Relací - O zlatodějci Jiřím Honauerovi

Zdaleka bylo vidět, jak ho vytahovali na vysokou  zlatou šibenici. Také ze zástupu který ohromeně přihlížel takovému spektáklu se ozývaly hlasy, jež se zaměřovaly spíše než na provinilce, jemuž zmodrala hlava a jazyk vylezl z úst jako rozšklebenému kocourovi, na ono prazvláštní popravní místo. Někteří si nemohli pomoci a než se zástup rozešel přišli si sáhnout na šibenici, na níž se houpal Georg Honauer, nyní již bez ducha. Zjistili tak, že to jsou to železné tyče, které dal vévoda Fridrich natřít zlatou barvou, když si chtěl z nebožáka ztropit posměch ještě v jeho poslední hodince. Honauer ovšem asi z toho viděl velmi málo, neboť ještě než mu vložili na krk oprátku se tak roztřásl strachy a hrůzou, až byl polomrtvý. Jak velmi sej eho chování lišilo od jeho namyšlených a tajemných způsobů! Ovšem nikdo neví, jak mu bude pod šibenicí, i kdyby byla z čistého zlata. Kdyby to zlatodějci věděli, asi by se věnovali počestnějšímu řemeslu.

Zlatodějství jistě není činnost Bohem požehnaná, jak muselo Honauerovi dojít. Ale jistě nebude poslední, komu to dojde příliš pozdě. Celý svět totiž pevně věří tomu, že by se alchymistům v jejich čarodějných kuchyních podařila velká transmutace, pokud by měli kámen mudrců, byť by to byla jen špetka červeného prášku. Opravdovým mudrcům na zlatě tolik nezáleží, avšak našim knížatům a zeměpánům ano. Nikdy nebyli chtivější v pátrání po vyhlášených zlatodějcích a skoro jsme v pokušení jim přát úspěch. Vždyť lépe když si naši císařové a králové, kurfiřti a vévodové budou připravovat zlato ve svých laboratořích, nežil aby je vytloukali ze svých poddaných.

Georg Honauer měl dobrou pověst, již si získal na dvoře vévody Jindřicha  Julia Brunšvicko-Wolfenbüttelského. Prý tam nad veškerou pochybnost opravdu vytvořil zlato, díky čemuž je nutno se ptát, proč nechal vévoda Jindřich Julius tak užitečného člověka odejít. Vždyť se stalo již takřka zvykem, že knížata držela  zlatodějce pod zámkem, ať již proto, že jim dostatečně rychle nedodali dostatek zlata, nebo proto, aby vyzradili svá tajemství, k čemuž se často používalo i mučení. Fridrich I., vévoda Württemberský, jenž s ničím nedělá velké ciráty, přijal projíždějícího Honauera s určitou nedůvěrou. Tu ale dokázala rozptýlit již první zkouška jeho umění. Společně se svými rádci a se svým mincmistrem byl vévoda svědkem proměny mědi na zlato.

Honauer totiž předložil asi půldruhého lokte dlouhou měděnou tyč a vyzval mincmistra, aby z ní kousek odštípl. Ten to učinil, společně se zlatníkem prozkoumal kov a prohlásil jej za měď. Pak ponořil Honauer tyč do železného kotle, v němž na silném ohni vřel jím připravený roztok. Ponořil tyč asi jen do polovin a pak ji prudce vytáhl. A všichni viděli, jak se konec, který byl ponořen zlatě blyští. Jakmile uschl a zchladl a Honauer jej sametovým hadříkem pečlivě očistil, předložil jej opět mincmistrovi. Ten opět kousek uštípl a zlatník nyní prohlásil tento vzorek za čisté zlato, jaké se ani v dolech netěží.

Tím si Honauer vévodu získal. I jeho rádci si pochvalovali, jaké očekávané blahodárné účinky to bude mít na prázdnou státní pokladnu. Honauer však na začátku požadoval nemalou sumičku na vybavení laboratoria. Bez něho by ovšemže nemohl provozovat své umění ve velkém. Také slíbil, že přejde při přeměně kovů z mědi na olovo, jež vyjde levněji. Tento plán vévoda blahosklonně schválil, jakkoli se musel na několik týdnů obrnit trpělivostí, neboť Honauer musel před zavedením této lacinější, avšak komplikovanější metody provést celou řadu experimentů. Když už knížeti hrozila dojít trpělivost, ohlásil Honauer, že učiní pokus v malém. Opět za přítomnosti rádců, mincmistra i zlatníka roztavil olovo v kotli, který by stačil pro šestičlennou rodinu. Pak za všemožného zaříkání přidával směsi z různých lahviček a nakonec červený prášek. Pak požádal vévodu a všechny ostatní přítomné, aby opustili laboratoř, dali ji zapečetit a před dveře postavili stráž, neboť kov potřebuje chladnout přes celou noc. S tím se všichni smířili, s velkým napětím však spěchal vévoda se svým průvodem na druhý den do přísně střežené místnosti, a hle, v kotlíku bylo čisté zlato, jak s radostí potvrdil mincmistr i zlatník.

Pak poslal vévoda pro největší kotel, jaký se dal ve Württembergu sehnat, a přinesli takový, v němž by se dalo vařit pro celý regiment. Ani neprošel dveřmi laboratoře, takže musili dokonce strhnout jednu stěnu, ale jaká potíž? Oproti vyhlídce na nevídané množství zlata to byla maličkost. Honauer také odhadl předběžné náklady, jež bylo pochopitelně nutno vynaložit na proměnu takového řádu. Vévoda ale poskytl velkorysou zálohu a dal k tomu účelu dokonce roztavit některé vévodkyniny zlaté šperky. Honauer zase připravil ohromné množství olova, jež však druhý den po vychladnutí zůstalo olovem. Usedavé vzlyky se zdály vyjadřovat všeobecné zklamání, ale když se vévoda vzpamatoval z ohromení a začal v něm vzrůstat hněv, dal pátrat po původu toho zvuku a nalezl v jedné z truhel ukrytého chlapce.

Zbytek už je krátký. Vévodovi stačil celkem krátký proces. Před soudnou lavicí ležela půldruhého lokte dlouhá tyč, kterou nalezli v Honauerově obydlí. Ta se zdála být cv elá měděná, ale když žalobce podržel její konec nad svící, roztavila se tenká vrstva vosku a objevil se kousek zlata, který byl do mědi předem vložen. Výslechem uplakaného chlapce se zjistilo, že schovaný v truhle v zapečetěné laboratoři vyměnil během noci malý kotlík s olovem za stejný, v němž bylo zlato. Ovšem selhal při úkolu vybrat olovo z velkého kotle a vložit do něj částečně roztavené zlato získané od vévody zálohou, třebaže Honauer si k  chladnutí tentokrát vyžádal dvě celé noci. Té doby chtěl využít, jak doznal, k útěku, aby se po něm jen zaprášilo. Teď ovšem se bude brzy prášit z něj.

předcházející část:andresius.pise.cz/294-dopis-20-a-21.html  

následující část:    andresius.pise.cz/297-dopis-22-23.html
Zdroj: http://andresius.pise.cz/297-dopis-22-23.html