Andresius | Dopis 118 + Zpráva o vynálezu dalekohledu

118. dopis
Jan Křtitel van Helmont, Antverpy
Michaelu Maierovi v Praze

mense Julii

Vážený kolego, drahý pane. Je velice laskavé, že se připojujete osobní přímluvou k výzvě mě učiněné. Nejsem ovšem schopen odebrat se do Prahy jakožto osobní lékař císařův. Toto město, jakkoli o něm jde všude slavná pověst, má pro mě v sobě cosi příšerného. Nedokáži říci, proč. Z druhé strany vzato, mé sotva půlroční působení na dvoře král Jakuba, mě nijak nečiní vhodným pro tento úřad. Jinak řečeno - po mých zkušenostech v Londýně mi nepřipadá takový úřad nijak žádoucí.
Tím nechci naznačovat, že by se mi v Anglii vedlo zle. A jsem též dalek připisovat komukoli za to vinu. Nevyhovovalo mi podnebí. Neustálý déšť mi proniká do mozku. A ta vše zahalující mlha! Skoro jako by mi připomínala duchovní situaci. Zde v této zemi na sebe nyní narážejí dva protivné duchovní proudy. Mají oba stejný cíl a společnou je oběma též vnitřní neupřímnost. Proponentem první z myšlenek je král, zatvrzele hájící původ své moci v boží milosti - tím zatvrzeleji, oč více se jeho podaní právě o Bohu přou. Tak je potřeba násilím prosazovat víru, aby byla upevněna vnější moc.
Představitelem druhého směru může být jistý advokát Francis Bacon, který kudy chodí, vysvětluje jak vše ovládá a všemu rozumí. I zde je vědění garantem moci. která se v posledku projevuje jako převaha na světových mořích. Neupřímnost v obou proudech je v tom, že v obou lidé obhajují vysokými ideály své vlastní výhody. Není to příliš neobvyklé a dobře to zapadá do onoho rozvinutého konfliktu, který dnes děsí celou Evropu. Jen se s ním v tomto případě pojí až příliš mnoho pokrytectví a mravnost či svědomí v něm vystupují až příliš málo. Možná je to nakonec jen lehkomyslnost.
Má-li ovšem víra ustoupit vědění, musí být přiznána nejvyšší váha pochybnosti. Neboť se stejnou neúprosností, s jakou pochybnost nahlodává jedno dogma za druhým, musí zkoumat i veškeré nové poznatky. Jestliže se vášeň pro víru zvrhne ve vášeň pro poznání, nic tím nezískáme, ale jen jedna iluze vystřídá druhou, a vyměníme Boha za nějakého bůžka. Nevstoupíme z věku víry hned do věku vědění, neprojdeme-li předtím věkem pochyb. A kdoví, jak dlouho potrvá. Doufejme, že nebude také věkem zoufalství.
Jsem přesvědčen, že v Praze je toto vše také a vše ještě složitější. A neunikl jsem anglickým bažinám jen proto, abych se utopil v českých hvozdech. Hodlám působit v malém, přehledném kroužku a co možná bez vnější pozornosti se zdokonalovat v léčebném umění. Nechci propadnout záludnému víru našich časů, jehož sílu jsem na sobě pocítil v Londýně, byť jsem se nacházel jen na jeho okraji. V Praze bych musel pohlédnout do jeho závratných hlubin. Obdivuji Vás, že ho vydržíte. Ale zdaliž já Vám smím radit?
Zjistil jsem že ve hmotě z nicoty nic nepovstává. Pokud ovšem "nicota" vůbec existuje. Vše je jen proměna. I mezi duchem a hmotou. Vše sestává z obrazů, které jsou duchu předem vtištěny. Myslím tím ducha v nejširším možném smyslu. Platí to tedy i o nemocech, které lékaři většinou považují za záležitosti vnější tělesnosti, které musí mít tělesnou příčinu. Nejraději by ji hledali přímo v živém těle, i když jinak mohou pracovat jen s mrtvými. Co tam však naleznou, jsou pouze projevy nemocí, ne jejich příčiny nebo původci. Ty spočívají mnohem spíše v imaginacích, které lidé pěstují, kterým se neubrání, nebo je nedokáží opanovat. Takovým způsobem probíhá vnitřní, duchovní proces, při němž tělo onemocní, který jej ovšem může přivést nazpět ke zdraví. a právě to je úkolem lékaře. Předpokládá to mít jistý vhled do pacientovy duše. Lékař musí lépe znát jednotlivé lidi, nežli byliny, z nichž nepomáhají všechny všem stejně. Proto, má-li mít lékař čisté svědomí - a to si hodlám uchovat, může se věnovat jen nemnoha nemocným.
Co se týče vašeho pacienta, císaře, jenž má více osobních lékařů, musí to být titán, že zůstává tělesně zdráv. Beztak mě udivuje, že zatím víceméně vzdoruje tělesným nemocem. Jeho vyčerpanost a občasná zhroucení, jak se o nich doslýchám, se spíše odehrávaly na úrovni ducha a byť byly na čas oslabily nebo třeba i ochromily tělo, zjevně doposud nepodlomily jeho životní síly. Ovšem v jeho imaginaci již propukají rozkladné síly. Získáte-li si jeho důvěru, budete mu schopen pomoci. Asi se Vám však zcela neotevře. Kdo zestárl v osamění a neodvrátil se od světa, ale naopak musí vládnout říši, které se nedá vládnout, ví, že mu nikdo nemůže porozumět. Kdo ho prohlašuje za duší chorého - nepochází-li něco takového jen z politické vypočítavosti - nechápe, že obraznost jeho duše kalí chorobnost světa. Jednou již prý císař v zoufalství zamířil ocel na svou hruď. Tomu musíte zabránit. Dostane-li se totiž císař ještě jednou do takového rozpoložení, zahubí se, aniž by k tomu potřeboval dýku. Znamená to, že je nutno vydržet svou rozpolcenost. Rozlišuji totiž dvojího člověka - vnějšího a vnitřního. Vnější člověk není nic jiného nežli zvíře obdařené rozumem a vůlí; člověk ho musí přijmout ale být před ním na stráži. Vnitřní člověk není sice obrazem božím, jak všeobecně prohlašují dogmatikové, leč zrcadlením tvůrčí síly, kterou nemůžeme sevřít nějakou uchopitelnou podobou, pojmout obrazem, a proto ji nazýváme Bohem. Ježto však Bůh je neustále činný a jako takový se projevuje, musí se i člověk tímto principem řídit a hledět přitom, aby zrcadlo příliš nezkalil silami, jež převládají ve vnějším člověku. A veškeré své vnitřní úsilí musí upřít k tomu, aby nejen jeho nitro věrně zrcadlilo Boha, ale aby také Bůh pocítil, jak se v něm zrcadlí člověk.—

Zpráva
o dovednosti Holanďanů, kteří dokáží tak vybrousit sklo, že se jím dá dohlédnout blíže i dále, nežli lidské oko dokáže

JIŽ DLOUHO PLATĺ holandští brusiči čoček za vyhlášené. Historie nás učí o císaři Neronovi, že na podporu svého slabého zraku používal smaragd velikosti tolaru, pokud to ovšem nebyl jej jeden z efektů, k jakým měl jistě nadměrný sklon. Jiní k něčemu podobnému používali beryl, který se dá rozřezat na průhledné jehlánky a který tak prokazoval neocenitelné služby především opisovačům a malířům miniatur. Tyto přirozené vlastnosti polodrahokamů nakonec překonali Holanďané, a to tak, že brousí kulatá sklíčka tak, že veškerou přírodu překonávají. Pro jejich tvar je nazývají čočkami, ovšem musíme si jen představit - čočkami velikosti dukátu. Když se vsadí do měděného rámu a opatří držátkem, dá se s těmito Lupami, jak je nazývají, dobře zacházet. Obdivuhodným způsobem zvětšují písmo nebo ozdoby, nad nimiž je ruka přidrží. Tak může nejeden učenec, jemuž stáří kalí zrak a jemuž hrozí, že bude odříznut od zdrojů vědění, nyní dle libosti pokračovat ve svých studiích.
A byť již takto nabyli velkého požehnání, přesto Holanďané nepřestávají usilovat o další zdokonalení svého umění. Prý již vybrousili i taková skla, která nejen vrátí osláblému zraku jeho přirozenou sílu, ale ukáží i věci, které nikdy ani zdravé lidské oko nepojme. A věci, které od mládí známe, nabývají pod těmito skly zcela jiného vzhledu, takže jsou k nepoznání. Mnozí z těch, kteří viděli něco takového poprvé, to považovali za čáry a byli tím velmi vyděšeni. Však jak se také máme srovnat se světem, když již nemůžeme věřit vlastním očím? Někteří měli také brusiče za podvodníky a jejich výrobky za nic jiného nežli za krasohled, který tak těší při hře děti, ale baví i dospělé. Ti jistě není spravedlivé vůči Holanďanům, kteří svůj nový instrument nazvali Mikroskopem.
Ještě podivuhodnější je přístroj, jaký vyrobil brusič z Middelburgu Johann Lippershey. Je to prý úzká trubička, asi tak poloviční výšky oproti člověku, která je zcela prázdná, jen ji na obou koncích uzavírají čočky. Pokud do ní pohlédneme jedním koncem, vzdálí se nám předměty jako by chtěly před naším pohledem utéci. Pokud ji ovšem obrátíme, vše k nám přilétne nazpět, takže je vidíme všechny zřetelně a v blízkosti, že bychom na ně dosáhli rukou. Když však onu trubici odložíme, hned vše jako přízrak zmizí v dálce, v níž je nejsme s to rozeznat, snad jen vytušit. Nemůže přitom jít o podvod, protože by si jinak Lippershey nedovolil osobně předvést svůj instrument v Haagu princi Vilému Oranžskému. Jistě si od toho slibuje nemalou odměnu, vždyť výhody, jaké přináší taková trubice třeba jen pro válečnou nebo obchodní loď, jsou očividné.
Avšak více nežli podvod nebo případné čarodějnictví nás musí znepokojit, jak se náš obraz skutečnosti stává pochybným. Až doposud nám v Labyrintu veškerého světa sloužilo za Ariadninu nit to, co je vidět. Kam nás zavede neviditelné, až vystoupí před náš zrak?

předchozí část:                           andresius.pise.cz/...

následující část:                         andresius.pise.cz/...