Andresius | Dopis 24 - 25

Již dlouho se všichni v Bavorsku i okolo něj ptají, proč před dvěma lety povolal vévoda Vilém svého nejstaršího syna Maxmiliána za spoluvladaře se všemi právy a povinnostmi takového stavu. K takovému kroku ho totiž nemohly pohnout vysoký věk - Vilémovi je totiž teprve čtyřicet sedm let - ani ubývající tělesné síly: Vévoda Vilém se těší nejlepšímu zdraví. Co se týče Maxmiliána samotného, ten právě uzavřel několika cestami do ciziny, například také do Říma, svá studia a byl by mohl klidně sbírat zkušenosti z řízení státu jako následník trůnu, aniž by za něj musel takto přejímat odpovědnost. A nyní na něho přenesl jeho otec vládu zcela,l císař s tím vyslovil souhlas, a stavy Maxmiliánovi složily lenní přísahu. Častěji vidíme, že vládci se dívají na své nástupce s podezřením a nedůvěrou a tito že se nemohou nadít toho, že by svého vlastního otce nahradili na trůnu. Vzpomeňme jen na smutný osud španělského infanta dona Carlose, jehož roztržka s jeho královským otcem před třemi desítkami let otřásla celým světem. Ale v Bavorsku, kde je leccos jinak, to berou i v tomto případě  málem jako samozřejmost.

Tento Vilémův krok má snad své důvody. Jeden z těch významnějších by mohl být ve značné zadluženosti státu a sním související drahotě v zemi. Stavy zavalované stále větší zátěží se vzbouřily. Z lidu, jenž s velikou trpělivostí a odevzdaností snáší nezměrnou tíži daní, se již nedá nic vymáčknout, jinak hrozí povstání. Sedláci, kteří byli během dvaceti let donuceni odvést dvanáctkrát dvacetinásobek svého majetku, jsou zcela zbídačení. Ve městech se položila řemesla i obchod a měšťané se protloukají  na hranici existenčního minima. Komise k přezkoumání veškerých příjmů a výdajů odmítla vévodův návrh uvalit další daně a místo toho nařídila uspořit, takže konkrétně se se dvůr bude muset obejít se třemi trubači namísto osmi a že mu budou stačit čtyři komorníci, dva mundšenkové, dva kráječi, šest truksasů, dva osobní lékaři a že se především bude nutno rozloučit s mnohými štědře placenými umělci, např. Markusem Welserem, jenž pobírá ročně 300 zlatých, jenom za popis bavorských dějin, což jinak nikoho nezajímá.

Vévodu to mrzelo, připustil však, že k jeho vlastnímu politování selhaly veškeré pokusy dluhy omezit nebo snížit, přešel však mlčením, že nedodržel žádné své dosavadní sliby začít šetřit.  Bylo nabíledni, že dva vévodské dvory znamenají také dvojí výdaje a tudíž se zdálo účelné, jít věci na kloub radikálně, nežli se hádat o to, kolik je potřeba trubačů na večerní dostaveníčko. Takže nakonec vyšlo laciněji, když vévoda Vilém odešel s roční apanáží 60 tisíc zlatých na výměnek a tím svému synu poněkud ulehčil nevděčný úkol dát do pořádku rozvrácené finance státu.

A hledáme-li ještě nějaký vnější důvod pro Vilémův krok, zdá se, že šel za hlasem svého přesvědčení. Vévoda Vilém se cítí vinen. Ne že by spáchal nějaký pozoruhodný zločin, ale jeho tíží už samotný fakt, že musel vykonávat a vykonával vládu. Již od dříve byl znám jeho sklon k pokání a askezi. A nyní se hodlá věnovat výlučně zbožné usebranosti, neboť ho trýzní ohrožení víry a vláda ďábelských mocností v Říši a v celém světě. Proto také svému synu a nástupci uložil udržovat katolické náboženství, podle svých sil chránit duchovní soudní pravomoc, církev a klérus a neustále dbát o přísnou církevní kázeň v zemi. Ve válce i v míru své katolické poddané již od mládí vychovávat a co možná se zříci zaměstnávání cizinců. Maxmilián bude tuto závěť jistě bedlivě dodržovat.

Jeví se být člověkem na svůj věk až příliš vyzrálým, uzavřených způsobů, skoro mrzoutským. Vynášejí ho za jeho pracovitost a neúnavnost a spoléhají na jeho otci nepodobnou rozhodnost. Ovšem zcela podle vzoru svého otce si uložil nesmlouvavou přísnost vůči sobě a jistě ji okusí i jeho poddaní. Svou obratnost prokázal už při svém nástupu, kdy od stavů vymohl 30 tisíc zlatých, aby mohl vytáhnout na Turky. Bavorům ovšem od Turků žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí a tudíž zůstává vévoda prozatím se svými nově vystrojenými třemi stovkami jízdních a čerstvě odlitými kanóny doma. Kdyby ale odepřel pomoc, když křesťanstvu hrozí na východě mocný nepřítel, jehož nesčíslné vojsko již již buší na bránu dědičných habsburských držav, onoho posledního valu, který ochraňuje Bavorsko, podle Maxmiliána srdce Svaté Říše Římské? Kéž by bavorští sedláci dostali dobrého pána! Lenocha však v žádném případě nedostali.

Můj učený příteli, musím prosit o shovívavost, že jsem Vás tak dlouho nechal čekat na odpověď. Jakkoli bych byl rád vyhověl vašemu neobvyklému přání, musel jsem se tázat, zdali to dokáži, neboť nejsem všemocný a za druhé, zdali to také chci. Neboť se sice můžete spolehnout na to, že jsem Vám zavázán, nikoli však, že sdílím Váš náhled na věc. To by mě ovšem nijak nezadrželo, abych Vám pomohl, je si třeba ale ponejprv vyjasnit, čemu zde vlastně pomáháme: zdali člověku nebo myšlence. Konečně jsem chtěl také ještě počkat na další Brunovo slyšení, jež bylo plánováno na září, protáhlo se však až do prosince. O posledním slyšení jsem věděl pouze z doslechu a nic víc nežli to, že si při něm Bruno stěžoval na nelidské zacházení. Tentokrát se mi podařilo, o co jste tak naléhavě žádal, a byl jsem svědkem tohoto líčení. Bruno dělal žalostný dojem, co se týkalo jeho tělesného stavu. Jeho jistě oprávněné stížnosti z března mu nic neprospěly. Svatá inkvizice očividně sleduje záměr pohnout obviněného ke kajícnosti pomocí tělesného oslabení  s skrze dlouhou skličující nejistotu v izolaci. Ale tyto metody zatím zůstaly bez výsledku. Brunův odpor spíše posílily. Čím bídněji vypadalo před inkvizičním tribunálem jeho v cárech zahalené tělo, tím skvěleji reagoval jeho duch. Velmi obratně se hájil, aniž by byl při tom slevil jediné písmenko ze svého přesvědčení. Jeho ohnivá a nezvladatelná povaha se tentokrát nedala vyprovokovat žádnými otázkami k nepředloženostem. Byl vyrovnaným partnerem půltuctu výborně připravených jezuitů, zběhlých v dialektice, ba snad je i předčil. Byl byste na svého chráněnce pyšný. Po osmihodinovém slovním souboji, jehož protokol nebyl nikdy zveřejněn, odvedli Bruna zpět do sklepení. Mučen dosud nebyl. Zatím. Tolik k současnému stavu Bruna jakožto člověka.

A teď jeho myšlenky. Nehodlám s vámi na tomto rozvíjet filosofické myšlenky a necítím se jako interpret Giordana Bruna. Chtěl bych upozornit jen na jedno Je třeba rozlišovat mezi tím, jak myslí, co říká a píše jednotlivec, a čemu věří a podle čeho se řídí množství. První může projít bez jakýchkoli následků, ale druhé otřásá základy božského a lidského řádu. Lidé si v tomto století začali představovat křesťanství bez papeže. Brzy nato se objevily náznaky křesťanství bez církve. To vše zůstalo nepotrestáno a hlasitě se to dnes vykřikuje na tržištích. A odtud už je jen malý krůček ke křesťanství bez Ježíše Krista. A Bruno už ten krok učinil. Co tedy vzhledem k tomu od Říma očekáváte?

Nechápete, jak velikou důležitost přikládá svatá inkvizice tomu, aby se Bruno kál a odvolal? Tady nemá co do činění s nějakým obyčejným kacířem. To by Bruna nedrželi již pět let v těžkém žaláři, ale byli by ho už dávno upálili. Kdo se stará o hranice, jimž dává každodenně naše církev vzplát k větší slávě Boží? V tom se i protestanté s katolíky předhánějí. Co však se stane, jestliže rozbouřený a neuvěřitelně bdělý a nevypočitatelný dav rozpozná v Brunovi na hranici nikoli obyčejného kacíře jako tisíce jiných, ale proroka a mučedníka jeho budoucí věci?

Proto si, aspoň prozatím může být Bruno jist svým, ovšemže nezáviděníhodným životem. Musí obstát v měření sil, jež, podle mínění inkvizice, má být nad lidské síly. Jak to může dopadnout?

Jen to sám uvažte: Jestliže se Bruno  bude kát a odvolá, bude jeho život zachráněn.Po tělesné stránce se takovému obrácenému hříšníku může vést i docela dobře. Zůstane-li zatvrzelý a bude-li si stát na svém, zabijí ho. Je to jen otázka vhodné chvíle. Položím Vám místo toho jinou otázku: Nepotřebuje snad myšlenka, kterou zřejmě s Brunem vy, případně i další sdílíte, Bruna jakožto mučedníka? Bruna, jenž ve svém spise "Zahnání vítězné bestie", jehož se poslední slyšení takřka bezvýhradně týkalo, jakoby sám nový Mesiáš, chce vyhnat Krista? Jestliže to chcete, nezapomeňte, že v zájmu širokého působení na masy pak budete potřebovat také novou církev. Kdo by bez ní dnes ještě věděl o Nazaretském? A abych neskrýval svůj vlastní názor,  poskytuji k úvaze, zdali již dnes neexistuje až příliš mnoho církví. A vezmete-li v úvahu, jak rozštěpené křesťanstvo ohrožují turci, možná i příliš mnoho náboženství.

25. dopis

Drahý pane, zase nám odchází rok, a to, jak jsem stále neochvějněji přesvědčen, naposledy před koncem tohoto zkaženého světa. troufám si říci, že jsem využil svůj čas a mnoho toho napsal, psal jsem jakoby pod vnitřním tlakem. Sám žasnu nad tím, co člověk při psaní zažije a jaké předtím neznámé získá poznání. A také se divím, když s časovým odstupem  čtu vše, co jsem napsal, že něco takového vůbec z mého pera splynulo. Připadá mi, jako bych vystupoval ze sebe a navíc mi ono druhé "já" připadá cizí, zvláštní a důležitější, nežli jak se cítím já. Mé vlastní pocity vypadají ve srovnání s ním skoro nevzhledně, jako pošpiněný sníh, který se zčásti vsákne do země, zčásti ho vysuší a promění v éter slunce. Přichází mi při tom na mysl úžasný dojem, jaký jsme zakusil v Praze, již mnozí vynášejí jako jedno z nejhezčích měst Evropy. Chtěl jsem jednou zažít a nasát do sebe život v císařské metropoli, jako by bylo na čase zachytit poslední okamžik radosti před uzavřením všeho. Ale nenastalo nic takového. Zavítal jsem do jednoho z vyhlášených hostinců a nechal si přinést vybraná jídla. Kolem mne klokotal život, ale já se ho neúčastnil. Hleděl jsem přes hlavy mnohomluvných stolovníků někam pryč a dál, jako bych tajně hleděl skrze plot do zahrady. Tento vjem hustého plaňkového platu mne úplně posedl a začal jsme si uvědomovat, že já sám jsem ten plot a mé oči jsou jen dva vypadlé suky. Viděl jsem vystupovat a jednat neskutečné stíny, stíny nikým nevržené. Jedinou skutečností byl můj plot. Před ním ani za ním nebylo nic. Nevzpomínám si už ani, kdy a jak jsem se z Prahy vrátil, málem pochybuji, zda jsem tam vůbec byl. Ale oproti tomu jsem přesvědčen, že můj plot tam stále stojí a já stále vidím, jak se z jeho děr řinou mohutné proudy pryskyřice připomínající slzy. To je pro mne znamením, že stále musím být nějak v Praze. A když od té doby pomyslím na konec světa, připadá mi, že jsem ještě nezažili jeho začátek.—