Andresius | Dopis 114-115

114. dopis
Kaspar Schoppe, Řím
Adamu Contzenovi SJ v Norimberku

na Květnou neděli

Vysoce vážený a ctěný pane! Ničeho bych si nežádal více, nežli Vám posloužit, ne snad lichocením, leč podpořit Societas Jesu ze svých skrovných sil, avšak s ohnivým zápalem. Je pravda, že mě Jeho Svatost pověřila posláním, jež mě naplňuje údivem, ne-li zaráží. Svatý Otec může jistě ctít otcovskou lásku a náklonnost, již ráčí věnovat jistému odpadlému dominikánskému mnichovi, já však se ptám, zdali v tomto případě neplýtvá svou nekonečnou dobrotivostí a mírností na nehodném. Pavel V. se řídí příkladem Klementa VIII., když se zasazuje o Tommasa Campanellu, velkodušností však svého předchůdce předstihuje, neboť žádá španělského vicekrále o jeho propuštění, zatímco onen se spokojil s tím, že mu vymohl mírnější žalář. Pochybuji, zda bude tomuto přání svatého Otce vyhověno, což mě jistě zarmucuje, nicméně nemohu se na Španěly proto hněvat. U onoho Campanelly jsem totiž po četných návštěvách a dlouhých rozhovorech nezaznamenal ani stopu lítosti, leč jsem ho shledal vězet v pomatenosti, ještě nepoučitelnějšího, nežli jak mi jej předtím líčili, a pochybuji. zda bude kdy moci být znovu přijat na milost a počítán za poslušného syna naší jedině spasitelné církve.
Z vnějšího ohledu nic nenasvědčuje tomu, že by ve vězení strádal. Jeho vyhublost přičítám přirozené konstituci, nikoli nedostatečné výživě. I bledost, až nazelenalou barvu obličeje lze přičíst jednoduše nedostatku čerstvého vzduchu. Svou živost vězeň ani v nejmenším neztratil. Ve svých gestech je to typický Ital, přivítal mě okamžitě přívalem slov, při nichž šermoval rukama nohama. Pokojně s ním disputovat je zcela nemožné. Neustále si vynucuje souhlas se svými tirádami a i nejmenší námitka ho popudí a pokud mu odporujete, rozzuří ho to. Říká se, že lidé odkázaní sami na sebe dychtí po rozhovoru a vítají ho. Tím jsem se zprvu také konejšil a nechal jsem ho hovořit. Ale postupně se mi začalo vyjasňovat, že mu vůbec nezáleží na hře otázek a odpovědí, které směřují k určitému cíli. Chtěl mě jen zavalit slovy a opojit jimi a tak ukolébat. Tak se v něm projevil nepoučitelný buřič. Dobře jsem si dokázal představit, jak svého času dokázal strhnout slabší duchy k nepředloženostem.
Celkově se Campanella jen málo ve svém myšlení liší od proklatého kacíře Giordana Bruna, jenž zůstal zatvrzelý až do svého zaslouženého konce. Zatímco Bruno přisuzoval absurdně duši nejen lidem. ale také všem zvířatům, rostlinám, ba i neživým věcem, Campanella vidí základ světa v celku i v jednotlivostech pouze ve zkušenosti. Jistě by Vás unavovalo, kdybych vám zde opakoval jeho duchaplné výroky o duši a duchu, těle a vnímání. U obou kacířů, tedy u Bruna i u Campanelly mizí vznešenost Boží v Trojici osob a rozpouští se do jakési všezahrnující duchovní mlhavosti. Abyste však nabyl alespoň určité konkrétní představy o jeho myšlení, hodlám vám citovat dva odstavce z jeho manuskriptu, který mi předal s úpěnlivou prosbou, abych ho předal papeži, nebo se zasadil o jeho tisk. Abych ho uchlácholil, přislíbil jsem mu že učiním podle jeho přání, neučiním však jedno ani druhé. Jeho Svatost by onen spis zarmoutil, věřící by znepokojil, nevěřící posílil v jejich bludu. Avšak posuďte sám: "Bohem a Pánem je bytí, nic je tam, kde nebytí. V rámci těchto dvou mezí se odehrává veškeré fyzické dění. Neboť nenastává nic, co už je, a také nebylo nic, co teprve nastane. Tak z Nicoty a Bytí vzniká metafyzicky konečné bytí. Dále z náklonnosti k nebytí vzniká zlo a hřích. Příčinou hříchu je tedy nedostatek, nemá účinnou příčinu. Nedostatek je nedostatkem moci, moudrosti, nebo vůle chápat. V tom spočívá hřích: Neboť jestliže někdo chce činit moudře a správně, musí to také chtíti. Vůle má tedy přednost před věděním a schopností a nikoli naopak.
A poté, co nechal ze světa zmizet přítomnost ďábla, kterého přeci den co den pociťujeme na svém těle, a učinil hřích závislým na vědění, které přeci lidé jako celek nemohou mít, činí nakonec i Boha účastným na hříchu! Nebudu Vám to zakrývat: "TO všechno je od Boha, jenž ač na Nicotě nemá vůbec žádný podíl, vše předem vědomě uspořádal, neboť je nejmocnější, nejmoudřejší a nejlepší. Proto v bohu žádná bytost nehřeší. Mimo Boha však hřeší. Mimo Boha se dostáváme jenom skrze sebe a vzhledem k sobě, nikoli však skrze něj a vzhledem k němu.. Neboť v nás je nedostatek, v něm však účinek. Proto je i hřích činem božím (sic!) nakolik má bytí a účinek, nemá-li však bytí a účinek, je v nás a z nás, neboť my díky naší neuspořádanosti tíhneme k nicotě.”
Rukopis nese titul Atheismus triumphatus a já mu v žádném případě nehodlám dopomoci k nějakému triumfu. v jednom se ovšem Campanella od Bruna podstatně liší. Zatímco onen nás chtěl vystavit neomezenosti a postavit do světa jakožto monádu, zcela bez jakýchkoli vztahů, jež nakonec přenechává jednomu každému, aby svou vlastní zákonitost zařadil do předurčeného světového řádu, který spočívá sám v sobě, pokouší se Campanella všechny lidi pojmout do ideálního státu. Nesahá přitom pochopitelně po civitas Dei svatého Augustina, kterou se církev již dlouho snaží na světě uskutečnit, ale hodlá založit "Sluneční stát". V něm je vše předepsáno, takže člověk musí nakonec dojít k názoru: Dlouhé žalářování plodí takové fantazie. Bylo tedy vůbec dobré, že jsme Campanellu ušetřili očišťujícího plamene hranice?
Kdo by si nebyl vědom, že naše svatá církev si žádá obnovy? Vždyť je také dílem lidským a lidská nedostatečnost poznamenává její působení. Ovšem takovým dílem se nemůže zanášet žádný Luther nebo Zwingli, či Kalvín, a už vůbec ne nějaký Bruno či Campanella. Dostačí kolik toho natropili oni první, netřeba ještě pošilhávat po idejích těch druhých. Z Augsburgu vycházejí stále letáky, jež se mi zdají býti nakaženy duchem těchto kacířů. Na ty by se mělo dobře dohlédnout. Reforma církve je v těch nejlepších rukách, pokud ji provádí Tovaryšstvo Ježíšovo. Sleduji jeho činnost po celém světě s hlubokým pohnutím, a jsem šťasten, jak rozhodně a mocně bojuje za víru a brání ji v Bavorském vévodství, že by si z toho mohli vzít příklad i v samém církevním státě. To je vše díky pevnému charakteru Maxmiliánovu a vaší obezřetnosti, jíž se vévoda ochotně svěřuje. Kéž by se takovým příkladem řídil i císař!—

115. dopis
Adam Contzen SJ, Mnichov
Kasparu Schoppe v Římě

o velikonočních svátcích

Milý profesore na vinici našeho Pána pracují mnozí s tou nejlepší vůlí, ale i takoví, kteří v touze po klamavém bohatství půdu příliš nezúrodňují. Pošlete mi v důvěrnosti onen Campanellův spis. A zpravte mě též o jeho politických teoriích. Lidé se po celé Evropě nacházejí celkově ve velké zkaženosti, což má řadu důvodů. Radikálně a rychle se zde nedá mnoho změnit. Nebývá vždy lehké správně volit mezi ostražitostí a tvrdostí. Myšlenky o ideální říši se nespřádají jenom za zdmi žalářů. Možná se taková říše dá založit pouze s nezatíženými lidmi na nějakém jiném světadílu, daleko od veškeré učenosti - počínaje od Juana de Mariany až po Herma Trismegista. Takový pokus, nakolik by i vypadal slibně, by ovšem byl doznáním, že se nedokážeme vypořádat se skutečností, jak je nám dána. Na Gordický uzel můžeme vyplýtvat ducha, kolik jen chceme, nakonec ho však rozvážeme jen násilím.
Neměl byste našeho císaře posuzovat tak přísně! Ctí velice, téměř jako svatého, slovem obdařeného kapucína Vavřince z Brindisi, stejně jako náš vévoda. Ovšem proto, že ho považuje za muže víry, nikoli církve. —
 

předchozí část:              andresius.pise.cz/...

následující část:           andresius.pise.cz/...