Dopis 230 - 232 + další zprávy

Nové Noviny

O čem den ze dne zpravují rozliční poslové

Oppenheim: tiskař Johann Theodore de Bry vydal pod patronací falckého kurfiřta Fridricha V. knihu Pěší válečné umění od Johanna Jacobi z Wallhausenu. Spis je bezprostředně určen pro první vojenskou akademii na německé půdě, kterou zřídil princ Johann starší z Nasau-Siegenu. Wallhausen v ní požaduje od vojáků všechny ctnosti, které byly dříve znakem rytířstva a dnes je po nich již veta.

Londýn:Sir Walter Raleigh, odsouzený už roku 1603 k smrti za bezbožnost a velezradu a od té doby vězněný v Toweru, má být propuštěn a má se na příkaz krále Jakuba I. vydat hledat legendární zemi zlata El Dorado.

Benátky: Karmelitán Paolo Antonio Foscarini, jenž svým spisem hájil učení Galileovo a Koperníkovo, byl nalezen jedním gondoliérem utopen v Canale Grande. Není jasné, zda Foscarini, teprve pětatřicetiletý, si přivodil smrt sám, nebo ji způsobila cizí ruka.

Antverpy: V Antverpách byla dokončena tamní katedrála Notre Dame, k jejíž stavbě byl základní kámen položen v roce 1352. Bratrstvo lučištníků objednalo jeden z bočních oltářů také u malíře Petra Paula Rubense, jehož malby jsou velice slavné.

Heidelberk: Bylo odhaleno spiknutí s cílem zavraždit falckou kněžnu Alžbětu. Většině spiklenců se však podařilo uprchnout. Je nejasné, zdali je k činu dohnala pomatenost, náboženský fanatismus, nebo vlastenectví.

Paříž: Královna Marie Medicejská, která stále obstarává vládu za svého nezletilého syna Ludvíka XIII. jmenovala státním sekretářem k všeobecnému údivu biskupa z Luconu, Armanda-Jeana du Plessis de Richelieu.

Lístek

Můj nejmilejší Fredericku, je pravda, že se mě snaží zabít? Ptám se proč. Ježto však i naše dítě zemřelo nevinné, uznávám nevinnost za pádný důvod k usmrcení, ještě před tím než naplno okusím života. Neboť žít jsem začala až s Tebou a skrze Tebe. Kdybych se měla dát zabít, abys Ty mohl žít navěky, toužebně vyhlížím vraha—

Lístek

Má nejmilejší Alžběto! Nikdy bych nechtěl, by byl můj život vykoupen životem tvým, protože bez Tebe by můj život nebyl nic. S úctou bych přijal tvoji oběť, ale poprosil bych vraha, aby zanořil svou dýku i do mého srdce, abych zůstal s Tebou spojen. Ale neboj se. Musíme dokončit, co jsme začali a nyní jsme od toho ještě daleko. Ale veškerá zloby je nicotná a proti naší lásce nic nezmůže. Naše štěstí je asi tak veliké, že magicky k sobě přitahuje svůj stín a protipól. A i na Slunci se nalézají skvrny, jak dosvědčuje Galileo, který je viděl na vlastní oči. Ale v jeho každodenní záři zanikají. I ty, prosím, takto v sobě roztav každý moment strachu, který by tě přepadl, v žáru své lásky.

230.dopis

Jiří Erasmus Tschernembl, Schwertberg
Kristiánovi z Anhaltu v Ambergu

v září

Jasnosti!
Časy se zdají být pokojné, falcký dvůr se zaskvěl v nové kráse, Unie i Liga se díky netečnosti svých členů pomalu rozkládají, císař okázale předvádí svá nádherná roucha a vládnutí přenechává kardinálu Khleslovi, jenž se však přitom, kupodivu, řídí velikou rozvahou. Dokud ještě císař sídlil v Praze, byl tu neustále nepříjemný pocit, že se brzy něco stane. Od té doby, co sídlí císař ve Vídni, můžeme si být jisti, že se nestane nic. Říše se propadá do příjemného šlendriánu. Já se Vám teď budu asi jevit jako obtížný škarohlíd, ale tato idylka se může rychle vytratit a jsou k tomu dokonce hmatatelné doklady.

Je jasné, že císař Matyáš nemůže již počítat s vlastním potomstvem. A jeho zdraví také není nejlepší, takže je nutno vážně se zamýšlet nad jeho nástupnictvím. Avšak podobně jako císař Rudolf, nechce ani Matyáš ani slyšet o nějakém nástupnickém řádu. Svým příbuzným nevěří o nic více, nežli jeho bratr. Ve své nechuti rozhodnout o této otázce, je podporován kardinálem Khleslem, jehož moc je nerozlučně svázána s postavou císařovou. Vídeň tedy mlčí. Zato hovoří jiní. Dostal jsem zprávy o jisté rodinné radě, která má za jakýchkoli okolností zajistit habsburskému domu císařskou korunu. Dědičný nárok na ni ovšem není. Víte sám, jaké rozpaky to vzbuzuje ve všech nekatolických zemích, když se v této otázce trvá na zvykovém právu. A tyto rozpaky se promění jistě ve velké obavy, když slyšíme, že je za následníka císaře Matyáše navrhován arcivévoda Ferdinand Štýrský. Jestliže by tento odchovanec Jezuitů jako císař rozšířil na celou Říši intoleranci a neúprosnost, s jakou prosadil ve Štýrsku protireformaci, pak Bůh s námi. Ale přesně toto od něj očekává papež, jenž jeho kandidaturu ze srdce uvítal. Silou, která stojí Ferdinandovi v cestě, je především španělský král Filip III., jenž již vznesl prostřednictvím svého vyslance ve Vídni Oňateho nárok na císařský trůn. Kdybychom však měli opravdu volit mezi Ferdinandem a Filipem, byla by to vskutku volba mezi čertem a ďáblem.

Okamžik rozhodnutí může být blíže, nežli si uvědomujeme a jsme si ochotni přiznat. V Sedmihradsku nenechává kníže Gábor Bethlen nikoho na pochybách, že se proti případnému katolickému nástupci císaře Matyáše postaví se zbraní. Žerotín, jenž ovládá Moravu skoro jako suverénní kníže, smýšlí podobně, zaujímá však vyčkávací postoj. V celém tomto kolotoči mocenských čachrů a intrik hrají ovšem opět hlavní roli Čechy. Ferdinand údajně usiluje o to, dát se zvolit ještě za života císařova Českým králem, což by bylo pro císařskou volbu rozhodující. Tento plán podporují pánové Kinský - jemuž už ovšem nikdo nevěří - Martinic a Slavata. Protestanti se seskupují k odporu okolo hraběte Thurna, jenž se tak udatně měl vůči pasovským. Měl byste v Čechách vyzvědět, zdali by si nepřáli podporu Unie nebo Falce. Nebyly ještě zpřetrhány všechny nitky, jež jsme v uplynulých letech tak úspěšně navázali.

Když jsem napsal na papír slovo protestanti, napadlo mě, zdali bychom ho neměli přestat užívat. Katolíci nám ho vnutili jako posměšné označení, a my ho užíváme ze vzdoru. Ale dlouhodobě se mi to nezdá přiměřené. Lidé protestují proti něčemu, a to pro nás protestanty v uplynulém století byla katolická církev. Ale člověk žije pro něco, a tím jsou pro nás evangelia. Měli bychom se raději označovat za "evangelíky". To přece mohou přijmout za své i kalvinisté, kteří se jinak nazývají "reformovaní". Ovšem reformy se nyní dovolávají i katolíci. Někdy záleží na jediném slůvku, zdali dojde k sjednocení, a to by "protestanté" velice potřebovali. -

231.dopis

Daniel Mögling, Heidelberg 
Michaelu Maierovi v Kasselu

v říjnu

Milý příteli,

velice dobře chápu, že toužíš po dalších poznatcích, jež jsem získal, když jsem opustil labyrint Hortu palatinu na Heidelberském zámku. I já jsem se pokusil uspořádat své myšlenky, avšak nevím, vedlo-li to k jakému cíli. Rozestřely se mi před očima rozličné cesty, které se vzájemně vylučují, ani se snad nedají jednotně popsat, ale všechny jsou nějak hodny následování. Je v nich skryto ještě další tajemství, jež mi dělá starosti, a z něhož nemohu nic prozradit, jakkoli se mi zjevilo jen jako mátoha. Co ale mohu prohlásit je: Velkou hádankou, do níž se ostatní hádanky ukrývají, je mýtus Grálu. A všechny cesty, jimiž se právě ubírám, k němu vedou. Mýtus není něčím, co by si vymyslili nebo vysnili básníci a věštci,, ale tkví svými kořeny v lidských dějinách a pomocí podobenství opisuje to, co se jinak nedá popsat; prosvítají v něm vzpomínky na skutečnost a na život v podobě, které my už nerozumíme. Mýty určují lidský život. Mýtus Kristův, mýtus Mohamedův, Buddhův mýtus - nakonec i divoši mají své mýty; koneckonců se mi mýty jeví podstatnější nežli bohové, na které vrhají světlo právě mýty. Když vybledne mýtus, i bohové se stáhnou do pozadí, zkostnatí a stanou se pro nás nesrozumitelnými, posléze neviditelnými a bezvýznamnými. Jsem skálopevně přesvědčen, že se přítomnost i budoucnost zakládají a určují v minulosti. Ukazuje to debata o rosikruciánech, která neučinila nic jiného, nežli že uvolnila stavidla mýtického touhy spojené s pocitem jedné končící epochy. Pro Ježíše Krista konec světa již bezprostředně nadcházel a i Luther pevně věřil, že se nedožijeme roku 1600; nyní předpovídají někteří konec světa na rok 1620. Všichni mají pravdu, ale ne úplně. Svět totiž nepomíjí, přetrvává navěky - ať již jím myslíme Zemi nebo celý vesmír. Pomíjí nanejvýš určitý duchovní svět, proměňuje se chápání světa. A to jistě stačí k vyvolání nejistoty, úzkosti a paniky. Dokonce ani potopou svět nezanikl, ale proměnil se a bude se proměňovat stále. Ostrovy a celé kontinenty se potopí do mořských vod, a zase jiné se vynoří; mohou zmizet zvířata a rostliny, vymřou celé národy, možná dokonce i člověk jako takový, ale život je nezničitelný a potrvá dále.

Vidíš, příteli, že jsem dospěl někam, kam cesty ke grálu sotva povedou. Proto Ti rychle ještě prozradím velmi jednoduchou formuli: Grál je symbolem osvícení. Všichni ho musejí hledat. Ale kdo ho hledá, nenalezne jej. Marně po něm pátrají.

Mohl bych to vyjádřit ještě surověji: Žádný člověk nepotřebuje napořád náboženství. Potřebuje ho jen v určitých rozhodujících okamžicích svého života. Mimo ně ale jedná naprosto samostatně. To jen kněžstvo na něj s ním pořád dotírá jako drábové. Směřujeme k jednoduché otázce, zda se osvícení dostává všem ve stejné míře - jak tomu chtějí kněží - nebo zda si každý musí vybojovat své vlastní osvícení. Něco takového považovali aspoň za nezbytné někteří asketové. To první očividně nejde - vylámaly si na tom zuby všechny církve; to druhé je ale přetěžké, protože se nejedná o čistě náboženský problém, jaký by si mohl vyřešit každý sám, ale také o problém politický, protože lidé nakonec musí mezi sebou dosáhnout aspoň minimální shody, jinak by se všichni mleli a pozabíjeli navzájem. A toho je beztak dost už nyní.

Zpátky ke Grálu: Může existovat mýtus, jenž zakládá všechny ostatní? Zahrabal jsem se do pokladů Heidelberské bibliotéky, abych na to nalezl odpověď. Přivedla mě k tomu tázáníChymická svatba a jeskyně v labyrintu mě k tomu dokopala. Co se vypráví o Christianu Rosenkreuzovi, není nic jiného nežli hermetický převlek legendy o Grálu. Znám jejího tvůrce a zdroje, z nichž čerpal. A znám také kruhy, které se takto - jakkoliv za velikých vzájemných sporů - pokusily načerpat vody z léčivých hermetických zřídel pro churavějící křesťanstvo. Nejednota panovala především v názoru na to, zda t má být ve prospěch pacienta, nebo na jeho zkázu. Hermes Trismegistos jako protipól Svaté Trojice! V něčem takovém kněží jistě větří ďáblovo dílo. Ale nechme to prozatím stranou. PO vše časy byly mýty zastírány závojem nevědomí nebo dokonce vědomě falšovány. A to stalo i mýtu o Grálu, který vešel do křesťanského písemnictví jakožto "Svatý Grál". Tento básnický proud ovšem náhle skončil, když byl zničen řád Templářů. Církev se vůči tomuto symbolu stavěla vždy zdrženlivě, a ovšemže z dobrých důvodů. Grál totiž opravdu nemá s křesťanstvím nic společného. to chtěl jasně vymezit autor Chymické svatby. Není v ní řeč o žádném chrámu, ani o církvi, ba ani o templářích. Těmi se teď však zabývat nebudu, ale pustím se zase zcela jinou cestou. Jenom jsem chtěl říci, že v případě Grálu jede ani o křesťanský ani o hermetický mýtus.

Se zvýšenou pozorností jsem tedy četl Parzivala Wolframa von Eschenbach. Tento nepochybně křesťanský smýšlející a vnímající autor se neustále dovolává jakéhosi provensálce Kyota, jehož ústním vypravováním se velmi svědomitě řídí. A Kyot zmiňuje zase spisy jistého arabského učence jménem Flegetanis. Wolfram, na rozdíl od Chrétiena de Troyes, nepodléhá pokušení přebásnit, nebo "pokřesťanštit" nesrozumitelná nebo pro něj pohoršlivá místa. Dává Parzivalo vyslovit dokonce strašlivá a neslýchaná slova: "Sloužil jsem bytosti, která se nazývá Bůh, nežli se jí zlíbilo vydat mě pohaně a posměchu a pokrýt mě hanbou. Byl jsem jí oddaným služebníkem, neboť jsem věřil, že mě zahrne přízní. Ale od této chvíle se již zdráhám mu sloužit. Pronásleduje-li mne svou záští, i já mu ji oplatím." Parzival se otevřeně přiznal k takovým pocitům. A přesto se stal králem Grálu! "Větší div nebyl nikdy vídán", prohlásí o tom Trevrizent: "Vy jste projevil Bohu svůj hněv, a dosáhl jste od Boha, co jste si přál!" I Wolfram se tomu musil nemálo divit.

Sestupujeme tedy poznenáhlu do hlubin minulosti. Vyvstává tedy otázka, čím tedy Grál ve skutečnosti je. Kalich, který používal Ježíš při Poslední večeři? Nebo ten, co něhož zachytil Josef z Arimatie Kristovu krev? To jsou pozdější křesťanské legendy. Ženský klín?U Wolframa jednou říká Parzival Gaweinovi: "Příteli, až nastane hodina bitvy, upři své myšlenky k ženě!" Tady se snad skrývá tajemství, jež se nedá snadno odhalit, které se mi ale jeví také jako legenda. V Chymiské svatbě je Christian Rosenkreuz vyvolen za rytíře zlatého kamene s heslem summa scientia nihil scire. Zde je Grál kamenem, snad zlatým nebo jen zlatavým - budiž to ponecháno otevřené. VChymické svatbě to může být kámen mudrců - těch mudrců, pro něž je nejvyšší moudrostí, jako pro Sokrata, nevědět , nebo i nechtít vědět; to je jejich prvotní materií, elixírem života. To tedy znamená - a zde pronikáme k prapůvodnímu mýtu - že Grál skýtá nesmrtelnost. Ne ovšem v křesťanském smyslu života, smrti a zmrtvýchvstání, a také ve smyslu hermetické transmutace a transcendence, ale zcela doslovně: Grál uchovává vzpomínku na opravdovou nesmrtelnost bytostí, které žily na této zemi před člověkem s jeho bohy. Řekové je nazývali Titány.

Náhodou jsem v bibliotéce narazil na jistý nápis z egyptského kamenolomu, který si náhodně dal přeložit jistý cestovatel: "Můj král mě, korunního prince, místodržitele a králova oblíbence, poslal s armádou desetitisíc mužů, vyzdvihnout kvádr čistého, drahocenného kamene na sarkofág, jako upomínku věčnosti..." Tu mi spadly šupiny z očí. Pyramidy, toto titánské dílo! Nic jiného než vzpoura proti našemu pojetí nesmrtelnosti! Mumie! Pět tisíc let starý protest proti smrti. Co je to za heroický životní pocit?! Parzival ještě vnímal jeho odlesk. Nabudu ti popisovat, zač jsme ho vyměnili.—

232.dopis

Johannes Kepler, Linz
Christophu Besoldovi v Tübingen

15.decembris

Milý příteli,

před dvěma dny dovezl můj bratr Kryštof matku sem do Lince. Přiměl jsme ho k tomu, aby konečně babičku vyprostil z propasti lidské hanby. Chtějí jí hodin na krk čarodějnický proces, a vy víte, co to znamená mezi švábskými fanatiky. První útok na matčin život a bezpečí jsem dokázal odvrátit odhodlaným dopisem Leonberskému fojtovi. Tyhle stvůry přilezou ke křížku až tehdy, když zjistí, že nemají co do činění s bezbrannou starou bábou, ale s ne nevýznamným mužem na císařském dvoře. Ale Linec je od Leonbergu daleko, a tak nastrojil fojt a jeho kamarila další osidlo. Dcera jisté Schmiedburgy, což je osoba velmi špatné pověsti, proběhla okolo matky, a vykřikla, že ji matka chytila za ruku a že ji přitom očarovala. Fojt důležitě prohlédl skutečně poněkud zarudlou a naběhlou ruku té uličnice a shledal, že je opravdu očarované. Že předtím ta malá potvora musela tahat cihly, až jí otekla ruka, a že za tři dny běhala zase zdravá jako rybička a o své údajně očarované ruce už ani nevěděla, to už nikoho nezajímalo. Fojt z této směšné pletichy vykonstruoval dopis na dvorní kancelář, aby tak podal další důkaz pro matčino čarodějnictví. Když se o tom ovšem ta takto soužená dozvěděla, udělala to nejhloupější, co mohla udělat. Pospíšila si za fojtem, a nabídla mu stříbrný pohár, když tu zprávu neodešle. Jakkoli je o tom chlapovi všeobecně známo, že je na všechny strany úplatný, přišlo mu nyní velice vhod tuto nabídku příkře odmítnout a vyvodit si z ní další důkaz viny podezřelé. Teď je vše ještě mnohem horší než dříve a já potřebuji Vaši právní pomoc. Nejraději bych si matku ponechal zde u sebe napořád, abychom tím unikli možným následkům. Ale staré stromy se nesnadno přesazují a ona tvrdohlavě chce dřív nebo později domů. a tam proti ní štvou sousedé, že Keplerka byla vždycky známá jako andělíčkářka a že si zasloužila hranici už tisíckrát. Rozum proti upalování čarodějnic, jež je věčnou hanbou veškeré křesťanské morálky, nic nezmůže. Proto také vybujelo v tak lukrativní podnikání. Také je to nepostradatelné zrcadlo lidské špatnosti. Náležitě nám to staví před oči, že opravdu není hanebnějších tvorů, než jsme my sami. A kněží , podle mne, obecně nemají rádi staré ženy, protože nejsou sami schopni transcendence. Proto by nejraději vykořenili všechny ženy, jakmile splní svůj přirozený úkol. Když si pomyslím na tu zažranou lež o Mariině neposkvrněném početí! Ale co zmůže všechna ta bezmocná zlost. Vy můžete alespoň pomoci, ochránit mou matku před krutým osudem.—

předchozí část:                           andresius.pise.cz/438-dopis-227-229.html                         

následující část:                          andresius.pise.cz/441-protikalvinisticky-letak-dopis-236.html