jak jsem slíbil, posílám Vám zprávu o naší cestě do Horní Falce, kam byl můj ctěný pan otec povolán kurfiřtem Fridrichem IV. Možná Vás mýlí, že nepíši z Neumarktu, ale z Heidelbergu. Ještě více Vás možná překvapí, že jsem já, jenž se cesty účastnil pouze z přízně pana otce jako pouhý divák, abych spatřil kousek světa, k dnešnímu byl - přes své mládí! -jmenován radou na kurfiřtském dvoře a přísedícím dvorského soudu! To v Norimberku všem spadne sanice! Ale po pořádku. Podrobně Vám vylíčím, jak se to vše seběhlo.
Příčina tělesné nevolnosti, kvůli níž byl můj ctěný otec povolán, aby se jí svým lékařským uměním postavil, se dala poměrně rychle vypátrat. Důvod je prostý: kurfiřt se oddává nadmíru pití. A to, prosím, si pro mé blaho nechte pro sebe. Ovšem popravdě musím říci, že kurfiřt nasává, jak jsem to ještě neviděl u žádného člověka, a ani bych si nedokázal představit, že je něco takového možné.Ovšem několik z jeho kumpánů se mu v tom takřka vyrovná, takže věřím, že se toho v celém Bavorsku za rok nevypije tolik, jako na kurfiřtském dvoře za jeden den.
Naštěstí se i přitom kurfiřt chová vcelku snesitelně a k ostatním přátelsky. Avšak tato neustálá nemírnost modně nadýmá celé jeho tělo a působí mu nejednu obtíž. Nechce se mi takřka věřit, že je stejně jako já teprve čtyřiadvacetiletý. Můj otec promluvil kurfiřtovi otevřeně, ba skoro obhrouble, do duše, ale právě tím si získal jeho důvěru. Řekl mu, že s každým litrem vína, kterým nahradí kapku jeho medicíny, marní výsledek jeho lékařského umění. Vévoda to uznal a rozhodl se - pro víno. Ale poté co jsem mu byl představen a promluvil s ním, přenesl svou laskavost vůči panu otci i na mne. Pokud je střízlivý, projevuje kníže vzdělání i ducha, avšak bohužel se v tomto stavu nalézá málokdy. Přesto jsem vyhověl jeho přání odebrat se s ním do Heidelbergu, a můj pan otec mě v tomto rozhodnutí podpořil.
Doufám, že nebudu tohoto kroku litovat. Město Heidelberg se sice krásou nevyrovná našemu Norimberku, ale knížecí zámek obklopený lesy se nádherně vypíná nad řekou Neckar Vskutku slavnou je zdejší univerzita, mezi jejímiž učiteli jsem se již seznámil s několika vynikajícími osobnostmi. V tomto prostředí doufám získám podporu pro své úsilí, jež mi jako tajný cíl života tane již dlouho na mysli. Nemohu se totiž zbavit obavy, že luterská reformace, již dávno pozbyvší svého strhujícího elánu, pomalu tuhne v biblické slovíčkaření, a tak není schopna dostát velkým očekáváním na ni kladeným a takto neustále slábnouc, musí dříve nebo později podlehnout stále sílícím útokům papeženců.Tak se mi jedinou silou, jež se může postavit protireformaci s vyhlídkou na úspěch, jeví kalvinismus. Takže Heidelberg považuji tajně za hlavní město Německa. —
29. dopis
Melchior z Redernu, Ráb
Wolfgangu Zikmundovi Rumpfovi v Praze
počátkem dubna
Vaší excelence nejponíženější služebník spěchám vyhovět vašemu přání o podrobnějším vylíčení slavné bitvy a znovudobytí pevnosti Ráb. Šíří se zde pověst, že se Jeho Císařské Veličenstvo o tomto vítězství dozvědělo pomocí magického zrcadla, které vlastní on i polním maršálek ze Schwarzenbergu, ještě předtím, než do prahy dorazila zpráva po kurýrech. Div nad divy. Avšak ať již Jeho Veličenstvo vidělo v magickém zrcadle to či ono, nemohla to být jistě celá skutečnost, poněvadž i tuto jsem shledal jako divuplnou. Již sám plán útoku na Ráb byl podivuhodně pojat. Turci totiž měli v této pevnosti klíč k dědičným habsburským državám v Rakousku a bylo jen otázkou příznivé roční doby a povětří, nežli se opět objeví se svými šiky pod hradbami Vídně. Jistě bylo žádoucí tomu předejít, ale sotva jsme mohli čekat něco jiného, nežli že si na nezdolné pevnosti krvavě vylámeme zuby. Jistěže předtím Turci dobyli Ráb na nás, ale stalo se tak s obrovskou vojenskou silou a teprve po několikaměsíčním uzavřené veškerých zásobovacích cest. K něčemu takovému jsme neměli dostatek lidí ani času. Když se tedy náš velitel odhodlal k odvážnému husarskému kousku, bylo to podmíněno také dobrou náladou u vojáků, kteří po dlouhých měsících opět dostali žold. To bylo třeba využít, neboť z čisté víry a bohabojnosti se u našich bojovné nadšení proti pohanům neroznítí.
Přitom však Bůh našemu podniku zjevně přál. Jistě lehce pochopíte, jak velice záleželo na tom, aby se nepřítel, ukolébaný bezpečnou jistotou, nedozvěděl nic o našich přípravách na útok a náš postup včas neodhalil. A protože se to v našem táboře i v okolí jen hemžilo placenými špehy, musel je Bůh všechny dohromady ranit slepotou a hluchotou. Polní maršálek zvolil sice k útoku noční dobu, ale měsíc byl tak zářivě jasný, že jsme mohli postupovat jako za dne. Ale sotva jsme si to uvědomili, začaly z Dunaje vystupovat cáry mlhy, jež se seskupily nakonec v černé mračno, jež zcela zakrylo měsíc i hvězdné nebe, že nakonec nebylo vidět ani napřaženou ruku. Nadto se vzedmul silný vítr, jehož hukot překryl řinčení našich zbraní a skřípění kol kanonů. Tak se nakonec přihodilo, že Turci byli skoro doslova probuzeni ze spánku polechtáním naší zbraní, ojedinělý odpor byl rychle potlačen ještě v zárodku, pomocné oddíly se daly nocí na útěk jako ovce, když se do nich pustí vlčí smečka, a za ranního šera nás již vítali lidé vděčně jako zachránce a osvoboditele. A ten smělý kousek se nám i vyplatil, neboť nám do rukou padly bohaté zásoby rýže a medu, mouky všeho druhu, sušeného ovoce, tureckých koláčů i zbraní všeho druhu, spousta munice, ale i zlaté a stříbrné poklady, drahocenné klenoty a sobolí kožichy, nesčetné koberce a skříňky s hedvábím a damaškem, abych už pomlčel o celém pluku ženštin, jimž změna jistě také prospěla.
Nemíníme tuto pevnost již nikdy ztratit, takže nebezpečí bezprostředního ohrožení Vídně a křesťanského západu Turky by mělo být zažehnáno. V této naději nás posilují výroky jistého paši, jehož jsme zajali. Podle nich by tato porážka mohla citelně otřást postavením samotného sultána. Mohamed III. sice při svém nástupu na trůn sice povil devatenáct svých bratrů, ale jeho otec sultán Murad zplodil asi stovku dětí, takže si Mohamed nikdy nemůže být svým trůnem zcela jist. Navíc je až příliš závislý na pletichách své matky Baffo, benátské otrokyně, proti níž reptají janičáři. Jestliže tedy není s válkou úplně a nadobro konec, můžeme si přinejmenším vydechnout a spolehnout se na Boha.—
30. dopis
Jiří Pontanus z Breitenberka
Jiřímu Erasmovi Tschernemblovi v Schwertbergu
12. dubna
Vaše milosti.
Zajímal jste se natolik živě o tureckou pomoc, což nezůstalo na císařském dvoře bez povšimnutí a jistě se tudíž rád dozvíte z první ruky něco o stávajících náladách na Hradčanech. Jen stěží si dokážete představit, nakolik císaře rozradostnila zpráva o vítězství u Uherského Rábu. Jeho těžkomyslnost, jež nás často tak tížila, ustoupila nakažlivému veselí, pokud bychom se přestali kontrolovat. Jeho Veličenstvo byste ani nepoznal. S neobyčejným nadšením císař událost oslavuje, ba zveličuje Možná víte, že náš vznešený vládce se chtěl sám postavit v čelo vojska, když před čtyřmi lety vypukla turecká válka. Dal si přinést zbroj a vyzkoušel si ji, dokonce máchnul několikrát mečem. Ale jeho zažitý odpor vůči změnám a přesunům, ho opět vzdálil takového předsevzetí. Teď se však nemůže nabažit toho, aby vystupoval jako pokořitel Turků. Mohu se považovat za šťastného, že latinská chvalořeč, již jsem z kazatelny přečetl - trvala více jak hodinu - byla císařem, jenž jinak veškeré církevní pompy a zvyklosti zavrhuje, přijata milostivě. Malíř Hans von Aachen počal skicovat rozměrnou nástěnnou malbu a sochař Adrian de Vries dostal zakázku na jezdeckou sochu v nadživotní velikosti, před níž užasne svět. To však nějakou dobu zabere a tak prozatím byly ve všech větších českých městech postaveny pamětní sloupy.
Není dobré se za to císaři posmívat, neboť tím vším se neprojevuje jeho marnivost, již doposud v sobě skrýval. Spíše to ukazuje, jak hlubokou starost choval v srdci, že křesťanstvo, které mu Bůh svěřil do ochrany, podlehne náporu východních barbarů. Nikdo jiný si tuto strašlivou hrozbu tolik nepřipouštěl a křesťanstvo se nepostavilo jednotně společnému nepříteli, ani v rámci Svaté říše římské ani co se týče celého západu. A když se nyní císař tedy cítí zbaven nesnesitelné tíže, chce tento svůj pocit zachytit a zvěčnit. Jak jsem vyrozuměl z rozhovoru s Adrianem de Vries, nechce být zobrazen v hrdinské póze takového Colleona, ale jako nepřemožitelný spasitel a mírotvorce. To považuji za významné.—