lékaře. Pak jednoho dne poprosil, aby ho přenesli na zem, že nechce zemřít na lodi. Připravili tedy pro něj narychlo chýši z bambusu, větví a listí jako přístřeší. Tam strávil ještě sedmnáct dní v jakés takés péči opatrován třemi Číňany, které pokřtil. Nakonec pocítil, že se blíží jeho konec. Rozloučil se se svými společníky a dal zavřít dveře chýše, neboť ho sužoval hluk zvenčí. Tak živořil ještě dva dny. S krucifixem v ruce, slyšeli ho občas zašeptat: "Ježíši, duše má.” To byla jeho poslední slova. Pak usnul klidným spánkem, z něhož se již neprobudil. O půlnoci 2.prosince 1552 vydechl naposled.
41. dopis
Daniel Mögling, Frankfurt nad Mohanem
Hermannu Wilckenovi v Heidelberku
počátkem dubna
Příteli! Právě jsem přečetl Dilbaumovu relaci o jezuitovi Xaverovi a hned mi spadly šupiny z očí. Jméno Xaver jsem znal: Byl to přeci důvěrník Ignáce z Loyoly a jeden ze spoluzakladatelů Societas Jesu. Ale více jsem o něm nic nevěděl. O plánech a podnicích jezuitů sice člověk leccos slyší, ale většinu z toho má za přehánění. Teď ale už musíme mít za možné vše. Kdo by si mohl pouze představit, natož předsevzít, že se vzdá obrátit na křesťanství císaře Japonska a Číny? Co na tom hodnotit více: nezlomnou odvahu, posedlost vírou či přemíru zaslepenosti? Děsí mne, jak samozřejmě se přenáší nevraživost způsobená onou naoko smírnou osudnou formulí Cuius regio, eius religio hned na celou zeměkouli. Jestliže se něco takového podniká, úspěšně či neúspěšně, u protinožců, co můžeme čekat my, když kurfiřtu Maximiliánovi stejně jako rakouskému arcivévodovi Ferdinandovi jsou v jednou kuse na očích jejich jezuitští zpovědníci: u Maxmiliána páter Contzen a u Ferdinanda páter Blyssem. A když navíc císaři Rudolfovi teď po vítězství nad Turky, za něž si zásluhu přičítá i papež, abych tak řekl za odměnu, poštvali na krk jezuitského obrista Spinelliho? Oč tento řád usiluje není nic méně a nic více než světovláda. Je jasné, že druhé takové cílevědomé, pevně organizované a k obětem připravené společenství není. Čeho dosáhli reformátoři vše dohromady, se nevyrovná systematickému působení jezuitů. Co proti tomu můžeme podniknout? Kde máme my své důvěrníky a kde se rojí naši misionáři? Vždyť ani nevíme, kdo všechno se pokládá za "našince"! A koho můžeme srovnat s Francisco Xavierem v míře vědomí vlastního poslání? Jedině Giordana Bruna. Ale my jsme nedokázali učinit nic pro jeho záchranu. Kdopak v jeho jménu spasí lidstvo?
