Andresius | Dopis 22 - 23

22. dopis
David Magirus, Tübingen
Traiano Boccalinimu v Římě

počátkem července

Monsignore, má dnešní žádost může být pro Vás nezvyklá, možná i troufalá. Prosím Vás o svobodu jednoho člověka, o záchranu jeho života, o zachování jeho tělesných i duševních sil, jež se vzájemně podmiňují. Vím, že tím žádám takřka nemožné, ale jsem si také jist, že existuje-li jaké řešení, vy ho naleznete. Jde o Giordana Bruna, o němž se zde už po dlouhou dobu ví, že zmizel, a o němž jsme se nyní dozvěděli, že je držen svatou inkvizicí ve vězení v Andělském hradě. Obáváme se tedy stran jeho nejhoršího. Bez ohledu na to, jak velice se prohřešil vůči jeho Svatosti panu papeži, proti samospasitelné církvi i proti jeho ctihodnému řádu, nemělo by se mu odplácet způsobem, jehož samotná představa mě děsí. Můžete namítnout, že jiní museli ještě tíže zaplatit za menší prohřešky a že proces proti Brunovi ještě není uzavřen. Také byste mohl uvést, že u Bruna se nedá předpokládat, že by byl lepší nežli jiní. Snad je i horší, dokonce bych soudil, luciferštější než všichni jiní. Ano, řekl bych, že jeho vzpoura vůči Bohu se vymyká rámci pozemské spravedlnosti. A že bychom měli přenechat Bohu, zda se vůči člověk, jenž trhal zakázané ovoce ze stromu poznání, o němž jsme si myslili, že již k němu není přístupu, obrátí s plamenným mečem. Profesor Schoppe nás nabádal, abychom Brunův osud přešli mlčky. S tím nejsme srozuměni. Spíše by měl umlknout žalobce a soudce se vzdát výroku. Stačilo by k tomu jediné papežovo pokynutí, a vy máte u něj sluch. V Itálii nemá Bruno tu pověst, jakou si získal v německých zemích, ve Francii a Anglii. Konkrétně v oxfordském sídle učenosti mají Bruna ve veliké úctě a jeho pronásledování by mohlo způsobit i politické problémy. Svatý Otec doufá, nakolik o tom vím, že pohne anglikány k návratu do lůna samospasitelné církve, a k tomu potřebuje viditelné znamení tolerance. Soudím, že doposud vždy, když na to přišlo měli římští diplomaté navrch nad římskými horlivci. A zde je příklad, na němž můžete dokázat svou již tolikrát osvědčenou moudrost. Ale já jsem příliš netrpělivý a předjímám vaše činy, zatímco vy sám nejlépe znáte cesty a prostředky, jež vedou z andělského hradu, aniž by byl člověk andělem nebo duší zbavenou těla. Vždyť Vás nemusím úpěnlivě prosit o slitování s duchem, jenž je Vašemu nepochybně blízký. —

23. dopis
Jakob Arminius, Amsterdam
Samuelu Dilbaumovi v Augšpurku

15. octobris

Drahý pane, vaše korespondence mi přináší velké potěšení a překvapuje mne šíří novinek, jež měsíc co měsíc shromažďujete. Vždyť jenom získat je jistě vyžaduje velkého úsilí a píle a je třeba nemalého umění uspořádat je podle významu a dopřát jim příjemného vzhledu. A to vše se Vám mistrně daří. A když přesto budu mít k Vám určitou výtku, neberte to, prosím, jako umenšování chvály, ale jako pokus přispět poněkud ke zdokonalení celého díla. Když shromáždím všechny dosud vyšlé sešity, shledávám v nich převahu událostí válečných a politických. Ty jistě silně a často bolestně ovlivňují naše živobytí. Což jsme se právě zde, v Generálních státech, nemuseli třást, když král Filip vyslal opět nepřemožitelnou Armadu proti Anglii, naší jediné ochranitelce. Situace vypadala natolik hrozivě, že královna Alžběta povolala zpět k ochraně své vlastní pomazané hlavy dva tisíce jízdných, kteří leželi ve Flandřích jakožto náš succurs. Naštěstí nedošlo k nejhoršímu. Bůh opět zadul větrem a zahnal španělské galeony zpět do jejich přístavů, pokud se už předtím nepotopily v Biskajském zálivu. Udatný lord Essex marně vyplul se svým loďstvem, aby se postavil nepříteli - ani ho nezahlédl. Zdá se , že Bůh má v Británii skutečně zalíbení - oni jsou o tom beztak zcela přesvědčeni. Rozhodně zde, v Generálních státech, jsme si mohli opět vydechnout, čímž jenom chci zdůraznit, že význam takových událostí je mimo veškeré pochyby, vždyť dech dějin můžeme pocítit tak říkajíc na vlastní kůži.
Ale co přichází ve vašich listech poněkud zkrátka, je umění. Vojevůdci jsou oslavováni, o umělcích se mlčí. Ti svým uměním nikoho nezabili, pokud ovšem neobětují sami sebe svému poslání. a přesto soudím, že zde probíhá pozoruhodný vývoj. V malířství pozoruji rozhodný odklon od náboženských motivů, což se zdá být v příkrém rozporu s vášnivými náboženskými spory naší doby. Ale umělci často předbíhají svou dobu, a tak to, že na jejich obrazech je toho více nežli pouhé vyjádření víry, by nám mělo přimět k zamyšlení. Nehodlám se do toho příliš zabrat, ale spíše vás upozorním na oblast, kterou jsme doposud s uměním nespojovali. Nebo byste snad kejklířům a komediantům přiznával vyšší statut, nežli pouhého kratochvilného obveselení?
Jistě máte v oblibě vašeho Hanse Sachse, ale ten se mi zdá se vyznačovat spíše prostou neomaleností, nežli opravdovým básnictvím. Posílám Vám opis dopisu přítele Alemána z Madridu, který se týká vývoje tamního divadla. Můj přítel Mijnheer de Witt se v těchto dnech vrátil z cesty do Londýna a vyprávěl mi, že tam na kraji města stojí celá řada divadel. Lord Mayor nechtěl připustit divadelní stavby uvnitř města, poněvadž se bál bitek, jaké bývají v hostincích. A nyní celé davy lidí proudí do předměstí a úřady to zlobí. První zařízení tohoto druhu se nazývalo "The Theatre", po něm vznikla "The Curtain" a dále "The Rose a "The Swan", která na de Witta zapůsobila nejvíc. Letos se bude stavět úplně nové divadlo a bude se nazývat "The Globe". Komediální bandy, jež v těchto domech hrají se těší výborné, ba nejvyšší protekci! De Witt mi povídal, že v celém Londýně dohromady je v těchto divadlech asi pět tisíc míst pro lidi a každý večer jsou zaplněna. to se mi zdá být v Evropě neslýchané. A slavné jména mimů jako Richard Burbage, Edward Alleyn, Robert Wilson a William Kempe - jež ovšem našinci nic neříkají - zná v Londýně každé dítě. Chci Vás na to upozornit a nebudu opakovat jako ozvěnou, co mi tu de Witt s nadšením vyprávěl. Třeba získáte v Londýně korespondenta, jenž vám přímo od zdroje může poskytnout přesnější a čerstvější zprávy. Vyplatilo by se to. Z vlastní píle ještě přihodím svůj vlastní údiv, jenž mě přepadl při čtení nápovědní knížky, kterou si de Witt dovezl a na čas mi ji půjčil. Jmenoval se ten kus "Romeo a Julie" a musím uznat, že jsem ho četl plný pohnutí a nemohl jsem se při něm zdržet slz. Theolog, milostný příběh a slzy? Jistě vám to přijde divné. Způsobil je jistý herec onoho divadla Globe. Jeho jméno, jež si zapamatujte, je William Shakespeare.—
 

předcházející část andresius.pise.cz/...

následující část:     andresius.pise.cz/...