Dopis 113 + Zpráva o šáhu Abbásovi

113. dopis

Milý Roberte,

přišel jsem pozdě, císař již uzavřel s Turky mír! Ale smlouvu ještě nepodepsal a s  podpisem váhá. Vládnou tu bláznivé poměry a potřeboval jsem jistý čas, abych si o nich udělal přehled. Mezitím jsem čekal na audienci u císaře, který už po týdny nechce nikoho vidět. Takže shrnuto: Katolická strana si mír nepřeje, poněvadž doufá, že jí válka přinese další výhody. Arcivévoda Matyáš, který náleží ke katolické straně, si mír přeje a také ho dojednal, poněvadž si od něj slibuje osobní výhody. Protestantská strana si mír přeje, poněvadž doufá, že prosadí stejné mírové podmínky jako Maďaři také v Čechách, na Moravě a v Rakousích - třeba i bez krále. Ale tak daleko arcivévoda jít nechce. Císař zase nevěří Turkům. Tedy, nevěří ani Turkům, ani svému bratru arcivévodovi. Nejraději by porazil Turky bez katolické pomoci, udělil  protestantům kýžené svobody, aniž by si pohněval katolíky a své bratry, bratrance a ostatní příbuzenstvo by nejraději viděl někde pod zámkem u Turků. Chápeš to? Pokud ano, pak jsi na dobré cestě přiučit se umění vysoké politiky. A k tomu , pro císaře ve velmi příhodný čas, zemřel uherský magnát Bocskay. To může sloužit císaři za záminku, aby mírovou smlouvu napadl, poněvadž se změnily podmínky a nastala nová situace. Matyáš se mezitím hodlá uvázat v držení Bocskayova území, k čemuž potřebuje mír s Turky. A protestanté podplácejí vysokými částkami císařova komorníka, aby svého pána měl k podpisu mírové dohody.

Avšak půjde to již těžko, poté, co jsem konečně mohl promluvit s císařem. Císař mě uvítal se značnou nelibostí, jeho vzezření se však vyjasnilo, když jsem mu začal vyprávět o našich zážitcích v Maroku. Musel jsem ho ovšem vyvést z omylu. když jsem mu vysvětlil, že těžko něco pohne osmanské vazalské státy v Maghrebu k povstání proti Turkům, neboť si na jejich panství vcelku nemohou stěžovat. Ovšem potěšil se tím, jak jsou žádostivi svést válku se Španělskem, aby pomohli svým bratřím ve víře, kteří tam úpí pod těžkým útlakem. A to je , prosím, španělský král císařův nejbližší spojenec a navíc je s ním spjat příbuzenstvím. Zajisté se zde v Praze nemůže člověk řídit zdravým rozumem, neboť ho pokaždé zradí. Stavěl jsem se před císařem nenuceným a tak jsem naivním a otevřeným chování a přehnanou zdvořilostí získal jeho přízeň.

Vyprávění o Abbásovi se nemohl nasytit. Císaře fascinovalo, jak buduje nové hlavní město v Isfahánu, kam shromažďuje veškeré kulturní poklady. Věřím, že v skrytu duše by se nejraději vypravil s námi a spatřil vše na vlastní oči.

Císař mi slíbil, že až se vrátím, sám mě provede svými sbírkami. Později mě poučili, že to znamená obzvláštní císařovu přízeň. Pověřil mě též osobním úkolem, abych šáha ujistil o jeho hluboké oddanosti. Jako dárek mi dal zapečetěnou skříňku, nevím, co je uvnitř. Vzrušeným hlasem prohlašoval, že nespočine, dokud neuzří Turky ležet v prachu u nohou, a ruku přitom svíral v pěst; šáha přitom považuje za svého nejmocnějšího spojence. Podotkl rovněž, že na Rusy se nedá spoléhat, ale to si nechám pro sebe, neboť, jak jistě víš, pohlíží šáh na Rusy se záští a raději by se s Turky vypořádal bez jejich pomoci. Tedy vše připrav, dorazím vzápětí po této zprávě. Na jaře bychom již měli být v Persii. —

NB: Císař mi přislíbil, když mě milostivě propouštěl, že se mi za mé služby odmění. Právě jsem dostal krabici s dvěma honosnými zapečetěnými listinami. Jedna je mé jmenování do hodnosti "eques auratus", druhá je falckraběcí titul. Nevím, k čemu mi to bude dobré, pár set dukátů by mi bylo milejších. V tomto je šáh štědřejší.

LID NYNĺ OSLAVUJE mír s Turky, málo však ví, že nebyl vybojován v prvé řadě ve vítězných bitvách, ale mnohem spíše ho způsobilo ochromení na obou stranách. Zatímco císaři scházely peníze a vojáci a posléze též schopní generálové, u Turků tomu bylo poněkud jinak: jejich síly by se nebyly tak rychle vyčerpaly, kdyby nebyli mocně tísněni na jiném místě své veliké říše.  Nakonec to byla opravdu bitva, jež rozhodla o míru  v Turecké Žitvě, ovšem neodehrála se na uherských pláních, ale na březích Eufratu.  Ohromné , snad stotisícové, turecké vojsko tam stálo proti vojskům mocné Persie, v němž nebylo méně než šedesát tisíc bojovníků. Přesto šáh Abbás, který osobně velel perskému vojsku, udělil Turkům strašlivou porážku, takže musí nyní vynaložit veškeré síly, aby uhájili východní hranice své říše proti novému nepříteli.

Jak k tomu došlo?  Když nastupoval padesátiletý Abbás na trůn roku 1587, nepatřilo mu ani tehdejší hlavní město Tabríz. Západní provincie patřily Turkům, východní dobyli Uzbekové; Abbásovi zůstaly jen pouštní pásy podle Kaspického  a Arabského moře. Abbás se pokusil smířit s Turky a obrátil se nejprve na východ. Po dlouhých bojích dobyl zpět Herát, Maschad a Níšápúr a Uzbeky zcela vyhnal; teprve na Indu ho zastavila mocná říše Mogulů.

Teď se Abbás mohl obrátit proti Turkům, ale na to jeho síly ještě nestačily. Ale přihodilo se, že právě onoho času dorazili  do Šírázu, kde se tehdy Abbás se svým dvorem zdržovali, dva angličtí kupci Přinesli s sebou drahocenné dary, z nichž některé byly údajně od císaře Rudolfa, ale především měli s sebou ve svém doprovodu muže, kterého s nimi poslal, aby odléval děla. Je známo, že císař Maxmilián I.  si velice vážil kovolijeckého umění a především odlévání těžkých kusů a tak v Rakousích jejich cech čile prosperoval. Z  něj byl i jejich průvodce, kterého jim doporučil sám císař Rudolf. Tento kovolijec odlil Abbásovi v krátkém čase na pět set děl a poučil je i o zhotovování mušket. Angličané mu pak dali k dispozici své zkušenosti s organizací vojska a brzy byl Abbás s to, obnovit boj s Turky. Dobyl zpět Tabríz, Jerevan, Šírwán a Kars. Turecký pokus rozdrtit ho ohromným vojskem minulého roku, jak bylo řečeno, ztroskotal. Nato zabral Abbás též Ázerbajdžán, Kurdistán a Lúristán, dobyl Bagdád a Mosul.

Války mezi Peršany a Turky se vyznačují krutostí v bojích mezi křesťany a Turky nevídanou. To může být s podivem - vždyť Turci i Peršané jsou Muslimové.  Vzájemnou zášť však nepodněcuje jen boj o moc a půdu, ale též náboženský fanatismus, neboť i islámský svět je vnitřně rozdvojen, právě tak jako křesťanský. Peršané přísluší totiž k muslimskému učení zvanému "Šía", zatímco Turci vyznávají jiné, zvané "Sunna". A vzájemně se drží za kacíře. Dokonce se zdá, že Šíité nenávidí Sunnity ještě více nežli Křesťany. Opravdu, vždyť i mezi Kalvinisty a Luterány vládne nenávist větší, nežli ji obojí mají vůči katolíkům. Bylo by rovněž chybou radovat se z takových svárů mezi Muslimy, že by z nich mohli křesťané mít prospěch, když křesťanstvo samo v sobě nese podobný rozkladný kvas, jenž může naopak jednoho dne vyhřeznout a Muslimové z něho budou těžit.

 Když se pod Abbásovo panství dostali řecko-orthodoxní Arméni, choval se k nim snášenlivě. Dokonce jim povolil stavět kostely a řídit se bez jakéhokoli omezení svými náboženskými zvyklostmi. Šáh prý dokonce uvažoval o projektu spojení všech náboženství na zemi v jedno, aby byl na nebesích i na zemi ustaven pokoj. Zdá se , že prozatím svůj plán dále nerozvíjí.  Je příliš odkázán na odvahu a hrdinství svých Šíitů, jimž smrt v bitvě z ruky Sunnitů otevírá brány ráje.

předchozí část:               andresius.pise.cz/356-dopis-112-pamflet-o-rabbim-lwovi.html

následující část:             andresius.pise.cz/358-dopis-114-115.html