VII. Osobní vývoj a život člověka

"Život člověka je symfonie, kterou on sám komponuje". B.L.

Již jsem vícekrát poukázal na to, že člověk může aktivně ovlivňovat svůj život. Může sám vědomě nebo nevědomě utvářet svůj osud. Musíme však přitom upozornit na několik bodů.
Za prvé: Kdo chce prodělávat svůj osobní vývoj vědomě, musí se podrobit jeho zákonitostem. Nikdo a nic, i kdyby tisíckrát chtělo, nemůže "rozkvést" dříve než rozvine dostatečný počet listů. Rozvíjení listů není však nic zvláště pozoruhodného.
Za druhé: Kdo usiluje o vnitřní vývoj, vidí, že má před sebou mnoho cest a možností, a mnohé mu slibují ráj. Musí mezi nimi volit, pokud možno s rozmyslem. Kdo jen nazdařbůh hledá "zkušenosti", "rozšířené vědomí" nebo "vize", pro toho bude nejlepší a nejjednodušší vystavit se vlivu určitých chemických prostředků. To dělají mnozí, a své opojení přijímají s posvátnou vážností; je to pro ně náboženství, k němuž se mají obrátit i ostatní. Kromě zvědavců, kteří si vezmou drogy, aby je alespoň jednou vyzkoušeli a kteří pak hledají jiné cesty, jsou lidé, kteří se snaží utéci před svým vlastním životem do světa drog a vědomí, jež bylo změněno chemickými prostředky od alkoholu až po heroin.
Nekontrolované, chaotické zkušenosti pod vlivem drog, tripy nebo "nálady", nemají nic společného s osobním vývojem. Abychom skutečně dospěli k osobnímu vývoji, musíme si vědomě vypěstovat síly, které u většiny lidí leží po celou dobu života ladem. Již jsem řekl, že člověk má v sobě od počátku vloženo mnoho schopností, z nichž naše moderní kultura využívá jen malou část, a proto se rozvíjejí jen ony. Proto se také mnoho lidí cítí nespokojených v tak omezeném světě, v němž žijeme jako redukované osobnosti.
Avšak jaké schopnosti je tedy třeba rozvíjet? Zde dojde rychle na lámání chleba.
Spoustu možností nám nabízí východ. Jejich spektrum sahá od klasické (a moderní) jógy a zen buddhismu přes hnutí mazdaznan až k súfismu (a to jsme zmínili jen některé z možností). Všechna tato hnutí se dotýkají kořenů naší západní kultury, všechna směřují určitým směrem: zpět ke zdroji, k čistým pramenům. Chtějí nám ukázat, co se během tisíciletí prokázalo jako stálé hodnoty. A skutečně jsou tyto klasické metody osobního zrání přebohaté . Všechny jsou zakořeněny v kulturách, které můžeme označit jako spiritualistické. Spiritualismus je světový názor, podle něhož je všechno duch, hmota je jen zdání. Vše vzniklo božským procesem stvoření, hmota však patří do říše antiducha, do říše temna. Člověk se má osvobodit od svodů temnoty, pozvednout se od egoistického vědomi Já a opět vejít do světa božského světla, z něhož se zrodil.
Tyto názory na svět můžeme uvést na společného jmenovatele: všechny chtějí - stručně řečeno - zpět do bytí před zrozením, zpět do ráje, zpět k "před-jáství".
Všechna zjevená náboženství, tedy také Starý Zákon, se vracejí k božskému zjevení někdy v pradávnu. V dřívější době měl každý - určitým druhem snového vědomí - přístup ke světu světla. Poslední zřící lidé vylíčili své zkušenosti pro ty, kteří už nebyli schopni zřít. Už taková prezentace vývoje je v příkrém protikladu vůči modernímu historicko-materialistickému chápání dějin, dle něhož lstiví kněží rozšířili svou moc nad lidmi pomocí represálií a skrze falešná zjevení. Pro nás, lidi dvacátého století je velmi těžké, ba nemožné, přenést se do vědomí spiritualistické kultury. Poslední odlesk takové kultury můžeme například ještě prožít na Bali, kde se božský svět ve pokojné důvěře prolíná do všedního denního konání.
Kdo se dívá na onu skvělou budovu antických náboženství z hlediska moderního personalismu (tj. psychologie osobnosti), poznává v nich etapu vývoje z božského světa zrozeného lidského Já. Ale toto Já dospělo a stalo se odpovědným účastníkem dalšího vývoje. Proto nemůže prodlévat ve svém "mládí", i když bylo tak skvostné a ušlechtilé.
Počínajíc od  kořenů naší západní kultury, ve staré Indii, Persii, Mezopotámii a Egyptě, abychom jmenovali ty nejdůležitější, přináší teprve řecká filosofie poprvé principiálně nový postoj k životu, který označujeme jako "idealismus". U Platóna je božský svět pro člověka už nedosažitelný, člověk je podle něho zrozen z prasvěta idejí. Poznání je rozpomínání se na naše vědomí z doby před zrozením, každé chápání a rozumění je znovupoznáváním již poznaného. Pohled je však ještě zaměřen na před-individuální svět, na "duchovní domov" probouzejícího se Já.
V celém středověku a ještě ve scholastice převládalo takové filosofické smýšlení. "Myslím, tedy jsem", mohl ještě na začátku novověku zvolat Descartes. Novověk, který začíná renesancí (re-naissance - to znamená obrození, tedy nikoli "naissance" - zrození něčeho nového), chtěl opětovně čerpat z bohatství řeckého světa idejí. Brzy však ideje zakrněly a proměnily se v rozum; zrodil se racionalismus. Po něm následoval matematismus, pro nějž byla matematická logika jedinou reálnou ideou.
Tím byla dovršena cesta k materialismu, ke světovém názoru, jenž je přesným opakem spiritualismu. Materialismus míní, že věci jsou jen materií a projevem materiálních sil. Na místo božského procesu stvoření nastupuje bůh náhody, který z jednoduchých vazeb tvoří komplexní vazby, přičemž se stupňující komplexností vzniká vědomí. Duch je jen maya neboli velká iluze.
Nemusíme si nic namlouvat, všichni jsme infikování materialismem, a to i tehdy, když hledáme ducha v náboženství nebo ve filosofii. V okamžiku, kdy začal spor o Večeři Páně a kdy vznikly dohady o boží existenci, takže bylo nutno přinést její důkaz, nastal rozbřesk materialismu.
Každý světový názor se zaměřuje na určitý aspekt. Spiritualismus vyvinul velká moudrá učení, materialismus nauku o hmotě. Přírodověda a technika změnily náš okolní svět a přinesly materiální blahobyt. Ale duchovní otázky zůstaly nezodpovězeny. To je patrné zejména v posledních desetiletích.
Tradiční a instituční církve, které vytvořil spiritualismus raných epoch nemají co říci stále rostoucímu počtu mladých lidí. Pokud tito mladí lidé vůbec ještě hledají spirituální věci, hledají je na nových cestách, které směřují kupředu a nejsou jen renesancí nebo opakováním již minulých vývojových stupňů.
Toto hledačství lze nejlépe charakterizovat jako potřebu nalézt nový světový názor, v němž najdou své místo duch i hmota, světový názor, v němž se člověk nebude muset vzdávat exaktního myšlení, ale v němž se bude zrcadlit duch i vše, co si naše kultura po dlouhé námaze vydobyla,. Takovou touhu bychom mohli označit jako podnět k novému realismu. Realismus jako světový názor je přesným opakem idealismu. Realismus zkoumá současně ducha i hmotu a zahrnuje obé do jednoho obrazu světa. Takový obraz světa musí nutně vzniknout, je to historická nutnost a další krok ve vývoji, který musí naše západní kultura učinit. O tomto úsilí o nový realismus se zmíním ještě jednou, až budu hovořit o osobním vývoji.
Obraťme se nyní k západu a pokusme se sledovat, jaké cesty vývoje nám nabízí západ. Z Ameriky pocházejí nejrůznější metody rozvoje osobnosti, které se ovšem tváří terapeuticky a kvazi-terapeuticky: skupiny zaměřené na vnímavost (sensitivity groups), základní a prožitkové skupiny (basis and encounter groups), maratónské skupiny a gestaltterapeutické skupiny. Tyto všechny skupiny chtějí rozvíjet sociální schopnosti lidí, které se v naší moderní kultuře ocitají mimo hru.. Víra ve skupinu, v sociálnost, která je reálnější než jednotlivec, rozvoj individua v pramen nové sociální síly - to vše je očividně reakce na jednostrannost naší kultury. K individuální terapii a odstranění této jednostrannosti mohou tyto metody, budou-li používány seriózně, napomoci; otázky však vyvolává pseudonáboženský charakter těchto hnutí, který je mnohým takovým terapiím podkládán. Zakladatelé těchto hnutí to snad ani neměli v úmyslu - avšak způsobili to obrácení adepti, kteří svou momentální zkušenost, své "teď a tady" povznesli na náboženství.
Přesto vše spatřuji v těchto metodách krok k novému realismu, i když se v nich duch jeví abstraktně a jen v obrysech, zůstává totiž omezen na lidskou osobnost. On sám však, jeho původ i jeho budoucnost, zůstávají ve stínu. I obraz člověka u Frankla a Assagioliho, kteří oba uznávají vyšší Já, působící v oblasti ducha, zůstává v zajetí psychologismu. Člověk si klade otázku, zda tento duch je opravdu skutečný, a není-li spíše výtvorem naší kultury.
Východ nabízí nejrůznější cesty: nazpět k existenci před zrozením, do doby před pádem do hříchu. Skýtá nám hlubokou moudrost pradávných spisů a tradic. Ale vedle velkých náboženství s jejich různými obsahy existoval v dávných dobách ještě druhý, podzemní proud, který působil především v kulturní oblasti. To je tradice antických mysterijních kultů. Ve starověku byla mystéria školami lidí, kteří hledali moudrost, hlavně však školami, kterými musel člověk projít, když chtěl vést a formovat národ a kulturu. Iniciant byl dlouho připravován tělesným, psychickým a duchovním cvičením na zasvěcení, při němž prodělával podobné zkušenosti jako při umírání. Prožíval pocit, který má umírající, když opouští tělo.
Zasvěcovaný, který byl přiveden skutečně ze smrti k životu, se narodil podruhé. Již se nelekal smrti, duchovní existence se pro něho stala jistotou.
Ale mystéria pominula, byla však impulsem k budoucímu vývoji lidstva. Mystéria naučila své zasvěcence  abstraktnímu myšlení, dlouho před tím, než se stalo obecným kulturním majetkem. Matematika, astronomie, medicína v nich nabyly formy, která předbíhala dobu. Víme, že Pythagoras strávil třicet let v různých mysterijních centrech, dříve než poskytl svou matematiku nezasvěceným. Hippokrates ve své době vedl mysterijní školu na ostrově Kós. Mystéria proměnila také formy sociálního života, což často vedlo ke střetu s tradičními formami starého spiritualistického zjeveného náboženství.
Ještě v klasickém Řecku kvetly mysterijní kulty, jejich velkými centry byly Samothráké a Eleusis u Athén. Velcí filosofové byli zasvěcenci těchto mystérií. Z určitého hlediska byla mystéria něco jako "spirituální univerzity" starověku. Ačkoli obsah učení byl udržován v přísné tajnosti, působila přece jen výrazně na lidskou kulturu.
Může Evropa jako spojovací článek mezi východem a západem přinést vlastní a nový prvek pro rozvoj budoucího realistického světového názoru a realistický obraz člověka?
Vývoj od materialismu k realismu (který znovu vidí a uznává ducha jako realitu) nenastává nějakou náhlou mutací, probíhá postupně. Goethovo fenomenologické pojetí přírody - jeho metamorfóza rostlin a především jeho nauka o barvách, Wundtova sensualistická psychologie a jeho nauka o cíleném vnímání, Leibnizova nauka o monádách - to jsou kroky na cestě k přemožení hrubého materialismu.
Hlavně fenomenologie poskytuje metodu, pomocí níž můžeme zkoumat jevy, které se nedají prvoplánově vysvětlit. Fenomenologické studium jevů v přírodě, "pronikavý" popis bez předpojaté materialistické teorie je cestou, na níž se můžeme orientovat v dění života. Také fenomenologická psychologie, zkoumání člověka a zvířat, která provedl Buitendijk, nebo Portmannův výzkum různých zvířecích fenotypů otvírají nové možnosti moderního chápání lidské podstaty.
Ale ne každý chce nebo může jít touto cestou. Existuje také možnost prozkoumat svůj vlastní vnitřní svět - cvičením v introspekci. Okamžiky, v nichž člověk dospívá k niternému klidu, cvičení v koncentraci, emoční vyrovnanost, nácvik pozitivního jednání - to všechno jsou předpoklady pro cestu do nitra. Koncentrace a meditace dávají řád světu představ, naplňují lidí tím, čemu učili průkopníci naší západní kultury. Mnozí nacházejí cestu v Následování Krista (Imitatio Christi) od Tomáše Kempenského, jiní u Danta, v Parsifalovi nebo v Goethově Faustovi. Meditační přemítání o evangeliu v nás budí k životu nový niterný svět.
Zabýváme-li se zákony vývoje, jimž podléhají rostliny, zvířata, člověk a jeho život, probouzí se v nás stále více sociálních schopností, než při pouhém soustředění na aktuální pocity probíhající "teď a tady".
Jinou cestou se vydaly různé směry analytické psychologie. Analýza je dlouholetá cesta odkrývání vlastního podvědomí. Ovšem pro interpretaci toho, co si při  těchto procesech dostává do vědomí, je směrodatný analytikův světový názor. Pro jednoho je ústředním problémem základní biologický pud, pro druhého hledání vlastního místa ve společnosti nebo nové probuzení nejhlubších a prastarých symbolů. U jiných se opět zrcadlí v hlubinách duše kosmický svět. Je však nápadné, že všechny tyto směry se soustředí na individuální niterný svět nebo na dosažení lepší funkce vědomé osobnosti za daných sociálních podmínek, jak jsem ukázal v předchozí kapitole.
Všechny cesty osobního zrání, které dnes moderním lidem nabízejí východní proudy, analytická nebo skupinová terapie, se zaměřují do nitra, ke stále hlubší a pronikavější introspekci.
V antice zažil iniciant na své cestě do nitra setkání s bohy v lidské podobě , současně však i s pokušiteli a démony. Úkolem mysterijních kněží, hierofantů bylo, aby iniciant nesestoupil do nevědomých hlubin své psýché, aniž by měl představu o tom, co ho tam čeká. Musel se naučit rozlišovat mezi touhami a žádostmi, které vystupovaly v hrůzných i krásných obrazech a mezi bytostmi různých hierarchií, které bible označuje jako andělé a archandělé a které mají v jiných kulturách jiná jména. Tyto postavy vnitřně prožíval jako obrazy vyšší skutečnosti, ale formách smyslového světa, s atributy zobrazujícími jejich podstatu a úkoly. Ve všech velkých egyptologických a asyrologických muzeích můžeme vidět tyto "imaginace" vytesány do kamene. Také středověké obrazy ukazují, že tehdy existoval ještě jiný svět, který byl právě tak reálný, jako náš svět chápaný smysly. To, co cesta do nitra znamená pro moderního člověka, popisuje Jung. Po dlouhém váhání se v roce 1913 rozhodl, že se on sám "vydá" do hlubin svého nevědomí, aniž by s jistotou věděl, zda se z něj opět vynoří jako normální nebo jako duševně narušený člověk. Cítil povinnost podstoupit takové riziko, aby lépe pochopil své pacienty, především takzvané schizofreniky. Jung potřeboval mnoho let, aby systematicky zpracoval svou "cestu do pekel". Své zkušenosti vymaloval na obrazech a popsal je, aby s nimi bylo možno vědomě zacházet. Kdo to neučiní, ten podle Junga propadne negativním silám nevědomí. V těch letech si Jung přál mít konkrétního guru - někoho, kdo by tyto problémy znal a věděl o nich, kdo by jej zbavil nechtěných výtvorů jeho fantazie. Riziko, které na sebe vzal Jung, na sebe zasvěcovaní do antických mystérií nikdy nemuseli brát. Těm bylo dovoleno jít touto cestou až tehdy, když byli dostatečně připraveni a když dokázali rozlišovat mezi zdáním a skutečností, úkolem a svodem. Nastoupí-li moderní člověk tuto cestu do nitra bez přípravy, bývá jeho duchovní rovnováha vystavena velikému ohrožení. Proto mnozí hledají, podobně jako tehdy hledal Jung, na této cestě nějakého guru nebo vůdce.
Ale modernímu člověku se otvírají i nové cesty. Přínosem naší přírodovědecké a technické doby je, že jsme se naučili bedlivěji vnímat a lépe bádat. Přírodní vědy jsou sice ve svém dosavadním stavu na jedno oko slepé, neboť připouštějí jen takové vjemy, jaké se dají filtrovat skrze její vědecký aparát a akceptují jen taková vysvětlení, která se pohybují v rámci materialistických teorií, avšak to se může změnit.
Také vědecká odvětví, která nevycházejí z materialistických axiómů, mohou používat tyto metody, které zintenzivňují smyslové snímání a bedlivě zkoumají jeho konsistentnost.
Prvním krokem tímto směrem je fenomenologie. Prvním velkým fenomenologem ve sféře rostlinného světa byl Goethe. Pomocí vytrvalého, stále pronikavějšího pozorování se před jeho duchovníma očima zhutnil obraz prarostliny, z níž metamorfózou a intenzifikací vznikly všechny ostatní formy rostlin. Mnozí se domnívají, že tato prarostlina je nějaká idea, pro Goetha to však byla idea, kterou "viděl očima". Nazval bych ji "objektivní imaginací".
Tato cesta vně, při níž lze poznat svět plastického utváření forem ve vnímaných věcech, je cestou osobního vývoje, kterou formuloval Rudolf Steiner v tom, co nazval Goetheanistický světový názor. Metody zkoumání, které se zde používají, předpokládají jiný aparát. Používá se zde například vzlínavých obrazců a senzitivní krystalizace, pomocí nichž můžeme objevit jiné kvality pitné vody, rostlinných potravin a léků, než bychom objevili běžným chemickým zkoumáním. V pedagogice a v léčebné pedagogice vedou Steinerovy podněty k jemnější diagnostice, terapii i učebním metodám. K tomu se ještě podrobněji vrátím, zde jen uvedu, že existuje jedna cesta, která usiluje o více imaginace, inspirace a intuice. V prvé řadě při ní nezkoumáme vlastní niterný svět s jeho komplexy a překážkami, ale vnější svět, který takto může být opět nazřen jako skutečnost proniknutá duchem. A na tom zase spočívá odlišný sociální postoj, který se projevuje v medicíně, zemědělství, pedagogice, léčebné pedagogice a v psychoterapii.
Cesta do nitra, kterou můžeme s pomocí této metody také kráčet, získává pak docela jinou hodnotu. Vlastní niterný svět je sférou, kterou můžeme objektivně probádat. Není to tak dobrodružné jako v pouhý mysticismus zředěné formulace dávných mudrců a je to také méně zatíženo emocemi nežli zkušenosti, které získáváme ze skupinové terapie. Zde přesně víme, co děláme, a v jasném světle kritického myšlení pronikáme krok za krokem kupředu.
Často jsem tázán, zda je nutné, aby se člověk skutečně zabýval tak děsivými a zřejmě také nebezpečnými a obskurními věcmi, jako je zkoumání nevědomí nebo hledání mimosvětské reality. Proč se nespokojit s měřitelným, smyslově prokazatelným a uchopitelným světem? I v něm přece toho může ctižádostivý mladý vědec ještě dost nalézt. Proč musíme všechno tak komplikovat? Sotva jsme překonali masu pověr, proč máme propadat nyní novým pověrám o takzvaných vyšších silách?
Na takové otázky existuje zcela jednoduchá odpověď: Kdo se spokojí s redukovaným obrazem o člověku, podle něhož je člověk nahá opice, tomu nechť to postačí. Zjistí, že člověk ve střední fázi svého života může s takovým konceptem úspěšně vystačit. V poslední třetině svého života ovšem zabředne do obtíží. Biologický materialistický obraz člověka zná jako perspektivu budoucnosti jen biologický rozpad, ztrátu všeho, co kdysi činilo radost a jevilo se jako hodnotné. - Toto je slabé místo v jinak dobré Berglerově knize o revoltě padesátníků neboli o iluzi druhého mládí, o němž jsem se již zmínil. V padesáti letech by člověk již neměl mít iluze, měl by být již mnohem vyrovnanější se skutečností, že jeho život již pomalu dohasíná. De facto stojí před nicotou a musí to akceptovat. Kdo chce tak žít, pro toho zůstává celá jedna životní fáze, která je pro mnohé tou nejdůležitější částí jejich života, knihou zapečetěnou sedmi pečetěmi. Jiní se však z této skutečnosti čerpají sílu odpoutat se od onoho procesu svého chátrání a propojit svůj život snovou tvůrčí dimenzí. Zde dochází na lámání chleba; nemůžeme se už smysluplně bavit o něčem, čehož existenci náš diskusní partner popírá.
Možnosti vnitřního vývoje
"V každém člověku dřímají schopnosti, jimiž může dosáhnout poznání vyšších světů", tak zní prvá věta knihy "Jak dosáhneme poznání vyšších světů?" od Rudolfa Steinera. Nyní, po padesáti letech trvalého zabývání se Steinerovými díly můžeme potvrdit, že se v nich otevírá přístup k novému realismu. Kdo kráčí touto cestou, musí ovšem zanechat naděje na rychlý výsledek, na "rozšířené vědomí" nebo na "osvícení". Již jsem napsal, jak v této filosofii, která vychází z moderních přírodovědeckých metod, může být abstraktní myšlení rozvinuto v "imaginaci". V této imaginaci se lidem zjevuje skutečnost v obrazech, pomocí nichž lze pochopit víc než vědeckými definicemi.
Jestliže neprovozujeme umění jenom na efekt, ale proto, abychom se vycvičili ve vnímání skutečnosti, která je za zevními jevy, k čemuž otvírá přístup hlavně svět barev a hudba, pak citový život dostává inspirativní charakter. Vůle přijímá intuitivní rysy. Výsledkem cvičení vůle je pak doslova "přítomnost Ducha", to je schopnost oddělit podstatné od nepodstatného, intuitivní akt ve vlastním smyslu.
Z imaginace povstává vhled do hlubší pravdy, z inspirace chápání krásy a z intuice konání dobra, jednání, které je v dané situaci správné. Tato cesta se může táhnout celým životem. V adolescenci se mladý člověk probouzí, patří na záhadu své osoby a záhady světa. Sklon propadnout ideálům je velký, trpělivost je ještě malá, silně se podceňuje veškerý odpor. A přece nyní může být zaseto semeno, z něhož může během života vyrůst dokonalá rostlina, jež se rozvine v květ třeba až po čtyřiceti letech.
Ve dvacátých letech života se uvolňuje ona energie, díky níž započíná vlastní vývoj. Zkušenost v zacházení s vnitřním a vnějším odporem vede ve třicátých letech života ke zdravému vystřízlivění. V tomto vystřízlivění však tkví nebezpečí, že člověk opustí cestu vnitřního vývoje. Život nyní skýtá tolik možností a tak člověk cítí především tlak, aby se učil prakticky, ze svých zkušeností.
Ale okolo čtyřicítky se to, zda člověk na této cestě pokročil nebo nikoli, stává existenční otázkou. Na ní totiž záleží, jak bude probíhat třetí velká fáze života. Již jsem o tom hovořil. I ten člověk, který systematicky nemeditoval, musí nyní odkrýt oblasti, které nejsou čistě materiální. K obohacení nitra mohou vést také literatura, sociální odpovědnost, umění.
V druhé polovině padesátých let života se stává naléhavou nutností vytvořit si vedle svého zaměstnání také vnitřní svět. Jak často se musím ptát lidí: "Jaký byste byl člověk, kdybyste například po nějaké nehodě náhle ztratil svou práci?" A často slyším odpověď bez jakékoli pochybnosti: "Pak by mi nezbylo už nic!" Jakmile tato slova někdo vyřkne, objeví se před ním propast, kterou dosud neviděl. Nikdy však není pozdě, aby se člověk vydal na cestu vnitřního vývoje. Když to někdo učiní v osmnácti letech, má sice ještě mnoho iluzí, ale má před sebou mnoho času, aby nabyl většího realismu. Kdo na ni nastoupí v šedesáti letech, má již mnoho zkušeností a bude se rychle orientovat, poněvadž již nevědomě mnoho ví.1
Nastoupí-li člověk cestu vnitřního vývoje, má to důsledky pro něho samotného, vliv na jeho postavení ve společnosti, na kulturu i vyšší svět. Osobní vývoj člověka vede podle Neumanna k životu, podle "vnitřního hlasu". Náš život, naše jednání a myšlení se už neřídí frázemi, konvencemi a denní rutinou, leč vnitřním hlasem, intuicí, která se z něho rozvíjí. Člověk se stává "kacířem vnitřního hlasu". Právě "kacíři vlastního hlasu" jsou ti, kteří přinášejí do naší kultury nové. Byli vždy pronásledováni a budou i nadále! Dříve jim dávali vypít pohár s jedem nebo je upalovali, dnes je umlčují.
Existuje mnoho vnitřních hlasů, existuje také nihilistická filosofie síly, která slibuje utopický ráj na Zemi. Proto bude pro budoucnost nepostradatelná cesta středu, cesta rozvážlivosti a vnitřní disciplíny. Zlaté pravidlo vnitřní výchovy platí obzvláště pro sociální oblast a zní: vyhýbej se extrémům, buď si vědom, že všechno má dvě stránky, že každá věc je ve skutečnosti dobrá i špatná, že každý sporný bod leží vždy mezi dvěma extrémy.
Cesta vnitřní zkoušky pro individuum začíná, jakmile si vytvoří dostatečně bohatý vnitřní život, jakmile se otevře pro filosofii, náboženství a vědu, umění a přírodu a pedagogiku. Teprve při takovém bohatém vnitřním životě, který se ovšem může také vytvořit při tichém žití v přírodě - neboť se zde nejedná o mnohost, ale o hloubku zkušenosti - může život v koncentraci a meditaci dospět k úplné zralosti.
Osobní vývoj staví člověka neodvolatelně před otázku, zda vyšší svět skutečně existuje, nebo zda tento vyšší svět je jen abstrakce nebo projekce. Zde už se nemůžeme jen dohadovat, každý musí sám dospět k jistotě, zda tento svět existuje. Pro mnohé vede tato cesta k jistotě, že existuje objektivní duchovní svět, v němž má lidské Já svůj domov.
A konečně: Už v adolescenci se dostavuje otázka: "Kdo jsem?" Tato otázka se stává postupně ústředním bodem našeho osobního vývoje. Nikoli proto, že člověk rád považuje sám sebe za důležitého, ale poněvadž chce vědět, "co vlastně musí udělat". Také zde existují různé odpovědi. Schiller v jednom dopise použil následující obraz: Kdo večer uprostřed dopisu, unavený, odloží pero a ulehne, ten ráno nachází na stole rozepsaný dopis. Tím je nesvobodný - ale je svobodný v tom, že může dopis roztrhat, zahodit, anebo jej může dokončit a odeslat. V tom tkví jeho svoboda. Není tomu tak i s lidským životem? Nenacházíme na naší cestě životem mnoho rozepsaných dopisů?
Kdo tento obraz domyslí, snadno nalezne odpověď na naše otázky: Kdo jsem? Odkud pocházím? Jaké vlastně mám úkoly? Kde jsem vázán, kde jsem svobodný? Jak tomu je s rozepsanými dopisy, které nacházím také na své cestě životem? Musím se prosadit sám nebo jsem částí sítě, zapojen do sounáležitosti, z nichž kromě jiného čerpám také lásku?
Na odpovědi na všechny tyto otázky záleží, s jakým elánem a důvěrou se chystám komponovat symfonii svého života..
Naše kultura stojí na prahu nové doby. Materialismus není ještě tím posledním světovým názorem, který člověk vytvořil. Vlastní úkol našeho věku musí být ještě naplněn, v obrysech je však již zřetelný. Dříve, když člověk obracel pohled vně, k vnějšímu světu, nalézal tam božský duchovní svět. Tentýž svět také nacházel v sobě, ve svém vlastním nitru. Ovšem jeho zájem o materiální svět byl tehdy malý.
Postupně však oslepl zrak, kterým mohl hledět na božský duchovní svět. Bohové již nebyli viditelní, nastal soumrak bohů. Člověk je mohl prožívat jen ve starých mysterijních kultech, v mystickém zasvěcení. Po prorocích, kteří jako poslední zřeli tuto realitu, následovali znalci Písma, kteří o jejich proroctvích diskutovali. Filosofové přinesli lidskému myšlení autonomii, ale již nebyli zřícími lidmi. Mezi božským světem a světem smyslově vnímaným se vytvořila propast, kterou po určitou dobu překlenovala víra.
Ale také vnitřní svět se lidem odcizil, také zde vznikl příkop. Sféra božského světa v lidském nitru, kterou jako poslední dokázali v nevědomí vnímat ještě mystici, se stala pro "badatele" následujících generací světem slepých organických pudů, které člověk mohl poznávat jen skrze chaotický svět snů.
Od vnějšku i od vlastního nitra tedy dnes odděluje člověka, je-li poctivý, příkop, který nemůže překročit. Víra i snový život vybledly. V této své konečné opuštěnosti může nalézt sílu, která mu pomůže, aby se dostal přes oba příkopy, jen ve vlastním Já. To, co dříve bylo člověku dáno, musí nyní rozvinout sám. Nemůže déle pasivně čekat, musí se sám vydat na cestu.
Smyslový svět vnímá člověk typem vědomí, které postihuje pouze povrch věcí, vidí formy a pohyby, může rozvíjet hypotézy a teorie, pomocí nichž může manipulovat stvořeným světem a jeho zákonitostmi, ze starých kombinací může dělat nové, ale již se nemůže vyjádřit o samotném bytí věci. "Ontologické otázky" se už nekladou, jsou považovány za nevědecké. Člověk se stal mistrem v zabíjení, a když nechce popisovat svět pouze zevně, ale pokusí se prohlédnout jeho plnou realitu, stojí náhle před zdí své omezenosti. Neumí v sobě probudit život, rozjasnit vědomí, nemůže podrobit zkoušce hodnoty.
Krok přes příkop, který člověka odděluje od vnějšího světa, může člověk učinit teprve tehdy, když rozvine nové schopnosti - schopnosti, které v něm sice dřímají, které však - jako každé jiné schopnosti, musí v sobě probudit a vycvičit. To znamená, že vnímání nemá poskytovat jen fotografický obraz, ale obraz významový, imaginativní.
Umělec je zde o jeden krok napřed: Skutečné umělecké dílo vychází ze zkušenosti, učiněné tam na druhé straně; z jedné strany je smyslově uchopitelné, z druhé strany však zjevením významu, který se skrývá za smysly. Ještě o krok dále a ozřejmí se nám tvůrčí síly samy a zjeví nám tak duchovní pozadí přírodních sil. Věda, umění a náboženství, které v našem materialistickém pojetí jsou vzájemně oddělené, se musí stát opět jednotou. Nejprve se musí sblížit metody vědy a umění, vědec musí poskytnout umělci nazírání, umělec musí poskytnout vědci vhled. Pak se teprve probudí nové náboženství re-ligio, a to doslovně znamená znovusjednocení s božským duchovním světem. Od Goetha pocházejí slova:
"Kdo má vědu a umění, ten má také náboženství."
Těmito slovy popsal cíl svého fenomenologického bádání.
Přírodní vědy se mohou a musí opět stát novými mysterijními naukami, spirituálními vědami. Pak opět bude moci technika sloužit životu. Pak budeme nejen bojovat proti ničení okolního světa, ale budeme muset také okolní svět vytvářet.
Na druhé straně musíme na cestě do nitra opět překonat příkop mezi námi a božským duchovním světem v nás. Biologické pudy se pak stanou božskými dary které vznikly dlouhou duchovní evolucí. Člověk se bude muset naučit je nejen akceptovat a prožívat, ale musí je rozvinout do nových a vyšších forem. A nakonec musí všechny touhy dozrát v lásku. V zápasu o tento svět dojde opět také k setkání s křesťanstvím - setkání, které nás vykoupí z osamělosti a které nás povede ke společenství s lidmi i s kosmem.
Touto cestou se musíme vydat my sami, musíme překročit práh od denního vědomí k plně vědomému nočnímu vědomí. Na této cestě nás bude provázet koncentrace a meditace, nepředpojatost a tolerance, důvěra a odvaha, které se postaví temnotám.
Ke zdravému vývoji dochází jen při vyváženém poměru mezi cestou do vnějšku a cestou do nitra, přičemž nejprve se vždy vydáváme vně. Zde totiž získává myšlení intenzitu, s níž pak zvládne mocné zážitky na cestě do nitra. Překročení hranice směrem ven vede k nové spirituální přírodovědě, k nové medicíně a k novému zemědělství, překročení hranice do nitra vede k nové spirituální nauce o člověku, k nové pedagogice a k nové psychiatrii. Oba kroky společně přinesou novou sociální vědu, jejímž centrálním bodem je zkoumání vývoje - vývoje, který se projevuje v životě každého jednotlivce i ve společnosti.
Společenský vývoj nyní opět dospěl do kritické fáze. V tomto okamžiku není skutečným problémem, jak se má být rozdělovat velký materiální blahobyt. Opravdovým problémem je, zda máme odvahu přemoci materialismus a dospět k novému duchovnímu realismu. Teprve když toho dosáhneme, můžeme se opět začít zabývat materiálními problémy.