Andresius | Dopis 116-117

116. dopis
Johann Valentin Andreae, Donauwörth
Kryštofu Besoldovi v Tübingen

Můj vážený příznivče a bezmála příteli. Ano, odvažuji se před Vás předstoupit, i když jen s psaným slovem a na nevinném papíře. Ale než si o mně vyslechnete další lži, měl byste též ode mně zvědět pravdu!
Svedli jsme bitvu, papežence jsme vyzvali na souboj! A krom toho i jejich ochránce. Hej, jak jen utíkali! Jejich úzkostné volání dolehlo až do Mnichova, ba až do Prahy, a možná od Dunaje až k Rýnu, do Mohuče a k Labi!
Tak by to měli dělat společníci Christiana Rosenkreuze, který se Vám tak líbil. Nesbírat moudrost po drobtech jako žebraví mniši. Ale vyjít a sít nepokoj, probouzet ducha vzpoury, děsit měšťany.
Kdo poznal pravdu, musí být připraven za ni zemřít. Ale to je jen jedna stránka. Jsme snad ovce, abychom se stereotypním bečením klusali k porážce? Kdo poznal pravdu, musí být rovněž připraven pro ni zabíjet! Tak se přiznávám a dávám poznat jako vlk v beraním rouchu.
Dali jsme příklad. Kdyby se jen bylo těch pár papeženců - paličatých sedláků, co v Donauwörthu vzdorují reformaci, chovalo pokojně a drželo se okolo kláštera, co byl katolíkům - až příliš velkomyslně - přenechán a zalezlo pěkně do svatokřížského kostela, byli bychom je nechali v pokoji. Samolibí Donauwörthští občané by se pak nedali tak lehce pohnout, aby ze svého těla vyřízli ten hnisavý vřed. Ovšem povzbuzeni takovou shovívavostí, vytáhli papeženci se svými prapory ven. S vřískáním a komíhajícími se kadidelnicemi pronikli do městských ulic, vpředu monstrance a dva bavorští vévodští komisaři, kteří je měli chránit.
O jejich plánu jsme věděli, nepokoušeli se o něco takového poprvé. Vloni ustoupili halapartnám městských hlídek a spokojili se s průvodem po polních cestách okolo města. Tentokrát jim měli bavorští komisaři zjednat vstup do města, a na ně se skutečně nikdo neodvážil vztáhnout ruku.
Ale i my jsme se připravili. Ta stovka silných mladíků, které jsem rozdmýchal svými řečmi, ozbrojená klacky a sudlicemi. A i my jsme měli prapory! Černý svatoondřejský kříž se čtyřmi rudými růžemi v jeho úhlech na zeleném poli. To zíráte, že?
Když papeženecký průvod zahýbal okolo Fuggerovského domu, vyrazili jsme. Jej, to byl zmatek a křik! Úlekem se neodvážili málem ani pohnout rukou. Jejich prapory s rouhavými mariánskými obrazy jsme roztrhali na cáry. A řádně jsme to nandali též pánům bavorským komisařům. Nesou si teď na tváři svou modrobílou barvu: bílí hrůzou s modrými fleky!
Měšťané se z toho velmi těšili: vykláněli se z oken a prohýbali se smíchy. Doufám, že také pochopili, že reformace není něčím pevným a zajištěným, co mají dobře v rukou, ale že je třeba v ní pokračovat. Že je teprve v počátcích a že nesmí uhýbat před násilím. Růžový kříž zvítězil nad svatým křížem. To by nám mělo být signálem.
Bohužel se nyní všichni chtějí s tím triumfem spokojit. Soudí, že se papeženci už neodváží dalšího procesí, když dostali takto za vyučenou a v šencích to mohutně oslavují. Přitom by bylo potřeba využít pozdvižené nálady a udeřit na klášter a vypálit ho. Ale k tomu zde chybí mladým odvaha. Bojí se ,že by z toho moha povstat válka. Hrdinové! Dennodenně všude probíhá tolik násilností, že o nějakém míru nemůže být ani řeč. Co by na tom válka změnila? Jestliže bude vše převráceno vzhůru nohama, pak z toho může snad vzniknout opravdový mír. Tak budu asi muset i zde zakrátko svinout svůj prapor a táhnout dále.
Co se týče panen, jež jsme traktovali v Tübingen, abychom si do jejich i svého povědomí vštípil počátek veškerého stvoření, mohli již mezitím dojít opět počestnosti. K duchovnímu vývoji ovšem nedošlo; u nich a většinou ani u mých přátel. Sám za sebe jsem v ženě odhalil léčku přírody. Všechny vášně, jež vyvolává, a veškeré rozkoše, které slibuje, neslouží k ničemu jinému, nežli k zajištění nebo k vynucení pokračování rodu skrze plození. Ať se na tom staví a zakládají jakékoli morální principy, jsou to jen klamné prapory. Mezi mužem a ženou vládnou a působí silné, takřka nezlomné animální síly, jinak nic. Muž ducha se musí od nich osvobodit a povznést se nad ně. I to by mělo být postulátem rosikruciánství. Dobře se opatrujte.—

17. dopis
David Magirus, Tübingen
Trajanu Boccalinimu v Římě

v květnu

Milý příteli!

Hovoříme, píšeme, spřádáme plány. Ale ničeho nečiníme. Překypujeme zlostí - na papíře. Nalézáme rozhořčená a strhující slova - v malém kroužku. Budujeme překrásnou a drahocennou stavbu budoucnosti - v naší fantazii. No, a když se jeden z našich žáků pustí do díla, hluboce se nás to dotkne. Mögling mi napsal: "Když někdo učiní, nač se já odvažuji pomyslet, jsem snad já bez viny? Myšlenka je skutečností! Při činu už o nic nejde, je nevýznamný. Schází-li mi k němu odvaha, nebo nakonec jím znuděn od něho upustím, se nijak konkrétně neprojeví.” Tak bychom byli všichni toliko ideálními původci činů.
Psal jsem ti o nadaném mladíkovi, jehož jsme přijali do našeho kruhu, kde též hezky předvedl své básnické nadání: Poslal jsem ti zapsaný příběh Christiana Rosenkreuze, který jsme společně přijali za vzor svého myšlení. Nyní se ovšem tento mladík jménem Andreae od nás svým způsobem odloučil, což Besold pojímá jako urážku a ještě navíc i osobní porážku. Andreae se, nejspíš znechucen naším mudrováním, pustil do činů, jež už vzbouřily dvě města, Tübingen a Donauwörth. Já sám za svou osobu si nemohu zcela zakázat sympatie k tomuto překotnému odvážlivci. Téměř mu závidím
Ovšem, co Andreae způsobil v Donauwörthu, není vůbec nevýznamné, jak Mögling apodikticky usuzuje. Snad pohnutka a možná i celá ta zběhlost, ale ne nejí následky! Ty se už v současnosti nedají přehlédnout. Že navedená chátra rozežene procesí, by žádnému tiskaři nestálo za čerň. A také přitom ušli pramalé cti dva bavorští komisaři, které k ochraně katolické menšiny ve svobodném říšském městě vyslal vévoda Maxmilián. Ale bavorský vévoda není jen přísný katolík, ale také na svou čest převelice citlivý pán. Nemůže proto udivit, že se u císaře dožadoval uvalení říšské klatby na město Donauwörth, čímž si sliboval dojít zadostiučinění za posměch, který stržil.
Dal jsem proto Andreaemu vyřídit vzkaz, aby okamžitě uprchl. Když měšťany nakonec přepadne strach z činu, který schvalovali, ba oslavovali, budou velmi rychle hotovi vydat příslušného buřiče a vyhnout se tak dalšímu nátlaku. Bude-li to stačit, sem nyní nepatří. Avšak poradil jsem Andreaemu, aby se vydal do Itálie, kde ho nikdo nezná a kde ho nebudou hledat. A váš římský dům jsem mu udal jako místo, kde může nalézt spolehlivého a pohotového přítele, jemuž může důvěřovat. Doufám, že se tou radou bude řídit.
Vše mě ale souží ještě jinak. Vlnobití, které vyvolal v Tübingen - podrobností Tě ušetřím, může Tě o nich o nich zpravit sám, přijde-li do Říma - se již mezitím utišilo. Trápí mě ale skličující pocit, že v Donauwörthu tomu bude jinak. Připadá mi to jako na kulečníku: Vrhneme-li jen malou a nevýznamnou kuličku do houfu větších i menších koulí s náležitou pádností, takže se rozletí, nedokáže nikdo říci ani určit, kam a jak daleko která poletí. ale nechci to vidět tak černě. Ovšem i tehdy, jestliže Andreae uvedl do pohybu cosi většího a horšího, nežli zamýšlel nebo vůbec byl schopen pomyslet, musíme se starat o to, jak toho byl vůbec schopen?
Nedokáži konat myšlenkové skutky v pivnici jako Mögling; pokud jsem si něco předsevzal, pudí mě to k činu. A není to nuda, co mě případně zabrání dopodrobna provést a vykonat předsevzaté, ale jen chybějící odvaha a rozhodnost. V jednom Mögling určitě pravdu nemá: Je sice možné si vymyslet mnohé činy a kochat se pak jimi, aniž by byly vykonány; avšak následky činu skutečně vykonaného jsou nevypočitatelné a nepostihují je ani ty nejsmělejší představy. A teprve ony propůjčují jednání patřičný řád a hodnotu. Proto Andreaemu závidím a současně se bojím, abych nějakým způsobem nenásledoval jeho příkladu - velice mě vábí.—
 

předchozí část:                 andresius.pise.cz/...

následující část:               andresius.pise.cz/...