Andresius | Dopis 250-251

 250. dopis

Ludwig Camerarius, Turín
Kristiánovi z Anhaltu v Heidelbergu

v srpnu

Jasnosti! Mé poslání se vyvíjí k co nejslibnějšímu výsledku. Vévoda Karel Emanuel Savojský mne přijal velmi příznivě. Sňatek jeho syna s dcerou Jindřicha IV. ho politicky těsně svázal s Francií, a poněvadž se zdá, že je zlomen vliv Marie Medicejské, zaujímá vévoda stále otevřeněji rozhodný protišpanělský postoj. Již se pokusil jako spojenec Benátčanů ve Friaulské válce škodit Habsburkům a s potěšením vítá příležitost v tom pokračovat. Proto hned prohlásil, že je hotov vyslat bez odkladu Čechům na pomoc oddíl pod velením ostříleného válečného veterána hraběte Arnošta z Mannsfeldu. Musít k tomu však dojít tajně a ne jménem Savojska, jež je doposud v míru s císařem a Svatou římskou říší. Ale Unie nebo Falckrabě mohou přijmout toto vojsko, které by jinak muselo být rozpuštěno, což je hraběti z Anhaltu velmi nelibo, do svých služeb. Žold jim předběžně vyplatí vévoda a dal také najevo, že pokud by se ukázalo nezbytné další verbování, podíleli by se na něm i Benátčané. Má tajná obava, že by vévoda za to mohl požadovat jako protislužbu českou královskou korunu, se ukázala jako neopodstatněná: vévoda totiž dal jasně najevo, že jeho ctižádost míří výše. Jeho mysl se neupírá k ničemu menšímu, nežli k císařské koruně, což se mi přeci jen zdá poněklud přehnané. Stavěl jsem se tomu velmi přístupný, ale prosil o pochopení, že takové věci silně překračují mou kompetenci, což vévoda přijal milostivě a oficiálně nedal nic najevo. Myslím si však, že to v budoucnu vyplave na povrch.

251.dopis

Daniel Mögling, Heidelberk
Davidu Magirovi v Tübingen

v srpnu

Milý příteli,
Dilbaumovo úmrtí, jakkoli je bylo v jeho vpravdě biblickém věku co očekávat, pro nás znamená těžkou ztrátu. Ale mnohým způsobem žije dále. Jako po dešti všude jen bují různé noviny, týdenní i měsíční. Třeba jeden z těchto nových listů rychle uvadne, hned na jeho místě vyrostou další dva. Je záviděníhodné, jak se mu něco takového podařilo, bylť ovšem čilý až do poslední chvíle. Kdyby tak jen s obrovským nárůstem veškerých časopisů držel krok i počet těch, které jsou hodny čtení, brzy bychom měli ten nejpoučenější národ, který se nedaá jen tak lehce oklamat a obalamutit. To platí i pro rosikruciánské spisy, kterých bude brzo více nežli novin. Člověk je ani všechny nedokáže zaznamenat. Považoval jsem však za nutné, abych zaujal rozhodné stanovisko vůči jistému pisateli, který se nazývá Irenaeus Agnostus, což je ovšem pseudonym. I já jsem přitom použil falešné jméno, abych so mohl vyjadřovat svobodněji, takže ti posílám knížky Theophila Schweigharta a Florentia de Valentia. Dospěl jsem z závěru, že naše vystoupení na veřejnost byla chyba, a že by rosikruciálni měli spíše působit jako neviditelné společenství, jak to až doposud činila podobní bratrstva. Nejen pro nejednostnost, jež se mezi námi stále více rozmáhá, že se už v tom člověk ani nevyzná, ale také pro škodlivé zmatky, jež naše spisy způsobyly v myslích lidí. Nevycházíme z neustálých argumentů, disputací a jejich publikování a vše se nakonec točí jen na místě. Noll nevidí jinou možnost Generální reformace, nežli násilnou, a podněcuje nepokoje v Hessensku, jakoby už tak nebylo v Říši dost zmatků. Nikdo nepochopil základní Adreaeho myšlenku, že totiž musí s generální reformací začít každý sám u sebe. Co vlastě chceme? Nové poznání Boha a upřímné sebepoznání a skrze to proměnu strasti tohoto světa v líbeznou kvetoucí růžičku. To je vše, ale je to nezměrně mnoho. Dokáže to ale uskutečnit jenom jednotlivec. Vždycky nakonec je to jen jednotlivec, kdo jedná, kdo působí svou produchovnělou a mravně neochvějnou silou proměnu života, kdo natolik chrakteristicky zformuje svoji bytost, takže vytvoří trvalou formu, jež žije dále ve společnosti. Oproti tomu zůstávají veškerá společenství - ať již přirozená jako kmeny a národy, nebo umělá jako státy a církve -pouze klamavou fikcí, nevypočitatelnou a manipulovatelnou a nakonec ještě vznášející nároky na jednotlivce. Jedině jedinec si plně dokáže uvědomit svou nedotknutelnou svobodu. Toto vědomí ho zbaví jakéhokoli strachu a dovolí mu dokonce riskovat pocit absolutní osamělosti. Většina lidí, davy vůbec nechtějí svobodu a ani by nevěděli, co si s ní počít. Svůj děs před ní chtějí zkonejšit ve falešné jistototě, a tak se rádi všem podrobí. K tomu se velice dobře hodí náboženství. Náboženství je totiž dobré. Náboženství se vždycky hodí. Vystupuje s nárokem být záštitou dobra. Proto je náboženství nezbytné. Nezbytné pro vládce, aby jím opodstatnili svou chtivost vlády. Ale nezbytně ho potřebují i ovládaní, aby lépe snesli své utlačovatele. Náboženství je totiž jen zástěrka, nic jiného, v každé podobě, byťsi je sebepřesvědčivější. Na to poukazuje i česká krize. Prý je ohrožena víra. Možná. Pak je to ovšem krize týkající se celé Říše a vůbec veškerého křesťanstva. Ovšem tato krize tady není od včerejška a také ne až od Luthera, spíše již z dob Pavlových a Maniových, rozhodně ode dne, kdy křesťanství povýšilo na své dogma intoleranci vůči jiným náboženstvím a nejpozději od doby, kdy křesťanství podalo ruku bezohlednému vládci Konstantinovi a vzneslo požadavek na světské panství, který se snaží mocí prosazovat. Od té doby je v křesťanstvu množství bezradných a zoufajících lidí, ale o to méně pravdy. Církev však, ať již trůní v Římě, v Drážďanech, v Londýně nebo v Ženevě, v Madridu enbo ve Vídni, v Paříži nebo Stockholmu stanoví přísná dogmata namířená proti poznání, jež roste a musí časem dozrát. Přitom ve všech náboženstvích a kultech po celé zemi nakonec ozývá totéž, stejná předsatva, jenom lidé volí jiná slova, aby se přiblížili vyjádření neuchopitelného. Dle mého všechna náboženství obcházejí hrad Grálu a Grál pro mně září mocnou silou už z předkřesťanských dob.

Nechal jsem se unést. Vlastně jsem ti chtěl oznámit - a málem bych na to zapomněl - že drahocenný Dilbaumův archiv spočine v Bibliotece Palatině. Nikde by nebyl tento duchovní klenot lépe uschován, poněvadž bude v rukou učence, který ho bude umět vytěžit Tajný rada Camerarius schválil zaplacení výdajů na jeho převoz ze Štrasburku do Heidelberku, takže tomu již nic nestojí v cestě. Sám se hodlám vypravit do Štrasburku, aby bylo vše odborně uschováno a ani kousek se neztratil. Vždyť je to nepomíjivá část našeho života.—

předchozí část:         andresius.pise.cz/...

následující část:        andresius.pise.cz/...