Východní tradice po roce 500 (Tony Lane)

Od roku 70n.l. se nacházelo gravitační centrum křesťanství v řeckém světě. Do Augustinovy doby urazil latinský západ značný kus cesty, přesto však ještě východu nestačil. Barbarské nájezdy, jež vedly v pátém století k zhroucení západního císařství, vrhly západ nazpět, takže se až do dvanáctého století nemohl s východem měřit co do významu.

Západní křesťané chápou středověk jako mezidobí mezi rannou církví a její pozdější obnovou . Tak tomu není na východě. Po době církevních otců nenastoupil rozpad, ale křesťanské Byzantské impérium s hlavním městem Byzancí (Konstantinopolí). Říše i církev byly podřízeny císaři. Největším z těchto císařů byl Justinián, jenž vládl v letech 527 až 565. V mnoha ohledech znamená jeho vláda vrchol Byzantského císařství. Úpadek pak začal v následujícím století muslimskou invazí. Do poloviny století, během jen mála let od Mohamedovy smrti v roce 632 obsadila muslimská vojska veškeré části říše, které se rozkládaly na jih a východ od dnešního Turecka. Další postup byl poté už pomalejší, ale roku 1453 Konstantinopol definitivně padla a stala se Istanbulem. Vpád muslimů ovšem neznamenal konec církve na zabraném území. Muslimští vládci křesťany tolerovali, i když jako občany druhého řádu. Zaplacena byla tato tolerance nepsanou dohodou o tom, že se nebudou pokoušet obracet muslimy. Koptská církev v Egyptě dosud čítá více než 10 obyvatel a je významnou silou v egyptské společnosti. Ztráty byly vyrovnány aspoň zčásti konverzí Ruska k orthodoxnímu křesťanství v 10.století. Ještě staletí po Chalcedonském koncilu zaměstnával východní církev spor o osobu Ježíše Krista. Koncil nebyl nikdy přijat v Egyptě a i jinde na východě. To stavělo císaře před rozpor: mohli usilovat o smíření s nechalcedonskými a opustit chalcedonské učení - ovšem za cenu roztržky s Římem. Rovněž opačně se mohli držet jednoty se západem a podržet Chalcedon - ale za cenu, těžce rozkouskovaného východu. Zkoušely se obě cesty, ale ani jedna nevyhovovala. Nakonec problém "vyřešila" muslimská invaze, neboť odtrhla od císařství odštěpenecké oblasti. Východní orthodoxie si v jednotě se západem udržela Chalcedon a nechalcedonské církve šly svou cestou - až dodnes.

Východní církev se stala vyhraněně tradiční. Po období církevních otců se stalo hlavním úsilím církve uchování orthodoxní tradice bez sebemenších obměn. To se týkalo jak oblasti víry - dogmatu tak bohoslužby - liturgie. Tento proces započal v pátém století shromážděním citací církevních otců na podporu soupeřících názorů na osobu Ježíše Krista. Patristické údobí pak završil Jan Damašský, jenž shromáždil veškerou nauku církevních otců v systematickém díle.

S nastupujícím středověkem se konečnou autoritou v západní církvi stal papež. Řím byl jediným "apoštolským stolcem" na západě - tj. jedinou církví, jež mohla prohlásit, že byla založena jedním z apoštolů. Na východě bylo takových více a to bránilo jednotlivým biskupům získat dominantní postavení. Přední biskupové (Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma) se začali zvát "patriarchy". Rovněž, snad díky politické stabilitě východu a absolutističtějším tradicím vlády, východní církev vždy pevně ovládali císařové. Písmu bylo třeba rozumět v kontextu patristické tradice a shoda s ní byla nalézána především prostřednictvím koncilů. Pro východní orthodoxní církev jsou nejvyšší církevní autoritou všeobecné čili ekumenické (tj. celosvětové) sněmy, jež může svolat jen císař. Orthodoxní církev uznává jenom sedm takových sněmů, sněmů "nerozdělené" církve. (To neznamená neoddělené od Egypta či ostatních nechalcedonských oblastí, ale neoddělené od Říma.) Tyto sněmy jsou: Nicejský (325), Konstantinopolský (381), Efesský (431), Chalcedonský (451), Konstantinopolský (553), Konstantinopolský (680/81) a Nicejský (787).

Západ a východ rozděloval už od třetího století , kdy západní církev začala mluvit latinsky, jazyk. Ve čtvrtém století hrozilo vážně rozdělení během sporů o Trojici, ale nebezpečí bylo zažehnáno usmířením s východem na Konstantinopolském sněmu v roce 381. Leč v pátém století s pádem západního císařství vzala za své i politická jednota západu a východu a obě církve se začaly opět oddalovat. Oddalování bylo postupné - východní císařové měli i nadále zájem na Římu a papežové měli zájem na jednotě s východní církví, jež představovala civilizaci.

Ale v jedenáctém století se situace změnila v Římě. Nastoupilo nové, reformní papežství, zajímající se mnohem více o severní a západní Evropu, než o východ. Tento nový přístup vedl k ochlazování vztahů s východem. Jeho příkladem může být zavedení slova filioque ("i Syna") do Nicejského vyznání. Důsledkem byla vzájemná exkomunikace v roce 1054. To ale ještě není konec příběhu. Byly zde různé pokusy o usmíření především ve stoletích čtrnáctém a patnáctém, kdy Konstantinopol čelila definitivní kapitulaci před muslimy. Nebylo však možné trvalé usmíření, neboť Řím byl neústupný v otázce papežské autority, kterou východ nikdy nemohl přijmout.

DionýsiosAreopagita

ČILI CO Bůh NENÍ

Dionýsios Areopagita byl jedním z obrácených Pavlových žáků v Athénách (Sk17:34). Od šestého století kolovalo pod tímto jménem vícero spisů. Jejich autorem byl zřejmě syrský mnich píšící okolo roku 500. Jeho díla dosáhla nesmírného vlivu, zčásti pro svou hodnotu, částečně ovšem kvůli předpokládanému autorovi. Až do patnáctého století nebyla jejich autentičnost významněji zpochybněna.

Dochovala se čtyři významnější "Areopagitika":

* Kniha O božích jménech probírá biblická jména boží a jeho přirozeností

* Mystická theologie je o mystickém sjednocení duše s Bohem.

* Nebeská hierarchie hovoří o povaze andělů, kteří se zde rozdělují do hierarchie devíti chórů: Serafim, Cherubim a Trůnů; Panstev, Mocností a Sil; Vládců, Archandělů a Andělů.

* Církevní hierarchie vykládá církev jako obraz nebeského světa tedy jako hierarchii. Jsou tři stupně služby (biskupský, kněžský a jáhenský) a tři nižší stupně (mnišský, laický a katechumenský). Jsou rovněž tři svátosti (křest, eucharistie a biřmování) a tři stupně života s Bohem, neboli "tři cesty" duchovního života (očišťování, osvícení a sjednocení).

Dionýsios se nečte lehce a jeden z jeho novodobých překladatelů prohlásil, že "znásilňuje jazyk, aby jím vyjádřil pravdu". Jeho myšlení je významně proniknuto novoplatonismem. (Využívá silně novoplatónského filosofa Prokla, jenž zemřel v roce 485.) Někteří soudí, že učil neoplatonismu s tenkým křesťanským nátěrem, jiní, že úspěšně učil křesťanské pravdě v novoplatónském podání a další soudí, že jeho učení je neúspěšným sloučením křesťanských a novoplatonských prvků. V souladu s novoplatonismem zdůrazňuje úplnou boží trascendenci a jednotu. Bůh je za vším, čemu můžeme rozumět - za existencí i essencí jednotlivé bytosti. Bůh je "univerzální příčinou existence ,i když neexistentní, neboť je Tím, co je za veškerým bytím" (O božích jménech 1.1). Tato úplná transcendence Boha vynucuje negativní způsob, čili "apofatický přístup" k theologii (via negativa). O Bohu nemluvíme tak, abychom říkali, co je (pozitivní, "katafatický" způsob), ale co není.

A tak, je-li [Bůh] větší než jakékoli slovo či poznání a svůj pevný příbytek má zcela mimo Mysl a Bytí... a není postižitelný skrze žádné vnímání, představy, dohady, žádným jménem, výkladem, chápáním nebo porozuměním, jak máme začít zkoumat boží jména, když jsem ukázal, že ono božství je nepostižitelné jménem nebo názvem.

Mysl, již považujeme za proniknutou obrazem božím skrze podobenství andělské ( ježto po opuštění rozumové činnosti nastává sjednocení božských myslí ve Světle překračujícím Božství) nemůže nalézt vhodnější způsob, jak Ho oslavit, nežli odepřít Mu jakoukoli vlastnost.

O BOŽÍCH JMÉNECH 1:5

Na tomto přístupu je něco pravdy. Obvykle hovoříme o Bohu pomocí pozitivních vyjádření (např. jako o otci či o soudci), ale musíme si uvědomovat, že všechny takové výroky jsou analogiemi. Když nazýváme Boha Otcem či Soudcem, přirovnáváme ho k lidským otcům nebo soudcům. Ale vyslovíme-li něco takového, znamená to také uznat, že veškerá taková tvrzení je nutno kvalifikovat. Bůh je Otec, ale přerůstá lidské otcovství. Zůstává zde prostor pro negativní vyjádření na vyvážení pozitivní sentence. U Dionýsia je ta potíž, že se kyvadlo přehouplo příliš daleko jedním směrem.

Negativní theologie není jenom přístup, jak se dá "dělat theologie". Pro Dionýsia je to způsob přiblížení se k Bohu a sjednocení s Ním. Dionýsios "pokřtil" novoplatónskou mystiku - tj. novoplatónský způsob pozdvižení se k obecenství a sjednocení s "Jednotkou" cestou negace. Mystik dosahuje jednoty s Bohem a sám zbožští povznesením se nad veškeré smyslové vnímání a uvažování mysli:

A uloživ tak své chápání k odpočinku povznes se jak jen možno k sjednocení s Tím, jehož neobsáhne bytí či poznání. Neboť (svobodným a absolutním) popřením a opuštěním sebe a všech věcí odvrhneš v čisté extázi všechny věci stranou a budeš od nich ode všech osvobozen směřovat vzhůru k paprsku božské temnoty překračujícímu veškeré bytí.

MYSTICKÁ THEOLOGIE I

Komentáře k Dionýsiovým dílům sepsal Maximus Confessor. Dosvědčil tak jejich orthodoxii a zajistil jim na východě stálý vliv. I na západě byl jejich vliv značný. Johannes Scotus Eriugena je přeložil okolo roku 850 do latiny. A skrze tento překlad ovlivnil Dionýsios i Tomáše Akvinského a spoustu středověkých mystiků (např. Oblak nevědění).

Konstantinopolskýkoncil(553)

Chalcedonský koncil vedl na východě k hořkému rozdělení. Antiochijská škola, která byla ovšem v menšině, podporovala Chalcedon. Značné množství Alexandrijských křesťanů ovšem nesouhlasilo s Chalcedonem, držíce se Kyrillovy formulace o: "jediné vtělené přirozenosti Slova". Byli nazváni proto Monofysity (podle řeckého termínu pro jednotnou přirozenost). Odmítali Chalcedonské učení o "dvou přirozenostech". Mezi těmito dvěma skupinami stála třetí, někdy nazývaná novoalexandrijskou. Byli to nadšení stoupenci Kyrillova učení, kteří ovšem rádi přijímali Chalcedon spatřujíce v něm obranu proti nesprávné interpretaci Kyrillova učení. Prohlašovali přitom, že Chalcedon by měl být přijímán tak jako Kyrill sám přijal Formuli o znovusjednocení. Přidržovali se Chalcedonu, ale velice Kyrillsky interpretovaného.

Monofysité ovládali Egypt a ostatní kraje na východě. Byli příliš silní, aby je bylo možno pominout nebo potlačit. Jejich námitky vůči Chalcedonu lze rozdělit na dva druhy. Za prvé si stěžovali, že od Chalcedonu se vytratily jisté prvky alexandrijského/Kyrillova/ učení: formulace o "jediné vtělené přirozenosti", pojem "hypostatického spojení" a idea toho, že Kristus je "jednotou ze dvou přirozeností". Všechny tyto pojmu u Kyrilla nalezneme. Za druhé protivili se chalcedonským pasážím, které podle nich rozdělovaly Krista vedví: totiž spojení "ve dvou přirozenostech" a několika pasážím Lvova Spisu.

Východní císařové se snažili zažehnat spor. Zprvu podporovali Chalcedon. Poté roku 482 vydal císař Zeno Henotikon, kde vyhlašoval za jediná kritéria orthodoxie Nicejské vyznání a Kyrillových Dvanáct anathemat. Ti, kdo učili jinak, "ať už na Chalcedonském sněmu nebo na jakékoli jiné synodě" byli exkomunikováni. To sjednotilo Východ - ale za cenu rozkolu se Západem. Zenonův nástupce, císař Anastasius, zašel dále a otevřeně odmítl Chalcedon. Ale když zemřel, jeho nástupci, Justin a Justinián se vyjádřili pro Chalcedon a mír s Římem.

V roce 553 svolal Justinián Konstantinopolský sněm, pátý v řadě ekumenických koncilů. Sněm se snažil usmířit monofysity předložením Kyrillské interpretace Chalcedonu. Dílo koncilu pozůstává ze tří hlavních částí:

* Od 30-tých let 6.století trval spor o určité prvky Origenova učení. V roce 543 vydal císař Justinián edikt proti Origenovým stoupencům. V roce 553 koncil schválil toto odsouzení a vydal 15 anathemat proti učení Origena a Evagria, jednoho z jeho nejdůslednějších žáků.

* V roce 544 na nálehání z Alexandrie císař rovněž vydal edikt proti "Třem hlavám" , tj. proti antiochijskému theologovi Theodorovi z Mopsuestie (zemřel 428, pravděpodobně byl učitelem Nestoriovým) a proti protikyrillským spisům dalších dvou antiochijských theologů, Theodoreta a Ibase. Odsouzena byla jenom raná díla Theodoretova a Ibasova - sami byli Chalcedonem potvrzeni ve svých úřadech. Poslední tři ze čtrnácti anathemat koncilu z roku 553 potvrzovala odsouzení "Tří hlav".

* Především ovšem koncil ukázal, že Chalcedonu je nutno rozumět alexandrijským způsobem. Biskupové prohlašují, že "přijímáme čtyři svaté synody, to jest Nikaiskou, Konstantinopolskou, první Efesskou a Chalcedonskou, a učili jsme a učíme vše, co tyto stanovily o obecné víře". Rovněž vydávají čtrnáct anathemat odmítajících nestoriánskou interpretaci Chalcedonu. Účelem bylo ukonejšit obavy monofysitů z toho, že Chalcedon otevřel dveře nestoriánství. Anathemata rovněž ukazují, že Kyrillské pojmy Chalcedonem vypuštěné (jako "hypostatické spojení") jsou přijatelné, pokud se nechápou ve smyslu smíšení, konfúze obou přirozeností. Konečně schvalovali formulaci rozšířenou mezi monofysity a sice, že Jednota Trojice byla ukřižována v těle.

Pokud kdokoli používaje výraz "ve dvou přirozenostech"...

použije zde číslo [dvě] k tomu, aby přirozenosti rozděloval, nebo z nich činil skutečné osoby, buď proklet.

ANATHEMA 7

----------------------------------------

Pokud kdokoli použije výrazu "ze dvou přirozeností" ...nebo výrazu "jediná vtělená přirozenost Božího Slova" a nebude ty výrazy chápat tak, jak učili svatí Otcové... nýbrž bude zavádět jedinou přirozenost či substanci Božství i lidství Kristova, buď proklet. Neboť učením o tom, že jednorozené Slovo bylo hypostaticky/podstatně/ spojeno [s lidstvím] nepravíme, že by nastávalo vzájemné míšení přirozeností.

ANATHEMA 8

Pokud kdokoli nevyznává, že náš Pán Ježíš Kristus, jenž byl ukřižován v těle je pravý Bůh a Pán slávy a jeden z přesvaté Trojice, buď proklet.

ANATHEMA 10

Přes tyto ústupky se monofysité s Chalcedonem nesmířili. Tragédií přitom je, že umírnění na obou stranách uznávali, že jejich protivníci jsou orthodoxní. Rozkol nenastal ani tak kvůli obsahu víry, jako spíše kvůli přijatelnosti určitých pojmů a kvůli otázce orthodoxie Chalcedonu.

MaximusConfessor

OTEC BYZANTSKÉ THEOLOGIE

Maximus se narodil okolo roku 580. Stal se hlavním tajemníkem konstantinopolského císaře. Ale asi roku 614 se vzdal světské kariéry a stal se mnichem. V roce 626 uprchl před perskou invazí do severní Afriky. V těch časech bylo východní praxí učit ve snaze o smíření s monofysity, že Ježíš Kristus měl pouze jednu vůli. Maximus se tomuto protivil, neboť pevně věřil ve dvě vůle Ježíše Krista, lidskou a božskou. V roce 645 v Kartágu zapojil do diskuse o této otázce i zapuzeného cařihradského patriarchu Pyrrhona. Maximus byl považován za vítěze v této debatě a dále úspěšně držel učení o dvou vůlích Ježíše Krista a pomohl na tuto otázku i soustředit pozornost západu.

Roku 649 se odebral do Říma a vedl tam synodu, jež vyhlásila učení o dvou vůlích. Když byl v důsledku této synody papež Martin vyhnán, byl Maximus v roce 653 rovněž zadržen a odeslán zpět do Konstantinopole. Bylo na něj naléháno, aby přijal učení o jediné vůli, ale odmítl a odešel do vyhnanství. V roce 661 byl znovu přiveden do Konstantinopole a byl na něj vykonáván další nátlak. Podle podání mu byl vyříznut jazyk a uťata pravá ruka. Byl opět poslán do vyhnanství, kde roku 662 zemřel. Je nazýván "vyznavačem", protože trpěl pro pravdu. Jeho víra pak došla schválení na koncilu Konstantinopolském v letech 680-81.

Maximus Confessor byl nejvýznamnějším orthodoxním theologem sedmého století. Vpravdě je nazýván "skutečným otcem byzantské theologie". Sepsal cca 90 děl o širokém spektru různých témat. Čítají se k nim i vlivné komentáře k Dionýsiovi Areopagitovi. Byl hlavním theologickým odpůrcem učení o jediné vůli. Argumentoval tím, že pokud by Ježíš Kristus neměl lidskou vůli, nebyl by pravým člověkem. Své tvrzení opíral také o to, že jako osoby Trojice mají společnou vůli, poněvadž mají společnou přirozenost, musí mít Ježíš Kristus dvě vůle, neboť má dvě přirozenosti.

Kristus byl svou přirozeností Bůh a užíval vůle, jež byla svou přirozeností božská a Otcova, neboť měl jen jedinou vůli společnou s Otcem. Byl však také přirozeností člověk a užíval také své podle přirozenosti lidské vůle, jež nebyla v rozporu s vůlí Otcovou.

THEOLOGICKÁ A POLEMICKÁ POJEDNÁNÍ: KRÁTKÁ POZNÁMKA

Jestliže někdo nevyznává ve shodě se svatými otci správně a pravdivě, že obě dvě vůle jednoho a téhož Krista našeho Boha, božská a lidská jsou neustále spojeny a že důsledkem toho je [původcem] našeho spasení skrze obě své přirozenosti dobrovolně a podle přirozenosti, budiž zavržen.

10.KÁNON LATERÁNSKÉHO KONCILU Z ROKU 649, NA NĚMŽ SEHRÁL MAXIMUS VEDOUCÍ ÚLOHU

Maximus se rovněž proslavil jakožto mystický učitel. Shrnul dřívější nauky Evagriovy (4.stol., žák Origenův) a Dionýsia Areopagity, potlačuje přitom jejich jednostrannost. Cílem života modlitby je patření na Boha. Zde Maximus anticipuje pozdější rozlišení Gregoria Palama mezi boží bytností a boží působností/energeia/.

Boha nepoznáváme v jeho podstatě, ale z velebnosti jeho stvoření a skrze prozřetelnost jsoucího. Z ní poznáváme jako v zrcadle odlesk jeho dobroty, moudrosti a nekonečné moci.

CENTURIE O LÁSCE 1:96

Boha nepoznáváme v jeho podstatě, ale z velebnosti jeho stvoření a skrze prozřetelnost jsoucího. Z ní poznáváme jako v zrcadle odlesk jeho dobroty, moudrosti a nekonečné moci.

CENTURIE O LÁSCE 4:7

Cílem křesťana je stát se bohem. "Zatímco zůstává přirozeností ve své duši a těle zcela člověkem, stává se milostí svou duší a tělem zcela bohem."

DVOJSMYSLNOSTI

Koncil konstantinopolský (680-681)  

Monofysité nebyli koncilem Konstantinopolským z roku 553 usmířeni. Proto byly podnikány další pokusy o smíření s nimi. Cařihradský patriarcha Sergios navrhl formulaci, přejatou od umírněného monofysity Severa z Antiochie, a sice že Kristus měl jednu "theandrickou" (boholidskou) působnost(energii), kterou konal božské i lidské skutku. Na základě této formulace došlo k sjednocení Konstantinopole s Egyptem, ale objevily se námitky jeruzalémského patriarchy. Sergios tedy navrhl jinou formulaci: že Ježíš Kristus měl jen jedinou vůli. Římský papež Honorius souhlasil a tak v roce 638 vydal společně se Sergiem Výklad víry. Ten zapovídal diskuse o jedné nebo dvou působnostech. Namísto toho vyhlašoval nauku o "jediné vůli našeho Pána Ježíše Krista", prohlašuje, že ani Nestorius by se nebyl opovážil říci, že Ježíš Kristus má dvojí vůli. Ale za několik málo let jiný papež, Jan IV.,odsoudí názor, že Ježíš Kristus Má jen jedinou vůli (nazývaný monotheletismem, z řeckého názvu pro "jedinou vůli"). Zavrhoval ho rovněž Maximus Confessor. V roce 649 svolal papež Martin do Říma synodu, jež prohlásila, že Ježíš Kristus měl dvojí vůli, ale za své snahy byl poslán do vyhnanství. Poté byl římský odpor vůči monotheletismu spíše skrytý až do doby papeže Agathona(678-81). Ten dokázal přesvědčit východního císaře, aby svolal do Konstantinopole další koncil, šestý v pořadí ekumenických sněmů.

Koncil se sešel v letech 680-681. Papež Agathon napsal koncilu list, jenž měl být paralelou Lvova Spisu. Koncil ho přečetl a schválil. Agathon ve svém listě prohlašoval, že se římská církev "nikdy neodchýlila z cesty pravé apoštolské tradice", nicméně jeho požadavek neměl zůstat bez odporu. Řím musel akceptovat odsouzení papeže Honoria koncilem jako heretika: "Stanovíme, aby byl ze svaté církve boží vyobcován a zavržen Honorius, kdysi papež římský." To jenom dokazuje, že chce-li kdo být neomylný, nesmí se tolik starat o to, co říká.

Koncil rovněž předložil Vyznání víry. V ní se stanovilo, že koncil "zbožně přijímá všech pět svatých a ekumenických synodů" a po úplné citaci Chalcedonského vyznání pokračuje:

Rovněž prohlašujeme že je [v Ježíši Kristu] dvojí vůle a dvojí působení přirozeností, nerozdělené, beze změny, nedělitelné a nesmísitelné dle učení svatých Otců. Tyto dvě přirozené vůle nejsou vzájemně protikladné (Bůh uchovej!) jak tvrdí heretikové, nýbrž jeho lidská vůle následuje jeho božskou a všemohoucí vůli - bez odporu nebo neochoty ale v její podřízenosti... Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus je jedním z Trojice a naším pravým Bohem i po svém vtělení. Pravíme, že se obě jeho přirozenosti projevují skrze jeho jedinou hypostasi, v níž jak činil zázraky, tak i snášel utrpení po celou dobu svého vtělení. A toto nebylo pouze zdáním, ale skutečností, kvůli rozdílnosti přirozeností, jež se musí projevit v téže jediné hypostasi. A tak, byť spojené, přece každá z přirozeností chce a činí věci jí vlastní a to bez vzájemného rozdělování nebo směšování. Proto vyznáváme dvojí vůli a dvojí působení, spojující se spolu ke spáse lidského rodu.

Tři hlavní argumenty uváděné na podporu učení o dvojí vůli:

* Papež Agathon se odvolával na mnohá místa v Písmu. Ale ta všechna stavějí do protikladu Ježíšovu vůli s vůlí jeho Otce - např. "Hledám vůli ne svou, nýbrž toho, jenž mě poslal"(Jan 5,30). Tyto úryvky nepodporují přímo ideu dvojí vůle v Ježíši Kristu.

* Agathon též argumentoval tím, že z učení o dvojí přirozenosti musí vyplývat dvojí vůle. Ti, kdo drží učení, že Kristus měl jen jedinou vůli "musí nutně říci, buď že jeho vůle byla lidská nebo božská nebo jiná, vzniklá spojením obou, smíšená a spletená, nebo... že má Kristus jedinou vůli a jediné působení, vycházející z jeho jediné složené přirozenosti". Každá z těchto alternativ by byla ve sporu s chalcedonským učením o tom, že rozlišující vlastnosti obou přirozeností musí být zachovány. Nemůže být pochyb o tom, že učení o dvojí vůli je nevyhnutelným důsledkem chalcedonské dvojí přirozenosti.

* Argumentovalo se též tím, že bez lidské vůle by Ježíšova lidská přirozenost byla neúplná a nebyl by pravým člověkem. Bez lidské vůle by nebylo lidské poslušnosti nebo statečnosti. Tak by nám přestal být Ježíš vzorem a příkladem. Kdyby neměl lidskou vůli, nemohli bychom říci, že "byl zkoušen ve všem, tak jako my" (Židům 4,15). Tento argument, v němž se ozývá ještě argument Kappadockých Otců proti Apollinariovu popírání Ježíšovy lidské duše, je nejsilnější.

Třetí konstantinopolský koncil ukončuje vývoj ranného prvotního učení o osobě Ježíše Krista a rozvinutí Chalcedonského vyznání. Byl to poslední pokus o usmíření monofysitů na východě - později už to nebylo akutní potřebou, neboť monofysité z Byzantského císařství zmizeli díky muslimské expanzi.

JanDamašský

POSLEDNÍ Z ŘECKÝCH OTCŮ

Jan Mansour se narodil v třetí čtvrtině sedmého století v Damašku. V Sýrii vládli tehdy muslimové a Jan podobně jako jeho otec sloužil kalifovi. Později svou práci opustil a stal se mnichem. Zemřel v polovině osmého století.

Jan Damašský je často nazýván posledním z řeckých Otců. Jeho prvořadým přínosem bylo uspořádání a shromáždění předchozí patristické nauky do systematické rukověti. Sám svůj úkol spatřoval takto:

Protiví-li se co pravdě, je-li něco výsledkem ďábelského omylu, nebo nešťastným upnutím mysli, jako včela sesbírám vše, jak pravil veliký theolog Gregorios, co se srovnává s pravdou, sklízeje spásu dokonce ze spisů našich nepřátel... Ze sebe nebudu říkat nic, ale seberu a shromáždím, jak bude možno, do jediného traktátu jen to, k čemu dospěli po velikém úsilí vynikající theologové

DIALEKTIKA, PROLOG

To stojí na počátku jeho nejslavnějšího díla, Pramene poznání, jež se dělí na tři části:

* Dialektika: se zabývá filosofickými pojmy a koncepcemi, zvláště těmi, jež byly použity při formulaci trojičního dogmatu a dogmat týkajících se osoby Ježíše Krista.

* Výbor z herezí: krátký přehled 103 herezí, opírající se silně o předchozí díla Epifaniova (zemřel 403) a Theorodetova.

* Přesný výklad pravé víry: systematické shrnutí učení řeckých Otců rozčleněné do 100 kapitol (a později rozdělené do čtyř knih). Soustředí se především na učení o Trojici a o osobě Ježíše Krista. V otázce Trojice vykládá především učení Kapadockých Otců doplněné důležitým dílem ze sedmého století Svatá Trojice, mylně připisovaným Cyrilovi. V otázce osoby Ježíše Krista se drží učení Chalcedonského koncilu doplněného Maximem Vyznavačem.

Poněvadž má Kristus dvě přirozenosti, máme za to, že má též dvě vůle a dvojí působení přirozenosti. Ale poněvadž obě jeho přirozenosti mají jedinou podstatu (hypostasis), tvrdíme, že v obou přirozenostech žije a působí bez rozdělování jako sjednocená celistvost. Neboť žije a působí v obou formách v nejužším vzájemném společenství. Neboť věci, jež mají tutéž bytnost mají také tutéž vůli a působení, zatímco věci svou bytností rozdílné se liší i vůlí a působením.

PŘESNÝ VÝKLAD PRAVÉ VÍRY 3:14

Takové argumenty mají jistou hodnotu pro objasnění našeho chápání Ježíše Krista a eliminaci mylných názorů na něj. Existuje ovšem nebezpečí, že takováto diskuse bude probíhat izolovaně, mimo Ježíšův obraz, jaký nám představují Evangelia, a stane se tak abstraktní a irevelantní. A skutečně bylo vzneseno obvinění, že "v podstatě veškerá byzantská zbožnost by byla mohla vyrůst bez historického Krista evangelií". To je sice přehnané, ale ukazuje to na nebezpečí skrývající se v takových spletitých bádáních.

Jan Damašský byl rovněž zapojen do sporu o ikony a obrazy. Ve sporu s ikonoklasty ( obrazoborci) napsal tři Řeči na obranu Svatých obrazů. Na obrazoboreckém koncilu v Hierii r.754 byl dán do klatby, ale jeho názory nabyly vrchu na koncilu Nicejském v r.787.

Stran působení těchto obrazů musíme zkoumat úmysl těch, kdo je vyrábějí. Je-li to ke skutečné a pravdivé chvále boží a jeho svatých, na posílení ctnosti a vystříhání se zlého a ke spáse duší, pak je přijmi s pravou úctou jako obrazy, připomínky, podobenství a knihy v písmu nevzdělaných. Obejmi je svýma očima, svými ústy, svým srdcem; polib je, miluj je, neboť jsou podobou Slova s tělem spojeného, jeho matky a svatých, již byli utrpení i slávy Páně druhové a vítězové a hubitelé Ďábla a zlých duchů i jejich bludu.

ŘEČI NA OBRANU SVATÝCH OBRAZŮ 3:10

Nikaiskýkoncil(787)

Když skončily debaty o osobě Ježíše Krista, rozdíral po více jak sto let východní církev spor týkající se ikon. Ikony jsou zobrazení Ježíše Krista a svatých. V orthodoxní církvi se velmi rozšířily a byly ctěny: to znamená, že se před nimi lidé ukláněli, líbali je a modlili se k nim. V osmém století se proti ikonám projevila odpor tzv. ikonoklastů (obrazoborců). Jim se stavěli na odpor ikonodúlové (uctívači ikon). První kroky proti ikonám podnikl jistý muslimský vládce v letech 719-20, neboť islám zcela odmítá takové obrazy. Po několika letech se případu ujal byzantský císař Lev III a nařídil zničit všechny ikony. To vyvolalo zuřivý odpor. Boj zuřil po mnoho let se štěstím proměnlivým pro obě strany podle toho, jaký názor zastávali následující císařové. V roce 754 se konal koncil v Hierii, jenž podpořil ikonoklastické stanovisko. Po několika letech, v roce 787 se konal ikonodulský Koncil Nikaiský, který se potom stal sedmým ekumenickým sněmem. Po několika dalších změnách orientace nakonec zvítězili v roce 843 ikonodúlové. Jejich konečné vítězství se doposud slaví na první neděli postní jakožto "triumf orthodoxie".

V této debatě zazněly různé argumenty:

* Je uctívání ikon idolatrií? Pro ikonoklasty jí bylo. Citovali druhé přikázání: "Nevytvoříš si modlu z čehokoliv nahoře na nebi anebo dole na zemi anebo ve vodách vespod. Nebudeš se jim klanět ani jim sloužit."(Exodus 20,4-5) Ikonodúlové tvrdili, že uctívání ikon není idolatrií, neboť na rozdíl od pohanské bohoslužby to není uctívání falešných bohů. (Tento a další ikonodúlské argumenty předkládal především Jan Damašský.) To navozuje důležitou otázku: zakazuje bible uctívání idolů jenom proto, že představují falešné bohy, nebo je nepřípustné sloužit pravému Bohu tímto způsobem? Ikonodúlové se odvolávali na princip, podle něhož "úcta prokazovaná obrazu přechází na původce". Ovšem to byl jeden z argumentů pohanských modloslužebníků odmítaných dřívějšími Otci, např. Augustinem: "[Tito pohané] se domnívají, že mají čistší náboženství, poněvadž říkají 'Neklaním se modlám ani ďáblovi, ale v tělesné podobě spatřuji znamení toho, čemu jsem oddán v úctě.' ... Odvažují se tvrdit, že neuctívají samotná těla, ale božstva, jež jim vládnou."

(Výklad žalmu 113)

* Jaká byla prvokřesťanská praxe? Nemůže být pochyb, že až do čtvrtého století se křesťanská církev vzpírala jakémukoli přímému zpodobení Boha či Ježíše Krista. Ve čtvrtém a pak v pátém století nastala změna. S úpadkem pohanství jako konkurenčního náboženství začali křesťané přejímat pohanské praktiky a argumenty týkající se zobrazování. Byla přijata novoplatónská teorie o obrazech pojímající je jako první příčel žebříku vedoucího vzhůru k přímé kontemplaci samého Boha. Jsou-li obrazy něčím nebezpečné, pak ne tím jako ve Starém zákoně - že vedou k idolatrii, ale tím, že mohou zdržet na cestě vzhůru po žebříku. Ikonodúlové nahradili nedostatek podpůrných stanovisek pro ně v starokřesťanské tradici odvoláním se na ideu nepsané tradice a použitím (v dobré víře) i pozdějších padělků, jako jsou "Areopagitika".

* Co je lepší pro prostý lid? Ikonodúlové spatřovali v ikonách knihy neučených, způsob aby si přivlastnili i oni duchovní skutečnosti. Ikonoklasté odpovídali, že prostí lidé nejsou schopni rozlišit úctu prokazovanou ikonám od úcty k samému Bohu nebo úctu k svatému od úcty, která přísluší jen Bohu. Ikony zavedou prosté lidi tedy přímo k idolatrii.

* Obě strany se pokoušely obvinit ty druhé z hereze stran osoby Ježíše Krista, i když žádná z nich nezpochybnila pravověrnost prvních šesti koncilů. (Po více než dvou stu letech mocných sporů o tomto učení bylo přirozené, že jakákoli jiná debata se bude vztahovat k tomuto tématu a bude se na ni nahlížet skrze pojmy učení o Ježíši Kristu.) Ikonodúlové prohlašovali, že inkarnace boží legitimuje viditelná zpodobení Boha - v Ježíši Kristu se neviditelný Bůh stal člověkem. Nařkli ikonoklasty z dokétismu, že neberou vážně lidství Ježíše Krista. Také je obvinili z manicheismu (popření dobroty fyzického stvoření), neboť nechtěli dovolit hmotná zpodobení Ježíše Krista. Diskuse byla natolik vyhraněná, že ani jedna ze stran nepřipustila možnost, že by mohla být zpodobení Ježíše Krista, která by nebyla uctívána (jako je tomu u moderních vizuálních pomůcek).

* I další názory se staly předmětem sporu. Ikonoklasté připouštěli větší úlohu císaře v církvi, i když rozdíl byl jen v míře. V některých případech se spojoval útok na ikony s útokem na kult svatých - uctívání svatých a jejich ostatků. Tyto praktiky se v církvi objevily v téže době jako ikony, ve čtvrtém a pátém století, kdy nastal velký příliv pohanů do církve. Ostatky, stejně jako ikony, se pojímaly jako projevy boží přítomnosti, skrze něž zvláštním způsobem působí.

Jedinou přípustnou podobou lidství Kristova je chléb a víno večeře Páně. Tuto a ne jiná podobu zvolil, aby vyjadřovala jeho vtělení. A o chlebu nařídil, že se má lámat, aby nepředstavoval jeho lidskou podobu a nevzniklo tak modloslužebnictví... Křesťanství odmítlo všechno pohanství: nejen pohanské oběti, ale též pohanské uctívání obrazů. Na základě svatých Písem a Otců, vyhlašujeme jednomyslně jménem svaté Trojice, aby každé zpodobení utvořené z jakékoli látky a jakékoli barvy zlovolným uměním malíře bylo zavrženo, odstraněno a v křesťanské církvi zapovězeno.

VYZNÁNÍ HIERIJSKÉHO KONCILU, 754

Následujíce královskou cestu a božsky inspirovanou autoritu svatých otců a tradici všeobecné církve vyznáváme s naprostou jednoznačností a určitostí, že stejně jako drahocenná a životodárná podoba kříže mají být v svatých chrámech božích, na posvátných nádobách, rouchách, zdech a obrazech, jakož i v domech a při cestách vzdělány ctihodné a svaté obrazy (jako malby, mozaiky nebo z jiných vhodných materiálů). Tím rozumíme obrazy našeho Pána, Boha a Spasitele, Ježíše Krista nebo naší neposkvrněné Paní a Bohorodičky či ctihodných andělů a veškerých svatých a mužů svaté pověsti. Neboť čím více budou lidé patřit na tyto umělá zpodobení, tím ochotněji budou povznášet svá srdce, připamatovávat si jejich předobrazy a toužit po nich. Obrazy mají být patřičně pozdravovány a váženy ovšem ne ve skutečné úctě, která patří jen samé božské podstatě. Dle starého zbožného obyčeje je obrazům možno obětovat kadidlo a svíce, tak jak se obětují drahocenné a životodárné podobě kříže, knize evangelií a ostatním svatým předmětům. Neboť úcta vzdávaná obrazu přechází na jeho vzor a ten, kdo ctí obraz, ctí v něm osobu, kterou představuje.

VYZNÁNÍ NIKAISKÉHO KONCILU, 787

Sedmý všeobecný sněm spadá do jiné kategorie, než předchozích šest. Ty byly seriózními pokusy dostát ústřední biblické nauce o Bohu a Ježíši Kristu. Naproti tomu sedmý byl pokusem o ospravedlnění relativně pozdní praxe, která v lepším případě nemá biblické opodstatnění a v horším je křiklavě nebiblická. Protestantismus měl všeobecně tendenci uznávat první čtyři sněmy (od Nikaiského po Chalcedonský) a v menší míře i další dva (oba Konstantinopolské), avšak odmítat sedmý.

SymeonNovýTheolog

OSOBNÍ DUCHOVNÍ ZKUŠENOST

Symeon se narodil vznešeným rodičům v Malé Asii v roce 949. Ve čtrnácti letech se stal žákem Symeona Studita, významného duchovního učitele. Po období světské služby na radu Symeonovu se k němu připojil v Studijském klášteře poblíž Konstantinopole. Brzy poté to místo ovšem opustil a vstoupil do kláštera Sv.Mamma, zůstav Symeonovým žákem, neboť ten se stal roku 980 tam opatem a zůstal jím až do svého odchodu v roce 1005. Mezitím se dostal do sporu nejprve se svými vlastními mnichy, kteří pokládali jeho režim za příliš tvrdý a posléze s biskupem Stefanem z Nikomédie, oficiálním dvorským bohoslovcem. Spor se Stefanem vyústil v dočasné vyhnanství od roku 1009. Symeon zemřel přijat na milost v roce 1022.

Symeon byl nazván "nejvýznačnějším ze středověkých byzantských mystiků" a dostal titul "Nového theologa". Před ním byli tímto titulem pro své učení o Bohu nazváni apoštol Jan a Gregorios z Nazianzu (jeden z Kappadockých Otců). Symeonovo učení bylo považováno za hodné srovnání s jejich. Byl prvním systematickým představitelem techniky vnitřní modlitby. Mezi středověkými orthodoxními mystiky je ojedinělý také tím, že volně hovořil o svých osobních duchovních zážitcích.

Tak jsem vstoupil na místo, kde jsem se obvykle modlíval a pamětliv slov svatého muže [Symeona Studita] jsem začal říkat "Svatý Bože". A ihned jsem byl pohnut k slzám tak velkou toužebnou láskou po Bohu, že slovy nemohu popsat radost a potěšení, které jsem cítil. Padl jsem tváří k zemi a najednou jsem uviděl, hle, veliké světlo nehmotně na mne zářící uchopilo a pojalo všecku mou mysl i duši, takže jsem byl ohromen neočekávaným divem a byl jsem jakoby ve vytržení. "Ať už v těle či mimo tělo" [2Korinťanům 12,2], rozmlouval jsem s tímto světlem. To světlo samo to dokáže; rozptýlilo veškerou mlhavost mojí mysli a vyhnalo veškeré pozemské starosti. Vypudilo ze mne všechnu hmotnou nechápavost a tíži tělesnosti, jež otupovala a poutala mé údy... Do mé duše byla vlita neopakovatelná podoba veliké duchovní lásky a vnímání a sladkosti přesahující sladkost jakéhokoli viditelného objektu spolu s osvobozením a zapomněním všech myšlenek vážících se k tomuto životu. Přenádherným způsobem mi bylo dáno vidět a byl mi zjeven způsob odchodu z tohoto přítomného života. Tak bylo veškeré vnímání mé mysli a mé duše soustředěno na nevypravitelnou rozkoš toho světla.

KATECHETICKÉ ROZHOVORY 16:3

Jeho spor se Stefanem byl sporem dvou rozdílných přístupů. Stefanův přístup k theologii byl filosofický a abstraktní - podobný postoji západní scholastické theologie. Symeonův přístup byl monastický a spirituální - veliký důraz kladl na to, že je potřeba mít zkušenost s tím, o čem člověk hovoří. Spor Symeona a Stefana se dá přirovnat ke sporu Bernardovu a Abelardovu na západě , ovšem s tím významným rozdílem, že na východě tím, jenž dobyl konečného vítězství byl mystik, Symeon.

Spor se Stefanem byl rovněž sporem mezi dvěma odlišným přístupy, "institucionálním" a "charismatickým". Symeon se nevzpíral oficiálním církevním autoritám a nepopíral význam svátostí. Ovšem současně tvrdil, že je možno se zpovídat i nevysvěceným mnichům a učil, že křest nemá cenu, nenese-li ovoce v podobě svatého života. Symeon byl nepřítelem formalismu, křesťanství jen podle jména, které neznamená změnu života. Učil, že po křtu vodou je potřeba ještě křest "v Duchu Svatém". Ten zahrnuje pokání a obrácení k Ježíši Kristu, uvědomění si ho jako svého Pána a Spasitele. Znamená osobní zkušenost Boha, chápanou jako zbožštění, ale také život v poslušnosti.

Což nezní Kristovo jméno všude - ve městech, na venkově, v klášterech, na horách? Jestliže toužíš, hledej a zkoumej pečlivě zdali dodržují jeho přikázání. Vskutku mezi tisíci a desetitisíci sotva najdeš jednoho, kdo je křesťan slovem i skutkem.

KATECHETICKÉ ROZPRAVY 22:8

Ve svém mystickém učení následuje Symeon tradici Dionýsia Areopagity a Maxima Confessora. Črtá vizi Boha jakožto božského světla, nestvořeného a neviditelného. A tato zkušenost nemá být jen pro vybrané, dokonce se neomezuje na mnichy, kteří jí mohou věnovat všechen svůj čas - je pro všechny křesťany.

Bůh je světlo a ti, které uzná za hodné spatřit Ho, ho vidí jako světlo; ti, kdo ho přijímají, přijímají jej jako světlo. Neboť zář jeho slávy předchází jeho tvář a je nemožné, aby se zjevil jinak, než ve světle. Ti, kdo nespatřili toto světlo, neviděli Boha; neboť Bůh je světlo. Ti, kdo nepřijali toto světlo, nepřijali dosud milost, neboť přijetím milosti přijímáme božské světlo a Boha samého.

KÁZÁNÍ 79:2