Andresius | Dopis 26 - 27

Anno Domini 1598

26. dopis
Judyta z Čenstochové
Samuelu Dilbaumovi v Augšpurku

na svátek "Pod zelenou"

Bratře, snad Vás tak smím nazývat - slyšela jsem totiž, že jste naší víry. Utíkám se v Vám o pomoc, poněvadž vaše spisy se dostaly až do Polska a těší se velké pozornosti u učených a vlivných lidí v Krakově a Varšavě. Své jméno musím zamlčet, abych neohrozila sama sebe a svou rodinu, neboť od časů krále Zikmunda III. jsou všichni židé v Polsku neustále vystaveni nebezpečí a pronásledování. V první řadě pronásledovatelů stojí katolické duchovenstvo a silně mu napomáhá, a v nejnovější době podnítili strašlivé zločiny, jež by měly být známy po celém světě. Mou nezletilou dceru Ráchel a dvě její přítelkyně obvinili, že ukradly z kostela hostii, tupily ji a propíchaly ji jehlou, až z ní vytekla Kristova krev. Nevinné děti popravili a od té doby nás zahrnují takovou nenávistí, že se už ani neodvažujeme na ulici. Sám asi nejlépe uvážíte, jak nesmyslné taková obvinění jsou. Přeci pro každého věřícího Žida nemá Bůh jakékoli těla, stejně jako není krve v moučné oplatce. Ani představit si nedokáže, že by Bůh přijal podobu té "hostie" a navíc by byl zranitelný jako obyčejný člověk. To jen věřící křesťan by mohl něco takového spáchat, protože to pro něj je hříchem. A mé děti nikdy svévolně křesťany neprovokovaly ani nepopichovaly, protože jejich zášť k nám není radno rozdmýchávat. Úzkostně se střehenme všeho, co by mohlo vzbudit pronásledování, ale snad právě proto si na nás tak krutě vybíjejí své vražedné choutky. Snad by slovo od Vás jim mohlo zchladit hlavy.—

27. dopis
Samuel Dilbaum, Augšpurk
Danielu Möglingovi ve Frankfurtě nad Mohanem

v lednu

Milý Pane, rok nám začíná smutně! Cítím se úplně bezmocný nad prosbou, kterou mi poslala jistá Judyta z Čenstochové. Můžete v tom něco udělat vy? Já nemohu z více důvodů, které bych Vám příliš dlouho musel vysvětlovat. Judyta se mýlí, jestliže mě považuje za příslušníka jejího náboženství. Já jsem svou vlastní víru ještě nenalezl, jakkoli se považuji za dobrého luterána. Můj otec, pravověrný žid, měl vysoké mínění od doktoru Lutherovi, a očekával od reformace, že s Židů sejme onu dědičnou vinu na ukřižování Spasitele, již papeženci odedávna zastávali. Ale jak hrozně se zklamal. Lutherovo poslední kázání, jež měl 18.února 1546, čtyři dny před svou smrtí, mého otce zcela zdeptalo. I Luther židům vyčítal, že proměnili Boha v ďábla a i on požadoval vypálení synagog, konfiskaci všech knih napsaných hebrejsky, zákaz modlitby po židovském způsobu a nutnost vykonávat pouze nízké práce, nejlépe ovšem jejich vyhnání ze všech německých zemí. Mnoho Židů se tehdy vystěhovalo do Polska, kde je Jagellonci trpěli, ale za Vasovských králů zřejmě i to vzalo svůj konec. Mého otce nejvíce zasáhlo proklínání Židů jakožto zplozenců ďábla, odsouzených k pekelným plamenům. Nedokázal se přimět opustit rodný Augšpurk, ale aby uchránil sebe i rodinu před hrozící pohromou, přijal luterskou víru. Možná jím budete proto pohrdat, ale já svého otce za to nesoudím. Vždyť nejednám prakticky jinak, abych od sebe a svých blízkých odvrátil nezměrné utrpení. Nevydávám se sice, jako ovšem mnozí pokřtění židé, za horlivého křesťana, ale musím se chovat obezřetně. Kdybych se Judyty veřejně zastal, rychle by si všichni vzpomněli na můj původ a zlomyslnost by natropila ještě více škody. Když řádil vévoda z Alby v Nizozemí neprošlo to zneuctívačům hostií vůbec lehce: Jeden evangelický šlechtic, jenž v rozhořčení nad španělskou krutostí pronikl v Tournai do kostela, vyrval knězi hostii a mrštil jí na zem a pošlapal ji se slovy: "To má být váš Pán a a Spasitel?", nejprve zakusil na mučidlech veškeré stupně katovských výmyslů, pak mu na pravé noze a na pravé ruce sežehli maso až na kost, vyrvali mu jazyk z krku a pak ho opékali na malém ohni až k smrti. Židé nemusí být úplně andělé, ale něco takového tyto "ďáblovy děti" ještě nikdy nikomu z jinověrců neučinily. Ani o Turcích něco takového neslýchat, o nichž přece nikdo neřekne dobré slovo. Čas vytoužené reformace nám zatím nepřinesl nic než epochu bezuzdného barbarství, a to se obávám, že stojíme teprve na jeho počátku. Občas by si člověk snad i přál, aby měli pravdu oni proroci konce světa, na nějž jinak nevěřím.
Soumrak ale nastává pro můj měsíčník - a to je druhý důvod, pro nějž se uzavírám Judytině prosbě. Protivenství se množí a mé finanční možnosti jsou vyčerpány. Rodina Welserů, jež mi přislíbila podporu na více let, změnila své mínění, snad i proto, že utrpěla velké ztráty při hledání El Dorada v Novém světě. Ale to byla pro mne už jen rána z milosti. Již v samých počátcích jsem měl velikou potíž sehnat v Augšpurku nebo blízkém okolí tiskaře, jenž by se odvážil tisknout pro osobu bez vyšší protekce a obcházet censuru. Nakonec byl hotov tisknout jej v Rorschachu jistý Leonhart Straub ze St.Gallen. Ale jistě si představíte, jaké potíže přinášela při vydávání měsíčníku už jen vzdálenost Augšpurku od Bodamského jezera. Na Strauba bylo sice spolehnutí, přestože, anebo právě proto, že si již jako tiskař užil různého pronásledování. Dokonce přestoupil od evangelické víry ke katolické, aby mohl pokojněji provozovat své řemeslo. Byl prvním, kdo si v St.Gallen otevřel tiskařskou oficínu, pročež speciálně pro něj městská rada zřídila cenzorský úřad. Proto se s naší věcí uchýlil do Rorschachu. Ale i přes zisk papírny, nalézal se Straub v neustálých finančních těžkostech. Proto mi také nemohl posečkat; jistě ovšem chápete, že jsem se svým periodikem neměl žádný zisk, ale musel jsem na něj měsíc co měsíc ještě dost přispívat. Kdybych byl za něj sklidil tolik zlaťáků jako slávy, vykračoval bych si nyní veseleji. Zkušenost mě však naučila, že v Německu nezávislý list na úrovni, který vrchnost nijak neovlivňuje, si stěží najde okruh čtenářů, který by jej udržel při životě. Snad i ve skutečnosti existuje dostatek potenciálních podporovatelů takového listu, ale dlouho trvá, nežli se nashromáždí a propojí.
Nechtěl bych ale postrádat onen kruh korespondentů, kteří mě zahrnovali podněty a informacemi v takové šíři, že bych každý měsíc mohl místo útlého svazečku vydávat celé knihy. Pokud tedy budu i nadále udržovat tento korespondenční styk, a jako by se nic nestalo, budu i nadále prosit o sdělování informací, nemějte mi to za samoúčelné. V budoucnu bych totiž chtěl působit jako vydavatel a knihkupec. Jak tomu bude konkrétně doopravdy nám objasní až další vývoj. Závisí to samozřejmě také na vhodném tiskaři; se Straubem se nyní už nedá počítat. Přestěhoval se teď do Kostnice, a aby měl pokoj, živí se tam jenom vydáváním modlitebních knih a traktátů. Nemohu si odpustit slovní jízlivost, v níž ho označím za popleteného vydavatele, ale Strabovi to nakonec nezazlívám. Snad byste mi mohl ve svobodnějším Frankfurtě udat nějakého tiskaře, neboť hodlám reagovat na aktuální podněty pomocí letáků; u těch je finanční riziko přehlednější. Když je totiž někdo už vtažen do otázek naší doby a spletitosti lidských osudů, nedokáže tak lehce držet jazyk za zuby.—

Předcházející část:  andresius.pise.cz/...

Následující část:     andresius.pise.cz/...