Anno 1628,Dopis 359-360,Peníze a válka

Anno Domini 1628

359. dopis
Jan Ámos Komenský, Lešno
Johannu Valentinu Andreae v Calwu

20. února

Milý příteli a ctěný bratře!
V osamělosti nás posiluje vědomí, že nejsme nikdy sami, neboť víme o podobně smýšlejících lidech, porůznu roztroušených. A tak jsou někde v dáli jakýsi Andreae, jakýsi Rattichius, jakýsi Fludd, jakýsi Kotter a jiní, i takoví, které ještě neznáme, ale duch buduje mezi námi most, díky němuž se můžeme potkat na úrovni, jíž se dění ve světě netýká. Takový svazek mě také pojí s Českými bratry, kteří se už definitně rozprchli na všechny světové strany. Stále jsem se vracel do své vlasti s nadějí, že bych tam mohl setrvat. A tutéž naději jsem podle svých sil šířil také mezi svými souvěrci a oni byli podivuhodným způsobem posíleni. Jednoho dne mě povolali k loži umírajícího děvčátka, abych jí poskytl poslední útěchu. Bylo to šestnáctileté děvče, dceruška bývalého knihovníka ve službách mého pána Karla ze Žerotína, který nad námi neustále držel ochrannou ruku. Lékař, kterého do té malé vísky zavolali, neobjevil žádnou nemoc. Panenka jménem Kristina Poniatowska prý podle výpovědí vesničanů viděla hvězdu s ohnivým ohonem, kterou mimo ni nikdo nespatřil, a poté upadla v bezvědomí. Když jsem přistoupil k jejímu loži, otevřela oči, čemuž se všichni velice divili, neboť už celé dny ležela jako mrtvá. Nejprve zírala do prázdna a zdálo se , že nikoho nepoznává. Pak ji na tváři zahrál blažený úsměv, ovšem hned také zkřivila její údy křeč, takže jsme si myslili je vypustí ducha. Všichni jsme padli na kolena a modlili se. Ale náhle se zdvihla z lože, rozpřáhla ruce a jasným hlasem zvolala: "Vykupitel se blíží!", úplně jako by viděla našeho Spasitele tváří v tvář.
Nikdo v té ubohé selské jizbě nebyl neotřesen tímto pohledem. V hloubi rozjitřen jsem nastoupil svou zpáteční cestu. Zpráva o události se rychlostí blesku rozšířila do blízkého i vzdáleného okolí a brzy na místo směřovali mnozí poutníci. Zdálo se, že tato útěcha vrátila Kristinu životu, a smrt, pokud se k ní blížila, od ní ustoupila, leč zůstal jí pohled do onoho světa. Koktavě pronášela proroctví, kterým lidé oddaně naslouchali, aniž by všemu rozuměli, ale vždy v nich zaznívalo, že císař, papež a Antikrist budou po zásluze potrestáni. Také přislíbila konec útrap českého a moravského národa a počátek šťastnějších časů, jež budou odměnou pro ty, kdo vytrvají. Opakovaně jsem pozorně naslouchal těmto poselstvím a divil jsem se, jaké podrobnosti politické a vojenské povahy nám prozrazovala, takové, jaké mladé děvče určitě nemůže znát. Také jsem využil účinků jejího vystoupení, abych posílil důvěru svých krajanů. Ale vše vzalo nakonec zcela zkrátka konec: "Obnovené zřízení zemské", jež císař pro Čechy a Moravu vydal, již nestrpělo, aby poddaní vysokého či nízkého stavu, nevyznávali katolickou víru. V budoucnu neměly být strpěny žádné výjimky z tohoto pravidla. Pouze můj pán, Karel ze Žerotína, jenž si u císaře získal zásluhu svým umírněným postojem, si měl možnost ponechat svoji víru. Ale onen starý muž hodlal sdílet osud svého lidu a odešel s námi do exilu. Byl to smutný průvod, jejž jsem vedl v mrazivých týdnech na počátku roku přes Krkonoše do Polska. Jiní následovali ty, kteří již dříve uprchli do Uher a do severního Německa a bůhvíkam ještě. Osiřelou Kristinu, poté co se událo opět něco podivuhodného, jsem přijal za svou.
Jednoho dne sepsala dopis, o kterém tvrdila, že jí byl nadiktován z nebes. Rozhodně jsem v něm neshledal žádnou pravopisnou chybu, což by se od ní jinak dalo čekat, neboť neměla žádné vzdělání. Také používala při psaní obraty, které jinak neovládala. Dopis byl adresován vojevůdci Valdštejnovi a varoval ho, aby nepostupoval dále, neboť jinak na něj přikvačí smrt. Kristinina ruka přitom napsala slova jako "krvavá bestie" a "bezbožník", jež by si vůči tak vysoce postavenému pánu nikdy nedovolila použít. A trvala na tom, že dopis osobně odnese do Jičína, do sídla Frýdlantského vévody! A dvorní dáma Sadovská, jež je spřízněna s Trčkovými, ji tam vskutku dovedla. Valdštejn tam nebyl, ale jeho manželka Izabela mladou prorokyni přijala a vyslechla ji s úctou, zatímco ona opět upadla do jakéhosi vytržení. Sadovská tvrdila, že Kristina nalezla ještě silnější a výhružnější slova, než jaká stála v listě, takže z toho byla vévodkyně zmatena. Nikdo nedokáže říci, jak vévoda vše přijme. On, jenž se nezalekne žádné moci, se jistě nedá zastrašit malým děvčátkem, jež předstírá, že z něj mluví Bůh.
V Lešně jsem, milý příteli, získal místo jakožto školní pomocník. Na psaní mi nezbývá čas, poněvadž se musím starat o přístřeší pro své bratry. V hraběti Rafaelu Leszczyńském a jeho purkrabím Johannovi von Schlitling, jež oba znám ze svých dřívějších návštěv, sice máme rozumnou vrchnost. a jsou tu také rodiny, jež se zde v Lešně usadily už dávno, po husitských válkách a jsou nám nápomocny. Ale právě na jejich osudu jasně vidíme, že jsme navždy ztratili svou vlast.

360. dopis
Franz Hals, Haarlem
Princi Jindřichu Oranžskému v ležení před s'Hertogenboschem

12.martii

Můj kníže,
nakázal jste mi zjistit, zda se dá provozovat umění ve vězení. Ovšemže se dá. Celý svět je jediné vězení a umění je vlastně jedinou možností, jak z něj uniknout. Ale s Torrentiem si zahráli ošklivou hru. Haarlemští soudci se nechali natolik zaslepit nenávistí, že ho chtěli nejprve upálit na hranici a nadto jeho tělo pověsit na šibenici. To bych býval rád viděl, jak se věší na šibenici popel. Ale raději ne Torrentiův. On by tomu ale asi byl raději, poněvadž při dvacetiletém vězení je člověk pohřben zaživa. A lidé se také kvůli tomuto procesu rozčílili, takže nemůže být Torrentius tak špatný člověk. Vím, že Vaše Výsost se sama obrátila na magistrát se žádostí o propuštění, ale Haarlemští jsou zatvrzelí a utíkají se k vytáčkám. A proč? POněvadž se Torrentius často opíjel? To bych se i já už musel houpat na šibenici. Protože se obklopoval neoděnými ženami? Každý malíř potřebuje modely, když se chce zabývat mytologickými tématy. Že nadmíru prostopášně hýřil? Na tom by mezi Holanďany bylo něco nápadného. Ale měl-li na to, proč ne? Nikdy ho nikdo nechtěla zavřít pro dluhy. Měl ovšem ten chlapec poněkud vyzývavé chování, které mohlo leckoho pohoršit, ale proto se přece lidé neposílají na hranici ani nezavírají do vězení. A malovat uměl! A jestliže k tomu nyní nemá chuť, je to proto, že mu v mučírně nasadili palečnice a vykloubili rameno. A tak ani neudrží štětec. Také nemůže pořádně jíst, poněvadž m tam přelomili sanici. Tedy by zřejmě asi stejně rád jedl a pil, jako maloval, kdyby jen mohl. Nesouvisí to tedy přímo s vězením, ale s jeho ztýraným tělem. Tím ovšem nechci říci, že by měl ve vězení zůstat. Nikdo pořádně neví, zač tam sedí a ještě si toho má vážit jako zvláštní milosti. Tenhle Torrentius bral leccos lehkovážně, takže některým může připadat, že vůbec nemá svědomí. Ale není jediného svědka, kterému by byl osobně způsobil nějakou škodu. Zato závistivců je celý zástup. Není to tolik proto, že by mu nechtěli dopřát jeho rozhazovačnost a eleganci - je to opravdu pohledný chlapec, za kterým se ženy jen táhnou a kterého muži obdivují. Spíše mu všichni závidí jeho životní styl. Vždy vystupoval, jako by ve všem požíval neomezené svobody. A proto ho rádi vidí ve vězení. A to prosím v Holandsku, kde se už po léta bojuje právě o svobodu a konec onoho boje je v nedohlednu. Možná teprve když se musí o svobodu bojovat, začnou si jí lidé vážit. Vy jste, můj kníže, zaručil náboženskou svobodu, ale haarlemští soudci ji neakceptují, když jde o údajné rouhání. Tak Bůh vždycky přijde vhod, když jde o to někoho zruinovat. A i oněch pět právních veličin, u nichž si haarlemští v Den Haagu vyžádali dobrozdání, argumentovalo nesprávně. Tolik je těch,kteří svobody nedopřávají a tak málo těch, kdo v ní dokáží žít. Za Torrentiem by se měl poslat lékař a měly by se mu povolit návštěvy přátel - kterých má hodně - a také by mu měli denně dopřávat džbánek vína a pustit k němu jeho ženu. Pak by se cítil sdostatek svobodný. A sám beztak nepochybuje, že všechen ostatní svět sedí ve vězení bez východu.

Avízo
Peníze a válka
neboli
Jak můžeme loupit, když dáváme

Peněžní hotovosti a mincí je v dnešní době dost, ale co mincím schází, je hodnota. Zlaté dukáty a stříbrné tolary - to už je dnes pouze pohádka. Vzácný kov se ještě tak alespoň barvou jim podobá.Ale škrábneme-li na něj, hned je vidět měď. Dávat vinu za to jen ořezávačům a penězokazům, který neustále s penězi čachrují, by bylo příliš snadné. A nespravedlivé by také bylo pronásledovat za Židy, kteří ovšem vždy vydělávali na lichvě. Jsou to spíše sami zeměpáni, kterým nestačí požadovat po svých zbídačelých poddaných vysoké daně, navíc v naturáliích, ale ještě je ožebračují tím, že jim nabízejí nehodnotnou minci, kterou dávají takto speciálně razit pro sprostý lid. Tak přicházejí prostí lidé o odměnu za svou práci, aniž by je přitom ohrožoval meč a aniž by na ně vložila ruku loupežná čeládka, které jsou tak či tak vydáni na milost. Velicí vojevůdci ovšem tonou v blahobytu. Tak daroval nyní císař svému vojevůdci Valdštejnovi, tomu nejbohatšímu již od bitvy na Bílé hoře, vévodství Meklenburské, knížectví Wenden, hrabství Schwerin a Rostockou zemi. LIdé se ovšem podivovali, že právě tyto země nebyly dosud stiženy kontribucemi. To si jen Frýdlantský vévoda hřál pro sebe místečko, na němž se nyní usadí. A aby zahladil nelibost bavorského vévody Maxmiliána, udělil císař zase jemu dědičným právem celou Falc. To mu ovšem bylo o to snazší, že vévoda ke svému hlubokému zármutku, nemá žádného dědice a vévodkyně už mu také žádného nepovije. A jak tak císař čelně nakládá s majetky jiných, hodlá se nyní bystře zmocnit Mantovy, jejíž vévoda umřel, aniž by se předem poprosil císaře o dovolení. Právoplatným dědicem tam by sice byl vévoda Karel z Nevers, ale kdo by v těchto dobách , kdy platí jej síla, ostříhal nějaké právo? Holanďané se mohou ovšem těšit z tohoto konfliktu, neboť bude znamenat další roztržku mezi Francií a Španělskem. A ještě více je potěší, že byl Markýz Spinola odvolán k Montferratu, aby tam oblehl pevnost Casale. Ale největší radost je v Holandsku z toho, že admirál Piet Hein polapil a zajal španělskou flotilu naloženou zlatem, o které oloupili Španělé Indiány v Mexiku, aby jím financovali svá loupežná tažení po Evropě. Holandská radost ovšem dostane studenou sprchu, pokud dostanou do ruky měděné mince, které se ze španělského zlata vyrazí. Není vše zlato, co se třpytí!

předchozí část:                 andresius.pise.cz/514-dopis-355-358-valdstejn-a-cisar-na-vrcholu-moci.html  

následující část:                andresius.pise.cz/516-dopis-361-362-vypovidani-evangeliku.html